2 kapitola

  Procházeli jsme chodbami. Ředitel nás vedl a za ním jsem šla já se Zerem. Za námi to uzavírali Azusa s Kurosakim. Kaname musel odejít na noční ubytovnu, aby nevzbudil rozruch. Došli jsme do nejhořejšího patra. Studenti si nás zvědavě prohlíželi. Nejvíce mě, protože jsem byla na rozdíl od kluků pracovně oblečená. Celá v černém, na zádech katanu a na bocích dýky. Měla jsem i rukavice s ustřihnutými špičkami.

  Díry byly velké a skutečně především na stropě, ale i na stranách, že šlo vidět do tříd. Zůstali jsme stát před jednou, ze které jsem cítila nejčerstvější energii zla.

„Kde začnem?“ ptal se Kurosaki.

„Co je nahoře?“ ptala jsem se, ignorujíc Kurosakiho otázku.

„Tam je podkroví. Přišla jsi na něco?“ zajímal se Zero.

„Cítím odtud zbytkovou energii toho parazita. Hádám, že tady někde byla jeho poslední oběť.“

„Jo, ale oproti tomu, kolik tu je děr, počet obětí je menší. Na noční ubytovně je těch obětí daleko více ale méně děr a jsou jen ve stropě, nad –“

„- kterým je podkroví.“ Dořekla jsem za něj. „Je to duch s chováním démona. Bůh ví, co to je za hnusného parazita, tohle nebude rozhodně nic obyčejného.“

„Jdeme do té ubytovny hned?“ zajímal se Azusa.

„Na to vem jed. Máš baterku?“

„Jo.“

  Vyrazili jsme. Tentokrát jsem šla první a téměř utíkala. Můj výraz byl podmračený, protože se ve mně probouzel pocit, že se tam něco stane. Vyšli jsme ze školy a směřovali přes malý můstek, který vedl přes potůček, do noční ubytovny. Cestou dovnitř nás zastavil hlídač. Neposlouchala jsem jeho kecy a pokračovala dál bez ohlédnutí. Po chvíli řeči utichly, takže to s ním Zero nejspíše vyřešil.

  Před dveřmi mě přivítal pach krve. Zarazila jsem se a díky tomu mě ostatní dohnali a Zero mi otevřel dveře. Uvnitř mě očekával pohled na známé upíry, mezi nimi byl samozřejmě Kaname a Ruka, kterou jsem taky poznala. Nenávist mi sevřela srdce, když jsem viděla, jak se lísá ke Kanamemu. Odvrátila jsem zrak, nevšímala si jich a vyrazila po schodech nahoru.

Nějaký blonďák vyletěl z křesla a nechal mě přimrazit na schodech. „Tohle je neodpustitelná drzost. Vejít sem, beze slova a ani nepozdravit našeho nejčistšího up-„

„Aidou, to stačí. My už jsme se viděli u ředitele.“ Zarazil ho Kaname. „Něco se stalo. Kam míříš Yuki?“

„Do podkroví.“ Zrušila jsem Aidouv led a rozešla se dál.

 Pokračovala jsem podle energie, kterou jsem zachytila a došla do nějakého pokoje. Až teď jsem si všimla, že mě všichni následovali. Svůj pohled jsem zvedla ke stropu, kde byla díra, ale menší než ty ostatní.

„Azuso,dej mi baterku.“ Okamžitě mi ji podal. Dala jsem si jí do zubů a rozběhla se proti zdi. Odrazila se do výšky a zachytila se okraje díry. Vydrápala jsem se nahoru a baterku si vzala do levé ruky. Do pravé jsem si vzala nůž.

„Vidíš něco?“ ptal se Kurosaki.

„Né! Ale nikdo další tu nechoďte. Kdyby se něco stalo, potřebuju zálohu.“ Zavolala jsem ze shora a pokračovala v prohledávání. Byla tam tma a strašný problém nakouknout za stíny trámu, které tam byly nevím na co. Otočila jsem se a tím se ocitla tváří v tvář duchovi. Ani v nejmenším jsem to nečekala.

  Zakřičela jsem, ale bylo pozdě. Duch začal vydávat ultrazvuk a mi málem praskly bubínky. Začala jsem s křikem couvat a on mě silou poslal zpátky na zem. Proletěla jsem stropem do jiné místnosti a skončila na zádech. Vyrazilo mi to dech, ale stihla jsem uhnout, když na mě letěl špičatý kus dřeva. Udělala jsem kotrmelec do zadu a skončila v kleku. Dýka skončila kdoví kde společně s baterkou.

  Napřáhla jsem před sebe ruku a z ní mi vyšlehl paprsek fialové záře, protkaný černou energií. Spoutala jsem ducha, ale víc už jsem v takovém stavu nezmohla. On se osvobodil a chytl mě pod krkem. Do dveří vrazili ostatní, jenže v tu chvíli se se mnou duch proletěl oknem a přistáli jsme v ředitelových růžích. Opět mě nechal spadnout na záda s jediným rozdílem. Tentokrát mě použil jako polštář. Pocítila jsem velký úbytek energie. Jeho stisk povolil a zmizel. Poslední co si pamatuji, byl Kanameho obličej a Zerův hlas doprovázený Kurosakim a Azusou.

 

„Bude v pořádku. Je jen vyčerpaná.“

„Já jsem při vědomí.“ Řekla jsem a všichni ztichli. „A poměrně dost rozlámaná.“ S námahou jsem si sedla.

„Vypadá to, že humor tě nepřešel ani po tom, co jsi skončila v kytičkách.“ Smál se Kurosaki. „Nebo to je proto, že jsi něco zjistila?“

„Tohle už není sranda. Mám takový tip. Yuki onna, kicune a jamaiči.“

„To jsou všechno démoni. Jak jsi na to přišla?“ zajímal se Azusa.

„Tipuju. Duch je to na sto procent.  Ale duch některého démona. Tyto jsem vybrala proto, že Yuki onna je sněžná žena. Ten duch byl taky žena a chlad byl cítit. Kicune je liška, která na svá kouzla musí někde brát energii. Někdo ho nejspíš zabil a on si to odmítá přiznat. Jamaiči vysává dech. Tak mi ten duch vzal energii. Začal ji jakoby vysávat. Nevím proč, ale mohl to udělat, až když jsem bezbranně ležela v kytičkách.“

„Jinými slovy ti mohl vzít energii až potom, co ti znemožnil se bránit.“

„Jo. Jak dopadli ti upíři? Taky byli napadeni, nebo prostě jen omdleli, jako lidští studenti?“

„Nevím, zeptám se Kanameho. Ty zatím odpočívej.“ A s těmito slovy oba zmizeli. Ještě jsem za dveřmi slyšela hlasy. Počkala jsem si, až utichnou a vstala. Oblékla jsem se a vzala si všechny zbraně a vydala se zpátky na noční ubytovnu. Vrazila jsem dovnitř nevšímajíc si některých upírů, kteří z nějakého důvodu nebyli ve třídě.

„Co tady zase chceš?“ ozval se zase ten protivný hlas Aidoua. Postavil se přede mě a vedle sebe měl nějakého zrzka a z druhé strany byla Ruka.

„Do toho ti nic není.“ Odpověděla jsem s klidem a prošla kolem nich.

„Bez povolení tady nikdo nesmí!“

„Já můžu. Vy se radši kliďte, ať se vám nic nestane.“ Má cesta pokračovala po schodech nahoru. Znovu se přede mnou objevila Ruka a chytla mě za ruku.

„Kaname-sama nám nařídil to tady hlídat a nikoho nepouštět. Nechceme být zodpovědní za něčí smrt. Naše tajemství se nesmí prozradit!“

„Když máš takový strach, pojď se mnou.“ Podívala se mi zpříma do očí. Rozešla jsem se a ona stála na místě. „Já tady nejsem pro zábavu, nebudu stát jako vy a čekat až se někomu něco stane.“

„Ale Kaname-“

„Nebudu jej poslouchat. On neví přesně co se děje. Proto vás tu nechal hlídat. Nemá tušení, že vás to klidně mohlo zabít.“

„To není pravda, Kaname-sama se o nás stará a ty nemáš právo mít tu drzost a oslovovat ho jen jménem!“ rozkřikl se Aidou.

„Máte baterku?“ změnila jsem téma dřív, než jsme se stačili poprat.

„Ne, ale Kain ovládá oheň.“ Řekla už klidná Ruka. Nebo byla příliš vystrašená na to, aby si hrála na drsňačku stejně jako na schodišti.

„Fajn, jdeš se mnou na horu.“

„Zbláznila ses?!“ rozkřikl se Aidou. „Teď jsi řekla, že nás to mohlo kdykoliv zabít!“

„Aidou, klid. Půjdu.“ Řekl Kain.

  Vyšplhali jsme nahoru a Kainovi v ruce vzplál oheň. Trochu jsem si od něj vzala do ruky a prohlížela všechno možné na podlaze.

„Kde se tu vzaly všechny ty krámy?“

„Aidou, co jsem řekla?“

„Když už jsi tu vlezla, nemůžeme tě nechat samotnou, jinak to od Kanameho-sama schytáme.“

„Nemusíš se bát. Ten duch je teď na lovu. Takže si to tu můžeme prohlídnout.“

„Co máme hledat?“

„Až to zjistím tak ti to řeknu.“ Pročesávala jsem zrakem každou štěrbinku a upíři mi stáli v zádech. Někde něco spadlo.

„Mizíme odsud! Určitě se vrátil!“

„Ne nevrátil. Ruko, jdi říct Kanamemu, že duch je na lovu. Každý se silnějšími magickými schopnostmi ať se má na pozoru!“

„Našla jsi něco?“ zajímala se.

„Nic. Právě proto je jdi varovat.“

„Co kdybych šel s ní?“ ptal se Aidou.

„Ne. Ty vytvoř na zemi tenkou vrstvu sněhu.“

  Na ni c se nevyptával a udělal to. Teď tu bylo díky odrazu o něco více světla. Znovu jsem se začala dokola otáčet a hledala cokoliv, na co by ten duch mohl být upnutý. Kain něco zvedl. Podívala jsem se, bylo to rubínové srdce stejně velké, jako dlaň.

„Hledáš tohle?“

„Možná.“ Dal mi to rychle do ruk. Nejspíš od začátku věděl můj úmysl. „Máš dobrého informátora.“

  Rozběhla jsem se do školy, kde měla právě výuku noční třída. Doběhla jsem na druhé patro a uslyšela křik. Byl tam chumel studentů, kteří začali ustupovat. Pohled mi padl na ducha a dívku. Vletěl tam Kurosaki a pokoušel se duchovu pozornost odvést, to se mu ale nepovedlo a duch začal z dívky vysávat energii. Zahlédla jsem Kanameho, jak se pokoušel vzduchem mu useknout hlavu a Zera, jak na něj střílí ze své bloody rose. Obojí duchem jen prošlo a málem to zabilo upíry kolem.

  „Azuso!“ zavolala jsem. Otočil se mým směrem. Hodila jsem mu srdce. „Znič to!“ zakřičela jsem a vztáhla dýku. Vrhla jsem ji po duchovi. Měla jsem stoprocentní jistotu, že ho to zasáhne, protože jsem do ní vložila křišťál se svou energií.

„Áááá!“ Dýka se duchovi zabodla do zad. Křičel, ne bolestí, ale rozzuřením. Otočil se na mě. Viděla jsem, jak mu dýka vylezla hrudníkem. Vzal ji a s křikem mi ji vrátil. Na poslední chvíli jsem se vyhla, přesto mě škrkla na rameni.  Zrakem jsem se z dýky vrátila k duchovi. Ten už stál přede mnou, jenže mě to nevyděsilo a dál jsme si hleděli z očí do očí.

  Všichni kolem nás pozorovali a čekali, co se bude dít. Bylo to už deset minut. Ten rubín měl být zničený, ale Azusa se ještě neozval. Ani Kurosaki. Duch využil mé zamyšlenosti a chytl mě pod krkem. Začal sát energii, ovšem tentokrát jsem to čekala. Místo toho, abych ho chytla za ruku, jak by to většina instinktivně udělala, zvedla jsem ruku směrem za krk a chytla katanu. Jediným pohybem jsem tasila a usekla mu ruku. Nečekal to ani v nejmenším. Odstoupil na dva kroky. Ruka mu mezitím znovu narostla. To byl průšvih. Zachvěla jsem se strachem a začala ustupovat.

„Azuso?! Jak jsi na tom?“

„Ještě to není, nejde to! Získej mi trochu času!“

„Azuso! Ty blbečku! Uvědom si, že ten duch nevyjednává!“ Jen jsem to dořekla, letěla jsem vzduchem.

„Je na tom ochranné kouzlo, nedostanu se přes to!“

„Tak budeš muset!“ ohnala jsem se katanou, ale to duch tušil. Uhnul mi a znovu jsem letěla oknem. Čekala jsem tvrdý náraz, ale ten nepřicházel. Zvedla jsem zrak a zjistila, že mě Kaname drží v náručí.

„Měli byste něco vymyslet, jinak ze školy nic nezbude.“ Promluvil milým, starostlivým hlasem, kvůli kterého jsem ho milovala.

„Kde je Zero s bloody rose?“

„Za tebou! Pusť ji Kaname, nebo to do tebe našiju!“

„Puč mi to.“ Vzala jsem mu zbraň a přiložila na ní obsidián, který jsem našla v kapse. Zamířila jsem na ducha, který někde vzal nohu od stolu a mířil ke mně. Noční vzduch proťal výstřel.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.