Kdo je anděl a kdo dábel? část 4.
Informace:
Hontoni sumamsendeshita! Moc moc se omlouvám. Když mám zásek, tak toho moc nenapíšu. Proto je tahle kapitolka ještě kratší něž ty před tím (asi jen stránka a čtvrt ve wordu). Ale i tak je to na mě pěkný výkon, protože už načínám v tom dokumentu sedmou stránku. \\(^[]^)/ A v práci se mi nakupuje toho tolik, že pak celý víkend prospím. No snad se vám bude i ten kousíček líbit a já sae po víkendu pustím na další kapitolu. Protože se jede do Opočna. Vuhůůů!!! (~^×^)~
V minulém díle jste četli: Svíjela jsem se na židli a sešit jsem si víc a víc chrula pod vlasy, aby nikdo neviděl, co to vlastně čtu. Na konci byl po kraji napsaný dovětek: „Nevadí mi když do něj budeš psát. Klidně dál pokračuj. Píšeš opravdu dobře. A kdo jsi? Já se jmenuji Misaki.“
Kapitola 4
Sešit jsem neskutečně rychle zaklapla a s očima až na vrch hlavy jsem hleděla do prázdna. ,To snad není možný. To je určitě bude shoda jmen. Misaki je hrozně časté jméno! Určitě!’ znovu jsem nakoukla do sešitu a přelétla dovětek. Hlava mi šla z toho kolem. Ne, že by to bylo poprvé. Poslední dobou mám mysl jak na kolovratu, ale i tak mě to vždy překvapilo. Nakonec jsem se vzpamatovala a zase začala psát. Celé to bylo zezačátku psáno z pohledu jedné, a nedalo mi to, protože teď byl čas na to se podívat pohledem té druhé. Čtenář potřeboval přehled i o její myšlence. ‚Podívala jsem se na ní, jak rudla jako rajče. Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Opřela jsem své čelo o její a ona se snažila každou chvílí utéct pohledem. Byla tak neskutečně roztomilá… Jo, to by se dalo…‘ Psala jsem dál a dál až už skoro zavírali knihovnu. Neměla jsem jinou šanci než t zakončit a dopsat: Já myslím, že na mém jméně nezáleží. A děkuji za pochvalu. Zavřela jsem sešit a zase jen šikovně schovala pod regál.
To jméno mi nedalo spát. Celou cestu domů jsem, se sluchátky v uších, si přemílala ten dovětek. ‚Udělala jsem správně? Neměla jsem to prostě nechat být a už nepsat?‘ Všechny ty scény z té povídky, aniž bych chtěla, představovala s Misaki. Už to nebylo zdravé. Myslet normálně už u mě bylo neskutečně ojedinělé. Doma jsem zase seděla u stolu jako tělo bez duše a jen hleděla. „Má zlatá Zakuro jsi nějaká smutná. Není ti špatně? Nebolí tě hlavička?“ Ozvala se moje matka z druhé strany stolu. „Ne, jsem naprosto v pořádku mami.“ Dodala jsem s úsměvem pro větší přesvědčení. Na ně tahle technika fungovala výborně. „To jsem ráda Zakuro-chan. A ve škole tě nikdo netrápí?“ Dodala s úlevou a spokojeností ve tváři. Hned mi probleskla myslí Misaki. „N-ne nikdo… Nic se ve škole neděje.“ A zabořila jsem pohled do jídla. „Má drahá, v tomto věku ve škole přece hodně dívek problémy.“ Dodal otec bez jakéhokoli náznaku, že zpracoval mou odpověď. „Co tím chceš říct drahý?“ V hlase jí byl poznat strach o svou holčičku. „Vždyť víš jak rychle se dívky v jejím věku zamilují. Vzpomeň jsi jak ty jsi byla bláhová, když ti bylo jako je naší dcerušce.“ Odvětil. Na to už se okolo hrnuli jen lichotky a zdrobněliny na jejich osoby. Ani si nevšimli jak rychle jsem byla rudá. Rychle jsem dojedla a když se ještě stále na sebe zamilovaně hleděli, jsem se ztratila do pokoje.
Lehla jsem na postel a začala polemizovat nad tou konverzací u večeře. ,Vždyť víš, jak rychle se dívky v jejím věku zamilují… Opravdu je tomu tak? Je možné, že by? Né! To je naprostá blbost! Úplný nesmysl!‘ Vedla jsem malou vlastní válku. A s válečným polem v sobě jsem usnula vyčerpáním.
Den na to už jsem se budila s myšlenkou na ten notes. Ráno bylo obvyklé a stereotypní. Nic jiného než strachování matky a přeplněný vlak. Při cestě do školy jsem slyšela nenápadné šuškání o Jókai Zakuro a jiné, ale to jsem ignorovala. Těsně před školou jsem zahlédla Rjóku. Stála jsem tam jako solný sloup a civěla na ní jak se baví s několika kamarádkami. Záviděla jsem jim. S Misaki se mi včera tak dobře povídalo, že jsem dnes chtěla být na jejich místě. Ale co to plácám! Stoprocentně bych nechtěla nejsem přece nějakej retard, co si někoho oblíbí za jednu dvě hodiny. Pak jsem si vzpomněla na otcův včerejší přídavek do konverzace. ,Možná měl trošku pravdu.’ Když jsem se zase vrátila do této dimenze, uvědomila jsem si že se na mě Misaki dívá. Nakonec mi i zamávala. Sklopila jsem pohled a nejistě pozdrav opětovala. Kolem se rozlehl neskutečně hlasitý šum šeptání okolních lidí. Cuklo to se mnou, ale ona se jen usmála a kráčeli do školy za chvíli, když přišel Tako-chan, jsem se vydala stejnou cestou.
K nohám i u skříněk dopadl malý složený papírek s nakresleným kvítkem sakury a nápisem „Zakura“ mírně rozpitým. Při rozložení se mi naskytl pohled na krátkou větu: „Přijď po druhé hodině na střechu. Misaki“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
