Anime World CZ/SK - Příběhy

Svěřování

Okolo čtvrté nás vzbudili. Museli ještě o hodinu dřív, abychom jsme se stihli nasnídat. Když nás vzbudili a já otevřela oči, tak jsem se dívala do očí Lawa. Cítila jsem, jak se mi zčervenaly tváře. Hned jsem zrak odvrátila a posadila jsem se. Protřela oči a s Lawem v zádech jsme vyrazili na snídani. K snídani byl chléb a kakao. To kakao jsem docela uvítala. Už jsem ho pěkně dlouho neměla a docela jsem na něho měla i chuť. Po snídani jsme si připravili batohy a mohli jsme vyrazit na cestu.

 

Šli jsme mlčky za kapitánem. I jeho družina šla s námi, ale šli za námi. Při cestě jsme sledovali okolí, jestli se někde něco nešustne. Ale byl klid. Asi po hodině cesty pěšky jsme dorazili na místo  určení. Každý si našel své místo v zákopech, které tam byly připraveny.Schovali jsme se a čekali co se bude dít dál. Do expanze zrůd ještě zbývala hodinka času. Bála jsem se jestli jsme to už nepropásli, že si z nás ten zajatec udělal srandu a řekl špatný čas, ale zase na druhou stranu jsem si řekla, že by neriskoval svůj život, když nám řekl i o té zbrani. A to jsem mu věřila, protože bylo vidět, že se bojí elektrošoků. Celou dobu se třásl, když s námi mluvil, i když hlas měl v pořádku a netřásl se mu a ještě se k tomu ušklíbal. Přesto se střásl. Nedivím se mu. Jenže já bych mu dělala ještě horší věci, ale ty si chci nechat pro jejich vůdce. Veškeré mučení a pak zabití. Pomsta bude sladká, říkala jsem si.

 

Po hodině a něco jsme slyšeli hluk. Ze zákopu jsme začali pomalu vyčuhovat, abychom viděli co se děje. Něco se blížilo. Všichni jsme věděli o koho jde. Že jde o ty zrůdy. Blížily se. připravili jsme si zbraně k útoku. Meč i dýky jsem měla připravené, jako poslední možnost, kdyby mi došly náboje nebo tak něco. I když bych tím šla na sebevraždu, protože by se kolem mě shluklo víc těch zrůd. Ale to by mi bylo jedlo. Byla bych aspoň s Patrickem. Ale nejdřív jsem se ho chtěla pomstít. Hluk sílil. Všichni jsme si připravili zbraně a čekali dokud se nám neukáží v zorném poli. To se po pár minutách stálo. Aniž by někdo řekl pal, všichni jsme naráz začali střílet. Zrůdy nás buď viděli nebo ne, nevím, protože se na nás nehrnuli. Všude stříkala modrá krev. Jejich krev. Ale jejich vůdce nebyl nikde vidět. A na toho jsem čekala ze všech nejvíc. Přesto jsem dál pálila kulky na zrůdy, které padaly k zemi mrtvé. Některé zemřeli než dopadly na zem a některé se ještě válely v křečích než umřely. Ale bylo mi to šumák. Slušně řečeno. Zrůdy se daly na úprk, ale nebylo jim to dostatečně platné, i když některé nám utekly, protože byly rychlejší než kulka. Po pár minutách jsem poznala jejich vůdce. Měl podobu Patricka. Kypěla ve mně zlost, ale taky šok a nedokázala jsem vystřelit, jak jsem si plánovala. Ztuhla jsem možná hrůzou, šokem nevím. Nebyla jsem schopna střílet. Jen jsem polo ležela v zákopu a zírala jsem jak zrůdy utíkají pryč a jejich vůdce stojí na dosah jen vystřelit. I když jakoby to vždy čekal, střelám druhých se vždy vyhnul, aniž by se díval.

,,Jane střílej.’’ byl u mě Law, který se ke mně připlížil. Podívala jsem se na něho.

,,Nemohu...nedokážu to...’’ dostala jsem ze sebe. Nedokázala jsem vystřelit. Měl podobu Patricka a na něho jsem nedokázala vystřelit.

,,Musíš, před stavuj si, že je v podobě toho člověka, který zabil Patricka ještě  než si vzal jeho podobu. Dokážeš to. Patříš mezi špičky střelců. Jedině ty ho dokážeš zastřelit.’’ šeptal mi do ucha Law.

,,Ne...nedokážu….’’ trvala jsem si na svém. Ani jsem si neuvědomila, že mi po tvářích tečou slzy.

,,Teď není vhodná doba na zpověď. Musíš se soustředit. Dokážeš to, jsi silná Jane.’’ trval na svém zase Law. Schoulila jsem se a nepřestávala brečet a to jsem brečet původně už nechtěla, ale jak jsem viděla znovu Patrickovu tvář, i když Patrick to už není nedokázala jsem se bránit slzám i strachu. Nechtěla jsem Patricka znovu ztratit, i když to Patrick nebyl. Chtěla jsem se za ním rozeběhnout a obejmout ho, políbit ho. Ale nedokázala jsem ani to. Nohy i ruce jsem měla ztuhlé. Až na pláč a třes jsem se nezmohla na nic. V tom mě Law objal. ,,Klid Jane, jen klid. Vše bude dobré.’’ tišil mě. Jediné co jsem dokázala bylo, položit si hlavu na jeho rameno a brečet.

,,Co se děje?’’ zeptal se kapitán, který se k nám připlížil.

,,Nic zvláštního.’’ řekl mu Law. ,,Běžte pokračovat, my se hned přidáme.’’ dodal kapitánovi.

,,Už není po kom. Už jsou pryč.’’ řekl Kapitán a postavil se. V tom přiskočila zrůda a zakousla se kapitánovi do hrdla. Rozdrápala mu hrdlo, že všude stříkala krev. Law mě pustil a rychle tasil meč a zrůdu rozčtvrtil. Takže všude byla i modrá krev od zrůdy. Já i Law jsme byli postříkáni. Já, když viděla, co se stalo kapitánovi, měla jsem před sebou zase Patricka, jak mi umřel v náručí.

,,Je...to...moje...vina...’’ dostala jsem ze sebe.

,,Není, ty za nic nemůžeš. Nikdo toto nečekal.’’ znovu mě objal Law a tišil mě.

,,I Patrick, zemřel moji vinou.’’ dál jsem ze sebe soukala.

,,Za nic nemůžeš. Není to tvoje vina.’’ snažil se mě uklidnit. Znovu jsem si položila hlavu na Lawovo rameno.

,,Je to moje vina.’’ dál jsem říkala a dala ruce v pěst a začala jsem bouchat pěstičkami Lawa do hrudi.

,,Jen se vybij, uleví se ti.’’ pochopil, že nejen smutek, ale i vztek ve mně číší. Což byla pravda, ale nejvíc převahoval smutek, lítost a výčitky. Dál jsem bouchala malýma ranami Lawa do hrudi. Ne moc silné, přesto to muselo bolet. Ale Law nedal nic znát. Takhle tiše jsme zůstali dobrou hodinku.

,,Co máme udělat dál?’’ zeptal se jeden z muslimů, když se k nám připlížil.

,,Vezměte tělo kapitána a zpátky do tábora.’’ rozhodl Law. ,,Můžeš chodit?’’ otočil se na mě a pustil mě. Přikývla jsem, že jo. Law z kontroloval situaci a postavil se na nohy. Nikde nic nevyskočilo, žádná zrůda nic. I ostatní se postavili na nohy. Dva vzali kapitána a šli s ním zpátky do tábora. Law pomohl mně na  nohy a vyrazili jsme za ostatníma.

 

Došli jsme do tábora. Kapitána odnesli na ošetřovnu, i když zbytečně. Ale přesto ho tam odnesli. Poté jeden z nich nám ukázal sprchy a já s Lawem jsme se šli vysprchovat. Ve sprše jsem se znovu rozbrečela. Měla jsem tentokrát vařící vodu. Byla jsem ve sprše dobrou půlhodinku. Nechtělo se mi vůbec ven, ale musela jsem. Nechtěla jsem, aby vešel Law nebo někdo jiný, aby mě nezkontrolovali, jestli ještě žiju. Když jsem vyšla, tak Law čekal před sprchou.

,,V pořádku?’’ zeptal se mě hned Law. Jen jsem přikývla, že jo. ,,Půjdeš si odpočinout.’’ dodal a vzal mě do stanu, kde mě uložil do postele. Chvíli mi trvalo než jsem usnula.

 

Měla jsem neklidnou noc. Stále jsem měla před očima smrt Patricka, toho kapitána i, toho vůdce zrůd v podobě Patricka a jak jsem nedokázala vůbec střílet. Probudila jsem se až druhý den ráno. Když jsem otevřela oči, Law ležel vedle mě a spal. Vzpomněla jsem si, jak mi v té těžké chvíli pomohl. Ale na úsměv jsem se nezmohla. Posadila jsem se na posteli.

,,Jane, v pořádku?’’ zeptal se hned Law, který byl na nohou.

,,Jo, klidně spi dál.’’ řekla jsem mu. Musela jsem jít čelit realitě. A taky jsem umírala hlady.

,,V pohodě, půjdeme se najíst.’’ rozhodl Law. Postavili jsem se a vyrazili jsme oba na snídani.

 

Všichni se po nás podívali. Bylo mi blbě, ale snažila jsem se ty jejich pohledy ignorovat. Ale nešlo to. Cítila jsem, jak mi smrt kapitána vyčítají. A taky měli proč. Kdybych jsem se nezhroutila, tak by se to nestalo.

,,Promiňte.’’ špitla jsem a dala se do jídla.

,,Není proč se omlouvat, není to tvá chyba.’’ zašeptal mi do ucha Law. Nepodívala jsem se na něho.

,,Ty za nic nemůžeš. Nikdo nečekal, že je tam ta zrůda.’’ řekl jeden z chlapů a pousmál se.

,,Ale je to její chyba, kdyby se nezhroutila, tak by kápo ještě žil. Proto ženský nemají co na frontě dělat.’’ rozčiloval se druhý muž.

,,Není to její vina. A pokud vím, tak vy využíváte ženy k atentátům.’’ zastal se mě Law.

,,Má částečně pravdu. Není to její vina, ale máš pravdu i ty, že ženy nemají co na frontě dělat, když jsou slabé.’’ řekl ten první muž.

,,Omlouvám se.’’ dostala jsem ze sebe a aniž bych jsem dojedla odešla jsem do stanu. Law hned šel za mnou.

 

Ve stanu jsem si lehla na postel a rozbrečela jsem se. Law za chvíli dorazil a začal mě hladit po zádech a tišit mě.

,,Není to tvoje vina. Nejsi slabá, jsi silná. Ale měla by sis s někým o tom promluvit.’’ řekl mi Law. Sama jsem věděla, že se musím vyzpovídat, jinak to nepůjde. Třeba se mi fakt uleví. Ale jedinému komu jsem tu věřila byl sám Law.

,,Tak dobře, vše řeknu.’’ dostala jsem ze sebe.

,,Nemusíš zrovna mně.’’ řekl Law.

,,Jsi jediný komu věřím.’’ řekla jsem a posadila jsem se na postel aniž bych jsem se na Lawa podívala. ,,Já a Patrick jsme byli nerozlučná dvojka. Škádlili jsme se, nadávali jsme si, ale když došlo do tuhý ho, tak jsme si navzájem kryli záda. Jednou zachránil život on mně, jednou já jemu. Bylo to jako na houpačce. Postupem času jsem začala zjišťovat, že je to víc než jen přátelství. Zamilovala jsem se do něho. Moje první láska. Čím víc jsme byli spolu, tím víc jsem se do něj zamilovávala. S tou levačkou mi vždy pomáhal Patrick. Říkal co mám a co nemám dělat, kde dělám chybu atd...I při výcviku, při plazení mi pomáhal. Vždy mě varoval, kdy jsem vystrčila zadek nahoru. Když jsme měli hrachovou kaši vždy mě donutil ji sníst. Utahoval si ze mně, když jsem stále dokola četla dopisy od bráchy. Vždy jsem ho poslala do prdele. Ale ne z naštvanosti, ale z provokace. Když si někdo začal ze mně utahovat, tak se mě vždy zastal. Nebo naopak i já se zastala párkrát Patricka, ale většinou Patrick mě. A když jsem šli na poslední misi, tak spal a já slyšela někoho přicházet. Vzbudila jsem Patricka a oba jsem byli ve střehu. Patrick si všiml, že je to děcko. Mně se na tom něco nezdálo, ale pak jsem si všimla toho tetování a než jsem stačila Patricka varovat, tak se po něm vrhnula a rozpáral mu hrdlo. Já po něm sekla, ale trefila jsem se jen do ruky a zmizela. Poté než Patrick vydechl naposledy vyznal se mi, že mě miluje. Na pohřbu jsem dostala jeho dopis, kde se mi vyznává, že je do mě zamilovaný atd...A včera jsem dostala od něho dopis. Poslala ho jeho rodina, kde mi popsal, kdy se do mě zamiloval. O naší první misi, kdy jsem mu zachránila krk. Prahla jsem po pomstě a stále prahnu, ale nedokážu to. Když jsem viděla tu zrůdu v Patrickově podobě, tak jsem si vybavila jeho smích, jeho kecy, prostě všechno i jeho smrt. Hlavně to, jak ho miluju. Chtěla jsem se tam rozeběhnout a obejmout ho, políbit, i když vím, že to Patrick není, že je to zrůda, která používá jeho tvář. Nedokázala jsem na něho vystřelit. Ztuhla jsem hrůzou, strachem i výčitkami. Nedokázala jsem ani vystřelit na jinou zrůdu. Jen tam sedět, brečet a třást se. Nic víc a nic míň.’’ dostala jsem ze sebe veškeré pocity. Při vyprávění mi tekly slzy. Law mě pozorně poslouchal a ani jednou mě nepřerušil. Poté co jsem skončila mě objal.

,,Jak ti je?’’ zeptal se mě Law.

,,O trochu líp. Ale srdce stále bolí.’’ odpověděla jsem mu.

,,A to bude ještě hodně dlouho. Ale postupem času to bude menší bolest a menší bolest, i když nikdy nezmizí.’’ řekl mi Law. Podívala jsem se na něho.

,,Ty sis s něčím už takovým prošel viď?’’ dostala jsem ze sebe.

,,Jo, ale jednou ti o tom budu vyprávět. Teď ne.’’ řekl mi Law a usmál se.

,,Dobře. A jednou mi musíš i říct, odkud znáš Patricka.’’ dostala jsem ze sebe.

,,To ti mohu říct hned. Byl jsem jeho terapeut. Chodil ke mně na sezení. O zrůdách mi nikdy nevyprávěl. Jen jednou se o nich zmínil, ale jak vypadají co umí o tom nikdy nemluvil. Mluvil hlavně o tobě, jak tě miluje, jak se může zbláznit, že ti nedokáže nic říct. Bál se, že by si ho odmítla, nebo že by jste si časem lezli na nervy a nevyšlo by to a nemohli by jste spolu pracovat už. O tom to nejvíc mluvil. Sice bych ti ti neměl říkat, protože jako doktor musím zachovat mlčenlivost, ale vím, že by chtěl, abych ti to řekl.’’ řekl mi Law, jak se znal s Patrickem.

,,Takže...takže jste staří přátelé.’’ dostala jsem ze sebe.

,,Dá se to tak nazvat.’’ usmál se Law.

,,Buď i můj terapeut.’’ požádala jsem ho a podívala se mu do očí. Poznal, že to myslím vážně.

,,Ale budeš mě muset poslouchat na slovo. Hodně mluvit, otevřít se.’’ varoval mě Law. Přikývla jsem, že rozumím. ,,Dobrá.’’ souhlasil na konec a usmál se. Já se dokázala pousmát.

,,A že mohu na mise?’’ zeptala jsem se ho a stále se mu dívala do očí.

,,Samozřejmě, ale jen pod mým dohledem. Nikdy se nesmíme rozdělit a být stále spolu. Musím při tom na tebe dohlídnout, aby si neprovedla nějakou pitomost, nebo kdyby ses znovu zhroutila, abych tě dokázal přinutit zase do boje. I když teď se mi to nepovedlo.’’ oznámil mi Law.

,,Dobře, souhlasím.’’ souhlasila jsem s jeho návrhem.

,,Dobrá. Teď si odpočiň. Večer vyrazíme zpátky do tábora.’’ rozhodl Law.

,,Zůstaneš tady se mnou?’’ zeptala jsem se ho a lehla jsem si.

,,Jasně, že jo.’’ usmál se Law a seděl na své straně postele a sledoval mě, dokud jsem neusnula.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.