Anime World CZ/SK - Příběhy

0:13, sedmý (poslední) den

Školní prostory byly i přes léto zaplněné velkým počtem dětí. Dokonce i nyní v čase spánku. Po kamenných schodech obložených linoleem se procházelo spoustu dětských noh. Těžký dech a stékající pot. Unavené nohy, které pokračovaly dál nahoru do svých pokojů, kterými byly místní třídy.
I mé kroky následovaly ostatní. Setřela jsem si lepkavý pot na svém čele a pohlédla před sebe. Zármutek a lítost byla emoce, která převažovala na tvářích většiny. Zastavila jsem se na posledním schodu a pozorovala osobu před sebou.
Mé oči se setkaly s tvými. Ty jsi se široce usmíval, nutil mé srdce bít rychleji a tváře rudnout pod náhlým pocitem nejistoty. Přenádherné oči tmavšího odstínu se na mě krátce zastavily a mířily dále. Po světlých vlasech stékaly kapky potu.
Dech se v mých ústech zastavil a dále neplynul jako jemný pramínek. Byl jsi jen o něco málo vyšší než já a přesto náš věk byl překážka, která se nedala přeskočit.

,,Jak moc jsem si přála s tebou dnes tančit."

,,Kolik pohledů jsem ti věnovala?"

,,Jak moc jsem se snažila tě oslovit?"

,,Zaujmout..?"

,,Bolí mě ta nekonečná touha, když mě zaslepuje tvůj laskavý úsměv."

,,..."

,,Já a Ty..."

,,Ty a Já."

 

0:14

Mé zorné pole, které se soustředilo jen a jen na tvou dokonalost, zastínil něčí stín. Postava mladší dívky s řídkými blonďatými vlasy měla upřený pohled na Tebe. Mířila k tobě se slzami v očích. Loučení se blíží a ona byla příliš dojatá, aby mohla jít v klidu bez třesoucího se rtu. Zahlédl jsi ji a pousmál se.
Přece jenom...byla to také tvá studentka. A...Ty její lektor.
Chtěla tě obejmout. Potřebovala tě obejmout. Otevřela svou náruč a zoufale se na tebe podívala. V očích se ji zaleskly slzy, jako by říkaly: ,,Prosím, udělej to."
,,Ne!" mé myšlenky panikařily.

Já nechci, aby jsi ji objal!

Mé srdce úzkostlivě poskočilo. Blížila se k tobě s otevřeným srdcem, které ti dala bez námitek. Ty jsi však stačil včas uhnout. Natáhl si k ní svou levou ruku, na které se houpal stříbrný řetízek a něžně se dotkl její ruky. V rychlosti jsi ji obešel a lehce do ní strčil, aby ji nenapadlo tě následovat.
Má ústa se rozšířila do křečovitého úsměvu. Zakryla jsem si ho raději svojí dlaní, aby jsi ho neviděl. Uhnula jsem pohledem a dusila svůj hloupý smích.
Pobavilo mě to. Líbilo se mi to! Dokud má hlava nezačal o celé této situaci přemýšlet.

,,Neobjal jsi ji? Proč?"

,,Ani když byla v takovém stavu? Zničená..."

,,Ani...když jste si docela rozměnili?"

,,Smál jsi se s ní...tak proč ji nyní nezlepšíš náladu ty?"

,,Ona...ti byla blíž než já."

,,To znamená, že...někdo jako já nemá nejmenší šanci se tě dotknout."

13:21, třetí den

,,Nudím se."

Nudila jsem se víc než kdy jindy ve svém líném životě. Co tu mám celý týden dělat? Má kamarádka nechce být samozřejmě jen se mnou, to chápu. Ale co já?
Pozve si mě sem a poté mě nechá na pospas osudu? Neumím si tak snadno udělat přátelé! Ale...je to má chyba. Měla jsem tušit, že se na mě, co nevidět vykašle. Možná je čas...vrátit ji tuhle laskavost. Nechat ji okusit pocit samoty?

(No...každý musí být zmatený ze změti slov plné emocí, které vidí před sebou. Vzpomínky nejdou popořadě, jak by obvykle měli jít.
Dobrá, povím svůj křehký příběh. Nedělám to proto, že je to úžasný příběh, který by jste se měli nutně dovědět. Dělám to, proto, že se chci svěřit.)

Vyskočila jsem na nohy se slovy, že se jdu napít. Pohodila jsem blonďatými vlasy, které měly konečky uměle obarvené růžovou skoro řepovou barvou. Opustila jsem třídu, která se stala na pár dní mým pokojem. Zatáhla jsem za kliku prudce a otevřela modré dveře. Na chodbě školní budovy lítaly děti sem a tam, pořád dokola, znova a opět. Sešla jsem kamenné schody pokryté typickým béžovým linoleem s hnědými skvrnami. Sluneční záře z velkých oken mne oslepila a vypálila mi mžitku, která mi celou cestu do jídelny překážela. Seběhla jsem schody zastavila se před velkou místnosti.
Zamířila jsem ke kuchyňskému pultu, kde se nacházela nádrž se studenou šťávou. Vedle toho ležely menší skleničky vyrobené v Rusku. Natáhla jsem se pro jednu a načepovala si šťávu, která postrádala špetku sladké chutě. Více méně to byla pouze studená voda se sladkým koncem. Opřela jsem se o topení u okna a prohlédla si jídelnu.

(Řekněme, že tento příběh už dávno začal. Klasický umělecký tábor, na který mě pozvala má kamarádka. Říkala jsem si: ,,Proč ne? Může to být zajímavá zkušenost.”
Chyba...ale také ne. Tak hodnotím svůj pobyt zde ve školní budově města, které leží nedaleko mého domu.
Tušila jsem, že celý pobyt budu skoro sama. Má drahá kamarádka se nezastavovala nad tím, že si nedovedu rychle najít přátelé a že nejsem ráda sama, když nejsem doma.) 

13:26

Dopila jsem svou skleničku a položila ji na železný pult hned vedle dveří od kuchyně. Hřbetem ruky jsem setřela zbylé kapky na mých vlhkých rtech. Můj bystrý občas nevnímavý sluch zaznamenal něčí smích. Pohlédla jsem před sebe a uviděla ho.
Mladý lektor s světlými vlasy, které se z dálky zdály tak hebké. Záviděla jsem mu jeho krásné medově zlaté vlasy. V modrých očích jiskřilo pobavení, který potvrzoval sladký úsměv. Jemné rysy tváře dodávaly důraz na jeho mladost. Ukázal své rovné bílé zuby druhému lektorovy po jeho boku. Hnědovlasý vysoký starší lektor ho zasypával vtipy. 
On, ten blonďák, na tomhle táboře byl lektor skupiny dětí. On se na mě překvapivě podíval. Všiml si mě. S tvářemi lehce narudlými jsem raději uhnula pohledem a odkráčela pryč.
Tohoto táboru se zúčastnilo jen málo kluků. Z toho jen pár, kteří by se mi líbili. Ale sexy lektorů tu bylo až příliš mnoho. Bohužel mi byli všichni vzdáleni.

Jen jeden byl o trošku blíž...lektor naší skupiny...ty!

To do tebe jsem se toto léto zamilovala. I když jsi byl ještě studentem...tady jsi byl lektorem, který nesměl navázat intimní vztah se svými studentkami.
Problém byl, že jsem na tebe byla příliš dětská, vid? Jsi typický playboy s čistými úmysly a laskavým srdcem, po kterém touží všechny dívky v okolí. Takový kluk přece hledá zajímavou dívku. A všichni...kromě mě...jsou zde zajímavý, že?

Rozklepala se mi kolena nad touto smutnou pravdou. Skousla jsem chvějící se ret a ignorovala
slzy, které se jak šílený dav valil do mých očí.

Každá dívka tu byla úžasná, zajímavá, krásná...a já jsem byla nic.

Ona uměla zpívat, ovládla tě svým hlasem jako Siréna.
Ona uměla tančit, okouzlila tě svými ladnými pohyby.
Ona uměla promluvit, ukázala ti kým opravdu je.

Věřila jsem si. Věřila jsem, že umím zpívat. Věřila jsem, že alespoň základní kroky tance umím. Jen jsem to neuměla říct...nedovedla jsem ti říct...kdo jsem.

Ona se nebála, učila se od tebe.
Ona se usmívala, rozzářila tvou tvář.
Ona ti byla blízko. Já příliš daleko.
Já se tolik snažila...

23:58, šestý den

Náš tábor pořádal tehdy diskotéku. Tehdy, kdy jsem si uvědomila, že jsi Nedosažitelný. Marně jsem natahovala ruku k tvému tělu, které odmítalo lidské objetí.
Poslední píseň, poslední výšky, poslední slovo, poslední vzdech. Já byla poslední na koho jsi mohl pomyslet. Ani ted jsi nepamatuješ mé jméno, že? Pamatuješ jsi, že existuji? Nebo...jsem jen prázdnota?
Já neumím tančit. Ale kvůli tobě jsem opravdu snažila. Jenže...ty by jsi stejně ocenil něco zajímavějšího, že? Třeba twerk? Twerk...tanec, sport, vrtění zadkem, pohyb prostitutky, hit, který ovládl svět...říkejte si tomu jak chcete.
Konečně...hudba přestala znít a tělocvična utichla. Smutný vzdech zakončil tuhle naši malou párty.
,,Tak ještě jednu poslední!" ozvalo se z reproduktoru.

Ne! Já už nechci tančit! Ne samotná.

Chci tančit s Tebou...

Chci Tě.

0:15, sedmý (poslední) den

Dojemná píseň rozplakala snad všechny křehké dívky na táboře. Zítra totiž ukončíme tenhle náš milý pobyt. Těšila jsem se domů...
Nyní stojím na schodech a vyděšeně na tebe zírám. Odmítl si objetí mé kamarádky, která byla do tebe nešťastně zamilovaná...stejně jako já...jako my všichni.
Smála jsem se ji. A zároveň mě to bolelo. Uvědomila jsem si, že nikdy spolu nebudeme...

15:29, sedmý (poslední) den

,,No tak pojď za námi!" zavolala jsem na Tebe. Celý tábor se držel v těsném objetí a houpal se do rytmu písně na rozloučenou. Nechtělo se Ti! Nemáš rád dotek...nemáš rád smutek z loučení...
Přesto jsem si Tě přitiskla něžně ke svému boku a poslouchala své rychle bijící srdce, které přerušovalo hudbu linoucí se z reproduktorů postavené venku před školní budovou. 

15:49

,,Sbohem, budete mi chybět." rozloučila jsem se s novými přáteli, které jsem si tady našla a nechala stékat slané kapky po mé lícní kosti. Pevně jsem sevřela poutko od mé šedé tašky a ohlédla se za sebe. Na žlutou školní budovu. Slunce opět oslepilo mou už tak spálenou tvář. Pousmála jsem se a otočila se na podpatku k cestě ven. Vykročila jsem, když v tu chvíli jsem uviděla Jeho...ne Tebe, ale Jeho. On mne zahlédl a věnoval mi jemný úsměv. Bylo to na mě?! V tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlela a usmála se na něj zářivě.
Celou dobu jsem na Tebe myslela. Na Tebe mysleli snad všichni. Ale...já mohla myslet na Něho. Na kluka, který mi věnoval svůj úsměv. Tvůj čistý úsměv, který daruješ někomu koho máš rád, takový jsem u Tebe ještě neviděla. Takový jsi mi nikdy nedal. Jenže On ano.

Dívala jsem se špatně.

A i když budu mít ve svém srdci celé léto jen Tebe, lektora naší skupiny...tak vždycky si vzpomenu na Něho. Na lektora skupiny dětí, který mě znal aniž bychom spolu někdy promluvili. Na kluka, který mi daroval opravdový úsměv. :) Děkuji...

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.