Šest bratrů - 3. kapitola
Informace:
Nastala sobota a Jane se jde učit bruslit s Frauem, největším krasavcem školy. Jenže potká svého šéfa, který ji nakonec požádá o výpomoc, při hokejovém zápase žáků základní školy. Jane to přijme, stejně by se jen učila. Ale přesto až se vrátí domů ji čeká překvapení. Veliké překvapení ve třech podáních.
Sobota
Nastala sobota, kdy jsem místo do práce měla jít s Frauem na kluziště. Bála jsem se, i když nevím čeho. Na ledě mi to moc nešlo a při čištění brankoviště při zápase jsem nějakou tu šipku hodila, ale jinak se nebylo čeho bát. Přesto jsem se bála. Snídaně byla tentokrát úloha na Castorovi. Bylo osm hodin a byla ve sprše. Rychle jsem se ospršila a oblékla jsem se. Vyšla jsem ven. Při cestě jsem narazila na Fraua.
,,Eh...promiň.’’ omluvila jsem se aniž bych jsem se mu podívala do očí. Nechápala jsem co se to děje.
,,Dobré ráno.’’ pozdravil Frau a zalezl do koupelny. Já rychle zdrhla do pokoje.
Dobatohu jsem si zabalila věci, jako jsou doklady a peněženka má VIP vstupenka kdyby bylo zapotřebí. Dala jsem si batoh do chodby a šla do jídelny, kde byli ostatní kromě Fraua.
,,Dobré ráno.’’ pozdravila jsem a šla si sednout na své místo.
,,Dobré ráno, Jane.’’ pozdravili všichni naráz. Castor šel do kuchyně a přinesl mi talíř s chlebem. Byl namazaný máslem a medem a na tom ředkvičky. Ředkvičky nemám ráda, ale mlčela jsem.
,,Dobrou chuť.’’ popřála jsem všem a dala se do jídla. Castor mi ještě dělal čaj. Ani se mě nezeptal jaký chci, ale nevadilo mi to.
,,Dobrou chuť.’’ popřáli ostatní. Castor, když dával přede mne čaj se objevil Frau.
,,Dobré ráno ve spolek a dobrou chuť.’’ popřál všem Frau.
,,Dobré ráno a tobě taky.’’ řekli jsme všichni sborově, i já aniž bych jsem se na Fraua podívala.
,,Jaké máš plány na dnešek Jane?’’ zeptal se mě Castor, když přinesl jídlo Frauovi.
,,Jdeme se učit bruslit.’’ odpověděl za mne Frau.
,,Ty neumíš bruslit?’’ divil se Mikage.
,,Bohužel. Táta nikdy neměl čas.’’ přiznala jsem.
,,Nemýt zrovna domácí práce, tak tě to naučím.’’ řekl Mikage.
,,Máš hochu smůlu, učit ji budu já.’’ ozval se Frau s plnou pusou. Přišlo mi to, jako by se přetahovali o kus hadru. Ale je fakt, že jako hadr jsem si připadala. Dojedla jsem jídlo a šla sklidit nádobí. Tentokrát byla řada na mně s nádobím. Začala jsem mýt co zatím k umytí bylo. Postupně hoši mi nádobí nosili sami do dřezu. Poslední byl Frau. Umyla jsem to a začala utírat. Když se ve dveří ozval Frau. ,,Na co si bereš batoh?’’ zeptal se mě.
,,Mám v ni doklady peněženku a VIP vstupenku.’’ přiznala jsem, aniž bych od nádobí odtrhla oči.
,,Si to dej ke mně. Beru si takovou menší taštičku, tak stačí jen občanka a ta VIP vstupenka. Peníze nepotřebuješ.’’ řekl Frau a odešel. Došlo mi, že mi to oznamuje, jak to bude, že mě o to nežádá, abych to tak udělala. Ale nějak jsem to neřešila.
,,Kdyby tě nějak obtěžoval řekni mi to, já mu domluvím.’’ byl u mě Castor a šeptal mi do ucha. Trochu jsem se ho lekla, protože jsem ho nečekala. ,,Promiň nechtěl jsem tě vylekat.’’ hned se mi omluvil, když si všiml, jak jsem se lekla.
,,V...pohodě.’’ dostala jsem ze sebe a uklidila poslední hrnek. Dala jsem sušit utěrku a šla do chodby, kde stál Frau.
Z batohu jsem vyndala doklady a z dokladů občanku a ještě z batohu průkazku. Peněženku jsem nechala v batohu a šla nahoru do svého pokoje odložit si batoh. Frau mezitím uklidil k sobě moji občanku s průkazkou. Šla jsem dolů zase a oba jsem se začali obouvat. Po obutí jsme na sebe hodili kabáty a byli připraveni vyrazit.
Šli jsme mlčky na zastávku. Na zastávce jsme zjistili, že si musíme počkat patnáct minut. Byla mi zima hlavně na ruce, protože jsem rukavice neměla. Strčila jsem si je do kapes od kabátku. Ale přesto mi zima byla. Frau si toho musel všimnout, protože mě objal zezadu.
,,C...co to děláš?’’ dostala jsem ze sebe.
,,Zahřívám tě, patnáct minut je delší doba a tím se zahřívám i já.’’ odpověděl mi pohotově Frau. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
,,A...ale co ostatní?’’ dostala jsem znovu ze sebe.
,,Co je mi po ostatních. Pro mě jsi jenom ty.’’ odpověděl mi Frau.
,,J...jesti chceš koketovat, tak se vracím domů.’’ odpověděla jsem rázně, i když jsem se trošku zakoktala.
,,OK, nebudu provokovat, ale bruslit se musíš naučit, jinak by tě z práce mohli vyrazit.’’ řekl Frau rázně, přesto mě nepustil. Neměla jsem už co říct, tak jsem mlčela. ,,Nějak se mi od rána vyhýbáš, udělal jsem ti něco?’’ zeptal se náhle Frau.
,,Co? N...ne nic.’’ dostala jsem ze sebe.
,,Jestli stále myslíš na tu věc, jak si mě viděla do půlky svlečeného mně to nevadilo.’’ zašeptal mi do ucha. Zrudla jsem ještě víc, protože nejen mi to zašeptal do ucha, ale ještě mi to musel připomenout, když se mi dařilo na to zapomenout.
,,N...na nic nemyslím.’’ vysoukala jsem ze sebe. Byla jsem ráda, že přijel autobus a my si nastoupili. Průkazku na autobus jsem měla vždy v kapse kabátu nebo bundy. A jali jsme do města.
Cesta trvala asi patnáct minut. Naštěstí v autobuse mě neobjímal nijak, za což jsem byla ráda. Srdce mi ještě bušilo, jak mi připomněl tu situaci. Možná měl v něčem pravdu, od té doby jsem se v jeho blízkosti připadala nesvá, ale až dneska jsem se nedokázala Frauovi podívat do očí. Cesta z města na stadion trvala pět až deset minut.
Dorazili jsme na místo. Místo zaplaceného vstupního jsme ukázaly VIP průkazky a nás pustili dovnitř. Šla jsem do své skříňky, kde jsem měla své půjčené brusle a odložila si tam kabát. Frau už na mě čekal s bruslemi na nohou.
,,Tak jdeme?’’ zeptal se mě a já přikývla. Šli jsme na led.
Museli jsme na led vlézt dvířky. Vstoupila jsem na led a hned mi to podjelo a já si sedla na zadek. Hlouček lidí u mantinelu se mi začalo smát. Převážně dívky. Chytla jsem se mantinelu a postavila se na nohy. Frau byl hned u mě.
,,V pořádku?’’ zeptal se mě. Přikývla jsem, že jo. Poté mě čapl za ruku a rozjel se. ,,Jezdi taky, tak tě nevozím, jinak seto nenaučíš.’’ řekl mi a já ho poslechla. Škobrtala jsem, ale přesto jsem se udržela na nohou. Ten hlouček, převážně dívky, na nás koukaly a kdyby se dalo pohledem zabíjet je se mnou ámen. ,,Neboj se, držím tě pevně.’’ řekl mi a já se ho pevněji chytla za ruku. Věřila jsem mu. Jenže jsme asi jeli desáté kolečko, už mi to trochu šlo, když jsem v tom zakopla a padala na zem. Frau toto nečekal, takže mě zachytit nemohl. Jenže já spadla do předu a přitom jsem Frauovi podrazila nohy. Bylo to nebezpečné, jeho brusle mi mohla proříznout ruku, ale naštěstí se tak nestalo. Jen jsme se na zemi váleli oba dva.
,,Promiň.’’ hned jsem se mu omluvila. ,,To jsem nechtěla.’’ dodala jsem.
,,Jsi v pořádku? Neřízl jsem tě? Ukaž ruce.’’ bál se Frau a ignoroval mé omluvy. Chytil mě za ruce a pořádně se na ně podíval. Bylo vidět, že se mu ulevilo.
,,J...jsem v pořádku.’’ dostala jsem ze sebe.
,,To je dobře.’’ usmál se na mě Frau. ,,Chvíli si odpočineš.’’ řekl mi a pomohl postavit na nohy. Chytil mě za ruku a odvezl mě k mantinelu k lavičkám. Sedla jsem si. Frau si chtěl taky sednout, když ho jedna z dívek z hloučku poklepala na ramenou. Frau se k ní otočil.
,,Mohl by si se mnou jet pár koleček?’’ zeptala se ho a mile se usmála. Frau se podíval na mě. ,,Snad nepotřebuješ svolení přítelkyně.’’ řekla mile, ale bylo vidět, že se přemáhá.
,,Já nejsem jeho přítelkyně a jen jeď.’’ řekla jsem rázně a pousmála jsem se.
,,Fakt ti to nevadí?’’ zeptal se Frau.’’ Zakývala jsem hlavou, že ne. Frau tedy dívku chytl za ruku a odjeli. Cítila jsem, jak je mi do breku, ale potlačovala jsem v sobě slzy. Nerozumněla jsem tomu.
,,Ahoj Jane, mohu s tebou na chvíli mluvit?’’ ozval se hlas vedle mě. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to můj šéf.
,,Jasně šéfe.’’ řekla jsem a vstala jsem a šli jsme stranou.
Doufala jsem, že mě Frau hledat nebude, ale stranou jsme jít museli protože přes ten hluk lidí, by jsme si nerozuměli, co kdo říká.
,,Říkej mi Robe.’’ oznámil mi můj šéf. Byla jsem překvapena. ,,Přeci mi nebudeš říkat šéfe, i když vlastně tvůj šéf jsem. Ale nebuďme formální.’’ snažil se to nějak vysvětlit.
,,Dobře...Robe.’’ souhlasila jsem nakonec. Potřásli jsme si rukama a jako na tykání dali pusu.
,,Tak tady jsi, bál jsem se o tebe, když jsem tě neviděl.’’ ozval se Frauův hlas vedle mě. Podívala jsem se na něho.
,,Promiň Fraue, musím s ní mluvit o práci.’’ omluvil se Rob.
,,V pohodě, nenechte se rušit počkám na lavičce.’’ řekl Frau a aniž by se usmál odešel. Nerozuměla jsem tomu.
,,Tak co se děje?’’ zeptala jsem se ho znovu.
,,Jde o to, že mi odpadla jedna výpomoc a když už jsi tu, tak bych tě rád požádal o pomoc. Ve tři se tu koná turnaj studentů ze základní školy. Asi osmáci deváťáci. Jestli by si nevypomohla.’’ vysvětlil mi situaci Rob. ,,Samozřejmě, že dostaneš za to zaplaceno.’’ dodal rychle.
,,O peníze tu moc nejde, i když taky, peníze se mi vždycky hodí.’’ usmála jsem se na Roba. ,,Ale vezmu to. Ráda vypomůžu.’’ souhlasila jsem s nápadem Roba.
,,Díky moc, jsi zlatá. Tak nikam neodcházej, zajdeme spolu na oběd, tě zvu.’’ pozval mě Rob na jídlo.
,,To nemusíš.’’ nesouhlasila jsem.
,,Jako odstupné. A bez protestů.’’ řekl Rob a poznala jsem, že to myslí vážně.
,,Tak dobře, ale příště zvu zase já tebe.’’ nedala jsem se je tak odbít.
,,Dobře, teď můžeš jít.’’ propustil mě Rob. Usmála jsem se na něho a oba jsme se rozešli. Já šla za Frauem.
Ten na mě čekal u laviček a bavil se s dívkami. Znovu se mi chtělo brečet, ale se zdvyženou hlavou jsem šla dál.
,,Tak jsem tu.’’ ozvala jsem se.
,,OK, tak nás dámy omluvte.’’ řekli Frau a šel na led a nastavil ruku, že mi pomůže. Tu jsem odmítla a sama vlezla na led. Poté mě Frau zase čapl za ruku a jeli jsme. Snažila jsem se taky jezdit, i když to stále bylo kostrbatý. ,,Co ti Rob chtěl?’’ zeptal se mě Frau aniž by se na mě podíval.
,,Po bruslení tu zůstávám. Pozval mě na oběd jako odškodnění zato, že tu zůstanu a vypomůžu. Od tří tu mají turnaj děti ze základky.’’ řekla jsem pravdu. ,,Takže jeď domů beze mne. já se tam nějak pak dopravím.’’ dodala jsem. Frau na to nic neříkal a mlčel. Asi po pěti kolečkách jsem Frauovi řekla. ,,Teď to zkusím sama.’’ řekla jsem a chtěla se ho pustit. Ten mě stále nepouštěl.
,,Jsi si jistá?’’ zeptal se mě Frau.
,,Jsem, protože dneska tu budu muset jezdit sama.’’ odpověděla jsem.
,,Dobrá, ale kdyby ti to nešlo, tak tě zase chytnu za ruku.’’ souhlasil nakonec Frau a dojeli jsme kolečko a pak mě pustil. Rozjela jsem se. Frau jel pomalu vedle mě a sledoval mě. Já se soustředila na jízdu. Povedlo se mi kolečko jet bez nehody, ale pomalu. Ale to mi nevadilo. A takhle sama jsem jela asi tři kolečka, aniž bych jsem spadla. ,,Pro začátek to stačí. Učíš se rychle.’’ řekl mi Frau a zase mě chytil za ruku. Což jsem nechtěla, ale stejně jsme odjeli dvě kolečka a končilo se .
,,Hele Fraue, nechcete skočit s námi na něco na zub?’’ zeptala se ta dívka, se kterou Frau jel za ruku, když mě odložil na lavičce.
,,Musím si zavolat domů.’’ řekl Frau a šel stranou.
,,Tak ty teda nejsi jeho holko jo?’’ zeptala se mě ošklivým tónem ta dívka.
,,Ne nejsem a nikdy nebudu. Jsme jenom přátelé. Pomáhá mi kvůli práci naučit se bruslit.’’ přiznala jsem a hlas jsem měla stále stejný. Nechtěla jsem se ponížit na její úroveň, tak jsem nepříjemnost nedával najevo.
,,Aha, tak to jo.’’ řekla už milým hlasem, protože přišel Frau.
,,Tak jsem tě Jane omluvil doma, že nedorazíš. Hakuren nebyl moc nadšen.’’ oznámil mi Frau. ,,Tak jdeme dámy?’’ zeptal se dívek a beze slova s nimi odešel. Ani mi neřekl ahoj ani čau. Šla jsem do skříněk.
Tam jsem se přezula a vzala na sebe kabát. Rob na mě už čekal na chodbě. Robovi je tak třicet let. Docela fešák, ale není to můj typ. A stejně na chlapi nemám ani pomyšlení.
,,Tak jdeme?’’ zeptal se mě. Přikývla jsem. Oba jsme vyšli ven.
Vedle haly byla pizzérie, tak jsem tam zavítali. Až na studenty základní školy tam nikdo nebyl. Nejspíš to byli soupeři domácího týmu. Sedli jsme si k jednomu volnému stolu a odložili kabáty.
,,Co si dáš?’’ zeptal se mě Rob.
,,Čaj a nějakou pikantní pizzu.’’ řekla jsem.
,,Jsi na pálivé jo?’’ zajímalo Roba.
,,Docela jo.’’ přiznala jsem. ,,A ty?’’ zeptala jsem se na oplátku já jeho.
,,Colu a sýrovou pizzu. Já pikantní moc nemusím’’ přiznal se mi Rob. Za chvíli u nás byla číšnice a přinesla nám jídelní lístky.
,,Dobrý den, co to bude k pití?’’ zeptala se nás.
,,Já si dám zelený broskvový čaj.’’ požádala jsem.
,,Já colu.’’ požádal Rob. Servírka si to zapsala a odešla. Otevřela jsem jídelní lístek a hledala pikantní pizzy. Jednu jsem dokonce našla a měla jsem vybráno. I Rob byl docela rychle hotovej. Servírka za chvilku přišla i s čajem a colou.
,,Co to bude k jídlu?’’ zeptala se. Oba jsme si objednali a servírka odešla.
,,Ještě jednou díky, za výpomoc, vím, že si měla mít volno.’’ ještě jednou děkoval Rob za pomoc.
,,V pohodě, stejně jsem původně měla dneska pracovat.’’ usmála jsem se na něho. ,,A učit se můžu zítra.’’ dodala jsem.
,,OK, ale kdyby si měla s učením problémy, tak stačí říct a dám ti volno.’’ řekl mile Rob.
,,V pohodě, zvládám to zatím.’’ trošku jsem zalhala. Pokulhávala jsem v matice.
,,To je dobře, ale i tak. kdyby něco, obrať se na mě. Nějak to vyřešíme.’’ usmál se Rob. Taky jsem se na něho usmála. Servírka nám pak přinesla jídlo a dali jsem se do jídle. Po jídle Rob zaplatil a vrátili jsme se na stadion.
Znovu jsem si obula brusle a sundala kabát. Šla jsem připravit branky na led. Sice jsem se branek přidržovala, ale už to nebylo tak nutné. Ve tři začal zápas a trval do šesti. V šest jsme začali uklízet celý stadion. Od ledu až po hlediště. Zdrželi jsme se do osmi. Když bylo vše hotové a já se převlékla čekal na mě Rob před šatnou.
,,Jane, mohu s tebou mluvit?’’ zeptal se mě Rob.
,,Děje se něco?’’ zeptala jsem se.
,,Nic vážného, jen tě hodím domů. Autobus ti pojede bůh ví kdy, aby si venku nemrzla. Ochladilo se.’’ navrhl mi Rob.
,,To je dobré.’’ nesouhlasila jsem.
,,No tak. Pojeď, ušetřím ti čas na učení.’’ přemlouval mě Rob. V jednom měl pravdu. Měla bych čas na učení.
,,Tak dobře.’’ souhlasila jsem nakonec. Vyšli jsme ven.
Šla jsem za Robem k jeho autu. Rob auto otevřel a já si sedla ke spolujezdci. V autě byla zima. Rob zasedl za volant a oba jsme se připoutali.
,,Ty víš, kde bydlím?’’ zeptala jsem se Roba.
,,Vím, protože Fraua, často v zimě vozím po tréninku domů.’’ usmál se Rob a nastartoval. Auto po chvíli naskočilo a Rob se rozjel.
Přivezl mě až k domovu. Odpoustala jsem se a podívala se na Roba.
,,Díky moc, za oběd a odvoz.’’ poděkovala jsem znovu.
,,To já děkuju tobě, že si zaskočila.’’ usmál se Rob. ,,Tak se měj a v pondělí ahoj.’’ rozloučil se se mnou Rob.
,,Ahoj.’’ rozloučila jsem se a vylezla z auta. Rob se hned rozjel a frčel dál. Já šla k bytu.
Všude panovala tma, což mi bylo divné. Většinou po večerech, panoval v domě rozruch. Otevřela jsem dveře a vzula se a odložila jsem si kabát. V tom mi došlo, že Frau odvezl domů moji občanku. Byla jsem ráda, že ji nebylo za potřebí. Jinak bych byla v maléru. Bez peněz a dokladů. Vstoupila jsem do jídelny, že půjdu do kuchyně a dám si něco k jídlu. Už jsem měla hlad. Rozsvítila jsem a v tom mě čekalo překvapení.
,,Překvapení.’’ ozvalo se šest mužských hlasů.
,C...cože?’’ dostala jsem ze sebe překvapena.
,,Ty nevíš, co je za den?’’ zeptal se překvapeně Mikage. Zavrtěla jsem hlavou, že ne.
,,Máš narozeniny.’’ ozvalo se znovu šest hlasů.
,,Co..cože?’’ dostala jsem znovu ze sebe.
,,Neříkej, že nevíš co to je.’’ ozval se Hakuren.
,,Vím, ale nikdy jsem to neslavila, tak si to nepamatuju.’’ přiznala jsem.
,,To si děláš srandu, že jo.’’ ozval se Mikage. Zavrtěla jsem hlavou že ne. Hakuren zapálil svíčky na dortu. Já šla sfoukla to.
,,A tady máš menší dárek od nás všech.’’ řekl Castor a podával mi krabici. Hned jsem ji rozbalila. V ní byl Notebook.
,,To si děláte srandu, že jo?’’ byla jsem překvapena.
,,Ne neděláme, víme, že ho nemáš a do školy se to hodí na seminárky, nemusíš je psát ručně.’’ zazubil se Mikage.
,,Sprovozním ti ho pojď se mnou.’’ řekl Frau, který se v těchto věcech vyznal. Šli jsme do jeho pokoje.
,,Promiň mám tu nepořádek.’’ hned se mi omluvil. Nezeptal se jaký byl oběd nebo tak. Bylo mi to jedno. Ani já se ho neptala jaké to bylo s děvčaty. Věděla jsem, že to sukničkář, který flirtuje s každou. Přesto jsem se cítila nesvá a bolelo mě srdce. Nerozuměla jsem sama sobě. Nepořádek ani neměl. To já měla v pokoji větší svinčík. Frau zapnul notebook a pomohl mi založit účet, složku a připojit k internetu. ,,Kdyby sis nevěděla s něčím rady,tak za mnou přijď, rád ti pomohu.’’ řekl Frau.
,,Dobře, díky moc.’’ poděkovala jsem znova.
,,Není zač. Mám pro tebe ještě dva dárky.’’ řekl mi Frau.
,,Dva?’’ byla jsem překvapena.
,,Ale nikomu nic neříkej.’’ řekl mi a já slíbila, že pomlčím. ,,Všechno nejlepší ještě jednou.’’ popřál mi Frau a podal mi krabičku, kterou vyndal ze zásuvky. Hned jsem to rozbalila. Byl v ní mobil.
,,Ale….to nemohu.’’ dostala jsem ze sebe.
,,Ale jo, zasloužíš si to. Je to naše malé tajemství.’’ řekl mi Frau. Přikývla jsem Frau mi ukázal kde se zapíná a vypíná a taky jsem tam měla uložená dvě čísla. Jedno bylo moje a druhé Fraua. Pin mi taky řekl. Byl snadno zapamatovatelný. ,,Je tam moje číslo a tvoje. Na sebe se nedovoláš, ale na mě kdykoliv. Takže až budeš potřebovat, klidně mi zavolej nebo napiš.’’ řekl mi a já přikývla.
,,Ještě jednou díky.’’ poděkovala jsem. Nevěděla jsem, jak se revančovat.
,,A to není všechno.’’ dodal Frau.
,,To už vážně stačí. Zas tak hodná nejsem.’’ řekla jsem a podívala jsem se na Fraua. Ten se na mě taky podíval a v tom se to stalo. Frau mě políbil. Můj první polibek. Frau měl zavřené oči, já je měla vytřeštěné.
,,Taky naše malé tajemství.’’ řekl mi Frau. Na nic jsem se nezmohla. Frau mi vzal můj první polibek. ,,A tím jsme si stvrdila, že patříš mně.’’ dodal a ušklíbl se.
,,J….jak patřím?’’ vykoktala jsem ze sebe.
,,Uvidíš.’’ jenom se ušklíbl. Někdo zaklepal na dveře. Já rychle schovala mobila do kapsy. ,,Dále.’’ řekl a dveře se otevřely. Byl v nich Hakuren.
,,Podává se dort, máte to hotové?’’ vyzval nás Hakuren. Oba jsme vstali.
,,Jen si odnesu notebook k sobě.’’ řekla jsem a šla si ho odnést do pokoje. Tam jsem si pod polštář schovala i mobila. A šla dolů na dort.
Po dortu jsem se s ostatníma rozloučila, že se půjdu vysprchovat a spát. Byla jsem po dnešku unavená. Ještě jednou jsem poděkovala za dárky a šla pod sprchu. Stále jsem musela myslet na ten polibek. I před spaním. Byla jsem unavena, ale usnout jsem nedokázala. Až po půlnoci jsem konečně usnula.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.