Anime World CZ/SK - Příběhy

Sociální pracovník

Do práce jsem chodila už přes dva týdny. Každé ráno jsme s Lawem odvedla Roye do školky, a pak mě Law doprovodil do práce a vždy mě políbil. Chovala jsem se k němu stále stejně. I když možná nějaké city jsem k němu začínala cítit, jen jsem si je stále nechtěla připustit. Stále jsem se bála, že mě zradí. I když vše nasvědčovalo o opaku. Vždyť sám chtěl adoptovat mého syna. Sám odmítl Bou, aniž by věděl, že poslouchám. A taky mi stále vyznával lásku a líbal mě. Přesto jsem se bála. Nikdy jsem žádného přítele neměla, až na tetičku a Roye. Ale ti se jako přátelé brát nemohla, když to byla spíš rodina. I když Lawa, jako rodinu bych mohla brát. Ale přesto to nešlo. Nevěřila jsem mu. Nedokázala jsem to.

 

Když jsme šli s Royem ze školky domů a povídali si, co Roy ve školce zažil, tak jsem se podívala do schránky, jestli někdo nepíše. Byla tam pozvánka na poštu, že nám něco přišlo. Spíš mně. Divila jsem se, kdo mi může psát doporučeně.

,,Kdo píše?’’ zeptal se zvědavě Roy.

,,To zjistím až zítra. Dopis musím vyzvednout.’’ řekla jsem Royovi a usmála jsem se na něho.

,,Přečteš mi ho potom?’’ zeptal se mě Roy a šel se převléct. I já se šla převléct a pak jsem se pustila do vaření večeře.

,,Určitě, ale až zítra.’’ slíbila jsem Royovi. Ten si pak šel hrát a já vařila večeři, pro tři lidi. Law se vrátil po osmé hodině, kdy Roy byl po večeři a přichystaný do postele. Přečetla jsem Royovi pohádku na dobrou noc, dala mu s Lawem pusu a šli s Lawem do kuchyně. Tam jsem mu nandala jídlo.

,,Ty si už jedla?’’ zeptal se mě Law. Přikývla jsem, že jo, ale pravda to nebyla. V tom mi jako na potvoru zakručelo v žaludku. ,,Koukám, že ne. Taky si nandej, nebo to udělám já.’’ nedal se odbýt. Mlčky jsem si trošku taky nandala. ,,Není to náhodou málo? Děje se něco?’’ dál se zajímal.

,,Nic, jen mi přišel doporučeně dopis, zítra si ho jdu vyzvednout.’’ řekla jsem pravdu.

,,Kdo by ti mohl psát?’’ divil se Law a dal se do jídla. I já se dala do jídla.

,,To nevím, zítra to zjistím, jen mi došlo, že nejspíš nebudu moci doprovodit Roye do školky, abych jsem to stihla pak v devět do práce.’’ řekla jsem a tím jsem žádala Lawa, jestli by se o to nepostaral.

,,Tak vstaneme oba dřív. Školku mají od sedmi, tak když tam dorazíme už v půl osmé nic se nestane. Pak to stihneme spolu na poštu a do práce.’’ řekl Law.

,,Nemusíš chodit se mnou.’’ protestovala jsem.

,,Nemusím, ale já chci.’’ stál si na svém Law. ,,A uděláme to tak, jak jsem řekl.’’ dodal. Věděla jsem, že protestovat mi nepomůže. Po jídle se šel Law osprchovat a já udělala nádobí a přeřídila budíka o půl hodiny dřív než jsme zvyklí. Ale bylo to jen pro ten to den. Law rozhodně chtěl jít se mnou vyzvednout ten dopis. Proto jsem si šla hned lehnout. ,,A pusa nebude?’’ zašeptal Law a byl hned u mě a políbil mě. ,,Dobrou noc, krásné sny.’’ popřál mi Law.

,,Dobrou.’’ popřála jsem a zavřela jsem oči. Přesto jsem usnout nedokázala. Ne hned.

 

Ráno mi trvalo než jsem vzbudila Roye. Tomu se obzvlášť nechtělo. Bylo to moc brzo, ale nedalo se nic dělat. Vyčistili jsem si zuby a oblékli jsme se. Law mezitím udělal snídani. Všichni jsme se mlčky najedli. Pak jsme vyrazili do školky.

 

Učitelka se divila, že jdeme tentokrát brzo, ale nevyptávala se, za což jsem byla ráda. Nerada bych někomu vysvětlovala, že musím na poštu a pak do práce, že to jinak nešlo udělat. Učitelka se na nás usmála.

,,Zase jako obvykle po spánku?’’ zeptala se nás.

,,Ano, jako obvykle.’’ přisvědčila jsem. S Lawem jsme se rozloučili s Royem a šli jsme na poštu.

 

Na poštu jsme dorazili za pět minut osm. Pár lidí už čekalo venku a čekali jsme, až se otevřou dveře a my tam budeme moci jít.

,,Nemuseli jsme tolik spěchat. Máme času dost.’’ pronesl Law a usmál se, když jsme dorazili na místo.

,,Lepší dřív než pozdě.’’ dodala jsem a trošku se pousmála. Nevím jestli si toho Law všiml nebo ne. Když otevřeli, tak jsme tam hned naklusali. Stáli jsme v menší frontě. Před námi asi byli dva lidé. Postarší pár a stará babička. Věděla jsem, že to bude na delší čas, ale ještě mi čas zbýval. Do práce jsem to měla co by dub. Takže jsem věděla, že ve tří čtvrtě na devět budeme hotovy.

,,Myslíš, že to stihneme?’’ zeptal se pochybovač ně Law a zašeptal mi do ucha.

,,Času dost.’’ zašeptala jsem taky.

,,Věřím ti.’’ řekl Law a usmál se. Já se zadívala na manželský pár. Snad jednou taky půjdu na poštu se svým stařičkým manželem. Pomyslela jsem si. Stařičký pár odcházel, nastoupil před okýnko stará paní a my se taky posunuli o místo dopředu. Po té paní jsme byli na řadě my. Manželskému páru to trvalo patnáct minut a této paní jen deset. Poté přišla řada na nás.

,,Dobrý den.’’ pozdravila jsem a předala lísteček, na kterém bylo, že mám na poště dopis. Paní si ho vzala a šla hledat správný dopis. Po pěti minutách přišla i s dopisem. Odtrhla z něho papírek a jeden vytiskla. Dala mi je k podpisu, vrátila mi občanku a předala dopis. Vše jsme stihli za čtyřicet minut. Šli jsme stranou.

,,Tak to otevři.’’ naléhal Law. Chtěla jsem říct, že se to týká jen mě, ale hádat jsem se nechtěla, a taky jsem byla napnutá co tam stojí a od koho je. Hned jsem to otevřela a začetla jsem se.

 

Vážená paní Mizuki,

 

rádi vás upozorňujeme, že dne 5.2.2015 váš navštíví sociální pracovnice ohledně žití s vaším synem, která posoudí, jestli jste schopna se o syna postarat nebo ne. Dostaví se okolo 15h. Buďte doma.

 

S pozdravem

 

Isabell Shuki

 

Přečetla jsem si celý krátký dopis a dala ho přečíst Lawovi, ale ten ho před tím četl se mnou přes mé rameno. Na tu sociálku jsem úplně zapomněla. A nejhorší bylo, že pátého mělo být zítra. A jak to rychle zařídit v práci? Dají mi na tak rychlo zkrácenou práci nebo dovolenou? Že Roy půjde zítra po obědě to jsem věděla hned, ale jak to udělat, to jsem nevěděla. Jediné co jsem věděla bylo to, že u toho musím být. Law mi vrátil dopis a vyšli jsem ven. Venku jsem dopis schovala do desek.

,,Vezmu si na zítra dovolenou.’’ pronesl Law venku. Podívala jsem se na něho.

,,Nemusíš, já si ji vezmu. Chce hlavně mluvit se mnou.’’ protestovala jsem.

,,Jedná se tu i o mého syna, na to nezapomínej. A bude lepší, když u toho budeme oba dva.’’ stál si za svým Law.

,,Dobrá. I já si to zkusím v práci zařídit.’’ souhlasila jsem nakonec. A byla jsem i ráda, že Law u toho chce být. Že mě v tom nechce nechat osamotě. Protože nevím jestli bych to osamotě sama zvládla. Určitě jo, ale i tak jsem byla ráda. Poté jsme pospíchali ke knihovně.

 

U knihovny jsem se otočila na Lawa a chtěla jsem něco říct, když mě v tom políbil. Překvapil mě tím. Nečekala jsem to a vzápětí jsem zapomněla, co jsem to chtěla říct.

,,Zvládneme to a Roy zůstane u nás.’’ ujistil mě Law, poté co se ode mne odtrhnul. Já jen překvapeně přikývla.

,,Měla bych jít.’’ dostala jsem nakonec ze sebe.

,,Jasně a nezapomínej, nejsi sama. Máš nejen Roye, ale i mě.’’ usmál se Law a čekal dokud neodejdu a nezalezu v budově knihovny, jak to dělal každé ráno.

 

Rychle jsem se převlékla a šla za ředitelkou. Zaklepala jsem na dveře a čekala, až se ozve dále. Když se ozvalo vešla jsem dál.

,,Dobrý den paní ředitelko, mohu s vámi mluvit?’’ zeptala jsem se ředitelky.

,,Dobrý den, jen si sedněte. Trápí vás něco?’’ nabídla mi židli naproti ní a já si sedla.

,,Víte nastal tu menší problém.’’ začala jsem.

,,Poslouchám.’’ řekla mile ředitelka a víc se usadila v křesle a upřela na mě zrak.

,,Včera mi přišel dopis, ale tím, že nikdo nebyl doma, tak jsem si ho vyzvedla dneska na poště. Zítra má ke mně přijít sociálka jestli jsem schopna se postarat o svého syna. Pracovnice má dorazit zítra okolo třetí. Chci se zeptat, jestli bych mohla dostat dovolenou, nebo pracovat jen do dvou.’’ řekla jsem svůj problém a čekala, že ředitelka po mně vyjede nebo tak něco.

,,Dobře, dávám vám dovolenou na zítra, ale ještě se dohodněte s kolegyní, jestli to zvládne sama, nebo se jí bude hodit, že tu budete do těch dvou hodin.’’ usmála se ředitelka.

,,V...vážně to nevadí?’’ dostala jsem ze sebe.

,,Opravdu ne, jen se dohodněte s kolegyní a přijďte mi to říct.’’ usmála se ředitelka.

,,Díky moc.’’ poděkovala jsem a taky jsem se usmála. Poté jsem vstala a odešla jsem za Robin pomoct jí.

 

Robin už odnášela knihy, které se večer už nevrátily do polic. Nebylo toho moc, ale přesto ještě štos knih jí chyběl. Já se mezitím naučila kam jaká kniha patří. Teda částečně. Ještě jsem se občas Robin na něco zeptala. Ale bylo to minimální.

,,Ahoj Robin, byla jsem u ředitelky.’’ hned jsem se jí omluvila.

,,Ahoj Jane, v pořádku a děje se něco?’’ zeptala se Robin, když jsme odnášely knihy na svá místa.

,,Tak trošku jo. Zítra mi má domů přijít sociálka a potřebovala bych být ve tři doma. Nejlíp by se mi hodila dovolená, ale pochopím, když budeš potřebovat pomoc, tak bych tu mohla být nejdýl do dvou.’’ řekla jsem svůj problém Robin.

,,V pohodě, jen si vem dovolenou. Než si nastoupila, tak jsem to zvládala čtrnáct dní sama a zvládla jsem to a jeden den mě nezabije.’’ usmála se Robin. Opravdu jsme si rozuměly, za což jsem byla ráda. Yui se mi už neozvala  a ani já jí ne. Naše přátelství bylo u konce. Ale vpadá to, že jsem našla nové. U Robin.

,,Vážně to bude v pohodě?’’ zeptala jsem se nejistě.

,,Opravdu vážně. Vem si dovolenou.’’ řekla Robin. Ještě ten den, při polední přestávce jsem zašla za ředitelkou a řekla jsem jí, že si beru dovolenou. Ředitelka si to zapsala s úsměvem, kterou mi bez problémů dala.

 

Po práci jsem vyzvedla Roye ze školky. Cestou mi vyprávěl co zažil. Jako každý den. Byla jsem ráda, že si to užívá.

,,Janey, co je v tom dopisu?’’ vzpomněl si náhle Roy, když jsem doma dělala večeři.

,,Stálo tam, že zítra k nám přijde sociální pracovnice. To je paní, která se na nás přijde podívat, aby zjistila, jak si tu žijeme. Je možné, že se tě na něco taky bude ptát. Chci, aby si jí odpověděl pravdu. Jak to cítíš, vnímáš atd...Rozumíš mi?’’ snažila jsem se to nějak Royovi vysvětlit.

,,Chápu, říct prostě pravdu.’’ kývl na mě Roy.

,,Přesně tak. Ale není se čeho bát. Určitě to dopadne dobře.’’ ujišťovala jsem Roye i sama sebe.

,,Dobře.’’ řekl Roy a usmál se. I já se na něho usmála. Poté si Roy šel hrát do pokoje a zároveň ložnice a já dělala večeři. Po večeři jsem Roye vykoupala a šla mu číst pohádku na dobrou noc. Mezitím se i vrátil Law a pohádku si taky poslechl jako každý večer. Poté co jsme uložili Roye se  šle Law najíst. Po jídle jsme si povídali a okolo desáté šli taky spát.

 

Ráno jsme si o půl hodinky přispali. Nemuseli jsme tak brzy vstávat, jako předešlý den. Po snídani, kterou udělal Law jsme vyrazili do školky. Ve školce jsme oznámili, že dneska jde Roy po obědě a odešli jsme. Šli jsme na větší nákup. Jídlo nám docházelo a taky jsem Royovi chtěla koupit ještě nějakou tu knížku na noc. Law mi s výběrem pomohl. Dorazili jsme domů a já se dala do vaření. Nejdřív, že uvaří Law, ale chtěla jsem vařit já, tak mi to Law nevymlouval a nechal mě uvařit jídlo. Po obědě jsme oba šli pro Roye do školky a pak čekali na třetí hodinu, kdy měla dorazit sociální pracovnice.

 

Uběhla třetí hodina a někdo zazvonil. Všichni tři jsme šli otevřít dveře. K našemu překvapení to nebyla pracovnice, ale pracovník. Mladý hoch.

,,Dobrý den, mohu dál?’’ pozdravil nás pracovník.

,,Dobrý den.’’ pozdravili jsme všichni naráz a šli stranou, aby pracovník mohl vstoupit.

,,Jmenuji se Castor.’’ představil se a jako mně první nastavil Ruku.

,,Jane Mizuki.’’ představila jsem se mu a podala si s ní ruku.

,,Law Trafalgar.’’ představil se mu Law a taky si s ním podal ruku.

,,A ty bude určitě Roy, že?’’ sklonil se k Royovi.

,,Ano.’’ řekl trošku vyjukaně Roy a hned mě chytil za rku, ale s Castorem si ruku taky podal.

,,Mohu si prohlédnout byt?’’ zeptal se mě a Lawa Castor.

,,Jistě že.’’ odpověděl Law a ukázal mu celý byt. Byl se skládal z malé předsíňky, kuchyňky malé, kde byl malý stoleček, kde jsem dřív plnila domácí úkoly a učila jsem se. Z pokoje, kde byla herna a zároveň ložnice a z menší místnosti, kde byla koupelna se záchodem. Castor si vše prohlédl aniž by něco řekl.

,,Nedáte si něco k pití?’’ zeptala jsem se Castora, když si prohlédl byt.

,,Vodu, prosím.’’ požádal Castor.

,,Perlivou nebo z vodovodu?’’ zeptala jsem se.

,,Tu perlivou prosím.’’ požádal Castor a já všem nalila vodu. Sedli jsme si ke stolečku všichni. Roy mi seděl na klíně. ,,Teď se budu na pár otázek ptát tady Roye, pokud nevadí.’’ začal hovořit.

,,Může tu Janey i Law zůstat?’’ zeptal se Roy. Castor se na nás dva podíval, především na mě.

,,Pak vám to vysvětlím.’’ řekla jsem, když mi došlo na co myslí. Proč Roy mi říká Janey a Lawovi Law.

,,Samozřejmě, že můžou u toho být.’’ usmál se Castor na Roye a na mě přikývl. ,,Tak Royi, jak se tu máš?’’ začal s první otázkou.

,,Dobře.’’ odpověděl Roy. Věděla jsem, že  říká pravdu.

,,Opravdu? Nechybí ti tu něco?’’ dál se vyptával Castor.

,,Opravdu, já jsem pravdo mluvnej.’’ trošku se ošil Roy. ,,A nechybí mi tu nic. Hračky mám, které dostávám od Janey i Lawa a knížky na dobrou noc taky mám.’’ dodal dotčeně.

,,Promiň, nemyslel jsem to zle.’’ omluvil se Castor a usmál se. ,,Nevadí ti, že tu nemáš tolik místa?’’ zeptal se na další otázku.

,,Nevadí. Sice kamarády si zvát nemůžu, protože je tu málo místa, ale užiju si jich dost ve školce.’’ odpověděl pravdu Roy. Trošku mě tato odpověď jeho zaskočila.

,,Takže chodíš do školy?’’ dál se vyptával Castor.

,,Ano, každý den. A každý den tam spím, jen dneska jsem šel po obědě.’’ přiznal Roy.

,,Dobře, to je všechno, Royi mohl by sis jít na chvíli hrát? Já si promluvím tady s Janey a Lawem.’’ požádal Castor Roye. Jak zmínil Janey ošila jsem se. Nikdo kromě Roye mi tak neříkal. Roy jen přikývl, vstal a šel lo herny si hrát. Zavřel při tom dveře. ,,Teď k vám.’’ obrátil se na nás dva. ,,Nejdřív nechápu, proč vám říká jmény, když jste jeho rodiče.’’ řekl a bylo mi jasné, že to bude jeho první otázka na nás.

,,Víte, Roye jsem porodila ve dvanácti letech. Byla jsem znásilněna, ale nikdy jsem to nikomu neřekla. Vymluvila jsem se v dětském domově, že mám přítele, který mě zbouchnul a nechal na holičkách. Nechtěla jsem dál o tom mluvit. Jenže ve dvanácti jsem neměla zkušenosti, tak s jednou tetičkou jsme se dohodli, že Roye budeme vydávat za mého bratra. Proto Roy neví, že jeho pravou matkou jsem já. A Law je jen adoptivní otec. Před nedávnem ho adoptoval, ale Roy to taky neví.’’ řekla jsem celou historku, jak to doopravdy bylo.

,,To je mi líto. Ale proč teda není v dětském domově, jako byl do teď?’’ zeptal se na druhou otázku.

,,Protože tetička, která se o něho starala nedávno zemřela a ředitel dětského domova neměl moc velkou snahu Roye tam nechávat. A stejně jsem ho tam nechtěla nechat samotného.’’ přiznala jsem.

,,Chápu. Je vidět, že Royovi nic nechybí.’’ začal říkat Castor. ,,Ale jste tu moc stísněné, nevadí vám to?’’ pokračoval v otázkách.

,,To je sice pravda, ale nám to nevadí a na větší byt nemáme dostatek peněz.’’ odpověděl tentokrát Law.

,,Chápu. A oba vyděláváte, nebo jeden z vás studuje?’’ dál se vyptával.

,Oba pracujeme. Já rozvážím pizzy od jedenácti dopoledne do osmi večer a Jane pracuje v knihovně od devíti do půl čtvrté.’’ odpověděl i za mě Law.

,,A co dovolená, plánujete ji nebo ne?’’ zeptal se dál Castor. ,,A jak to plánujete o prázdninách? Myslím o péči o Roye. Školky jsou uzavřené.’’ dodal další otázku.

,,Na dovolenou šetříme, tak snad nám něco o prázdninách vyjde. Jak to budeme dělat, jsme ještě neřešili.’’ přiznala jsem.

,,Ale pokusíme se to vyřešit tak, že se budeme po týdnu střídat.’’ dodal Law.

,,Dobře. To by bylo vše. Za pár dní vám přijde dopis, jestli Roy zůstane u vás nebo ho budete muset dát do dětského domova.’’ řekl Castor a usmál se na nás. Postavil se na nohy. ,,Smím se s Royem rozloučit?’’ zeptal se nás.

,,Jistě že. Dojdu pro něho.’’ řekl Law. Poté taky vstal a šel po herny pro Roye. Za chvilku oba dva přišli.

,,Tak Royi, já už půjdu a chci se s tebou rozloučit. Měj se pěkně. A opatruj se.’’ rozloučil se Castor a nastavil ruku. Roy ruku přijal a potřásli si rukama.

,,Děkuju, taky se opatrujte.’’ řekl Roy slušně a myslel to i upřímně.

,,Děkuju Royi.’’ poděkoval Castor. ,,Taky se s vámi loučím, hodně štěstí a pevné nervy.’’ řekl mně i Lawovi a potřásl si s námi rukou. Poté jsme ho všichni tři doprovodili ke dveřím a rozloučili jsme se a zavřeli dveře. Po jeho odchodě Law šel pomoci Royovi uklidit hračky a já ohřála jídlo. Poté jsme se všichni tři na večeřili, vykoupali a dali Roye spát. Z nových knížek měl velikou radost a hned z jedné chtěl přečíst pohádku. Po pohádce jsme mu dali dobrou noc a my dva si šli promluvit ke stolečku a k čaji, který Law udělal.

,,Tak co myslíš, nechají nám ho, nebo ne?’’ zeptal se Law, když pokládal čaje na stůl.

,,Já doufám, že jo, protože bych to jinak nepřežila.’’ přiznala jsem.

,,Ale přežila.’’ řekl Law. ,,Mohla by ses pak vrátit do školy.’’ dodal.

,,To ty taky, ale já radši zůstanu kde jsem a budu se modlit, aby mi Roye nechali.

,,Nám ho nechali, nezapomínej, že jsem tu i já.’’ řekl Law.

,,Pravda, nám.’’ přiznala jsem. Pak jsme si ještě chvilku povídali a okolo desáté šli taky spát. Na dobrou noc mi Law zase dal polibek. Nemohla jsem nějak usnout.

Po pár dnech přišel další dopis, který jsem s Lawem vyzvedla na poště. Verdikt zněl, že si Roye můžeme nechat s tím, že sociální pracovnice může přijít kdykoliv na kontrolu. Obou se nám ulevilo a já se venku rozbrečela štěstím. Law mě objal a utěšoval mě. K jeho překvapení jsem se objeví nebránila a taky ho objala.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.