Sen snů - Poslední den - Sen?
Informace:
Jane se probudí a všichni zmizeli. Žádná stopa po klucích, až na dopis, který napsali Jane. Jenže další záhadou je to, že se vrátil čas o těch čtrnáct dní a Jane neutratila ani halíř z peněz. Jak je to možné? Přijde Jane na to, jak to doopravdy bylo, nebo to zůstane záhadou?
Omlouvám se za krátkost příběhu :D
Poslední den - Sen?
Dva týdny uběhly jako voda. Každý den jsme měli nějaký ten výlet. Zoro se nám už neztratil, protože já i Law jsme ho hlídali, jako oko v hlavě. Nechtěla jsem zažít ten strach jako tenkrát v té zoo. Byli jsem ještě v jedné zoo, ale v Chomutově. Jinak jsme byli po různých zámcích a hradech okolo Mostu. Vždy jsem vytiskla mapku, abychom tam trefili. Na hrad Hněvín jsme teda nepotřebovali, to jsem tam trefila sama. Teda nebyla jsem sama, kluci šli se mnou, i když jsem riskovala, že nás někdo načapá známý, ale přesto jsem to riskla. Naštěstí jsme na nikoho nenarazili. Protože jinak nevím, jak bych jsem vysvětlila, že jsem venku z tolika kluky. A vyptávali by se odkud se s nima znám a jak jsem je poznala atd...Jenže vysvětlete jim, že jsou to anime kluci, kteří se sem dostali náhodou a nevíte, jak je vrátit zpátky. Dneska se ke všemu měli vrátit naši, tak že jsem potřebovala přesto něco vymyslet. Kam je dát. Na hotel jsem už peníze neměla a než bys i kluci našli práce, kam je nastěhovat. Stejně dva by se nevešli, protože v ložnici by spali naši. A stejně vysvětlete jim, jak se sem dostali a co jsem s nimi dělala. Určitě by si představili různé věci. Je pravda, že jsem se s Lawem vyspala a ne jen jednou. Spali jsem spolu i v mé posteli, když kluci spali, nebo aspoň myslím, že spali, ale nic neříkali. Teda jedině, že by nás slyšel Ichinose s Fushimim. Ale mlčeli a nic neříkali. Ale znáte rodiče, vidí dívku s tolika chlapci a hned si myslí bůh ví co. Ale co už, nějak se to vyřešit muselo. Na dnešek se mi spalo dost blbě. Představa, že se vrací naši a já je nemám kam schovat a ještě jsem si schovala jejich meče. Mno prostě potěš koště. Nejsem žádný génius, ale něco jsem musela vymyslet. Jenže co? Prostě horor. Snažila jsem se něco vymyslet, ale stále mě nic nenapadalo. Už jsem o tom začala přemýšlet předešlý den a Law mě uklidňoval, že se něco vymyslí, že mi pomůže atd...Jenže ani jeho nic nenapadlo. A zeptat se kluků? Pche ti by tu nejradši zůstali. Jenže nemohli. Možná Ichinose a Fushimi by mohli taky pomoci, ale nechtěla jsem je moc zatěžovat. Stačilo, že jsem přemýšlela já. Jestli i Law nevím. Jen tu předešlou noc mi zdělil, že něco taky vymyslí. Jenže nastává otázka, co? Moc zapeklité. Jenže ono se to vše vyřešilo nakonec samo.
Byla sobota a já nějak ještě spala. Tak trochu jsem vnímala své okolí, ale jen tak napůl. Cítila jsem, jak Law vstal. Asi už nemůže spát a jde dělat snídani, pokud ji nedělá už Ichinose. Já se chtěla ještě trošku vyspat, protože jsem nemohla celou tu dobu spát. Nevěděla jsem, že se všichni shlukly u mé postele.
,,Sbohem Jane, miluju tě.’’ ozval se Zoro.
,,Sbohem.’’ jenom jsem řekla. Přesto jsem měla stále zavřené oči. Dokonce mě políbil. Možná že i já jeho. Nevím. Byla jsem v polospánku.
,,Sbohem Jane, taky tě miluju.’’ ozval se Fushimi. Další polibek. Taky nevím jestli jsem ho políbila i já nebo ne. Jak jsem už říkala, byla jsem v polospánku.
,,Sbohem Jane, a díky za všechno.’’ řekl Ichinose a následoval další polibek.
,,Sbohem moje princezno.’’ řekl Frau a taky mě políbil.
,,Miluju tě a nezapomenu na tebe ani na ty noci trávené s tebou.’’ řekl Law a taky mě políbil.
,,Sbohem, miluju vás.’’ řekla jsem v polospánku a cítila jsem, jak se usmívám. Poté všichni zmizeli. V tom jsem se probudila. Law nikde nebyl. Ani hluk jsem neslyšela. Vstala jsem a šla do kuchyně, jenže tam nikdo nebyl. Prohledala jsem celý byt,ale nikde nikdo nebyl. ,,Tak se mi to nezdálo.’’ pronesla jsem a po tvářích mi tekly slzy. Všichni se se mnou rozloučili, a já to všechno prospala. Nadávala jsem si v duchu. Sice se to vyřešilo a nemusela jsem nic vysvětlovat. Teda skoro nic. Hlavně kam zmizeli moje peníze, protože můj účet byl skoro na nule. Ale to jsem neřešila. Přiznala bych jsem se, že jsem jezdila po výletech sama, abych jsem se doma nenudila. V tom jsem měla telefonát. Setřela jsem si slzy a zvedla jsem hovor. ,,Prosím?’’ ozvala jsem se.
,,Ahoj Jájo, to jsem já mamka. Nečteš na displeji kdo ti volá?’’ trošku mrzel mamku.
,,Promiň, jsem trošku rozespalá.’’ přiznala jsem částečně pravdu.
,,Cože? Ty si ještě spala?’’ divila se mamka. ,,Jen vytáhneme paty a ty prospíš celý den.’’ trošku se zlobila mamka.
,,Promiň...’’ v tom jsem se zarazila. ,,Jak celý den? Vždy je devět hodin ráno.’’ řekla jsem překvapeně. ,,A kdy přijedete?’’ zeptala jsem se. Hodiny v pokojíku byly půl roku zastavené, jak tam došla baterka. Takže sice jsem měla hodinky, ale v levé ruce jsem držela mobila, tak jsem se nemohla podívat, kolik je hodin.
,,Co to meleš? Volám ti, že jsme dorazili na místo. Vracíme se až za čtrnáct dní.’’ řekla nazlobeně mamka. ,,Ty vážně ještě spíš.’’ nekřičela, ale bylo podle hlasu poznat,že se zlobí. Cože? Vždyť jsem trávila celých čtrnáct dní s kluky z anime. Se Zorem, Ichinosem, Fushimim, Frauem a Lawem. Ale to jsem si jen pomyslela.
,,Aha. Teprve jo?’’ dostala jsem ze sebe překvapeně. Šla jsem do obýváku zapnout si notebook. Abych jsem zjistila kolikátého je. Ale když jsem se podívala na hodiny, vážně byly čtyři hodiny odpoledne. Notebook pomalu nabíhal.
,,Jo teprve. Copak ještě spíš?’’ dostala ze sebe mamka.
,,Promiň probděla jsem celou noc, tak to na mě přišlo a lehla jsem si.’’ částečně jsem řekla pravdu.
,,Mno dobrá. Zítra se ti zase ozvu a ne že budeš zase chrápat celý den.’’ napomenula mě mamka.
,,Neboj to se nestane.’’ ujistila jsem mamku.
,,Tak se měj, nezlob a užij si tu volnost. A ne že budeš celou tu dobu doma, Jdi i ven.’’ napomenula mě mamka.
,,Vy si to koukejte užít.’’ řekla jsem. Poté jsem si řekly ahoj a položily hovor. Notebook naběhl a já zjistila, že je osmého sprna, kdy naši opravdu odjeli na Šumavu na dovolenou. ,,Co to má kruci znamenat? To mi chcete říct, že se mi to jenom zdálo? Že to byl jen pouhý sen?’’ ptala jsem se sama sebe nahlas. Nemohla jsem to pochopit. Jestli to byl sen,tak moc krásný sen to byl. Šla jsem rychle na svůj účet, kde byli všechny moje peníze. Ani halíř jsem neutratila. Měla jsem už hlad, tak jsem si šla udělat něco k jídlu. K mému překvapení na stole jsem našla vzkaz. Hned jsem si ho začala číst nahlas.
,,Naše princezno, píšeme ti tento dopis, protože ještě spíš. Musíme se vrátit. Cítíme to všichni, že je čas se vrátit. Celých čtrnáct dní jsem si užili. Sice první týden byl nároční, když jsme tu byli vězni a ty sis užívala jen s jedním z nás, ale pak to bylo skvělý. Nikdy nezapomene na pocit, kdy se ztratil Zoro v té zoo a ty ses o něho bála. Ani na to jak jsme se dívali na anime a pak hráli hry, při kterých byla zábava. Přejeme ti, aby sis našla nějakého borce, který tě bude milovat, jako my. Všichni jsme se do tebe zamilovali. Jen Law měl to štěstí, že si užíval s tebou. Ano všichni o tom víme. A Law se nám nepochlubil ani ty, ale bylo nám to jasné, když jste drželi za ručičku. Žárlili jsme všichni, ale nedávali to najevo. Stejně by nám to bylo k prdu. Law je z nás nejsilněší díky té jeho moci, kterou má. Jinak nevím jak je silnej, ale asi dost. Zbraně si jim zabavila a mě zakázala použít kosu. Sice jsem byl vtěrka, úchyl jak si mě nazvala první den, ale přesto jsem jim jednou tu kosu ukázal. Chtěli ji vidět. Ale doufám, že mi to promineš. Nikdy na tebe nezapomene. Jsi naše princezna. Teda jen moje, ale všichni tě milujeme a jak jsem psal, nezapomene na tebe a doufám, že ty nezapomeneš na nás. Tví princové, Frau (ano já se určil roli ti to napsat.), Law, Zoro, Ichinose a Fushimi.’’ tento dopis jsem si musela přečíst čtyřikrát, než jsem pochopila, že to sen nebyl. Jenže jak je možné, že je o čtrnáct dní zpátky. Jak se mohl ten čas vrátit? A jak to, že jsem neutratila ani halíř? Nerozuměla jsem tomu. Tekly mi slzy proudem. Nechala jsem je téct. Bylo mi to jedno. Jediné co jsem chtěla, aby tu zůstali. Aby tu se mnou byli všichni. Jenže jak bych to vysvětlila? O to jsem se teď nezajímala. Jediné co jsem chtěla, bylo, aby byli zpátky všichni. I ten úchylnej Frau. Všichni byli zlatí. Ráda jsem je poznala osobně. Pokud to jen nebyl sen. Jenže jak by se vysvětlil ten dopis? Ten byl reálný. A taky jsem na rtech stále cítila pět polibků. Že jsem tak trošku na to reagovala. Ale jak je to možný? Prostě záhada, na kterou jsem nemohla přijít na kloub. Schoulila jsem se v obýváku do klubíčka, a přemýšlela o dobrodružstvých, které jsem zažila s kluky. Jak se ztratil v Zoo Zoro. Jak jsme navštívili Hněvín. Jak kluci čučeli na ten výhled atd...Brečela jsem jak malá želva. Dopis jsem si pak schovala do šuplete a každý večer ho vytáhla a přečetla si ho. Už jsem ho znala nazpaměť, přesto jsem si ho každý večer četla a četla a brečela u toho. Celé dny jsem trávila venku s kamarádkou. Byly jsme na nákupech, posedět a popovídat si i na koupálku jsme byli. Při bouřce jsem si vždy vzpomněla, jak jsem byla přitulena k Lawovi a nebála jsem se tolik. To je vše. Teď si to přeberte vy, jestli jsem měla sen, nebo to byla skutečnost. Ale je to záhada, protože čas se vrátil o čtrnáct dní později, na den, kdy odjeli rodiče na dovolenou, neutratila jsem ani halíř z peněz co jsem měla, ale zase tu byly vzpomínky a ten dopis od kluků.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
