Můj život - Prolog
Informace:
Jane Mizuki žije dva roky v Japonsku. Pracuje jako knihovnice. Její rodiče už nežijí, zemřeli při autonehodě před osmi lety. Jane utrpěla nějaké to zranění. Má poškozenou nohu, kterou jí málem amputovali.
První začátky
Tak čím bych měla začít? Asi tím, kdo vlastně jsem. Jmenuji se Jane Mizuki a jsem na půl Japonka a na půl Angličanka. Táta je Japonec a mamka Angličanka. Už druhým rokem žiju v Japonsku, jinak jsem vyrůstala v Anglii. Táta se přestěhoval do Anglie za mamkou. Od mala jsem se od táty učila japonsky, tak proto s japonštinou nemám problémy. Mí rodiče se milovali, až do poslední chvíle. Když bylo osmnáct, tak zemřeli při autonehodě, kterou zavinil nějaký ožrala. Já v autě taky byla a jako jediná to přežila. Jak říkám, podruhé jsem se narodila. Ale do dnes si nesu za nehodu následky. Málem mi amputovali nohu, ale naštěstí mi ji zachránili, ale mám ji celou pošramocenou, že kulhám. Jinak jsem měla zlomená žebra, rozdrcenou nohu a krvácení do mozku, kde se doktoři obávali, že jestli se proberu z bezvědomí, tak budu mít demenci. Naštěstí se tak nestalo. Ale měla jsem ztrátu paměti. Tu mám vlastně do dnes. Nepamatuju si své dětství. Jen co se dělo po té nehodě. Jak jsem se léčila a pomalu uzdravovala. Byl to zázrak, že jsem to všechno přežila. A kolik mi vlastně je let? už je mi dvacet šest. Od nehody uplynulo osm let. Mám dostudovaný gympl. Na vysokou jsem chtěla jít, ale nebyla taková, kterou jsem chtěla. Chtěla jsem jít na japonštinu. Jedna jazyková škola v anglii je, tam se učíš japonštinu, korejštinu a čínštinu v jednom. A já chtěla jenom na tu japonštinu. Proto jsem si našla práci, jako sekretářka jednoho podniku. Byla jsem tam spokojená, ale bylo to přesto pro mě těžké. Všichni se mě stranili. Věděli o té nehodě, ale místo soucitu se mě báli nebo co. Neměla jsem jim to za zlé. Já ani soucit nechtěla, jen malé porozumění. Proto z toho vyplývá, že i když je mi dvacet šest, jsem stále pannou. Ale věřím, že někde je můj princ, který přijede na bílém koni pro mě. I když v Anglii jsem už nedoufala, že ho najdu. A taky že ne. A proč jsem se přestěhovala do Japonska? Pár důvodů mám. První je, že se mi jako Japonsko líbí. Jejich kultura, příroda, lidské soužití, i když se tu najde několik závistivých lidí. A nejen, že je to poklidný stát. Taky se tu odehrávají špatné věci, ale málo kdy se to objeví ve zprávách, že zrovna někdo někoho zabil. Možná, kdyby byl spáchán atentát, nebo nějaká přírodní katastrofa, že by se o tom mluvilo, ale jinak ne. Chtěla jsem Japonsko poznat osobně. A taky a to byl hlavní cíl, najít příbuzné z otcovi strany. Táta nikdy o svých příbuzných nemluvil. Teda myslím, že ne, protože si nic nepamatuju, tak nic nevím, ale když jsem vyklízela věci po rodičích, tak jsem našla jen jména babičky a dědy, ale to bylo vše. Kde žijí to jsem nevěděla. Byla jsem celá šťastná, když mi Japonsko vyšlo. Že mě přijalo, jako s otevřenou náručí. A říkali vítej doma, Jane. I když jsem si to jen namlouvala. Po rodičích jsem zdědila jmění. Ale nejsem ten člověk co utrácí, ale šetří. Na letenku do Japonska jsem si našetřila prací. Na jmění po rodičích jsem šáhla, když jsem si hledala byt. Našla jsem menší podnájem v jedné malé ubytovně, za rozumný nájem. Ale nejdřív jsem musela zaplatit za tři nájmy dopředu. A proto jsem musela šáhnout na peníze od našich. Práci jsem si našla v Tokijské národní knihovně. Byla jsem hned přijata. Za což jsem byla velice vděčná. V Japonsku jsem už dva roky. Živím se z peněz, které si vydělám prací, ale na živobytí jsem musela za ten měsíc, než jsem dostala svou první výplatu zase šáhnout, ale nebylo to tolik. Jsem takový šetřílek. Ženský z práce chodí na obědy do místní restaurace, nebo si něco objednají, ale já si nosím jídlo z domácí kuchyně, který si předešlý den uvařím. Kromě spolupracovnic nikoho neznám. A ještě jsem s hledáním babičky a dědy nezačala. Chtěla jsem se nejdřív rozkoukat. Ani své sousedy ještě neznám. To je vše o mně a mé minulosti. Teď žijme přítomností a zároveň i budoucností.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.