Můj život - 1. kapitola
Informace:
Do knihovny přichází nový kolega. Je to spolu pracovník Jane, protože spolu pracovnice Jane odešla před týdnem do důchodu. Po práci Jane zjišťuje, že její nový spolu pracovník bydlí ve stejné čtvrti a taky bydlí hned vedle sebe.
Soused alias spolu pracovník
Byl první zářijový den. Budík mě vzbudil v sedm hodin. Práce mi začínala až od desíti hodin do osmi do večera. Pracovní doba mi vyhovovala. Protože středy a neděle byly volné. Dneska bylo pondělí. Když se ozval můj budík a já ho zaklapla, tak jsem se šla osprchovat, jako každé ráno. Ani nevím proč, ale přijde mi, že to dělám už od mala. Po příjemné vlažné sprše jsem se oblékla a šla si udělat snídani. Z lednice jsem vytáhla zapečené brambory, které jsem si v neděli udělala k obědu a taky na dnešní oběd. K snídani jsem si udělala toust. Měla jsem na něj chuť. Naštěstí toustovej chleba jsem měla, tak nebyl problém. Na toust jsem si dala hořčici, salám, hlávkový salát, cibuli a papriku. K tomu jsem si udělala čaj. Kávu piju, ale vždy po obědě a večer. Po té nehodě jsem se naučila takto pít. Nevím jestli před nehodou jsem pila kávu nebo ne. Po snídani jsem umyla a utřela nádobí. Po nádobí jsem zamkla byt a šla jsem na nádraží. Měla jsem na mířeno do práce.
Na nádraží moc lidí nebylo. Většinou lidé už byli v práci a školáci ve školách. Takže když přijel vlak mohla jsem si klidně sednout. Sedla jsem si k okýnku. Vedle mě si sedla jedna stařenka. Pořád něco mlela celou cestu. Ale co, to vám nepovím, protože sama jsem ji poslouchala jen na půl ucha. Za hodinu jsem byla ve městě, kde jsem vystupovala. Stařenka jela dál. Od nádraží do práce to mám deset minut autobusem a pak od zastávky je to pět minut.
Do práce jsem dorazila v půl desáté, jak jsme tam měli být. Mám klíče od zadního vchodu, jako každý zaměstnanec. Vešla jsem do budovy a zamířila si to do šatny, neboli ke skříňce, kde jsem si odložila věci, jako byla mikina a taška. Nejdřív jsem ještě z tašky vyndala průkazku, kterou jsem si připnula na košili. Byla to spíše jmenovka. Stálo na ní, pracovník Jane Mizuki.
,,Dobré ráno, Jane.’’ pozdravila mě kolegyně. Otočila jsem se na ni. Byla to Nami.
,,Dobré ráno.’’ pozdravila jsem a věnovala Nami vřelý úsměv.
,,Jak ses vyspala?’’ zeptala se mě, když si nandavala na tričko jmenovku.
,,Docela dobře a jak ty?’’ odpověděla jsem a zároveň se ji taky optala.
,,Výborně. Slyšela jsi to, že k nám má přijít nová pomocná síla?’’ zeptala se mě Nami. Znovu jsem se na ni podívala, když jsem si zamkla skříňku.
,,Vážně?’’ podivila jsem se.
,,Ty si vlastně v pátek na té poradě nebyla viď.’’ uvědomila si Nami.
,,Tentokrát ne, protože jsem měla lítání po doktorech, tak jsem nebyla ani v práci.’’ připomněla jsem Nami.
,,Pravda, ta má paměť.’’ usmála se Nami. Obě jsme šli ze šaten.
,,Tak právě na poradě se jednalo, že k nám přijde nová pomocná síla a představ si, že se jedná o mužskou výpomoc.’’ zasnila se Nami.
,,Vážně?’’ byla jsem překvapena. ,,Hlavně nezapomeň Nami, že jsi zadaná.’’ připomněla jsem Nami, když jsem si všimla jak se zasnila.
,,Neboj vím.’’ usmála se Nami. ,,Ale pokud to bude fešák, máš šanci ho získat.’’ mrkla na mě Nami.
,,Já? Proč zrovna já?’’ byla jsem překvapena.
Přišli jsme do oddělení knihovny a zastavily jsme se mezi dětským a dospělým oddělením.
,,Abychom mohli na dvojitý rande.’’ mrkla na mě Nami. Musela jsem se nad tím pousmát.
,,Hele, tak já jdu makat. Pak to probereme.’’ usmála jsem se na Nami. V knihovně nebyl nikdo, kdo by pomlouval, nekamarádil se s někým. I když jsem pajdala, tak mě brali takovou jaká jsem byla. Kdež to v Anglii, tam tě každý pomlouval a pohrdal tebou, jen stačilo, že si pajdala na nějakou nohu a až si pro ně byla mrzák. Samosebou se ptaly kolegyně, co se mi stalo a když jsem jim to řekla, tak mě politovaly a chovaly se ke mně, jako k normálnímu člověku a ne k mrzákovi.
,,Dobře, ale spíš až po práci, Sanji se pro mě staví a jdeme spolu na oběd do restaurace.’’ usmála se Nami a obě jsme se rozdělily. Já šla do dětského oddělení, vrátit vrácené knihy, které se nevrátily na místo už včera, ale nejdřív jsem byla zapnout počítač, tiskárnu a přístroj na tisknutí lístečku s výpůjčkou knih. Nami pracovala v dospěláckém oddělení. Její kolegyně dorazila o něco dříve, tak už se dala do práce. A další dvě kolegyně, dorazily chvíli po nás a šly nahoru od odborné literatury, kde se půjčovali většinou učebnice a poučná a odborná literatura. Jen mně chyběl spolu pracovník. Kolegyně, která byla se mnou odešla do důchodu a já týden byla bez partnerky. Nami, když zrovna neměly tolik lidí, mi chodila vypomoct, ale přesto jsem nestíhala vracet knihy na místo. Když jsem šla na oběd, tak za mne zaskakovala většinou Nami nebo její spolu partnerka Robin. S Robin jsem si taky rozuměla dobře. My tři jsme byly už několikrát na společné večeři posedět a pokecat. Hlavně, když jsem tam začínala. Boa a Haruka pracovaly nahoře a moc jsme se neznaly. Ani o naši společnost moc nestály. Zvaly jsme je na společnou večeři, ale vždy to odmítly. Že mají něco domluvené s partnery. Na jednu stranu jsme to chápaly, ale jednou za čas, si ten čas mohly najít. Ale že bychom je pomlouvaly to zase ne.
Uklízela jsem neuklizené knihy do polic, kam patřily. Už jsem to tam znala, jako své boty. Za ten měsíc jsem se naučila, kam jaká knížka patří. Žádný systém jsem v tom neměla. Nejspíš už od mala mám dobrou orientaci. Kdo ví. Jasně já to vím, ale nepamatuju si to. Když jsem měla čtvrtku práce hotové, zavolala si nás ředitelka. Rázná, ale spravedlivá ženská.
,,Ženy, máte chvilku?’’ zvolala ředitelka. Všechny jsme se sešly v půli dětského a dospělého oddělení. Vedle ní stál pohledný mladík, tak v mém věku, možná o něco starší. Byl to fešák. Nami do mě hned šťouchla, a naznačovala, jak je to fešák. Já ji ignorovala. ,,Chci vám představit vašeho nového kolegu. Jmenuje se Frau Klein.’’ představila nám Fraua.
,,Zdravím dámy, já jsem Frau.’’ představil se nám a usmál se na nás. Já mu úsměv oplatila. A myslím, že jsem nebyla jediná, kdo se na něho usmál.
,,Tady Jane, vám ukáže co a jak. Je to vaše spolu pracovnice, se kterou budete spolu pracovat.’’ představila mě Frauovi.
,,Těší mě, Frau.’’ podával mi ruku Frau.
,,Těší mě, Jane.’’ potřásli jsme si rukama.
,,Tak a teď všichni do práce.’’ zatleskala ředitelka a odešla. Frau si ještě se všemi podal ruku a navzájem si řekla svá jména, ale bylo mi jasné, že si je tak snadno nezapamatuje, protože je tu novej. I já s tím měla maličko problémy. Ale časem jsem si ta jména zapamatovala.
,,Tak co mám udělat, šéfová?’’ usmál se na mě Frau. Zarazila jsem se, jak mi řekl. Poté jsem cítila, jak mi trošku zrudly tváře.
,,Říkejte mi Jane. Nejsem žádná vaše šéfová.’’ řekla jsem Frauovi. ,,Co kdyby jste mi pomohl vrátit tyto knížky na místa?’’ navrhla jsem.
,,Klidně, jen mí řekněte, kam patří.’’ usmál se Frau. Oba jsme se pustili do práce a já Frauovi radila, kam která kniha patří. S jeho pomocí za pět minut deset jsme měli hotovo.
,,Teď vás naučím s počítačem, jak se co dělá.’’ řekla jsem a šli jsme za pult. Vše jsem mu ukázala. Frau to rychle pochopil.
,,Díky, ale radši bych pro dnešek vracel knížky na místo, pokud by to nevadilo. Než se rozkoukám.’’ požádal mě Frau.
,,Bez problémů.’’ usmála jsem na něho. Frau mi úsměv oplatil.
,,Máte v pátek čas?’’ hned byla u nás Nami a zeptala se Fraua, na volný čas. Bylo mi jasné kam tím míří.
,,Ano mám, proč?’’ zajímalo Fraua.
,,Nešel by jste s námi si někam sednout a pokecat? Seznámit se.’’ vysvětlila Nami.
,,Ale rád.’’ souhlasil Frau. ,,Hned po práci, nebo v nějakou dobu?’’ zeptal se hned na to.
,,Hned po práci. Každý bydlí jinde a nevyplatí se to.’’ vysvětlila pro změnu Robin.
,,Jasně chápu.’’ usmál se Frau. Pak se otevřelo a každý se vrátil na své místo. ,,Jak dlouho tu pracujete?’’ zeptal se mě Frau, protože k nám zatím nikdo nezavítal.
,,Dva roky.’’ odpověděla jsem mu.
,,A jak vám dlouho trvalo, než jste si zapamatovala, kam jaká knížka patří?’’ divil se Frau.
,,Měsíc. Ale nebojte, to se naučíte i vy.’’ usmála jsem se na něho.
,,Myslíte?’’ pochyboval Frau.
,,Nepochybně.’’ usmála jsem se. Frau mi úsměv oplatil.
,,Proč vaše kolegyně odešla?’’ zeptal se mě Frau na mou předešlou kolegyni.
,,Šla už do důchodu.’’ odpověděla jsem.
,,Mohu se zeptat? Ale je to osobní, a pochopím, když mě odpálkujete.’’ chtěl se na něco zeptat Frau.
,,Klidně se ptejte. Buď odpovím nebo ne.’’ usmála jsem se.
,,Proč kulháte? Máte nějak zraněnou nohu?’’ zajímalo Fraua.
,,Víte, před osmi lety jsem měla autonehodu a od té doby kulhám.’’ řekla jsem pravdu, ale víc jsem to rozmazávat nechtěla. Nami s Robin věděli víc. Ostatní věděli přesně to, co se teď dozvěděl Frau.
,,A nejde to nějak operovat, aby jste nekulhala?’’ zeptal se Frau.
,,V nemocnici udělali maximum, co mohli. Byla jsem ráda, že mi ji zachránili a nemuseli amputovat.’’ dodala jsem pravdu.
,,To je mi líto.’’ řekl Frau.
,,To nemusí. Vy za to nemůžete.’’ usmála jsem se a snad jsem tím dala najevo, že o lítost nestojím. Vypadalo to, že to pochopil, protože dál se nevyptával. Asi hodinu a půl jsme si povídali, než začali chodit i k nám návštěvníci. Frau celý den vracel knihy a když zrovna si nikdo nebyl u mě už půjčit knihy, tak jsem Frauovi ukázala, kam který kniha patří. Ale věšinou se mě zeptal a já ho nasměrovala. Ze začátku chodily maminky s malými dětmi, ale po té jedné hodině i studenti základních škol. Ty starší sami, někteří s rodiči. Na obědě jsem byla sama. Nami šla do nejbližší restaurace se svým přítelem Sanjim. Po mně šel na oběd Frau a já na půl hodinku osamotněla. Do sedmi jsem se nezastavili, jaký byl nával dětí.
,,To je tu nával pořád?’’ zeptal se Frau, když bylo po zavíračce a my uklízeli neuklizené knihy, ale nebylo jich tolik.
,,Jak kdy, ale většinou ano.’’ odpověděla jsem. V půl deváté jsme se šli všichni převléci. Frau měl skříňku vedle Nami.
Sundala jsem si jmenovku, hodila na sebe mikinu a vzala tašku a zamkla skříňku.
,,Tak zítra ahoj lidi.’’ rozloučila jsem se.
,,Ahoj zítra, Jane.’’ řekla mi Nami s Robin nastejno.
,,Na shledanou.’’ rozloučil se Frau.
,,Na shledanou.’’ rozloučila jsem se Frauem a šla ven zadním vchodem.
Šla jsem na autobusovou zastávku. Autobus měl jet za deset minut. Doufala jsem, že stihnu vlak. Za chvíli se u mě objevil Frau.
,,To je náhodička.’’ pronesl Frau.
,,To je.’’ usmála jsem se na něho.
,,Kam jedete?’’ zeptal se mě Frau. Hned jsem mu odpověděla. ,,To je náhodička, já tam taky bydlím.’’ usmál se na mě. Byla jsem překvapena.
,,Tak že jsme sousedi?’’ zeptala jsem se.
,,Vypadá to tak.’’ usmál se Frau.
,,Ale je zvláštní, že jsem vás nikdy neviděl.’’ zamyslel se Frau.
,,To já vás taky ne.’’ usmála jsem se na něho.
,,Tak to je velice možné, protože sousedy znám, některé dobře některé míň.’’ usmála se na mě Frau. Poté přijel autobus a oba jsme nastoupili. Vlak jsme stihli jen tak tak. Jeli jsme spolu a celou cestu jsme se bavili o práci v knihovně. Nakonec jsme zjistili, že bydlí hned vedle mě. Domluvili jsem se na ráno, že pojedeme společně a každý šel do svého bytu.
Ve svém bytě jsem se šla hned osprchovat. Poté jsem uvařila večeři a zároveň oběd na další den. Po večeři jsem umyla nádobí a šla si lehnout. Ráno jsem zase vstávala v sedm. Ale tentokrát mi trvalo, než jsem usnula. Nechápala jsem čím to je.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.