Anime World CZ/SK - Příběhy

Rodiče

Bylo jaro. Na dovolenou jsem tak nějak našetřeno měli, ale přesto jsme stále šetřili. Na ty peníze, které jsem dávali stranou nikdo nešáhl. Roy stále chodil do školky, a já s Lawem do práce. Jen jsme stále neměli vymyšleno, jak to bude probíhat o prázdninách. Protože jsme nevěděli, jestli nám dají tolik volna. Museli jsme doufat. Jediná školka, která byla i o prázdninách otevřená, tak byla hodinu daleko, ale učitelka říkala, že by nebyl problém ho tam dát. Tato školka byla v záloze, pokud by nám nevyšlo to volno. Pomalu, ale jistě jsem si začínala uvědomovat, že jsem zamilovaná do Lawa. Byla jsem k němu už milejší a občas jsem se na něho usmála. Což Lawa těšilo. Bylo to na něm znám aniž by něco řekl. Ale že bych mu oplatila polibek, to ještě ne. Na to jsem se ještě necítila. Boa si každý den objednávala pizzu, aby mohla Lawa vídat, ale Law jí jen předal pizzu, vzal si od ní peníze a pak přešel ke mně a jako pozdrav mě políbil. Pak vždy odjel. Boa se mnou nekomunikovala, a když už, tak jen stroze. Ale bylo mi to šukám. I když trošku jsem pociťovala, že začínám trošku žárlit, ale polibek od Lawa mě vždy uklidnil. Ze sociálky se zatím nikdo neozval. Což jsem byla ráda a nejen já, ale i Law a Roy. Všichni jsme si žili dobře. Roy rostl jak z vody. Každý měsíc potřeboval nové oblečení. Jednou jsem mu něco koupila já, po druhé Law. Střídali jsem se. Už jsem tolik neprotestovala, i když se mi to moc nelíbilo. Ale Law to vždy argumentoval, že je taky jeho a nejen můj. Což byla pravda, když jsem souhlasila s adopcí a Law byl jeho otec.

 

Mobila jsem neměla. Byla jsem ráda, že jako středo školačka jsem si mohla dovolit notebook do školy. Teď co pracuju jsem se ho ani nedotkla. I Law měl svůj notebook a taky se ho zatím nedotkl. Ale oproti mě mobila měl. Ani nevím, jak to vyřešil se svou rodinou, že zanechal školy a začal se starat s dívkou, kterou skoro neznal o jejího pětiletého syna. Nikdy jsem se ho na to nezeptala. Ale co jsem byla dneska v práci, mě to tak nějak napadlo a přemýšlela jsem o tom.

,,Nad čím dumáš, Jane?’’ zeptala se mě Robin, která si všimla, že jsem zamyšlena.

,,Že nevím, jací jsou rodiče Lawa. Jestli vůbec ví, že zanechal školy a stará se o pětiletého kluka, kterého adoptoval.’’ řekla jsem, ještě v myšlenkách.

,,Tak si s ním o tom dneska promluv večer.’’ navrhla mi Robin.

,,Nebude to divné, že po čtvrt roce se o to zajímám?’’ zeptala jsem se Robin a podívala jsem se na ni.

,,Nebude. Bude rád, že se zajímáš. Uvidíš. Pak dej vědět jak si dopadla.’’ mrkla na mě Robin.

,,Dobře.’’ jenom jsem řekla a stále o tom přemýšlela. Ale když začali chodit zákazníci, začala jsem se věnovat práci. V půl čtvrté jsem končila a šla pro Roye.

 

Roy byl už přichystaný odejít. Nemohl se dočkat až půjde domů, protože jeho dva nejlepší kamarádi dneska šli po obědě domů. Ne že by neměl jiné kamarády. Našel si jich dost, ale přesto tyto dva byli výjimeční. Jmenovali se Naruto a Hinata. Roy už jednou u nich byl na návštěvě jednu sobotu. Byl pozvaný. Když jsem mu říkala, aby i on je pozval k nám, tak to odmítal se slovy, že u nás není místo. Po nějaké době jsem to vzdala, protože trval stále na to samém. Máme málo místa. Cestou domů mi vyprávěl co zažil. Další den měli jít do divadla, tak jsme domů nešli, ale šli jsme koupit oblek protože ten neměl a do školky, aby měl v čem jít do divadla. Už se nemohl dočkat. Ale to nakupování neměl moc v lásce. Stejně jako já. To měl po mně.

 

Asi po hodině a půl jsme měli vybráno. Bylo půl šesté. A než bych jsem něco uvařila, tak jsme si dali večeři v bufetu. Jednou za čas, jsem si to dopřáli. Law to věděl, že budeme venku, tak ráno mi řekl, že si z práce vezme jednu pizzu k večeři.

 

Když jsme přišli domů, tak ve schránce jsem měla dopis. Odemkla jsem sem dveře a vešly jsme dovnitř. Royův oblek jsem dala  uložit do skříně, kterou jsme si nedávno koupili a převlékli jsme se.

,,Ty ten dopis neotevřeš, Janey?’’ zeptal se Roy. Byl zvědavý, kdo píše.

,,Hned, jak se převlékneme.’’ usmála jsem se na Roye. Poté jsme si sedli na podlahu a já otevřela dopis. Roy si mi sedl na klín. Začala jsem číst nahlas.

 

Milá Janeyninko,

 

dneska jsme u tebe zvonili, ale nikdo nám neotevřel. Mysleli jsme si, že budeš ze školy doma, ale asi sis vyšla s přáteli. Proto nás čekej okolo čtvrté zítra. Rádi tě poznáme. A určitě ty ráda poznáš nás.

 

Máma a táta

 

Koukala jsem na ten dopis jak puk. Takže naši se mě tu snažili zastihnout. Jak se opovažují napsat, že je ráda poznám, když to není pravda. Nechci je poznat. Opustili mě, jen aby mohli cestovat po světě, nebo bůh ví co.

,,Já myslel, že nežijí rodiče.’’ pronesl Roy překvapeně. Já se nezmohla na žádné slovo. ,,Janey, Janey?’’ volal na mě Roy.

,,Co?’’ dostala jsem ze sebe překvapeně. ,,Půjdeme se vykoupat.’’ rozhodla jsem a šla na pustit vodu.

 

Roy poslušně ze sebe svlékl oblečení a šel do koupelny za mnou. Oba jsme vlezli do napuštěné vany.

,,Janey, já myslel, že rodiče jsou mrtví. Tvrdila si mi to.’’ řekl znovu Roy.

,,To i já Royi, to i já.’’ řekla jsem stále překvapeně. Dopis jsem nechala v pokoji na zemi.

,,A proč nepíší i o mně? To mě nemají rádi?’’ zesmutněl Roy.

,,Ale určitě mají.’’ snažila jsem se ho uklidnit, ale vymyslet, proč se o něm nezmiňují mě nic nenapadlo. Mezitím se vrátil Law z práce. Byl překvapený, že jsme stále ve vaně. Po chvíli jsme vylezli a usušili se a oblékli se.

,,Jak to, že dneska pozdě?’’ divil se Law.

,,Janey dostala dopis od rodičů a na mě zapomněli.’’ řekl stále smutně Roy. Law se na mě překvapeně podíval. Všiml si, že o tom teď nechci mluvit a víc se o tom nezmiňoval.

 

Dali jsme Roye spát. Tentokrát přečetl pohádku Law, protože viděl, že jsem stále mimo. Přečetl pohádku dali jsme mu dobrou noc a já i s dopisem šla za Lawem do kuchyně. Tam jsme si sedli ke stolečku.

,,Tak co se děje?’’ zeptal se mě Law. Mlčky jsem mu podala dopis. Law si ho přečetl. ,,To je vtip ne?’’ dostal ze sebe taky překvapeně Law.

,,Bohužel ne, ale kéž by.’’ dostala jsem konečně ze sebe.

,,Bohužel volno si vzít nemůžu. Mám toho hodně a kolega je nemocný.’’ řekl Law a zároveň se mi omluvil, že se nemůže toho zúčastnit.

,,V pohodě, já to nějak vyřeším.’’ dostala jsem ze sebe. ,,Jen nevím jak.’’ dodala jsem. Law si přisedl ke mně a objal mě. Já ho taky objala a rozbrečela jsem se na jeho rameni. Law mě utěšoval. Okolo jedenácté jsem šli spát. Jako každý večer mě Law políbil na dobrou noc.

 

Ráno co jsem přišla do práce jsem šla za ředitelkou, jestli smím odejít už ve dvě. Že mi nastali rodinné problémy, že potřebuju být doma dřív. Naštěstí problém to nebyl. Celý den jsem byla mimo. A když jsem Robin řekla co se děje, tak mi dala na ten den pokoj. Moc jsme nekomunikovaly. Věděla, že by se mnou nebyla žádná legrace. Ve dvě jsem skončila a šla domů. Čekat až se objeví mí biologičtí rodiče. Jedna věc mě na tom zarážela a to tak, kde věděli, kde jsem.

 

Uplynuly tři hodiny a u dveří někdo zaklepal. Šla jsem otevřít dveře. Stáli tam dva lidé. Oba krátké vlasy, chlap lehce prošedivělé. Žena je měla obarvené na blond.

,,Ahoj Janeyninko, jak se máš?’’ zeptala se žena a hned mě objala.

,,Vyrostla si.’’ promluvil muž.

,,Eh...pojďte dál.’’ řekla jsem chladně a odtrhal jsem se od ženy. Udělala jsem místo a pustila je dovnitř. Šli jsme ke stolečku, kde jsme si sedli.

,,Jak ti jde škola?’’ zeptala se žena, která si říkala moje matka.

,,Nestuduju, ale pracuju.’’ řekla jsem chladně pravdu.

,,Jak to? A to tě zaměstnali?’’ divil se muž, který si říkal můj otec.

,,Ano, když mi bylo osmnáct, zaměstnali mě.’’ řekla jsem chladně.

,,A proč? Když ti ta škola nešla, měla jsi ji změnit a hned ji ukončit a jít pracovat.’’ bylo vidět, že se žena zlobí.

,,Do toho vám nic není. Do teď jste se o mě nestarali, tak se nestarejte teď.’’ byla jsem podrážděna.

,,Takhle s námi nemluv!’’ rozkřikla se žena. Už jsem si i myslela, že mi jednu vrazí, ale bylo vidět, že se ovládla.

,,Klid, křikem se tu nic nevyřeší.’’ zakročil muž. Vypadalo to, že je o něco rozumnější než ta žena. ,,Chápeme, že nás nejspíš nenávidíš, ale s sebou jsme tě vzít nemohli. Byla si na cestování moc malá. Proto jsme tě dali do dětského domova. A založili ti účet na školné.’’ snažil se mi vysvětlit.

,,To je sice hezké, ale až před pár měsíce jsem zjistila, že vlastně žijete. Bylo mi jinak řečeno, že jste zemřeli. Tak se nedivte, že je to pro mě taky šok, že se tu z čista jasna objevíte.’’ řekla jsem pravdu, jak to bylo.

,,To chápeme. Ale taky se snaž pochopit ty nás.’’ mluvil stále ten muž.

,,Tak proč si ukončila studium a šla pracovat, když to bylo zbytečné?’’ obořila se na mě zase ta žena. Zase jsem začínala ztrácet nervy.

,,Jak jsem už řekla, do toho vám nic není.’’ zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

,,Jsme tví rodiče, měli bychom to vědět.’’ znovu se rozkřikla žena.

,,Jak říkám, do toho vám nic není. Po osmnácti letech se vrátíte a hned vás zajímá, proč nestuduju a křičíte tu na mě.’’ zase jsem ztrácela nervy.

,,Nebuď drzá.’’ opáčila se na mě ta žena.

,,Chovám se, jak se chováte vy ke mně.’’ řekla jsem pravdu.

,,Ale my jsme rodičové, a ty naše dítě.’’ snažila se mi vysvětlit ten rozdíl mezi námi.

,,Které je už plnoleté a může si dělat co chce.’’ obořila jsem se na ženu.

,,Tak znovu, proč si ukončila studium?’’ skoro ječela ta žena. V tom se otevřely dveře a v nich se objevil Law s Royem.

,,C...co to má znamenat?’’ dostal překvapeně muž.

,,Tak když chcete vědět proč, tak dovolte, abych vám představila svého přítele Lawa a svého syna Roye.’’ křikla jsem na ty dva. Oba ztratili řeč. Roy zíral s vytřeštěnýma oči. Po chvíli mi došlo, co se tu právě stálo. Před Royem jsem řekla, teda spíš vykřičela, že je můj syn a ne bratr.

,,Royi, pojď půjdeš si hrát, pak ti vše vysvětlím.’’ řekl Law a odvedl Roye do herny. Poté si Law sedl ke mně.

,,Nejste...nejste moc mladí na dítě?’’ řekl v klidu a překvapeně muž.

,,To ti muselo být dvanáct, když jsi ho porodila.’’ křikla na mě ta žena.

,,Ano bylo mi dvanáct, ale Law otec není. Teda ne biologický. Roye jen adoptoval.’’ snažila jsem mluvit v klidu, aby Roy nemusel slyšet, jak na sebe ječíme, přesto se mi to moc nedařilo. Dokonce Law mě chytil za ruku. Já mu stiskla ten stisk. Byla jsem ráda, že tam je.

,,Tak kdo je otec?’’ zeptal se muž.

,,To vás nemusí zajímat.’’ odsekla jsem mu.

,,Ale nás to zajímá, jsi naše dcera. Jediné dítě.’’ nedal se odbýt muž.

,,Které jste opustili. A když to chcete vědět, tak jsem byla znásilněna.’’ znovu jsem ztrácela nervy. Oba zmlkli. Neměli co na to říct.

,,J...jak se to stalo?’’ dostala ze sebe žena.

,,O tom se bavit nechci.’’ odsekla jsem.

,,Mám pro tebe nabídku, Jane.’’ řekla žena. Podívala jsem se na ni. A nejen já. I Law a ten muž. ,,Já s tvým otcem adoptujeme Roye a ty opustíš práci a vrátíš se do školy.’’ navrhla mi tak žena.

,,Jo, aby jste ho pak opustili, kvůli cestování a dali do dětského domova. Díky nechci.’’ zamítla jsem tu nabídku, která mě na chvíli překvapila. A nejen mě, ale i Lawa a toho muže.

,,My se chceme usadit. Nechceme už cestovat.’’ řekl muž.

,,Promiňte, ale tohle vám nevěřím.’’ řekla jsem rozhodně. ,,A svého syna se nevzdám.’’ dodala jsem rozhodně. Law si všiml, že Roy vykoukl z herny.

,,Bude lepší, když odejdete. Roy zítra vstává do školky.’’ promluvil za tu celou dobu Law.

,,Myslím, že má pravdu.’’ řekl ten muž své ženě, která chtěla protestovat.

,,Dobře, ale ještě jsme neskončili.’’ nakonec rezignovala ta žena. Oba vstali. Law je doprovodil ke dveřím a zavřel za nimi dveře.

,,V pořádku?’’ zeptal se mě Law. Roy mezitím přišel blíž a sedl si vedle mě.

,,Co to mělo znamenat?’’ zeptal se celý zmatený Roy. Vzala jsem si ho na klín.

,,Víš Royi, před pěti lety, než ses narodil, jsem měla přítele. Měli jsme spolu poměr, to ti vysvětlím, až bude starší.’’ řekla jsem mu a dál pokračovala. ,,Pak ses narodil ty. Tvůj otec mě opustil, jak jen zjistil, že jsem těhotná. Ale tebe jsem se vzdát nechtěla. Jenže zase vychovávat tě, jako syna bylo v tom věku nemožné. Proto tetička vymyslela, že se budeš vydávat za mého bratra. A pomáhala mi s tvoji výchovou.’’ snažila jsem se mu to vysvětlit. ,,A Law tě jen adoptoval, tak že je tvůj otec, ale ne biologický. Jen adoptivní.’’ dodala jsem. Celou dobu jsme si s Royem dívali do očí. Law mezitím dělal rychlou večeři.

,,Aha...moc tomu nerozumím, ale asi časem pochopím, že?’’ zeptal se Roy.

,,Přesně tak. Časem to pochopíš.’’ přikývla jsem.

,,Ale nebude vadit, když ti mami říkat nebudu?’’ zeptal se mě Roy a pozorně mě sledoval.

,,Určitě nebude. Říkej mi klidně dál Janey.’’ usmála jsem se na něho. Poté se Roy podíval na Lawa.

,,Mně tati taky nemusíš říkat. Začneš mi tak říkat, až se na o bude sám cítit. A Jane mami.’’ usmál se Law a na stůl položil párky. Všichni jsme se hladově dali do jídla. Po jídle se Roy šel vykoupat s Lawem. Pak jsme dali Roye spát. Když jsme ho uložili, šla jsem do vany já. Law mezitím udělal čaje. Když jsem vylezla z vany sedla si ke stolečku naproti Lawovi.

,,Díky Lawe, za všechno. I za vyzvednutí Roye, úplně jsem na to zapomněla.’’ poděkovala jsem Lawovi. Protože jsem mu přitížila v práci.

,,V pohodě, od toho tu jsem.’’ usmál se Law. ,,A v práci jsem si to zařídil. Došli mi, že jsi na to zapomněla, když mi volala učitelka ze školky.’’ usmál se Law. Já se na něho pousmála. Vypili jsme čaj a taky jsme si šli lehnout. Jako každý den, mě Law políbil na dobrou noc. Byla jsem otočena zády a rozbrečela jsem se. Chvilku jsem si pobrečela, setřela slzy a snažila se usnout. Po chvíli se mi to povedlo. V noci se Roy probudil, že měl noční můru. Dala jsem mu ruku a oba jsme spali dokud nás nevzbudil budík.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.