1 kapitola

 Sedím na gauči vedle Kurosakiho a čistíme si zbraně. Nedávno jsme naháněli nějakou čarodějku, která producírovala černou magii. Poslala na nás něco s kyselinou a teď to nejde z těch zbraní dolů. Ona sice utekla, ale určitě ji zase dostaneme. Celý zbytek pomocníků zatím pomáhal jiné skupině, takže tu byl klid. Najednou do dveří vrazil Azusa.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zamračeně. Už jsem vycítila celkem špatnou novinu.

„Máme úkol v Akademii Cross. Jsou tam náhodné útoky na lidské i upíří studenty.“

Hrklo ve mně. Tam jsem se nechtěla vrátit. Na druhou stranu, jednou se to stát muselo.

„Vím, že se ti tam moc nechce ale-“

„- nemáme na vybranou. Já vím. Na co to vypadá?“ dořekla jsem za něj a pozorně naslouchala.

„Nemám tušení. Tohle jsem ještě nezažil. Po škole se z ničeho nic začaly ve zdech dělat díry, některým studentům se najednou udělá špatně a upadnou do bezvědomí. V upířích případech to už má jednu oběť. Tvé čarodějnické schopnosti budeme potřebovat.“

„To by klidně mohl být i duch démona nebo černé čarodějky.“ ozval se Kurosaki.

„Už jsi to někdy viděl?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Ne, ale slyšel.“

„Fajn, takže se dáme do práce. Kurosaki ty o tom skus najít nějaké informace, Yuki nachystej zbraně a tvé vybavení na duchy a černé čarodějnice. Katanu a ty tvoje kameny především.“ Dokončil rozhovor Azusa.

  Beze slova jsme se pustili do práce a naskládali věci do auta. Vyjela jsem jen s Azusou, Kurosaki musel ještě do organizace pro další informace. Zatím co Azusa řídil, já jsem usnula.

  Probudil mě až hlas, který mi připadal celkem známý. Vystoupila jsem z vozu a rozhlédla se. Úplně jsem zapomněla, jak velké pozemky a škola jsou. Proběhly mi v hlavě vzpomínky na dobu, kdy jsem tu byla naposled.

„Yukiiiiiii!!!“ začal na mě někdo volat. Otočila jsem se za hlasem. Proti mně byl rozběhlý blonďatý muž s otevřenou náručí. Chystal se na mě skočit. Uhnula jsem mu na poslední chvíli.

„Alespoň některé věci se nemění.“ Ozval se ze země.

„Dobrý den, řediteli Crossi.“ Pousmála jsem se.

„Vítej Yuki. Konečně jsi zpátky, všem jsi moc chyběla. Hlavně Zerovi a Kanamemu.“ Mrkl na mě.

Otočila jsem se směrem, odkud vyběhl. Stál tam Azusa s klukem v mém věku. Měl šedé vlasy a uniformu Cross Akademie. Živě debatoval s Azusou, zajímalo mě o čem, tak jsem se k nim vydala. Když jsem k nim došla, oba se otočili a zmlkli. Zero si mě celou prohlédl a možná mu po rtech přelétl lehký úsměv.

„Ahoj Zero. Dlouho jsme se neviděli.“ Řekla jsem a snažila se zakrýt svou nervozitu.

„Jo. Byla to dlouhá doba.“ Čekala jsem, jestli ještě něco řekne, ale mlčel a odvrátil zrak. Azusa nás raději nevyrušoval.

„Ale, copak to je? To je tak smutné. Yuki a Zero se odcizili a přitom jste sourozenci.“ Začal vyřvávat ředitel na celé kolo.

„Nejsme sourozenci.“ Otočil se Zero naštvaně a odešel. Ředitel se rozutíkal za ním.

„Asi čekal omluvu.“ Řekl mi Azusa.

„Té se ode mě nedočká. Protože na omluvu je pozdě. Je to deset let. Ani jsem se jim neozvala, tohle se omluvit nedá. Stejně až to tu dokončíme, zase zmizím.“

„Máš pravdu, pojď. Jdeme k nim do ředitelny.“

„Hm.“

V ředitelně nás už očekával Kaname. Okamžitě se na mě začal koukat, jen co jsem došla ke dveřím. Sklonila jsem hlavu. „Dobrý den Kaname-senpai. Ráda vás vidím.“ Řekla jsem a narovnala se.

„Jsi vždycky tak formální, Yuki. Bylo od tebe ošklivé, že jsi tak zmizela. Dělali jsme si starosti.“

„Ty jsi ten poslední, kdo by měl starosti, upíre!“ Zerůh hlas zněl velmi autoritativně. Kaname se jen pousmál a vydal se pomalým krokem ke mně. Zero mu ale okamžitě zatarasil cestu.

„Měl jsi pravdu řediteli. Některé věci se nemění.“ Snažila jsem se uvolnit napjatou atmosféru. Naštěstí i Azusa vycítil, že by to mohlo špatně skončit a rozhodl se mi pomoct.

„Měli bychom přestat plýtvat časem, každou chvíli se někomu může něco stát. My tady nejsme pro zábavu, anebo abychom řešili vaše rozpory, i když se to týká Yuki.“ Řekl Azusa a dokonce i ředitel rázem zvážněl. Všichni jsme se na něj otočili.

„Celkový počet studentů, kteří byli napadeni je třicet čtyři. Z toho jeden po smrti. Napadeni byli především upíři, což nám moc nejde na rozum. Podle toho jsme taky usoudili, že to nebude nějaká viróza. Lidští studenti to nesou daleko líp. Jen prostě omdlí a jsou strašně bledí, ale po dvou dnech na ošetřovně jsou naprosto v pořádku. Upírům to trvá dlouho. Někteří se z toho dostali za týden, jiní jsou stále na ošetřovně. Jsou nazelenalí a naprosto bez jakékoliv známky vědomí. Nehýbou se a krev dostávají v kapačkách.“

„Copak neužívají krevní tablety?“ ptal se podmračeně Azusa.

„Jo, jenže to jim nestačí ve stavu, v jakém jsou. Neměj strach, dostávají naši krev, každý upír odsud daroval.“ Odpověděl Kaname. Zero si znechuceně odfrknul.

„Vypadá to skutečně na ducha, ale na co tolik energie?“ uvažovala jsem nahlas. „Jestli útočí na studenty, a především upíry, náhodně, je jasné, že mu jde jen o energii. Musíme zjistit k čemu.“

„Myslíš, že se jedná o pekelného?“ ptal se Azusa se zájmem.

„Nemám tušení. Musíme počkat, až přijede Kurosaki a řekne nám, co zjistil. Ale to, že je to pekelník je asi nejpravděpodobnější. Útočí na upíry, protože mají víc energie než lidé. Vypadá to, že je úplně vysál, podle toho, co s nimi je. V tom případě nechápu jeho lidské oběti. K čemu mu jsou?“ mračím se, jak usilovně přemýšlím. Dělá mi to starosti. To co tu je, je více než zlé. „Azuso, musíme začít, co nejdřív. Jinak to může skončit tím, že nám to tu vyvraždí půlku školy. Prozatím tu umístíme křišťály. Do každé místnosti i chodby. Zavolej Kurosakimu ať s sebou vezme další lidi. Budeme hlídkovat. Jeden člověk jedna třída nebo chodba, ve dne v noci.“

„Tak na to je pozdě!“ Uslyšela jsem a otočila se za hlasem. Byl tam Kurosaki.

„Promiň Yuki, ale já už jsem tady, takže zbytek nejspíš dorazí později.“

„To nevadí. Zjistil jsi něco?“

„Bohužel ne. Jen to co už víme. Případ už takový byl v nějaké nemocnici. Nikdo to nevyřešil a všichni, kteří tam zůstali, zemřeli.“

„Půjdeme se podívat na ty díry.“

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.