Anime World CZ/SK - Příběhy

Práce

Další týden uběhl jako voda a já se měla dostavit v knihovně s životopisem a podepsat smlouvu. Už jsem se těšila, ale měla jsem zároveň strach. Na tento den jsem byla každou chvíli vzhůru. Moc dobře jsem se nevyspala. Ráno jsem byla k nepoužití. Myšlenkami jsem byla úplně mimo. Law si toho všiml a nejen on, ale i Roy.

,,Janey, oblékla si mi to obráceně.’’ stěžoval si Roy, když jsem mu oblékla obráceně tričko.

,,Co?’’ dostala jsem ze sebe.

,,Ukaž obleču tě.’’ ozval se Law a odstrčil mě stranou. Šla jsem si pro věci a do koupelny se obléci já. Do pěti minut jsme byli oblečeni všichni. Law i mezi tím udělal snídani. Byl prostě dokonalý. A já si ho za jeho pomoc moc vážila, ale přesto jsem mu stále nevěřila. Uvnitř v sobě jsem prostě měla blok,a nevěřila jsem nikomu. Jediné Royovi svému synovi, tomu jsem věřila. Najedli jsme a já jsem s Lawem vedla Roye do školky. Držel se za ruku moji i Lawovi ruky.

 

Došli jsme do školky, a Law Roye převlékl. Já byla myšlenkami stále u práce, a nebyla bych sto schopná někoho převléct. Bylo zázrak, že já jsem byla převlečena v pořádku a nic naruby.

,,Tak dneska zase po obědě?’’ zeptala se učitelka.

,,Dneska ne, dneska bude spát.’’ řekla jsem při smyslech.

,,Dobře, ve tři nebo ve čtyři?’’ zeptala se učitelka.

,,Dneska nastupuju do nové práce a nevím, jak se tam domluvím, tak radši do čtyř.’’ řekla jsem.

,,Dobře, Na shledanou.’’ rozloučila se učitelka.

,,Na shledanou.’’ rozloučil se Law.

,,Nashle.’’ rozloučila jsem se já. Poté jsme oba odešli ven. Law do jedenácti měl ještě čas, ale já už musela do práce. Na čase jsem domluvena nebyla, ale doufala jsem, že tam bude ředitelka, i když nebylo ještě deset hodin.

,,Hodně štěstí, a ty to zvládneš.’’ řekl mi Law venku, když mě chytil za obě ruce. Poté mě políbil.

,,Jo...díky.’’ dostala jsem ze sebe.

,,Doprovodím tě.’’ řekl mi Law. Chtěla jsem protestovat, ale už mě držel za ruku a táhl do města ke knihovně.

 

Šli jsme mlčky. Law mě držel za ruku, a i kdybych chtěla, tak se neodtrhnu. Držel mě pevně. Šli jsme svižným krokem, ale zase jsme neutíkali. Ke knihovně jsme dorazili okolo deváté hodiny. Knihovna měla ještě zavřeno.

,,Co uděláš, když je ještě zavřeno?’’ zeptal se mě Law.

,,Zkusím zvonek zezadu.’’ řekla jsem, protože jsem si všimla ze strany dalšího vstupu.

,,Mám jít s tebou?’’ zeptal se mě tentokrát Law.

,,V pohodě, to zvládnu sama.’’ odsekla jsem mu.

,,Dobře. Hodně štěstí, to zvládneš.’’ popřál mi ještě jednou. Rukou mě chytil za bradu, zavřel oči a přiblížil se. Políbil mě. Ale já zůstala nezúčastněně. Vůbec jsem ho nepolíbila. Po chvíli se odtáhl. ,,Stále mi nevěříš, co?’’ zeptal se šeptem.

,,Promiň, ale ne.’’ řekla jsem.

,,V pohodě, jednou se mi otevřeš.’’ stál na svém Law.

,,Tak ahoj.’’ řekla jsem a odtáhla jsem se. Law mě už pustil a sledoval mě, jak odcházím k zadnímu vchodu.

Tam jsem našla zvonek ředitelny. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Poté jsem zmáčkla zvonek. Párkrát to zazvonilo.

,,Prosím?’’ ozval se pro mě známý hlas ředitelky.

,,Dobrý den, tady Jane Mizuki, jdu ohledně práce.’’ představila jsem se a řekla, proč tam jdu.

,,Jistě že, počkejte chvilku.’’ řekla ředitelka. Čekala jsem pět minut, než přišla a otevřela mi zadní vchod. ,,Dobrý den, pojďte dál.’’ řekla mi ředitelka. Vstoupila jsem dál. Poté mě odvedla k ní do kanceláře.

 

V kanceláři si sedla za psací stůl a já naproti ní. Z batohu jsem začala vyndavat životopis.

,,To počká.’’ usmála se ředitelka. ,,Jak se vám jinak daří?’’ zeptala se ředitelka.

,,Dobře, děkuju a jak vám?’’ odpověděla jsem a zároveň jsem se ji taky zeptala.

,,Výborně. Omlouvám se, ale musela jsem se na vás poptat ve vaší škole. Jste mlaďoučká.’’ omluvila se mi hned ředitelka.

,,V pořádku, já to chápu.’’ usmála jsem se na ni.

,,Asi jste to neměla jednoduché co?’’ zeptala se mě ředitelka.

,,Bohužel ne.’’ přisvědčila jsem ředitelce.

,,A co rodiče, ti vám nepomohou?’’ zeptala se ředitelka.

,,Ti mě opustili, když jsem byla ještě malé děcko.’’ odpověděla jsem pravdu, jak jsem se ji dozvěděla z toho dopisu.

,,To je mi líto.’’ řekla ředitelka. Já o žádnou lítost nestála, ale mlčela jsem. ,,Tak dáme se do toho ne?’’ vrátila se k tomu, kvůli čemu jsem přišla. Přede mne dala dva papíry. ,,Ty si řádně přečtěte.’’ nařídila mi. Oba jsem si vzala do ruky a začala jsem řádně číst. Asi za dvacet minut jsem to měla přečtené.

,,Už to mám.’’ ozvala jsem se.

,,Dobře, tady to podepište. Podepisujete, že jste si přečetla řád knihovny.’’ vysvětlila mi, co vlastně podepisuju, i když jsem předem věděla, co to je. Poté přede mne dala smlouvu. Stálo na ni, nejdřív, že dva měsíce zkušební doba a pak úvazek na neurčito. Přečetla jsem si podmínky. Měla jsem to za minimální mzdu, ale to bohatě stačilo. Už taky pomůžu Lawovi s nájmem. A taky přispěju něco na tu dovolenou. Pomyslela jsem si. Po přečtení smlouvy jsem ji podepsala. ,,Dobře, tady máte průkazku, kterou budete používat v budově. A tady máte náhradní klíč od budovy. Budete chodit na devátou. Budete chodit hlavním vchodem jako ostatní zaměstnanci.’’ dávala mi pokyny. Já jen přikyvovala a dávala jsem pozor. Pracovní dobu jsem měla od devíti do půl čtvrté s tím, že když přítel bude doma, budu až do večera plus víkend sobota, pokud přítel bude doma. Hodně se mi to zamlouvalo.

 

Pak mě odvedla do šatny, kde jsem získala skříňku Hned jsem si odložila věci. Kromě obuvi protože tu jsem neměla.

,,Omlouvám se, ale nemám přezůvky.’’ omluvila jsem se.

,,V pořádku, jen zítra si ji už přineste. Stačí pouhé pantofle.’’ usmála se ředitelka. Přikývla jsem.

,,Dobře, děkuju.’’ poděkovala jsem  z novu. Podívala jsem se na hodinky a bylo skoro deset.

,,Měly bychom si pospíšit. Představím vám novému kolektivu. Samý babinec.’’ zasmála se ředitelka. I já se usmála. Poté mě odvedla do oddělení, kam budu chodit pracovat.

 

Když jsme tam přišli, tak se všechny na nás podívaly. Ředitelka si odkašlala a čekala, na to, až se děvčata uklidní, i když to nebylo zapotřebí, protože ta z ticha byla.

,,Dámy, chtěla bych vám představit vaši novou pomocnici, Jane Mizuki. Ukažte jí to tu všechno a přivítejte ji mezi sebou.’’ nařídila mile ředitelka a poté odešla do své kanceláře.

,,Jane Mizuki, těší mě.’’ představila jsem se a uklonila se.

,,Ahoj, já jsem Robin a provedu tě tu.’’ usmála se jedna paní, nebo spíš slečna. Byla taky mladá, ale rozhodně starší než jsem já. Ani mi nevadilo, že mi hned tyká.

,,Díky.’’ poděkovala jsem a usmála jsem se. Začala mi vše ukazovat, kde co mají, kam se kde co uklízí atd…

,,Kdyby sis nevěděla s něčím rady, stačí říct, ráda ti pomohu.’’ usmála se na mě Robin. ,,Nevadí, že ti tykám?’’ došlo jí to.

,,Nevadí.’’ usmála jsem se.

,,Robin.’’ podala mi ruku.

,,Jane.’’ potřásly jsme si rukama a došlo mi, že mám kamarádku, se kterou si tykám. Teda doufám.

,,Tady jsou knihy, které jsem ještě nestačila vrátit, dáš je na místo? Kdyby si nevěděla stačí se zeptat.’’ usmála se na mě Robin. Přikývla jsem a vrhla jsem se na pět knih, které se musely vrátit na místo. Tři se mi povedlo najít hned, s tou čtvrtou a pátou jsem musela zápolit. Čtvrtou jsem nakonec našla, když jsem se chystala jít za Robin a tu pátou  mi ukázala Robin kam patří. Byli jsme v dětském oddělení. ,,Jsem lidi přijdou až po jedenácté.’’ řekla mi, která se tu už vyznala. ,,Ti teď ukážu jak se tu zachází s počítačem a tak.’’ a začala mi ukazovat, jak zacházet s počítačem. Nebylo na tom nic těžkého. Pak jsme si do jedenácti než přišel první zákazník, jak tomu říkám. ,,Jsi docela mladá, kolik ti je?’’ zeptala se mě.

,,Osmnáct.’’ přiznala jsem svůj věk. ,,A tobě?’’ zeptala jsem se ji taky.

,,Osmnáct? Nemáš být ještě na střední?’’ divila se Robin. ,,Mně je dvacet pět.’’ řekla mi svůj věk.

,,Měla bych a do nedávna jsem i studovala, ale situace si vyžádala, že musím pracovat.’’ přiznala jsem.

,,Ty jsi zbouchnutá?’’ dostala ze sebe Robin.

,,Jo, už pět let.’’ usmála jsem se. Proč se tím tajit? Žádné tajemství to není. Řekla jsem si pro sebe.

,,C...cože? Ty máš pětileté dítě? Vždyť ti muselo být dvanáct ne?’’ divila se Robin.

,,Ano bylo mi dvanáct, ale o tom se bavit nechci, promiň.’’ řekla jsem. Abych jsem zase jen tak vykládala, jak jsem byla znásilněna jsem připravena nebyla.

,,V pohodě. A jak to máš s pracovní dobou?’’ zajímalo jí dál.

,,Pracuju od devíti do půl čtvrté s tím, že když se bude moci někdo po školce postarat o dítě, tak tu budu do osmi i tu sobotu.’’ přiznala jsem.

,,Tak to  máš dobrý. A máš někoho kdo se o něho může postarat třeba rodiče tví?’’ vyzvídala dál Robin.

,,Mno přítele, ale nechodíme spolu, jen spolu žijeme a adoptoval ho.’’ snažila jsem se to nějak vysvětlit.

,,Jako ty máš kamaráda, co adoptoval tvé dítě a žijete pod jedou střechou a nechodíte spolu?’’ nechápala Robin.

,,Přesně tak. On sice tvrdí, že mě miluje, ale já mu nevěřím. A promiň bavit se o tom nechci.’’ řekla jsem a uvědomila jsem si, že jsem toho řekla víc než bych měla.

,,V pohodě. Jen mě to překvapuje.’’ řekla překvapeně Robin. Poté co přicházeli návštěvníci jsme se věnovaly práci. Já uklízela knihy na místo a taky jsem občas zařídila půjčku nebo vrácení knih, abych jsem se naučila i toho.

,,Holky nedáte si pizzu?’’ zeptala se jedna z dívek.

,,To je Boa a Jane.’’ představila nás Robin. Obě jsme si podaly ruce. ,,Já docela ráda.’’ řekla a podívala se na mě.

,,Tak proč ne, nic jiného s sebou nemám.’’ souhlasila jsem na konec. Boa vzala telefon a zavolala do pizzerie a objednala dvě pizzy.

,,Za chvilku tu budou.’’ řekla Boa. Druhá žena okolo čtyřiceti let se jmenovala Shiro. Jedna věc mě zarazila, že Boa objednala dvě pizzy aniž by se zeptala mě jakou chci. Ale já s ním všechno, tak mi to tolik nevadilo. Do půl hodiny přijel poslíček. Zrovna jsem se vracela, když jsem dávala na místa půjčené knihy, když jsem zaslechla Lawův hlas.

,,Bude to dvě stě padesát.’’ říkal cenu. Schovala jsem se a poslouchala dál. Jak nějaký špion.

,,Tady máte, zbytek si nechte. Mohu se vás na něco zeptat?’’ zeptala se Boa Lawa.

,,Jistěže, s čím mohu pomoci?’’ zeptal se Law.

,,Nezašel by jste se mnou dneska na skleničku?’’  pozvala ho na rande. U srdce mě to píchlo. Chtělo se mi i brečet, ale včas jsem ty slzy zarazila.

,,Promiňte, ale už jsem zadaný.’’ oznámil Law. Ulevilo se mi.

,,Já myslím, že by jí to nevadilo, kdyby jste šel na skleničku.’’ zkoušela to dál Boa.

,,Promiňte, ale ne.’’ znovu ji odmítl Law. Slyšela jsem kroky a došlo mi, že Robin taky vrátila všechny knihy, tak jsem šla k pultu.

,,Jane, tak tady jsi.’’ řekl Law. Já se jen pousmála a zamávala mu. Boa na nás dva zírala jak péra z gauče. Přišla i Robin. ,,Jak ti to jde?’’ zeptal se mě Law.

,,Jo, dobře.’’ odpověděla jsem.

,,To jsem rád. Už musím běžet, tak večer pá.’’ rozloučil se se mnou Law a přišel ke mně a přede všemi mě políbil. Tím mě překvapil. Poté se odtrhnul a překvapenou mě nechal stát na místě. A nejen mě. I Boa i Robin byly překvapené.

,,Tady máte pizzu!’’ řekla stroze Boa, když se vzpamatovala.

,,Kolik jsem dlužna?’’ zeptala jsem se.

,,To pak dáš do kasičky nějaké drobné. Jídlo si výhradně platíme z kasičky.’’ zašeptala mi do ucha Robin.

,,Aha, tak to jo.’’ přikývla jsem.

,,Tak to je ten tvůj přítel?’’ zeptala se mě Robin.

,,Jo...’’ přikývla jsem. Stále jsem nerozuměla svým pocitům. Hlavně jak ho Boa sváděla a zvala na skleničku a jak mě píchlo u srdce a pak se mi ulevilo, když ji Law odmítnul.

,,Něco, ti řeknu. Boa má na něj pěkně čtrnáct dní spadeno. Hned se do něho zakoukala, jak ho před čtrnácti dny spatřila.

,,Aha….mně by nevadilo, kdyby si s ní vyšel.’’ zašeptala jsem Robin do ucha a dala se do pizzy.

,,To neříkej před ní. A stejně jak jsem ho viděla, tak ten se od tebe ani nehne.’’ zašeptala mi Robin do ucha. Po jídle jsme pracovaly jako šroubky. Přibylo víc zákazníků školáků. Do půl čtvrté mi to uteklo jako voda.

V půl čtvrté jsem se rozloučila s Robin, Shiro a Boou, a šla jsem se převléct. Poté jsem vyrazila do školky pro Roye. Cestou mi vyprávěl, co ve školce zažil. Poté doma jsem udělala večeři. Po večeři jsem se šla s Royem vykoupat a mezitím se vrátil Law z práce. Dal se mnou spát Roye a přečetla jsem mu jednu pohádku. Law si pak dal večeři a povídali jsme si. Omluvil se mi, že mi neřekl, že do té knihovny jezdí s pizzou. Řekla jsem mu, že o něho Boa má zálusk a on m řekl, že to ví, ale že ji nechce. Pak jsem šli spát. Před spaním mě Law políbil. Než jsem usnula, tak jsem přemýšlela. Že bych vážně Lawa začala milovat?

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.