Anime World CZ/SK - Příběhy

Tento příběh vypráví o chlapci,
který marně hledá skutečný smysl života, neboť jediné co zná
je životní cyklus se kterým se nedokáže smířit.
Netuší však, že se jeho život brzy nekontrolovatelně změní.

Píše se rok 1852. V nemalém anglickém městě se ve školách slaví úspěšné ukončení studia mladých studentů, kteří si domlouvají rozlučku na večer na náměstí. Večer se na místě setkání schází celkem 86 lidí včetně jistého chlapce, který se od ostatních liší. Chlapec jménem Roddy Victor. Mezitím, co si ostatní vesele povídají a baví se o tom co budou od této chvíle dělat, kam půjdou pracovat, jak si představují budoucnost a užívají si poslední chvilky se svými spolužáky, které už možná někteří nikdy neuvidí, Roddy sedí tiše sám na schodech a nemyslí si, že by se měl radovat. Slyší své spolužáky usměvavě si povídat o tom jak půjdou pracovat do továren. Když se rozlučka blíží pomalu ke konci, posadí se vedle Roddyho jistá dívka. Je to Helí, spolužačka, se kterou se Roddy po celé ty roky na škole nikdy ani nepozdravil. Nebylo to proto, že by se mu vyhýbala, ale proto, že Helí byla největší hlas celé třídy, všichni ji zbožňovali, neboť pocházela z bohaté rodiny a vždy si dokázala snadno najít přátele. Roddy byl naopak ten, koho si nikdo většinou nevšímal, ale vždy mu to tak vyhovovalo. Neměl se o čem bavit.

Roddy stále klidně sedí zírajíc do země a v mysli se diví, proč by si Helí najednou sedala vedle něj. Cítí se zvláštně, ví, že si je Helí jistě vědoma toho, že Roddy není ten s kým by si mohla povídat, ale přesto si sem už sedla. Neví co dělat, má ji pozdravit? Zeptat se co se děje? Je mu horko, začíná se lehce třást, chce ji pozdravit, ale stud mu nedovolí se na ni jen podívat, neví ani, jestli se na něho dívá. Pak si najednou uvědomí, že drží v pravé ruce sklenici kofoly. Kofola je přeci nápoj lásky, nemusí se stydět, pokud ji nabídne. Navíc už si vedle něj ochotně sedla, určitě něco potřebuje. Když se Roddy rozhodne, že ji nabídne kofolu, kterou drží v pravé ruce, ruku zvedne, otočí se směrem k ní a aniž by stihl vydat jedinou hlásku, že ji chce nabídnout, Helí vstává a odchází. Roddymu ztuhl pohled ve směru, kde předtím seděla. S otevřenými ústy a zvednutou rukou držící sklenici kofoly si uvědomil, že důvod, proč se Helí posadila byl ten, že se potřebovala upravit. Při odchodu totiž držela zrcátko a hřeben. Celou tu dobu se česala, toho, že vedle ní seděl Roddy si ani nevšimla. Roddy se vrátil do své zakleslé pozice při které se opět dívá na zem. „O co jsem se to snažil.. snad jsem si nemyslel, že bych se mohl s někým jako je Helí dát do řeči.“ namítal si Roddy. Odložil kofolu držící v pravé ruce, vstal a odešel. Při odchodu se ohlédl, jestli si ho někdo všímá, ale jak sám čekal, nikdo si ho na rozlučce ani nevšiml, že by tam byl natož že by odcházel. Upřímně mu to bylo už ale jedno, přemýšlel jen o tom co bude se životem dělat teď. Do továrny jít pracovat nechce a válet se doma mu též nepřijde nijak zábavné. Ulehl do postele a přemýšlí. „Nemám přátelé ani rodinu. Jen otce, kterého nevídám a který mi posílá každý týden peníze. Proč tu vůbec jsem? Jaký mělo smysl, že jsem se narodil a jaký má smysl žít dál? Svět nepotřebuje jedince jako jsem já. Je tu spousta vědců, lékařů, filozofů a mnoho dalších, kteří jsou pro svět užiteční. Já jsem jen další odpadlík. Život je vážně jen o přežívání, každý pracuje jen proto, aby přežil. Nikdo si však neuvědomuje, že se snaží jen získat čas. Dřív nebo později stejně umřeme, tak proč se snažit.“, říkal si Roddy s prázdnem v srdci celou noc než usnul.

Další den ráno vyšlo slunko jaký každý jiný den. Venku čistý vzduch a jasné světlo. Roddy se probouzí ze svého spánku a když vylézá z postele, obléknutý v pyžamu vyběhává na balkon nadechnout se čerstvého ranního vzduchu. Je to již dlouho jediná krásná věc, která Roddymu dodává dobrý pocit ze života. Tento okamžik však mizí po několika nadechnutí. Roddy otevírá oči a vidí, jak si děti venku hrají se šátkem nebo míčem. Vidí, jak pan Smith od vedle opravuje rozbité kolo. Vidí dámy, které si prohlíží výlohy v obchodech a pány, kteří se starají jen o své bohatství.

Je to pohled na město ve kterém žije a tento pohled se opakuje stále dokola. Nic se nezměnilo.

Dnes nemá Roddy nic na práci. Všichni jeho spolužáci se dnes poptávají po práci ve velkých společnostech a továrnách, ale i v menších podnicích. Roddy na práci však ani nepomyslí. Rozhodne se, že půjde ven a projde se po městě. Procházka je však nudná, ničím se nelišší od každodenní cesty do školy a myšlení mu také nezmění. Sedá si na lavičku umístěnou poblíž rybníka mimo město. Najednou, jakoby byl někde jinde. V okolí nebyl žádný rušivý element , žádné dětské hraní ani žádní spolužáci. Pouze on a tichý zvuk větru. Když na chvíli zmizí jeho myšlenky, ucítí něco krásného, něco co se ho dotýkalo po celou tu dobu, ale nikdy si toho nebyl vědom. Je to vánek větru proudící kolem něj. Není to však normální vítr, tentokrát mu to dodalo krásný pocit mnohokrát silnější, než po ranním nádechu čerstvého vzduchu. Co však jeho pozornost upoutá nejvíc je nebe. Pohled na plující mraky, letící ptáky a sluneční záři byl totiž tak nádherný, že tomuto pohledu naprosto propad. Náhle nedokázal myslet na nic jiného než na to, že by žil v oblacích. Touha po tom, aby se proměnil ve vánek větru a odletěl do nebes za těmi mraky byla tak silná, že chtěl skoncovat se životem. „Stejně nikoho nemám, nikdo mě nepotřebuje, jsem jen na obtíž.“ říkal si. Překrásný pohled však začal mizet, neboť se blížila bouřka a tmavé husté mraky zakryli během okamžiku celou oblohu. Roddy opouští lavičku a vrací se do města. Cestou prochází kolem kostela, na kterého ještě svítila poslední sluneční záře. Toto světlo se postupně zmenšovalo, než nezbyl poslední malinký paprsek dopadající na zlatý kříž na střeše kostela. Roddy se na kříž díval, neboť mu připomínal pohled, který viděl, když seděl na lavičce. Když najednou i ten nejmenší paprsek zmizel, ozvala se silná rána, která na okamžik oslepila vše kolem. Rána tak silná, že Roddy spadl k zemi. Když se Roddy probral a podíval se na kostel, uvědomil si, že tu ránu způsobil nejspíše blesk, který kostel zasáhl. Místo na střeše, kde byl zlatý kříž byla totiž díra ze které se kouřilo. Nikdo kolem nebyl, náhle začalo pršet. Roddy neměl deštník ani teplé oblečení, nechtěl nastydnout a jeho dům byl ještě daleko. Kostel byl však otevřený, a tak se Roddy rozhodl, že se v kostele před deštěm schová, přesto, že tam před chvílí zasáhl blesk. Roddy si byl totiž vědom toho, že blesk nikdy nezasáhne dvakrát stejné místo. Když otevírá Roddy dveře do kostela, nikdo tam není. Uvnitř pak vidí jen spálený zlatý kříž a díru ve střeše ze které prší dovnitř. Roddy si chce zlatý kříž prohlédnout z blízka, a tak se k němu přiblíží. Když je však dostatečně blízko, aby na něho mohl sáhnout, najednou se za sloupem něco pohne. Roddyho to vyleká, neboť si myslel, že v kostele nikdo není. Když se však omluví osobě stojící za sloupem, nedostane žádnou odpověď. Roddy si uvědomí, že to bude nejspíše vyděšené dítě, a tak se přiblíží ke sloupu, aby dítě uklidnil. Když však sloup obejde, aby viděl kdo se za sloupem schovává, uvidí před sebou létat peří a 2 máchající objekty mizící ve tmě. Pohled Roddyho vyleká natolik, že od sloupu utíká zpět k zlatému kříži. „Co to bylo?!“, zeptá se Roddy, ale nedostává žádnou odpověď, naopak je už zase ticho. Když se Roddy vzpamatuje z šoku, který viděl, uvědomuje si, že to co viděl, byly máchající se křídla. Nebyli to ale holubi, tyhle křídla byly totiž mnohem větší než holubí. Navíc vypadaly, že něco zároveň zakrývaly. Roddy se podívá do tmy, ve které křídla zmizela a přesto, že tam nic nevidí dostane Roddy pocit, jakoby se na něho něco z té tmy dívalo. Roddy dostane strach, ale zvědavost ho nutí se ke tmě pomalu přibližovat. Stojí už dost blízko temné místnosti na to, aby mu strach zabránil tomu, aby se dál přibližoval. Stále nic nevidí, jen ví, že se na něho něco dívá. Venku se náhle zableskne a temná místnost se na okamžik jasně rozzáří. Roddy zděšeně utíká pryč. Mezitím si však říká: „Viděl jsem obří křídla, je to pták!“. Najednou se pozastaví a říká si: „Ne moment, žádný pták. Byla to vyděšená osoba.“. Pak se otočí zpět směrem k zatemněné místnosti a říká si: „Ani pták, ani člověk. Byla to okřídlená dívka!“. Pohled, který Roddy uviděl, byla sedící dívka, které obrovská křídla s peřím zakrývala tělo. Dívka měla v obličeji smutek a zklamání. Přesto, že si Roddy uvědomil, že stvoření, které uviděl byla nejspíše osoba, strach mu nedovolil se vracet a vyděšený Roddy utíkal v dešti směrem domů. V hlavě si stále promýšlel, co všechno se mu může stát, vždyť uviděl tajemné stvoření, které se nejspíš už dlouho ukrývalo v kostele. Má to někomu říct? Zavolat policii? Ano, každý jiný člověk by to pravděpodobně udělal, ale Roddy cítil, že bude lepší o tom mlčet. Ať už to bylo cokoliv, je to pryč a pro případ ve svém domě zavírá všechna okna a zamyká dveře.

„To je bezva. Co strašidelnějšího mě mohlo potkat. Monstrum v kostele a teď je tma a já jsem doma sám. Navíc tu nemůžu zůstat věčně, musím si obstarat nejdřív zásoby než se tu zabarikáduji.“ řekne si Roddy.

A vstává, sáhne do kapsy a zjišťuje, že je prázdná. „To ne! Kde mám peněženku?!“ zeptá se vylekaně a hned sahá do další. Taky nic. Prohledává celý svůj byt, ale nikde nic nenalézá, jen ponožky, staré dokumenty, ale po peněžence ani stopy. „Musela mi vypadnout někde venku v tom zmatku v dešti, ale kde? Už vím! Když mě vylekala ta příšera! Silně jsem sebou máchnul o sloup, musela mi vypadnout tam!“ říká si Roddy „Ale jak se pro ni mám dostat?? Já mám vážně smůlu, do toho kostela už nejdu!“. Sedá si na postel a v klidu přemýšlí co bude dělat sám doma a bez peněz.

V klidu si tak sedí nějakou chvíli dokud neuslyší ťukání na okno. „Co to? Vždyť bydlím ve třetím patře. Sem se jen tak nikdo nedostane, aby na mě zaklepal a navíc není kdo by na mě mohl klepat.“ řekne se Roddy a zvuk ignoruje. Klepání se však opakuje po několika sekundách několikrát dokud si Roddy neuvědomí, že za tím oknem vážně někdo je a klepe na něj. Roddy je zmaten, původně si myslel, že je to nějaký pták nebo že na něj někdo jen ze zdola hází kamenem, ale tentokrát si je jist, že se jedná o klepot. Vstane a jde se podívat k oknu, které je zavřené tak, že přes něj nejde vidět ven a ze kterého se klepání ozývalo. Přiblíží se k oknu a vidí v malých škvírkách jen pohybující se stín. Má trochu strach, jakoby se někdo pokoušel vylézt až nahoru a vloupat se dovnitř. Sebere však odvahu a okno otevře. Když se však podívá z okna ven, nevidí nikoho. Nakloní hlavu dolů, ale tam není nikdo, jen opuštěný kočár, který tam stál už ráno. Ani po ulicích se nikdo nepotuluje neboť je stále deštivo. Najednou zafouká vítr a Roddy přivře oči, které si zakrývá rukou. Když vítr zmizí, dívá se Roddy ještě do stran, jestli tam někdo nevisí a nahoru. Nikde nikdo. Zmatený Roddy už toho má plné zuby, celý den se to opakuje jedna záhada za druhou, čím to sakra je? Vzteklý Roddy chce jít zpátky dovnitř a zabouchnout okna, když si najednou všimne, že mu na okně visí jeho peněženka, která mu údajně vypadla v kostele. Nejprve nevěří svým vlastním očím, ale když pro ni sáhne, zjistí, že je to ona. Dokonce jsou v ní všechny peníze tak jak byly původně. „Kde se tu sakra vzala? Jsem si jist, že mi vypadla a na okně jsem ji nechávat nemohl neboť bylo celou tu dobu zavřené!“ ptá se sám sebe udiveně Roddy, když najednou uslyší, že se za ním někdo pohnul. Nebyl to jen pocit, jasně poznal a i uslyšel, že za ním v domě někdo jakoby hodil dekou. Ztuhlý Roddy zírajíc do peněženky otočený směrem ven z okna tuší, že za ním právě teď někdo stojí. Má strach se otočit, ví sice, že bylo zamčeno a okna byla zavřená, nebylo možné, aby se do domu někdo dostal, ale zároveň si je naprosto jist, že za ním právě teď někdo stojí. Nemůže však stát a koukat se ven věčnost, když ví, že za ním někdo je. Přes svůj strach se vyděšený Roddy v ruce držící peněženku pomalu otáčí vzad směrem dovnitř svého domu a dívá se za sebe. Najednou za sebou vidí něco co v domě před chvílí rozhodně nebylo. Vidí osobu zahalenou v bílém plášti. Poznává, že je to krásná dívka neboť tvář zakrytou nemá. Stojí před ním a dívá se na něj. Roddy neví sice, kde se tam vzala, ale co ho udivuje ještě více jsou tělesa, které vidí za tou dívkou. Jsou to obrovská bílá křídla s peřím, přesně takové jaké viděl v kostele. Pak si uvědomí, že i tu tvář, kterou právě teď vidí před sebou a která se na něj dívá patřila té bytosti sedící v kostele smutně a zklamaně zírajíc na něj. Vyděšený Roddy strachem couvá aniž by si uvědomoval, že za sebou nechal otevřené okno. Roddy zakopává o rám a naklání se pozadu ven. Než však stihne vypadnout z okna, obrovskou rychlostí ho zachytí okřídlená dívka a prudkým mávnutím svými křídly zavírá okno. Roddy mezitím omdlel.

Je ráno, venku vychází sluníčko a Roddy se pomalu probouzí. Při zívání se rychle zastaví a vzpomene si, co se odehrávalo než usnul. „Viděl jsem anděla? Zachránil mě? Donesl mi peněženku? Byla to nádherná dívka?“ ptá se sám sebe Roddy. Porozhlédne se kolem, nikde nic zvláštního nevidí a když koukne z okna zeptá se: „Byl to všechno jen sen? I to co jsem viděl v kostele?“. „Jasně, byla to nějaká noční můra, už mám život tak prázdný, že mi sny připadají tak skutečné.“ říká si zklamaně neboť zjišťuje, že kdyby skutečně uviděl anděla a navíc ve svém domě, jeho život by nabral nový směr. Takto bude zase přemýšlet jen o životě, který mu nestojí za nic.

„Možná bych mohl zajít na ten kopec o kterém se mi zdálo kde jsem snil o tom, že bych létal.“ řekne si Roddy a když vstane z postele, náhle uslyší kroky jak někdo vychází z kuchyně. Otočí se směrem ke kuchyni odkud kroky vycházejí a najednou vidí, jak z kuchyně vychází dívka v bílém plášti držící tác s talířem smažených vajíček a toustem. „Pane bože na nebesích, je to ona? To nebyl jen sen?!“ diví se Roddy. Když dojde dívka až k němu, položí mu tác na postel a sedá si vedle něho. Roddy neví co si má myslet, neví co má dělat, jen tak zírá na tácek, který přinesla a je zticha.

„Hele, jídlo.. ne moment, je tu anděl a sedí vedle mě.. to je bezváá, ale co mám říct.. ne počkat, ať má křídla nebo ne, zachránila mě.. bože ona je skutečná nebyl to sen.. ah je nádherná.. sakra co mám dělat, je vedle mě dívka.. ne počkat, je to anděl.. jé jídlo...“ přemýšlí zmateně Roddy. Po chvíli přemýšlení konečně vychází první slova z jeho úst: „D..Děkuji ti.“. Chce se na ni podívat, ale nejde to, moc se bojí, nemůže se podívat ani na ni natož jí do očí. Jen se klepe a zírá na vajíčka. Pak ucítí pohyb „Hýbe se, ona se pohnula, co asi chce dělat? Navíc bože, je to anděl, co když neumí mluvit, co když mi ani nerozumí.. sakra nevím co mám dělat!“ myslí si Roddy, když mu najednou její ruka zdvihne jeho hlavu, aby se jí podíval do očí a řekne mu: „Jsem Liliel“. „Ona mluví! Ona mi rozumí! Ona má tak nádherné oči! Ona se na mě usmívá!“ říká si Roddy. „Liliel? To je pěkné jméno. Já jsem Roddy.“ odpoví jí. „Děkuji ti za tu peněženku. A taky za záchranu.. včera.. a taky za tyhle vajíčka“ řekl rozklepaný Roddy, vzal si talíř s vajíčky, který mu připravila Liliel a začal je jíst. Nejedl, protože měl hlad nebo proto, že ji chtěl udělat radost. Roddy to jedl proto, protože nevěděl co dělat a co říct a pojídání nabízeného jídla mu přišel jako nejlepší nápad, protože pak něco dělá a nemusí přitom mluvit. Liliel se na něho mezitím dívala zvláštním pohledem. Pohledem, který by připomínal Roddymu, že je na něm něco srandovního, protože se přitom usmívala. Roddy nevěděl, proč se na něho tak usmívá, bál se, že má nějaké vajíčko na tváři nebo na puse, a tak se raději otřel, nic tak však neměl. Pak se Liliel zasmála. Roddy už se začal stydět, nevěděl co je na něm tak směšného, tak polknul a zeptal se: „Čemu se tak směješ?“ a zároveň se na ni podíval. Pohled na usmívající se Liliel ho však donutila k tomu se také zasmát. „Nic nic, jen se na tebe tak dívám.“ odpoví usměvavě Liliel a dodá: „Jestli ti to vadí, můžu se dívat někam jinam.“. Roddy chvíli přemýšlí co říct, ale nakonec odpoví: „To je dobrý, ale moc to nepřeháněj, nemám rád, když na mě někdo kouká při jídle.“ a pokračoval v pojídání vajíček. Když dojedl, seděli oba pořád na posteli a začali si povídat. Poprvé v životě si takto Roddy s někým povídal. Zjistil, že je Liliel vážně anděl a že sem byla seslána s bleskem, který udeřil na zlatý kříž kostela. Roddy jí pověděl o tom, jak nudný život má a jak moc si přeje umět létat, aby mohl létat v oblacích a užívat si života. Zjistil, že se sem Liliel dostala čistou náhodou neboť ji sem seslalo zničení zlatého kříže v kostele. „Takže ty jsi nebyla v tom blesku. Ten blesk zasáhl zlatý kříž jen tak náhodou a to způsobilo, že si sem následně dopadla s tím bleskem?“ zeptá se Roddy a jako odpověď dostane „Ano.“.

Postupně spolu stráví celé dny neboť Liliel nemá jak se vrátit dokud nebude zlatý kříž opraven a postaven na původní místo. To bude chvíli trvat, protože zlatý kříž bude opraven až potom co opraví celý kostel. Roddy se s Liliel pozná velice blízko, chodí spolu na kopec kde Roddy snil o létání a tráví tam nejvíce času.

Jednou povídá Liliel Roddymu: „Přej si něco.“. Roddy odpoví: „Přeji.. přeji si to už dlouho.“ a v hlavě si představuje, že má andělská křídla a poletuje si v oblacích. Najednou ho Liliel obejme. Roddyho to překvapí neboť ještě nikdy nikoho neobjímal. Z počátku se stydí, ale po chvilce Liliel obejme také. Najednou se zvedne prudký vítr a Roddy je nucen Liliel pustit. Zakrývá se neboť kvůli větru nic nevidí. Když však vítr najednou mizí a on se podívá na Liliel, zvláštně se na něj usmívá. „Podívej se na sebe Roddy!“ povídá mu Liliel. Roddy poslechne a zkontroluje se. Nemůže tomu uvěřit. Najednou necítí 2 ruce a 2 nohy ale 4 ruce a 2 nohy. Narostly mu křídla, obrovská bílá křídla s peřím jako má Liliel. Roddy je štěstím bez sebe. Několik dnů učí Liliel Roddyho s křídly pracovat až se mu podaří vzlétnout. Křídla si snadno schovávají pod oblečením, takže si ostatní lidé ničeho nevšímají.

Roddy už není jaký býval kdysi. Je plný života, užívá si život. Dívá se na něj z úplně jiného pohledu a to ani na práci nepomyslel. Peníze dostává případnými pomocemi lidem v okolí nebo při opravě kostela.

Jednoho dne spolu sedí Roddy a Liliel na lavičce u svého oblíbeného místa pozorující v dálce zapadající slunce a nádhernou zářivou oblohu. „Poslyš Liliel.“ ozve se Roddy. „Hm?“ odpoví Liliel. „Víš, uvědomil jsem si, že jsem byl kluk, který se pomalu potápěl v temnotě samoty. Nikdy se mnou nikdo nepromluvil a mně to bylo jedno. Nevěděl jsem jaké to je. Nevěřil jsem, že mi bude moct něco zvednout náladu. Pomalu ale jistě jsem se potápěl v temnotě své samoty a zapomnění. Najednou jsi sem přišla ty. Setkáme se jen tak čistou náhodou a ty mi dáš vše. Zachránila jsi mě z té temnoty. Rozsvítila jsi mi, dala jsi mi křídla a já mohl létat v oblacích. Žiji teď díky tobě ve světle, jsem ti tak vděčný, tak moc jsem ti vděčný, že ani nevím jak ti to říct!“ řekne Roddy.

„Eheh.“ zasměje se Liliel „Nic skvělého jsem neudělala, byla náhoda, že jsi mě uviděl, tak jsem se musela spolehnout na to, že u tebe budu moct zůstat než budu moct odejít.“. „Vím, že jsi jednala podle sebe, ale aniž by sis to uvědomila, dala jsi mi život a zachránila z temnoty. S tebou jsem prožil ty nejlepší chvíle svého života, nemůžu na tebe přestat myslet od chvíle co jsem tě poprvé spatřil!“ řekne Roddy. „Miluji tě Liliel“ zašeptá ji do ucha a obejme ji. „Taky tě miluji a děkuji ti.“ odpoví mu tiše Liliel a obejme ho. Slunce pomalu zapadá a krajina se pomalu mění ve tmu. Roddy a Liliel se objímají na lavičce tak pevně, že by takto spolu mohli i navždy odejít. Po chvilce, když slunce naprosto zapadne zazvoní ve městě zvon. Zvon z kostela, který byl již opraven. Zvon, který oznamuje, že byl obnoven zlatý kříž a že opět stojí na svém původním místě. Roddy a Liliel mezitím v objetí usínají.

...

Je ráno, vychází sluníčko a Roddy se pomalu probouzí na lavičce. Sedá si a uvědomí si, že je Liliel pryč. Je to přesně měsíc, kdy ji poprvé potkal. Uvědomuje si, že je pryč a že už ji nikdy neuvidí. Křídla, která mu Liliel darovala také zmizela. Nevysvětlitelná bolest v jeho srdci zanechávající prázdnotu ho nutí k pláči. Ví však, že by si Liliel nepřála, aby takto trpěl kvůli ní. Uklidňuje se, vstane a vrací se zpět domů.

Jeho život, přesto, že už není s Liliel, už není jak býval. Našel si práci v kostele ve kterém poprvé uviděl Liliel a každý den chodí k zatemněné místnosti a za vše ji děkuje. „Nikdy na tebe nezapomenu“ řekne potichu před každým odchodem a s úsměvem ve tváři odchází.

Roddy umírá ve věku 83 let přirozenou smrtí ve své teplé posteli jako šťastný a bohatý muž. Umírá ženatý s Helí, kterou potkal rok po odchodu Liliel a která se do něj zamilovala a zanechává světu 3 své děti a jejich vnoučata. Až do poslední noci, než navždy usnul nezapomněl na anděla, který mu dal jiný život.

Kostel ve kterém se setkali stojí na svém místě dodnes ve stejném stavu. Zlatý kříž je také na svém původním místě. Záhadou však zůstává to, že zmizela jistá zatemnělá místnost.

Zda-li se Roddy po smrti setká s Liliel poletující někde v oblacích... Tato odpověď je ponechána vaší fantazii.