Anime World CZ/SK - Příběhy

Makoto
Ten hlupák. Když jsem cítil jeho dotek, nemohl jsem zůstat klidný. Už tak jsem ho měl plnou hlavu a on mi nedá pokoj. Teď odvracel pohled. Přiblížil jsem se k jeho uchu a tiše zavrčel „Pokud vím, tak jsem jasně rozkázal, že mě nikdo nemá rušit. To znamená i ty!“ z ucha jsem jemně přecházel k jeho rtům a pak s nebezpečným úsměvem řekl: „Možná je dobře, že jsi přišel. Aspoň ti mohu něco připomenout.“ Bylo mi jedno, jestli se mě bál. Vlk ve mně se bouřil, chtěl si ho podmanit.
Zaútočil jsem na jeho rty. Vášnivě jsem ho líbal a pohrával si s jeho jazykem. Tesáky jsem ho jemně kousl do rtu. Posadil jsem si ho na jednu nohu a dotýkal se ho. Tiskl jsem si ho k sobě, aby cítil mé horké tělo a každý sval na něm. Nedbal jsem na zranění, spíše si jich vůbec nevšímal. Soustředil jsem se na to, aby Milki cítil jen mě a to všude. Pak jsem ho pustil a ucukl hlavou, když jsem ucítil svůj silný vázací pach. Chtěl jsem si ho označkovat. Chtěl jsem ho učinit mým. Zamračil jsem se a zavrčel. To nebylo dobré.
Odvrátil jsem hlavu a zavrčel: „Teď zmizni! Pokud zůstaneš, vrhnu se na tebe a celého si tě přivlastním.“
Musel jsem se dost snažit, abych nevnímal jeho tygří stránku i jeho samotného. Přímo mě vábil k jeho zkrocení a podmanění. Naštvalo mě, když jsem zjistil, že chci, aby ten pach prostoupil jeho kůží a já si ho tím tak označil.

Milki
Věděl jsem, že mám utéct, tohle nebylo dobré. Ale já cítil tu vábivou vůni z jeho těla. Tygr ve mně se dožadoval jeho pozornosti. Potřeboval jsem ho cítit. Konečně se dotknout jeho kůže, s jeho svolením. Ten polibek, co mi věnoval, mě vzrušoval. Chtěl jsem víc. Bláznivý tygr, jako já, chtěl tohle psisko. Nedalo se tomu bránit. Vrčel, odháněl mě od sebe a přesto, v jeho hlasu byla touha mě vlastnit. Nechtěl jsem nikomu patřit, bránil jsem se, chtěl jsem od něj odejít. Nedokázal jsem to. Jeho vůně pronikala na povrch a vpíjela se mi pod kůži. Vzdal jsem boj. Podíval se svádějícím pohledem na něj a naklonil hlavu na stranu.
„Nemyslím si, že by si mě nechal daleko utéct, ty vzteklé psisko. Chtěl jsem ti zahojit rány, ale nejspíš je uděláš ty mne, že?“ Usmál jsem se. Vzápětí jsem ležel ve vodě a jeho tělo bylo nade mnou.

Makoto
„Ty bláznivá kočko!“ zavrčel jsem. „Pak nebreč a nic mi nevyčítej, až budeš litovat. Varoval jsem tě!“ zašeptal jsem vrčivě.
Znovu jsem zaútočil na jeho rty. Byl jsem vlk a tak jsem si ho taky bral.
Roztrhal jsem jeho oblečení, kousky dopadaly do vody všude okolo. Znovu jsem se sklonil a začal ho líbat na krk. Rukama jsem bloudil po jeho těle. Nebylo místo, kterého jsem se nedotknul. Moje rty si pohrávaly s jeho bradavkami a já mohl cítit jejich tvrdost. Mohl jsem cítit vůni tygra. Usmál jsem se a jednou rukou ho objal a nadzvedl si ho k sobě. Druhou jsem se dotkl jeho vzrušení, byl už tvrdý. Nebezpečně jsem se zasmál a začal pumpovat rukou, dráždil jsem ho. Když jsem cítil, že je na pokraji zpomalil jsem a jen lehce se ho dotýkal. Potom jsem zase zvýšil pohyb, nakonec jsem zamířil k jeho dírce. Vnikal jsem dovnitř prstem a při tom mu do ucha zašeptal: „Cítíš to? Cítíš toho vlka, který si tě podmaňuje, drzý tygře?“ zavrčel jsem a tesáky jsem mu projel po kůži na krku. Přidal jsem další prst. Nemohl jsem se nabažit jeho zvuků, jeho výrazu a jeho kůže. Cítil jsem, jak vlk ve mě je spokojený, chtěl ještě víc. Všude okolo se vznášela vázací vůně. Ulpívala na jeho těle, v jeho kůži i vlasech.
Když jsem vyndal prsty, nadzvedl jsem si ho v pánvi a pronikl do něj. Byla to konečná značka. Už nebylo moc cítit z tygra, ale více vlkodlaka. Už byl můj. Každý kdo ucítí jeho vůni, bude vědět, že je mým druhem. Neodolal jsem, když sladce zasténal a prohnul se. Rty jsem opět zaútočil na jeho bradavky, čím dál víc jsem přirážel a tiskl si ho k sobě. Všude stříkala voda a kousky oblečení se na nás lepily. Bylo to divoké spojení dvou divokých zvířat.

Milki
Nemilosrdně si mě bral. Dráždil moje tělo. Když se prsty dostával do mého nitra, zasténal jsem. Tohle bylo moje poprvé a on se již nedal zastavit. Trochu jsem zalitoval svého rozhodnutí, ale jen do chvíle, kdy jsem ucítil jeho silnou vůni. Dostávala se mi do těla a celého mě svazovala. Pronikala do každého koutku mého nitra a zapisovala tam jeho jméno. Jak jsem tohle mohl dopustit, jsem kočka a on pes, ale od první chvíle bylo jasné, že jemu neodolám. V tuhle chvíli jsem mu začal patřit, nepůjde se od něj odtrhnout. Nadzvedl mě a prudce se do mě vnořil. Bolelo to jako čert, cítil jsem, jak po mé tváři stékají proudy slz. Když však dráždil mé bradavky, proměnil bolest v potěšení. Prohnul jsem své tělo a zavzdychal rozkoší. Své drápy jsem mu zasekl do jeho mohutného těla, ukázal jsem mu své tesáky. Již nebylo cítit vůni tygra, ale jen jeho silnou alfa vůni. Jak jsem mohl podlehnout zrovna jemu. Přirážel velmi tvrdě a přitom mi přejížděl po mém penisu. Nemohl jsem to vydržet. Ucítil jsem, jak ze mě vytéká horká tekutina a ledová voda mi chladila mé vzrušení. Makoto byl nekontrolovatelný, zvířecí pudy ho ovládaly, přírazy zvyšovaly na frekvenci i síle. Mým nitrem se rozlil horký proud jeho orgasmu. Opřel jsem se o jeho hruď, prudce oddechoval. Spíš jsem nebyl schopen ani dýchat. Natož myslet na něco jiného, než na něj. Zahltil mou mysl, i ta proradná kočka uvnitř mě byla spokojená. Vrněl jsem a jeho hrudí to rezonovalo.

Makoto
Musel jsem se usmát, když jsem cítil a slyšel jeho předení. Vyklouzl jsem z něj a objal. Po chvíli jsem si všiml, že se začíná stmívat. Protáhl jsem se a vzal ho do náruče. Vyšel jsem z vody. Pak jsem ho postavil, ale pořád objímal. Když jsem mu chtěl říct, ať se obleče, tak jsem spatřil všude ty kousky oblečení. Sakra… Ale na trávě tam ležel jeden větší a poměrně v celku kus… Vypadalo to na jeho tričko.
„Uhm… Tohle by mohlo stačit k tomu, aby si se zakryl…. Promiň, že jsem ti roztrhal oblečení.“ řekl jsem mu omluvně. Vlkodlaci z vesnice se snad nebudou…. Nešťastně jsem zasténal při pomyšlení na to, jak budou reagovat. „Až tě ucítí… Bože to mi budou dávat sežrat ještě měsíce,“ říkal jsem nešťastně.
Úplně jsem si dokázal představit jejich reakci. Budu se divit, když Milkiho nebudou oslavovat za zázrak nebo boha. Za to na mě budou mít pořád připomínky, že jsem se k tomu konečně odhodlal. Oni byli horší, jak nějaké staré ženské. Už tolikrát se mi snažili někoho dohodit a ty jejich připomínky, že bych si měl někoho najít. Bože… No a, že jsem se blížil 30… Byla to moje věc, ale oni…. Dřepl jsem si a chytl se za hlavu… To bude zas povyk. Ale přes to jsem se musel pousmát.

Milki
Bavil jsem se pohledem na to, jak panikaří. Bylo to vtipné u někoho tolik silného, jako byl on. Byla mi ale zima a začal jsem se třást. Moje oblečení se válelo všude okolo. Nebyl jsem schopen chodit, to, jak si mě vzal, zanechalo znatelné stopy. Nohy se mi podlamovaly a on mě k tomu postavil. V té studené vodě to bylo lepší. Musel jsem se dostat do tepla, hlavně se prospat. Podíval jsem se na něj a uštěpačně pronesl: „Když máš tolik času na přemýšlení o blbostech, mohl by si mi chviličku věnovat a odnést do své chatrče? Nejsem schopný chodit. Myslím, že víš, koho je to chyba? Bylo to moje po…..poprvé ty blbečku,“otočil jsem se, aby mi neviděl do tváře a zrudnul. Sakra, jak jsem se do téhle situace dostal? Otočil jsem se na něj a prosebně řekl: „Je mi zima a mám hlad, já nejsem pes jako ty.“ To jen aby si uvědomil, že já potřebuji jiné věci, než jeho smečka.

Makoto
Povzdechl jsem si a podíval se na Milkiho. A to předtím byl tak rozkošný. Ale kdyby věděl, co se stane, neříkal by tomu blbosti… Pousmál jsem se a chytl ho za bradu. Sklonil jsem se k němu a něžně ho políbil. Pak jsem se kousek oddálil a vzal ho do náruče.
„Jak si alfa samice přeje,“ řekl jsem s potutelným úsměvem a odnášel ho pryč.
Naštěstí, když jsem ho odnášel dovnitř, moc vlkodlaků už venku nebylo a byla skoro už tma. Ti co mě viděli a cítili… Stačilo vidět jejich úsměvy a zmizel jsem ve své chatrči. Doufám, že zítřek celý den prospím. Posadil jsem Milkiho do židle v kuchyni a odešel do ložnice. Vyhrabal jsem tam svou košili, donesl jí Milkimu. Pak jsem se otočil a začal dělat jídlo. Povzdechl jsem si a zamumlal mu: „Měl by ses připravit na následující dva dny… Budou dosti divoké… Když si pomyslím, co bude za povyk při přípravě rituálu…“ mumlal jsem zamyšleně dál.

Milki
Díky bohu mě poslech a odnášel zpět do chatrče. Kdyby to neudělal, nejspíš bych se plazil po zemi a táhl svoje nohy za sebou. Tak moc jsem byl unavený. Ještě, že venku bylo jen pár vlkodlaků, jinak bych se hanbou propadl do země. Posadil mě na židli a donesl svojí obrovskou košili. Zaplul jsem do ní.
„Huh…rituálu? O co se jedná? A proč dva dny? Jste divní tvorové, samé povinnosti a dodržování tradic.“
Povzdechl jsem si, neboť jsem si uvědomil, že teď jsem jeden z nich. Nechápal jsem, o co tu jde. Neznal jsem toho moc o vlkodlacích. Pozoroval jsem ho, jak dělá večeři a stále si lámal hlavu nad jeho slovy.

Makoto
„No…. Ono až tak nejde o dodržování tradice, jako takové, ale o projevu respektu alfovi a jeho druhovi, hlavně jemu, tedy tobě… Budou ti chtít dokázat svou oddanost. Je to přivítání do smečky a tenhle rituál se dělá pouze u Alf. A máš pravdu, pro tebe můžeme být divní,“ vysvětloval jsem mu klidně a pak se na něj otočil a usmál. „Vy kočky nejspíše mezi sebou nemáte tak silná pouta… U vlků je to jiné… Tady, když se staneš jednou součástí smečky, jsi jím napořád. Když jeden z nás zemře všichni truchlí a na úctu k němu vyjeme. Když někoho z nás zavraždí, všichni jdeme po vrahovi, ať jde kamkoliv, zaplatí za to. Pokud někomu je smutně, všichni se ho snažíme rozveselit. Jsme rodina, smečka, jsme skoro jako jeden, ale všichni zároveň,“ vysvětloval jsem mu dál a pokračoval ve vaření. „Možná se pereme, koušeme, hádáme a bůh ví co, ale to k tomu patří. Jsou tu i takoví, kteří jsou raději sami, ale pro ně je to příliš nebezpečné a málokdy vydrží. “ Pak jsem se zamračil a zmrzutěl. „A dva dny proto, že tě první den budou vychvalovat, gratulovat, plácat po zádech, ptát se tě, jak si to dokázal, a bůh ví, co ještě… za to mě, to dají pořádně sežrat… když si pomyslím, kolikrát už mi chtěli někoho dohodit a já je ne zrovna pěkně odmítnul… chjo… jsou horší jak stařešiny. Zítra taky budou provádět ty přípravy. No… ale aspoň, budou mít nějaké rozptýlení a zábavu. Ty se taky rozhodně nebudeš nudit,“ řekl jsem nakonec s úsměvem a položil před něj opečené maso s brambory.

Milki
Záviděl jsem jim jejich pouta. Tohle mezi sebou tygři nemají.
„Máš pravdu, nemůžu to chápat. Mě se rodiče zbavili hned, co jsem začal mluvit. Nechali mě hlídat vlkodlaky a vychovávat starým tygrem. Nesnesli tu zátěž bílého tygra. Nikdy se o mě nezajímali,“ smutně jsem si vzdychl.
Pustil se do jídla. Bylo to dobré, musím uznat, že vařit uměl. Podíval jsem se na něj a řekl: „Nevybral sis moc dobře, nic neumím. Jsem drzý a nebudu se bát, tě kdykoliv naštvat. Jestli si myslíš, že moje označení něco změní, tak to se mýlíš. Prostě jsem proradná kočka. Myslíš si, že je to jinak?“
Usmál jsem se a naklonil hlavu na bok. Jenže v nitru jsem věděl, že jsem jeho a to ať se bráním jakkoliv. Snědl jsem své jídlo a zamířil do postele. Slastně jsem usnul. Uspokojil všechny mé smysly. Když si ke mně přilehnul, objal jsem jeho veliké tělo a usnul na hřejivé hrudi. Slyšet jeho silné srdce, bylo uklidňující. Když jsem se probudil, byl již krásný sluneční den. Makoto tu opět nebyl. Bylo ponižující ven vyjít jen v jeho košili, ale já na sebe nic jiného neměl. Vyšel jsem a slunce mi ozářilo tvář. Slyšel jsem hluk a podíval se tím směrem. Kolem Makota byl hlouček vlkodlaků.

Makoto
To je mi ale hlupáček. Pomyslel jsem si, když se mě ptal. Možná, že právě proto jsem si ho vybral a taky… Vybral si on dobře? Bylo mi smutno, když říkal o tom, jak žil. Ještě jsem poklidil nádobí a pak přišel za ním. Usmál jsem se a lehl si k němu, hned se ke mně přitulil. Heh… Jak rozkošnou kočku to mám. Ráno jsem se vzbudil docela brzo. Podíval jsem se na Milkiho a chvilku pozoroval jeho rozkošnou tvář. Pak jsem vstal a protáhl se. No… Je třeba vzít všechny nervy, co mám a vydržet to. Vyšel jsem ven a už viděl vlkodlaky rozdělené do skupinek a každý o něčem mluvil. Mě bylo hned jasné o čem. Chtěl jsem se nenápadně vyplížit, bohužel, Meiko mě spatřila a pak už všichni. Nahrnuli se ke mně a začali mluvit. „Dobré ráno Pane …. heh zamilovaný?“ utahoval si jeden. Lehce jsem se zamračil, ale nestihl nic říct, protože se spustila celá vlna otázek: „Taaak, copak jste dělali? Hmm? Seděli pod zapadajícím sluncem a vyznávali si lásku?“

Haaah?!
„Jaký to lhář, prý nikoho nechci, mně stačí vesnice a teď se podívejme. Označkoval si Milkiho.“
Bože, co jsem komu udělal?!
„Konečně si se rozhoupal, coo? Očekáváme zítra rituál.“
Už mi začalo cukat obočí.
„Doufám, že jsi na něj nebyl hrubý. Ty jsi tak veliký a on.. Hmm doufám, že může chodit.“ Co to sakra?! Začal jsem jemně vrčet.
„Hehe, uhodili jsme na hřebíček cooo? Nikdy bych neřekl, že Pána někdo dostane do chomoutu.“.
„Spíše, že ho vůbec někdo dostane. Jak to sakra dokázal?! Vše, co jsme mu kdy přivedli, pěkně hnusně odmítl.“
To už jsem se naštval a řekl: „Sakra chlapi, jste horší, jak babizny! Sklapněte a dejte se do práce. Toku ty udě… ?! HEJ!“ začal jsem jim rozdělovat práci, když někoho uviděli za mnou a rozběhli se.
Když jsem se otočil, spatřil jsem Milkiho v mé košili a u něho bandu vlkodlaků, žen a stařešin. Jak jsem očekával, začali ho plácat po zádech a říkat další kraviny.
„Vítej, Vítej. Jsme tak šťastní… nikdy bych netušil, že se toho dočkám. Že konečně Pán nebude sám, že je tu někdo…“ Třásl mu rukou jeden a u toho málem brečel.
Božeee.
„Jak se ti to sakra povedlo?! Jsi si vědom, že všechny naprosto odmítal?! Jsi kouzelník, že jo?“ říkal udiveně jeden.
„Gratuluji chlape! Konečně někdo na pozici alfa samice! Yeeey!“ veselil se druhý.
„Ty… ty…. Kocoure… Však počkej! Jak vyrostu, ukradnu ti ho!“ říkala mu naštvaně Meiko. Co to sakra mele?!
„PfuPfu…. Věděla jsem to hned, když si tě pozval k sobě, aby si tam s ním bydlel. Nikdy tohle nováčkům nenabízel,“ říkala jedna stařešina a posmívala se.
„Heeej! To by stačilo!“ říkal jsem nahlas, ale oni pokračovali.
„Hele všichni se ti omlouváme, že jsme na tebe byli takoví, promiň,“ omlouvali se někteří. Jaká to náhlá změna, huh.
„Hele chlape… Jsi si jistý, že ho dáš? On je děsně náladový! Velký a divoký! Paličatý a to nemluvím, že je určitě velký tam dole. Nevím, jestli sis vybral nejlépe,“ radil mu jeden „Haaaah?!“
Co to k čertu?! Co je tohle za ignoraci, jako bych tu nebyl…
Právě teď jsem měl chuť je všechny pokousat.
„To jo no! Někdy má fakt strašné chování. Jo a někdy je mrzutý a kulhá. Navíc je už děsně starej,“ šeptal mu „nenápadně“ další.
Zase jsem začal vrčet ale odezva žádná.
„Kdyby si někdy chtěl radu, jak na něj, přijď za mnou!“ říkal mu Toku.
„Už mám i mámu, mámu. Hehehe,“ poletoval kolem něho Toy a smál se.
„Nemůžete ho sakra nechat? Melete samé blbosti,“ řekl jsem mrzutě.
Všichni se na mě otočili a podívali se na mě pohledem, který jasně říkal, že oni mluví pravdu. „No nevím, nevím, kdo se tu pořád vyhýbal všem, které jsme ti tu představili,“ řekl jeden.
„To jo a kdo říkal, že nikoho nechce,“ začal druhý. „Tohle nám udělat. Měl jsi hned říct, že tvoje srdce chce jen bílé tygříky.“
Sakra tohle jsem už nedával. Otočil jsem se, abych zakryl lehké rudnutí. Ti, zatracení šmejdi. „Kašlu na to! Dělejte si, co chcete!“ řekl jsem jim mrzutě a odkulhal do jeskyně s horkými prameny. Měli trochu pravdu… Taky, nenaštval jsem se opravdu, přece jen po dlouhé době, je všechny vidím veselé a nikdo už se nenávistně nedíval na Milkiho. Konečně měl rodinu. Teda až na Meiko, která vypadala lehce naštvaně, ale věděl jsem, že ho má pořád ráda. Ale stejně… Co to mleli?!

Milki
Díval jsem se, jak je rozladěný z jejich dotazů. Byl tak hezký, když byl vážný. Než jsem se nadál, vylila se na mě lavina vlkodlaků. Přemýšlel jsem, kam se ztratit, ale za mnou byla jen zeď. Narazil jsem na ní, přikrčil se. Jenže mi nic neudělali, jen se jeden přes druhého překřikovali. Říkali mi mnoho nových věcí o Makotovi, ale mnoho jsem i věděl sám. Třeba o jeho velikosti, to jsem včera i pocítil. Smál jsem se, když mě chtěl chránit, ale oni ho ignorovali při každém slově. Byl jak vlk v kleci, nemohl nic udělat a oni si ho dobírali. Zaslechl jsem jednu informaci a pořádně si prohlédl jejího řečníka. Toku, co myslel tím, že mi poradí, jak na něho? To spolu něco měli? Naštvaně jsem zamručel. A na chvíli se objevily mé uši. Sehnul jsem se k Meiko a pohladil jí po tváři. „Promiň mi to, já ti tvého prince nechtěl vzít. Ale nedalo se tomu psisku odolat. Odpustíš mi to?“ Usmál jsem se sladce. Nedaleko jsem zahlédl Raiena, stál mimo dav a díval se na mě. Zamířil jsem za ním. Postavil se před něj a zeptal se: „Jsi v pořádku?“
Jen zakýval hlavou, nic neřekl a odcházel, když v tu chvíli narazil do Makota. Vracel se z jeskyně, nejspíš si něco zapomněl. Přeměřil si nás oba a zatáhl Reiena zpět ke mně.

Makoto
Když jsem zahlédl Reiena a Milkiho otočil jsem se zpět. Zdá se, že Reien se k ničemu nemá. Musí Milkiho akceptovat, pokud tu chce zůstat, nic jinému mu nezbývá a navíc Milki mu dost pomohl i když na něj byl, jaký byl. Vzal jsem Reiena zpět k Milkimu.
„Tak Reiene… Doufám, že přijdeš na rituál. Taky bych chtěl, aby ses usmířil tady s Milkim, aspoň poděkovat by neškodilo. Bude tady zastávat pozici alfa samice, takže… Možná jsem to předtím lehce přehnal, ale aspoň víš, že tohle není jen tak.“ Řekl jsem mu klidným tónem. A ustoupil jsem, aby měli ti dva trochu prostoru. Ale pořád jsem je ostražitě pozoroval.

Milki
Reien se na mě díval, velmi rozpačitým pohledem. Chytil mě za ruku a zatřásl s ní. „Omlouvám se a velmi děkuji, za tvojí pomoc.“ Usmál jsem se a pohladil ho po vlasech. „Hlavně, že jsi v pořádku.“ Nechápal jsem, co jsem udělal, neboť jsem se ocitl v jeho náručí. Sevřel mě celkem pevně a vrazil pusu na tvář.
„Omlouvám se, ale nevím, co to se mnou je. Snažím se držet zpátky, ale moje krev se vždy začne vařit, když tě spatřím. Už to nikdy neudělám, budu tvůj věrný sluha. Už se tě nepokusím…….“
Nestačil to doříct, neboť ho velmi naštvaný Makoto chytil za rameno a odhodil kousek ode mě na zem. Blížil se k němu, skoro proměněný. Tohle nedopadne dobře, pomyslel jsem si. Co to říkal o té krvi? A sakra, tohle je má vina. Napil se mé krve a ta mě volá. Sakra, sakra, sakra. Musím to zastavit a nařídit mu, aby mě nechal, poslechne. Makoto ho držel za krk, jak hadrovou panenku. Vtrhl jsem se mezi ně a roztrhl od sebe.
„Dost Makoto, není to jeho chyba, ale moje. Prosím vyslechni mě.“
Jenže on byl opravdu vytočený, díval se na mě temnýma očima a potom se otočil. Odešel. Ještě na mě něco zavrčel, ale nerozuměl jsem. Ponížil jsem ho před jeho smečkou, budu se muset ponížit a dojít se omluvit.
Přešel jsem k Reienovi a velmi panovačně rozkázal: „Nesmíš se ke mně přibližovat! Zapomeň na mě, jsem alfa a patřím Makotovi. Jestli tu chceš žít, musíš to respektovat.“

Makoto
Když se Reien omluvil, byl jsem spokojený, ale to co udělal pak, mě tak trochu víc dožralo. Co si sakra myslí, že dělá?! Milki je můj! Tato slova mi v hlavě rezonovala. Z hrudi se mi dralo majetnické vrčení. Vlk ve mně běsnil. Než jsem si to uvědomil, tak mě Milki od Reiena odtrhl, ani jsem moc nevnímal, moji touhu opět Reiena naučit jeho místu. Pak si přijde Milki a dovolí si mě od něj odtrhnout! Sám dobře ví, že je můj, a věděl i následky. Byl jsem dost naštvaný a musel se uklidnit, abych mohl rozumně přemýšlet.
Sakra!
Zavrčel jsem a houkl: “ Dělej si, co chceš!“
Odcházel jsem do horkých pramenů. Všichni okolo se mi kvapem vyhýbali a něco si šeptali. Opět jsem zavrčel a rozkázal: „Připravuje se na zítřek!“
Pak jsem dál odkulhal do jeskyně, kde jsem do skály udělal prohlubinu pěstí. Když jsem si uvolnil nervy, bylo mi jedno, že mi teď po ruce setkala krev. Chovám se jako děcko! A to kvůli Milkimu… Štvalo mě to.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.