Anime World CZ/SK - Příběhy

Makoto
Blížil jsem se k dokončení záhonu, když jsem si všiml, že Milki nějak mizí. Povzdechl jsem si. Opravdu chtěl utéct? Bylo mi to jedno. Pokud chce jít, tak ať. I když jsem si to myslel, musel jsem ho následovat podle jeho pachu. Ucítil jsem ale pach, který cítím nerad. Krev. Hluk. Co se tam sakra dělo?! Když jsem došel na místo, viděl jsem brečící Meiko a Jimmyho. Milki ležel na zemi a viděl jsem, jak ho pár vlkodlaků zvedá. Co sakra?! Chtějí ho hodit do řeky?! Temně a hluboce jsem zavrčel. Cítil jsem, jak se všichni zarazili v pohybu a podívali se na mě. Děti se ke mně rozběhly a objímaly mě. Říkaly páté přes deváté o něčem, o řece, Milkim, vyléčení a další věci. Uviděl jsem i spoušť okolo a podle všech znaků, co jsem viděl, jsem věděl, co se stalo. Nejspíše vlkodlaci nevěřili dětem a mysleli si, že Milki ublížil Meiko, protože byl od krve. Konejšivě jsem se na ně usmál a pohladil. „Vše bude v pořádku, i Milki.“ Přísně a chladně jsem se podíval na vlkodlaky a řekl: „Postarejte se o ty děti.“ Polkli a šli udělat to, co jsem chtěl. „Netvařte se tak. Moc dobře víte, co Milki udělal, ale přesto jste chtěli udělat tohle?! Nechtějte mě hoši sakra naštvat!“ říkal jsem přísně. Oni sklonili hlavy a rychle s dětmi odešli. Povzdechl jsem si a došel k bezvládnému tělu Milkiho. Jemně jsem ho vzal do náruče a odnášel k sobě do chatrče. Byl od krve a hlíny. Ohřál jsem vodu a hadříkem mu z těla jemně omyl všechnu špínu, dokud zase nebyla jeho pokožka světlá. Lehce sebou zacukal, ale zdálo se, že nenabyl vědomí. Pousmál jsem se a konejšivě mu zašeptal: “ V pořádku. Zachránil jsi jí. Jsi v bezpečí. Vše je v pořádku.“ Pak jsem ho odnesl do postele. Krb byl vyhaslý a tak jsem se opřel a jeho vzal do náruče. Obalil jsem ho přikrývkou a objal ho. Opřel jsem si jeho hlavu o hruď, aby získal ode mě, co nejvíce tepla. V této divné poloze jsem usnul.

Milki
Cítil jsem veliké teplo. Něco mě hřejivě konejšilo. Byl jsem mimo tento svět a líbil se mi ten klid. Nechtěl jsem se probudit, tohle mi vyhovovalo. Zdalipak jsem umřel. Po tom, co jsem upadl do bezvědomí, nechali mě ležet? Nebo mě utloukli a hodili do řeky? Pomalu se mé oči otvíraly a já zjistil, že žiji. Byl jsem v místnosti, byl jsem zabalený v dece a v něčí náruči. Podíval jsem se vzhůru a uviděl Makotu. Tohle určitě musel být sen, nemohla to být pravda, proč by to dělal? Vytáhl jsem pomalu ruku z deky a pohladil jeho tvář, byla drsná s malým strništěm. Ta jeho zvířecí přitažlivost mě ničila. Pokud to byl sen, nikomu nebude vadit, co teď udělám. Nahnul jsem se k jeho ústům a políbil je. Když jsem se vzdálil, zjistil jsem, že se na mě kouká. Byl jsem v šoku a rychle oddechoval.

Makoto
Něco se dotklo mých rtů a já otevřel oči. Milki?! Opravdu… Co to ta kočka dělá? Opravdu mě teď políbil? Nemohl jsem ale říct, že to se mnou nic neudělalo. Sakra… Asi zešílím. „Oi oi… Co to sakra děláš, kocoure?“ zeptal jsem se ho s lehkým úsměvem. „Doufám, že se nesnažíš svést vlkodlaka?“ řekl jsem mu temně. Využil jsem jeho šoku a jemně konečky prstů mu přejel po krku a hned na to následovaly rty, u ucha jsem se zastavil a zašeptal: „Následky by byly nevratné. Vlkodlaci jsou majetničtí a tohle by se ti nelíbilo, Milki,“ se zalíbením jsem jemně zavrčel jeho jméno. Měl by vědět, s čím si tu zahrává. Věděl jsem, že se nejspíš zalekne a bude zas naštvaný jako vždy. Přeci jen jsem vlkodlak a muž. Oddálil jsem se a čekal, s posměvačným pohledem na jeho reakci.

Milki
Díval se na mě a prsty jezdil po mé tváři. V nitru jsem roztával, jak ta nejsladší zmrzlina. Následky? Je mi to jedno, když jsi mě nenechal zemřít a to podruhé, smířím se s jakoukoliv situací. Přitulil jsem se k jeho dlani a lehce předl. Pootevřel jsem smyslně své modré oči a upřel je na Makota. Nahnul jsem se a svůj polibek opakoval. Jen lehce jsem se dotkl jeho rtů. Zašimralo mě jeho strniště a já se usmál. Jen velmi tiše jsem šeptnul: „Pícháš. Ty tvoje vousy…“
Nemohl jsem mluvit, byl jsem ještě slabý, jen jsem se na něj díval. Držel mě, jak malé dítě v náručí.

Makoto
Ta kočka mě chtěla snad zničit. Ten pohled, polibek… Sakra musel jsem se držet, abych mu ho vášnivě neopětoval. Sice on se mě jen lehce dotknul, ale i to dokázalo své. Ztrápeně jsem si povzdechnul a rukou jsem si překryl obličej, aby mě už nemohl políbit. Koukal jsem na něj z mezer mezi prsty. To si se mnou hraje? O co mu jde?
„Ty opravdu… Haaaaah…“ zamumlal jsem a opět si povzdechl. Co mám s ním dělat? „Víš o tom, že jsem se tě právě snažil vystrašit? A jsi si taky vědom toho, že jsem vlkodlak? Muž? Přesto to všechno, ty stále… Proč sakra nemůžu předvídat ty tvoje šílené reakce?“ šeptal jsem mu nešťastně. „Nejspíše si příliš oslabený, aby sis uvědomil následky toho, co právě děláš nebo toho, co by se mohlo stát. Jak budeš v pořádku, zase budeš ta vzpurná a drzá kočka.“ zamumlal jsem. Pak jsem se na něj lehce pousmál a znovu ho pohladil „Kdybych chtěl, mohl bych využít tvé současné slabosti… Ale nejsem zvíře, ty potřebuješ odpočívat, navíc nechci, aby si pak, něčeho litoval a cítil se tu nějak špatně,“ šeptal jsem mu jemně. Sklonil jsem se a políbil ho na čelo. Znovu jsem ho sevřel v náručí a zašeptal : „Spi. Potřebuješ energii, aby si mohl lépe přemýšlet nad tím, co děláš.“ Moje ruka jemně projížděla jeho bílé vlasy, jako bych ho tím chtěl ukolébat.

Milki
Usmál jsem se nad faktem, že by mu něco udělal. „No a co, že jsi vlkodlak a muž? Co s tím? Vystrašit? Jediný vystrašený jsi tu ty. I kdybych si to zítra nepamatoval, nepochybuji o tom, že mi to připomeneš. Měl jsi mě nechat zemřít, když jsi mohl, teď převezmi zodpovědnost, ty uštěkaný psisko.“ Nahnul jsem hlavu na stranu a hravě se usmál. Znovu jsem se na něj podíval tím laškovným pohledem a pohladil jeho hruď. Jen lehce jsem se dotkl rty jeho klíční kosti a olízl jí. K tomu stejnému místu jsem se něžně přitulil.

Makoto
Bože… Horší kočku jsem opravdu nemohl potkat. Opravdu, co to sakra dělá? Chce mě dohnat k šílenství?! Musel jsem se držet. Musel jsem brát ohledy na jeho stav a taky na jeho povahu. Stejně jsem si nemohl pomoct. Musel jsem mu aspoň názorně kousek předvést to, co se stane, když si zahrává s vlkodlakem. Vzal jsem ho za bradu a políbil ho. Ne lehkým dotekem jako on, ale dobyvačným a podmaňujícím. Vklouzl jsem jazykem do jeho úst a pohrával jsem si s ním. Pustil jsem ho a se zavrčením mu zašeptal do ucha „Máš pravdu, připomenu ti to tak, že na to nikdy nezapomeneš. Teď ale odpočívej, jsi příliš slabý na to, aby ses mi mohl postavit.“ Pak jsem se podíval do těch jeho očí a nechal vlka ve mně, aby se lehce probudil. „Jestli jednou začneš, už nebude cesty zpět,“ říkal jsem mu temně a viděl v jeho očích odraz těch svých, zlatavě vlčích. Bylo to varování od vlka. „A jen tak mimochodem, taky ti neříkám ukňourané kotě,“ řekl jsem mu už s úsměvem.

Milki
Jeho polibek byl tolik vášnivý, zcela mě pohltil. A jeho šeptání se mnou rozeznělo jako zvon. Měl pravdu, byl jsem na pokraji svých sil a tak jsem spokojeně usnul přitulený k jeho hrudi. Poslouchal jsem jeho srdce a to mě uspalo jako ukolébavka. Spal jsem spokojeně, zdálo se, že velmi dlouho. Probudily mě, až hlasy z venku. Podíval jsem se po místnosti. Makoto tu nebyl. Spokojeně jsem se protáhl na posteli. V zápětí jsem zjistil, že jsem nahý. Zčervenal jsem a snažil se přijít na to proč. Včera jsem zachránil to dítě a pak….Přejel jsem si prstem přes ret. Proč jsem tak moc žvanil, on mě včera líbal a já to začal. Sakra a ještě mi řekl, že mi to připomene. V hlavě jsem měl tisíce myšlenek, ale jenom na něj. Zcela mě ovládl. Nenašel jsem oblečení, zabalený do deky jsem přešel k lince. Měl jsem žízeň a musel zavlažit mé vyprahlé hrdlo. Napil jsem se studené vody, když jsem dopíjel, někdo prudce otevřel dveře. Lekl jsem se a upustil sklenici. Rozbila se na kousky, pokoušel jsem se ty střepy sebrat, ale lehce jsem se řízl. Podíval jsem se vzhůru, kdo to nade mnou stojí.

Makoto
Ráno jsem se probudil docela brzo. Milki ještě spal, vypadal tak rozkošně. Pousmál jsem se nad tím, co se stalo a jaké bláboly to říkal. Možná mu to odpustím. Vstal jsem velmi opatrně a šel na obhlídku vesnice. Zkontrolovat nemocné, děti, s kterými jsem si pohrál, ženy zda mají vše, co potřebují i stařešiny. Šel jsem směrem k vlkodlakům, když jsem pocítil zvláštní zamrazení. Viděl jsem ustrašené pohledy vlkodlaků. Co se děje? Pak jsem uslyšel tříštivý zvuk. Když jsem se rozhlédl, v mé chatrči byly otevřené dveře dokořán a zevnitř se ozýval hluk. Rozběhl jsem se, a když jsem vešel, nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Milki napolo proměněný na tygra stál u stěny a držel se za krvácející ruku. Reien taky částečně proměněný na vlka, stál před ním, hrozivě vrčel a z drápů mu odkapávala krev. Chtěl ho zabít. Ale zdálo se, že se Milki snaží tygra udržet. Nezaútočil… Když jsem viděl tu scénu, z hrdla se mi vydralo hluboké a temné zavrčení. Ucítil jsem na sobě Milkiho pohled a Reien se otočil. Zavrčel jsem: „Co to sakra děláš?! Zmizni! Hned!“ Reien se však nehnul z místa, jen řekl :“Omlouvám se, Pane, ale jde mi jen o Vaše bezpečí a bezpečí téhle vesnice. Znamenáte pro mě příliš na to, abych to ztratil kvůli jedné kočce! On je nebezpečný! Nikdo neví, co se stalo u té řeky! On byl celý od její krve!“ Dostával mě do varu. Musel jsem se držet, abych mu hned jednu nevrazil. Výhružně jsem opět tiše zavrčel: „Snažil se jí pomoct, hlupáku. Kdyby jsi se lépe podíval po okolí, přišel by jsi na to! Proč by jí ubližoval?! Co by z toho měl?! A já se o sebe umím postarat!!“ On se jen zachechtal a zavrčel „No… Ale zdá se, že jste právě zaslepený. Někdy je potřeba, aby Vás někdo chránil,“ pak se otočil zpět na Milkiho. Tak to ne!! V rychlosti jsem k němu přistoupil a chytl ho za rameno. “ Ani se ho nedotkneš!!“ zavrčel jsem a cítil, jak se vlk ve mně probouzí. Cukl jsem rukou dozadu a Reien odletěl ven. Šel jsem za ním a při tom jsem cítil, jak se měním. Reien už byl proměněný na velkého vlka s hnědavou srstí a smaragdově zelenýma očima. Krčil se k boji a ukazoval mi tesáky. Na nic jsem nečekal, ve chvíli, kdy on skočil po mě, já skočil po něm. Ve skoku jsem se proměnil. Bylo očividné, že jsem větší jak on. Srazili jsme se, všude bylo slyšet cvakání zubů a hluboké vrčení. Začali jsme, okolo sebe kroužit. Skočil po mně, já se mu vyhnul a rovnou zaútočil. Zakousl jsem se mu do krku. Zaskučel, ale zadníma nohama mě odstrčil. Teď zaútočil on. Zakousl se mi do zad a nehodlal pustit. Snažil jsem se po něm ohnat zuby, ale na záda jsem si nedosáhl. Nakonec jsem využil strom a vší silou se o něj bouchl. Díky tomu, že Reien se mi věšel na záda, schytal to od stromu. Šlo slyšet zapraskání a všude odlétly třísky. Lehce povolil sevření zubů a já využil situace. V rychlosti jsem se obrátil a zakousl se mu do zadní nohy. Cítil jsem v tlamě jeho krev. Teď jsme kulhali oba. Boj nějakou dobu pokračoval, než se Reien otočil a na něco zaostřil svůj pohled. Hluboce zavrčel. Když jsem zjistil, že se dívá na Milkiho, neovládl jsem se a skočil na něj. Povalil ho na zem a zakousl se do jeho krku. Ale teď už na tvrdo. Cítil jsem, jak se mě nohama snaží odstrčit. Slyšel jsem jeho kňučení. Nepovolil jsem a dál ho dusil. Celou dobu se mi z hrdla dralo hrozivé vrčení. Cítil jsem pohledy ostatních. Nikdo se však neopovážil, strkat nos do tohoto boje. Byl by to blázen. Když jsem cítil, jak z něho vyprchával život, pustil jsem ho ve chvíli, kdy se dostal do bezvědomí. On se pomalu proměnil v člověka. Viděl jsem, jak má pokousanou ruku a nohu, podrápané žebra a prokousnuté ucho. Ještě žil, ale byl v bezvědomí. Otočil jsem se na vlkodlaky, kteří bázlivě klopili hlavy. Štěkl jsem. Kývli. Byl to rozkaz k tomu, aby odnesli Reiena k Vivei. Otočil jsem se a podíval se na Milkiho. Díval se na mě ustrašeně. Sakra! Uhnul jsem pohledem. Teď se mě bojí. Vydechl jsem a vydal se pryč. Šel jsem k tůňce. Adrenalin ve mně pořád koloval a já se nemohl proměnit zpět na člověka. Chtěl jsem jít za Milkim a podívat se na tu ránu, chtěl jsem se ho zeptat, zda je v pořádku. Nemohl jsem. Odkulhával jsem dál, když jsem viděl Toye, jak ke mně jde se starostlivým výrazem „Otče?“ zeptal se mě s obavami. Podíval jsem se na něj a odfrkl si. Vyhnul jsem se jeho dosahu a zamířil pryč.

Milki
Pozoroval jsem tu zuřivou scénu. Vlastně mě ani nenapadl, jen mě chytil za krvácející ruku a krev se dostala na něj. Nemyslím si, že mě chtěl zabít, jen mi vyhrožoval. Ten boj se mi nelíbil, nechtěl jsem to. Chci pomáhat, nechci někomu ubližovat. Bál jsem se o Makota. Když se mu zahryzl do zad, málem jsem se přeměnil, ale zkrotil jsem to. Když mu Makoto málem prohryzl krk, chtěl jsem, mezi ně vrazit a roztrhnout je. Ale Reien spadl na zem, jeho tělo bylo bezvládné a on byl v bezvědomí. Všechno se ve mně bouřilo. Makoto se na mě podíval a odešel. Asi se mu hnusím. Musím něco udělat, nedokážu se na to dívat. Bylo mi jedno, že mám na sobě stále jen obmotanou deku. A že kolem mě stojí nenávistní vlkodlaci. Odstrčil jsem je od Reienova těla. Chtěli mě napadnout, ale nemohli, Makotova výhružka jim stačila. Stáli za mnou jako strážní, dívali se mi přes rameno. Nadzvedl jsem mu hlavu a opřel o své koleno. Byl v hrozném stavu, zlomená žebra, skoro rozhryznuté hrdlo, natržené ucho, pokousanou nohu. Zbývala jen jediná možnost, jak vše urychlit. Zaklonil jsem mu hlavu a otevřel ústa, zakousl jsem se do zápěstí a uvolnil svou krev, vložil jsem mu ruku do úst. Slyšel jsem, jak vrčí, počkal jsem, dokud pár doušků nespolkl. Potom ruku vytáhl a položil jej na zem. Položil jsem ruce na jeho hruď a vnořil se do jeho těla. Našel jsem zraněná místa a spojoval jejich buňky do původního stavu. Díky mé krvi, šlo vše mnohem rychleji. Nejspíš jsem našel způsob, jak se tolik nevyčerpat. Všichni stáli kolem mě a přestali vrčet. Nechápavé pohledy ležely na mých zádech. Reien otevíral oči a začal klidně dýchat. Sundal jsem z něho ruce a vstal. Ani jsem se neohlídnul a zašel do chatrče. Omyl jsem své tělo od krve a uložil se zpět do postele, jenže tentokrát, jsem nebyl tolik vyčerpaný. Schoulil jsem se do klubíčka a usnul.

Makoto
Stál jsem v tůňce a nechal vodu, ať omývá mé zranění a uklidňuje mě. Po chvíli jsem cítil, jak se měním zpět. Pomalu se přece jen se vlk ve mně uklidňoval. Běsnil, když viděl Milkiho zraněného. Vydechl jsem a udělal prohlídku svého těla. Super, podrápaný hrudník a nejspíše pokousaná záda… odhadl jsem podle bolesti. Navíc mě ještě rozbolela kulhavá noha. Ještě lepší. Omyl jsem se a sedl si na kraj tůňky. Chtěl jsem se opřít, ale zranění na zádech mi to nedovolilo. Budu muset chvíli počkat, než se mi to vše zahojí.
Seděl jsem tam, opřený o ohnutou nohu a sledoval vodopád. Slyšel jsem zašustění. Otočil jsem se za zvukem a spatřil Tokua. Přešlapoval na místě a uhýbal pohledem. Povzdechl jsem si. No super, teď se mě zas všichni bojí. Otočil jsem hlavu a dál koukal na vodopád, než se ozvalo. „Ehm… Pane, chtěli jsme Vám jen říct, že Reien je v pořádku…. Milki ho ošetřil.“ Překvapeně jsem po něm střelil pohledem. Tak Milki ošetřil Reiena hmmm… Proč? Nechtěl mu Reien ublížit? Ztrápeně jsem si povzdechl. Mám v hlavě zmatek, potřebuju klid. „Milki?“ zeptal jsem se bez výrazu. „Uhm… Ted šel zpět do Vaší chatrče, ale zdá se taky v pořádku, podle toho, co jsem viděl, zranění na ruce je jen lehké,“ odpověděl mi. Kývl jsem hlavou a vydechl. Byl v pořádku. Reien taky. „Už můžeš jít… Nebo máš ještě něco na srdci?“ zeptal jsem se ho klidně. „No… Co vy Pane? Jste zraněný…“ Odfrkl jsem si a zakroutil hlavou „O mě se nestarej. Víš sám, že se to za chvíli zahojí, navíc teď bych byl rád, aby mě nikdo neotravoval. Potřebuju se uklidnit,“ odpověděl jsem mu. Spíše jsem si potřeboval urovnat myšlenky. Klidný jsem byl dost a taky vyčerpaný. „Běž zpátky a postarej se o ty dva. Dej Milkimu najíst a ať Reien je v klidu. I když byl ošetřen, pořád může být zesláblý,“ řekl jsem a on kývl na souhlas. Ještě jsem pak tiše zavrčel: „A nikoho sem nepouštějte! Nevím, co by se mu mohlo stát…“ Nechtěl jsem, aby mě někdo teď otravoval. Toku neochotně souhlasil a s pohledem na mě se pak otočil a odešel. Vydechl jsem a upřel pohled na vodopád. V hladině padající vody se mi vše přehrávalo. To, co jsem udělal. Výraz Milkiho. Moje běsnění, když jsem viděl jeho zranění a při představě, co se mu mohlo stát. Výrazy vlkodlaků. Výraz Toye. Povzdechl jsem si a rozcuchal vlasy. Sakra moc to řeším. Reien se mi neměl postavit. A Milki to neměl všechno vidět. Vše vyřešeno. Myslím, že se jim budu nadále vyhýbat, než se vše uklidní a pak vše půjde, tak jak šlo doposud. Budu chodit na hlídky a starat se o vesnici. Tak jako vždy.

Milki
Probudil mě pocit hladu a ruka jemně cloumající s mým tělem. Podíval jsem se nahoru. Byl to Toku. Nechtělo se mi vstávat, ale když jsem očima prohledal místnost, nenašel jsem Makotu. Posadil jsem se a ucítil jídlo na stole. Podíval jsem se na Toku. „Kde je?“zeptal jsem se. „Jestli myslíš Pána, je u tůňky a nechce nikoho vidět. Neměl bych ti to říkat, ale je zraněný. Podle jeho chování jsi jediný, kdo za ním může jít,“ odpověděl Toku vzápětí. „Děkuji a omlouvám se, že vám dělám tolika problémů.“ Zvedl jsem se, v rychlosti oblékl kalhoty a tričko.„Co to jídlo, Makoto bude zuřit, že jsi nejedl,“ díval se na mě vyděšeně Toku. „Nějak mu to vysvětlím.“ Zamířil jsem ven. Před chatrčí se potulovalo pár vlkodlaků a koukali směrem k tůňce. Když mě zbystřili, jen udiveně zírali. Zamířil jsem k tůňce. Makoto seděl na kameni. Nemohl mě ucítit, skryl jsem svůj pach dobře. Pomalu jsem se vplížil za jeho záda. „Neměl bys tu takhle sám sedět. Jsi zraněný. Teď se nehýbej, pokusím se to spravit.“ Dotkl jsem se jeho zkrvavených zad, ale on mě chytil za ruku a přehodil do vody před sebou. Seděl jsem v té vodě a viděl jeho zlaté oči. Byl naštvaný a zuřil. Přibližoval se ke mně. Sklopil jsem uši. Jeho ruka vklouzávala do mých vlasů a já odvrátil pohled. Nebyl jsem schopen se na něj teď dívat. Srdce mi běsnilo a kapky vody skrápěly moje tělo.

Komentáře

Kira Uchiha

-

04.02.2015

Další prosím :3