Dívka z porcelánu 3 kapitola
Informace:
Pokračování příběhu Dívka z porcelánu
P.S.: Tohle mi trvalo trochu déle protože jsem se sekla na mrtvím bodě >< snad se bude líbit
Dívka z porcelánu
3 kapitola
Maria byla po vzhledové stránce krásná, asi nejkrásnější dívka co kdy na světě existovala a existuje, ale po stránce povahové byla děsivá, vražedná, zlá a chladná. I přes její zápornou povahu mě něco donutilo se na ní dívat se zkoumavým, fascinujícím pohled a chovat se k ní s respektem. Tohle všechno se mi potulovalo volně hlavou, ale z těch myšlenek mě vytrhla sama Maria. Šla ke mně lehkým a vznešeným krokem, než jsem se stihl nadát, lehce přitiskla své rty k těm mým, byl jsem v šoku, ale nebyl jsem sám, zbytek lovců společně s Kuro byli možná víc než v šoku. Najednou se kolem ní rozzářilo jasně rudé světlo, jako předtím, musel jsem zavřít oči, protože to světlo bylo tak jasné a ostré. Když jsem konečně mohl otevřít oči, spatřil jsem před sebou Mariu, ale nebyla v tom oblečení, ve kterém jsme ji našli a ani v tom ve kterém ještě před pár minuty bojovala. Měla pro změnu novodobé oblečení- černou mikinu s medvědíma ušima, fialovou mini sukni, na které byli zavěšené dva tenké stříbrné řetězy, na nohách měla nadkolenky, každá z nich byla jiná, jedna měla černé a tmavě fialové pruhy a druhá byla z lehké, černé, průsvitné látky, měla černé kozačky a nakonec jsem si všiml velice podivných rukavic, které měli tak deseti až patnácti centimetrové drápy pro boj, nebo taky, aby celá vypadala jako černý medvídek.
Když to tak řeknu, byla v tom vážně roztomilá. Stála tam přede mnou a zkoumala se, po chvíli jsem promluvil „Co to… na sobě máš?“ byl jsem zvědav, co mi asi řekne. Odpověď byla taková „Já samotná bych to ráda věděla, nejspíše to byla reakce na ten polibek, já samotná se do původní podoby dostat nemohu, jen když mě majitel políbí“ chvíli mlčela a pak pokračovala „tohle s největší pravděpodobností bude bojový oblek získaný pomocí majitele, když má panenka majitele, dokáže díky němu dostat další podobu využívanou v boji, tahle podoba získaná díky majiteli je dvakrát tak silná, jako ta, kterou máme od samého začátku. Takže nyní mám dohromady dvě podoby, využívané v boji, jednu původní a druhou díky vám, panenka od jednoho majitele může získat na nejvýše dvě podoby. Bude lepší, když v této podobě pár dní zůstanu, abych si zvykla“ řekla, já na ni koukal jak na zjevení, ale něco mě zrovna napadlo a tak jsem se musel zeptat „Jedno mi vysvětli…. Já jsem teprve tvůj druhý majitel, tak jak to, že máš teprve dvě podoby určené k boji?“ zeptal jsem se jí a při tom jsem k ní popošel o kousek blíž. Podívala se mi do očí a řekla „Tohle všechno určuje podvědomě majitel, můj bývalý majitel, si podvědomě myslel, že další podobu nepotřebuji, ale vaše podvědomí si nejspíš nějakým způsobem myslelo, že by bylo lepší pro všechny případy, abych byla silnější a mé tělo bylo propojeno s vaším podvědomím lehkou krvavou nití, v tu chvíli kdy jste mě poprvé políbil. Takže když jsem vás před chvíli políbila, mé tělo zareagovalo přeměnou, jelikož vaše podvědomí si usmyslilo, že bych měla být silnější… má to trochu společného s fyzikou, ale trochu více magie, akce a reakce, polibek byl akce a tahle přeměna reakce“ řekla.
Nakonec jsme se radši vydali zpět na velitelství. Když jsme přišli, Kuro společně s Marii šli někam pryč a na mě skončil výsměch za ten polibek. Dokonce i sám velitel se mi tam smál, marně jsem se jim tam snažil vysvětlit situaci, i když jsem věděl, že všechno slyšeli pomocí vysílačky. Někdo za mnou mi začal cuchat vlasy, byl to můj o dva roky starší bratr „Ale no tak nestyď se ty náš malej romantiku“ řekl posměvačně „Nech toho, kdyby ti patřila bojová panenka, taky bys jí musel líbat“ řeknu a otočím se k němu „Pche co je na tom?“ zeptal se vyzývavě „Vážně takže bys byl ochotný ji česat, šatit, rozmazlovat, mazlit se s ní, líbat, ukládat ke spánku, čistit atd. zvládl bys to? Musel by si, se o ní starat jako o princeznu“ řeknu a vítězně se na něj podívám „To by on nikdy nezvládl“ řekl hlas za mnou „Zajisté by to nezvládl se o mě postarat, když neví co to odnáší, i když to pořádně sám neví ani ten, co tvrdí že se o mne takhle stará“ ozval se jemný ale zároveň chladný hlas za mnou. Byli to Kuro a Maria, stáli tam za námi. Kuro tam stála tak lehce povýšeně a umíněně, Maria tam stála klidná a chladná s pohrdavým výrazem ve tváři. Vypadají trochu jako by byli kamarádky. „To je od vás trochu tvrdé ne?“ zeptal se, můj bratr Shiro. „Vůbec“ začala Maria a Kuro ji doplnila „ne“ znělo to trochu, no spojenecky. Přišel jsem k nim trochu blíž „To jste kamarádky nebo jste se proti nám prostě spikly?“ zeptal jsem se těch dvou „Dá se říct…“ začala teď Kuro „že jsme oboje“ dodala chladně Maria. „Vy dvě mě začínáte děsit…“ řeknu a dívám se na ně „To jsme měli taky v plánu“ řekla Kuro a Maria jen s lehkým pokývnutím hlavy dodala „správně“ pak se k sobě otočili a mrkli na sebe.
Trhl jsem sebou „V-vy dvě mě děsíte!“ řekl jsem a zkoumal ty dvě. „Brácho, není důvod se těch dvou bát, jsou to jen holky“ řekl brácha, ne on to prostě jen tak bez rozmýšlení plácnul, on nejspíš chyběl u té pasáže, kde Kuro vypadala jako by brzo ze vzteku zabila někoho jiného a Maria si tvrdě podala tu nestvůru „Si blázen či co?!“ zařvu na něj a pokračuju „ ‚jen holky‘ říkáš jo, to sotva, to nejsou jen tak obyčejné holky, Kuro je nadpřirozená bytost ve značném postupu úrovně S, kdyby to byla jen holka nebyla by strážkyní černého jezera. A Maria, ta už přesahuje úroveň S, ona už je v značném postupu úrovně E, a ty víš jak je úroveň E vzácná, že už se o ní mluví jako o historii, Maria je ke všemu mrtvá, ale ne tak úplně, ona je oživlá porcelánová panenka. A pokud vím, tak porcelánové panenky samy od sebe neožívají a nedokážou vytvořit takovou vlnu magickou síly!“ řvu na něj dál.
Holky na nás vyjeveně koukali, Shiro, na mě nevěřícně koukal a já řval. Ostatní na nás koukali jako bychom byli od cirkusu. Kuro a Maria, se nakonec odebraly pryč, a o něčem se bavily. Mě se marně snažili uklidnit a Shirovy celou tu věc s nimi vysvětlit. Konečně jsem se dostal k Marii, no ne tak úplně, seděla na jednom trámu, nevypadal zrovna stabilně a byl hodně vysoko. Vůbec nedokážu pochopit, jak se mohla dostat do staré (asi tak 60 let nepoužívané) budovy původního velitelství. Nebyl jsem jediný kdo ji pozoroval, všiml jsem si že u druhého vchodu někdo stojí, přibližně Kuro, Shiro, Hana a Kana (naše roztomilá, vražená dvojčata, vypadají skoro stejně, jiskřivě žluté oči, lesklé blonďaté vlasy ale každá z nich jinak oblečená, podle toho je rozeznáváme, Hana měla fialové tričko bez rukávu, kraťasy stejné barva, měla na nich černý pásek na kterém viseli nože a dýky různých velikostí, měla dlouhé fialové rukavice, Kana vypadala podobně, až na to že její oblečení bylo tyrkysově modré) a nakonec tam za nimi stál Usui (byl uplně stejně starý jako Hana, Kana a já, Usui nám vyráběl všelijaké zbraně, byl nejlepší v tom co dělal, vysoký černovlasý kluk, šedými oči které měli odlesk temně fialové). Netrvalo dlouho a Maria zpozorovala moji přítomnost, aniž by odtrhla pohled od střechy „Proč mě sleduješ?“ zeptala se ale přesně jsem nevěděl jestli otázka byla určena mě nebo těm špehům „Ptám se vás Masao-san“ ztuhl jsem, zatím jsem se jí ani nepředstavil „Pojď dolů“ ozval jsem se nakonec „Nebo vy nahoru“ „Tak mi řekni jak se tam dostanu?“ odpověděl jsem jí na výzvu. „Třeba takhle“ řekla a ukázala na provazový žebřík.
Vylezl jsem na trám, měl jsem dost práce s tím, abych za ní došel a nespadl. Nakonec jsem se k ní dostal v pořádku a posadil jsem se vedle ní „Od koho znáš mé jméno?“ „Od vašeho podvědomí, říkala jsem že mé tělo je propojeno s vaším podvědomím, vím o vás vše, co potřebuji“ trochu mě zamrazilo, když to řekla. „Tak mě tak napadá, jak svět vidíš ty s těma tvýma černýma očima?“ „Vidím úplně stejně jako vy až na jeden rozdíl, když se pořádně zaměřím dokážu vidět na těle či věci místa kde je nejzranitelnější, u živých věci dokážu vidět kde, všude vedou žíly a tepny, kde má určitá osoba to nejzranitelnější místo, ale když mu nejde ublížit fyzicky, umím se i zaměřit na psychiku a vyvolat ty nejhrůznější představy, u těch neživých to je už komplikovanější, více se zaměřuji na poškození obsahu než zevnějšku, jinak vidím úplně stejně jako vy“ „Moc ti nevěřím že vidíš úplně stejně, když dokážeš vidět ta nejzranitelnější místa, jak v tom případě vypadám?“ řeknu jí, vážně jsem jí moc nevěřil, že vidí normálně „Hnědé dlouhé vlasy svázané bílou stuhou, jantarové oči, vysoký a silný, v otrhaném černém triku bez rukávů s bílou košilí která má krátké rukávy, v maskáčových kalhotách na kterých je upevněn bič, klasické vojenské boty, vlastně celí váš zjev je čistě vojenský, na tváři máte jizvu, a vlastně i po celém těle se najdou jizvy z bojů, vaše fyzicky nejzranitelnější místo je před loktí, zajímalo by mě proč je tohle místo nejlepší pro smrtelné zranění, nejspíš proto že je tam něco velice nepříjemného z boje, někdo vám tam zasadil parazita, také i sebe menší zranění tohoto místo vyvolá silné bolesti, takže předpokládám že kdybych v tom místě ruku nařízla byť jen do čtvrtiny tak rychle vykrvácíte, ten parazit nechává trvalé následky, větší bolest v místě kde byl a rychlejší průtok krve, vaše psychicky zranitelné místo je zatím prázdné, ale čas strávený v mé společnosti to změní “ dívala se na mě vážně ale klidně, byl jsem ohromen, že mě dokázala takhle popsat, ale měl jsem i husí kůži z toho co říkala o mých zranitelných místech, jak to mohla vědět?! Odvrátil jsem se od ní a chvíli pozoroval ty špehy, kteří to, jak to vypadá, všechno slyšeli. Když jsem se otočil zpět k Marii, už tam nebyla. Slezl jsem a šel rovnou za Shirem, Kuro, Hanou, Kanou a Usuim. „Teď mi něco vysvětlete“ řekl jsem a chvíli počkal „proč mě kurňa sledujete?“ Shiro si prohodil nekalí pohled s Usuim a Kuro, a Hana s Kanou se zasmály. „Ale, ale Takao-kun…“ řekla Hana a podívala se na svoji sestru „My a šmírovat, my se jen nudily, když jsme procházeli kolem, viděli jsme tady ty tři jak tu sledují tu dívku“ „Ty lhářko!“ křikl po ní Usui „Vždyť jste s náma šli hned od začátku když jsme vám o tom řekli, protože jste byli na misi!“ Ty dvě se zlomyslně zachechtali, chytli se za ruce a propletli prsty, otočili se na něj a zároveň řekli „Vždyť jsme taky vražedná dvojčata“ zamrazilo nás z toho v zádech „Ale neřekla bych že tak vražedná na to, aby jste byli lepší než Maria“ ozvala se Kuro a zašklebila se na ně. Holky reagovali tak že na ní vyplázli jazyk. Musel jsem se zasmát. Šli jsme se projít do okolí velitelství, šli jsme po lesní cestě, ale najednou jsme se zastavily, zaslechly jsme něčí zpěv, ta píseň byla… chladná, vážná a znepokojující ale přitom tak… tak klidná. Šli jsme po sluchu, až jsme našli Mariu, jak sedí na větvi stromu a zpívala, ta slova byla tak… hypnotická? „Den změním v noc, pravdu v lež, má drahá neprobouzej se, temnota tě na svých křídlech odnáší, myslíš si, že to bude dobrého konce mít? Chci tě utopit, dokud tě po svém boku můžu mít. Jsi jen věc a to nezměníš. Náležíš mi, patříš smrti.“ Přestala, když si nás všimla. „Co to bylo za… píseň?“ „Zpívá se velmi příležitostně… zpíváme ji, když jedna z nás umře“ řekne s lehkým ďábelským úsměvem „něják dokážeme vycítit když jedna z nás umře a když se to stane prostě začneme automaticky zpívat na její počest, pokud bych měla přesnější, tak zemřela v boji, panenka dieci, v italštině deset, poslední panenka z pod kolekce jménem Paris mode, tato pod kolekce má deset panenek ona byla vyrobena jako poslední a jako první zemřela, z kolekce Bloody rose, takže je ze stejné kolekce jako já“ řekla chladně a s úsměvem „Tahle dieci mi vždycky lezla na nervy“ přestala si nás všímat a zase začala zpívat.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
