Anime World CZ/SK - Příběhy

Můj jiný svět... Kde se nachází? Odkud a kam směřuje? Co ho dělá jiným a než tím, ve kterém žiji? Je to fantazie, která nezná hranice a neustále mi bloudí hlavou jako nekončící film.

Nachází se všude, je to okamžik, chvilka... Jen pouhá setina dne, kdy zavřu oči, a pod víčky se mi promítnou všechny mé obrazy.

Jako snímky jdou jeden za druhým a tvoří film, ve kterém chci žít.

Široké lány s čerstvě kvetoucími kopretinami, které bílou barvou dotvářejí ráz už tak čisté přírody. Krásná vůně rozkvetlých poupat magnólií, které ve svitu jasného slunce nastavují svou dokonalost k nebi. Krásně vonící tráva, když je poválená a její šťáva se vpíjí do kůže.

Nachází se tam malé a klidné jezírko, které rámují veliké žulové kameny, na které si každý rád sedne, když se do nich naplno opře slunce a zahřeje jejich povrch.

Modré nebe, po kterém se jen místy potulují bílé mráčky v různých tvarech zvířat, aby podporovaly fantazii každého. Ticho jen slabě doplňuje zurčení potůčku a libé zpěvy ptáčků, kteří se usadili do mohutných korun rozkvetlých Sakur. Místo naprostého klidu a relaxace, kam uteču pokaždé, když je toho moc.

Jenže... Poslední dobou to tu posmutnělo. Nebe zčernalo a ptáci přestaly zpívat. Časté bouře, kdy blesk přímo roztrhne nebe, aby se zaryl do měkké půdy, se přehání po modré obloze a hlasitě ukazuje svou sílu. Nikdo se před ní neschová, nikdo jí nemůže oponovat, je to ona, kdo tu vládne. Příroda? Možná... Síla, která byla kdysi mocnější než samo božstvo, ale časem se podvolila síle většiny. Stala se z ní jiná bytost, než ta, která nám imponovala. Pevnými drápy objímá tuto krajinu a neustále mění její ráz, aby si ulevila od toho, co jí nejvíc tíží. Od samoty.

Její chladné ruce se zarývají do mé pokožky a pomalu s trhavými pohyby vytahuje to, co dřív bývalo milujícím srdcem.

Tak mocně mě vtahuje do svého náručí, ze kterého není úniku, a i když se bráním, různě uhýbám, stále tu je a zarazí mě zpět na místo, na kterém sedím.

Lidé se jí bojí a s každým dechem jí propadají víc a víc... Nejhorší je, když se vzdají a ona je uchvátí. Pevně ovládne jejich těla a každý orgán, či jen jedno tepnutí srdce, stiskne ve své dlani. Vnímá poslední záškuby vzdoru a potom se jí po tváří roztáhne ten děsivý úsměv. Zaplaví vás pocit beznaděje a vezme i zbytek odvahy, která by se dala nazvat odporem.

Utéct? Nemožné, je všude.

Bojovat? Jak, není naděje.

A potom... Tohle je můj svět, to já rozhoduji, jak a kdo v něm bude. Co život? Ten je jen můj. Stojí za to za něj bojovat.

Jediná možnost je proplížit se kolem ní a utéct. Protéct jak písek mezi jejími prsty a nedovolit, aby jen zrnko ulpělo na bělostné pokožce už tak vyzáblého těla. Vzít sebou všechny co tu jsou se mnou a vytvořit jiný koutek, kde se schováme a ona nás nenajde. Stisknout teplé ruce svých přátel, rodiny a jen tiše jít vpřed. Neohlížet se zpět... Věřit... Uchopit naději a jen s došlápnutím chodidla na zem věřit, že nic neuslyší. Neotočí se a bude věřit, že jsme se už vzdali. Není na obzoru žádný boj... Vzdor.

Zvedl se vítr a pročíst dlouhé blond vlasy, které hodily zlaté odlesky v prvních paprscích, které ozářily nebe. Jak jasný kruh bolesti prosvítily stinné místa, která měla být zapomenuta. Tam sedí... Od tama se na mě dívají. Tmavé osoby schované pod hábity, které si stále mumlají slova pod dlouhé vousy a jak druidové sedí u jen slabě plápolajícího ohně. Jsou to vzpomínky na minulost... Nejsou špatní a ani dobří, jen prostě jsou. Neustále procházejí celý můj život a v hustém dýmu, který se nad zmoklým dřevem vznáší, se objevuje každá má prožitá vzpomínka či věci, které jsem kdy viděla.

Zřetelný dusot ohnivých koní, kteří probíhají krajinou, a pod jejich kopyty tráva vadne. Mění se na žhavý popel, z kterého se kouř line k nebi. Dunivý zvuk, kdy slyšíte, jak moc se přibližují a potom vás na poslední chvíli minou. Zastaví se vám srdce a po tváři se sveze slza, která dopadá na čerstvě spálenou zem, aby oživila její původní krásu.

Ze severní strany lesů, které jsou hustší než prales, se ozývá vytí vlkodlaků, kteří se sem z horských

útvarů stahují, neb začínají cítit mršiny.

Mezi nimi se objevují i mocní medvědí šamani, jež přišli na pomoc, aby znovu nastal klid. Jenže vláda je neúprosná... Je tu diktatura. Tady se musí poslouchat.

Vše se pod nimi propadá a mění se na tekutý písek, aby nemohli dojít k místu, kde by pomohli. Jenže oni se nevzdávají. Když udělá tekutý písek, oni utvoří řetěz a pomůžou si přes něj. Když zapálí ohně, oni je uhasí. Když využije jejich strachu, obejmou se a s láskou pokračují dál.

Je naděje. Vždy je naděje... I když ostatní nevěří, i když to všichni vzdali, je naděje. Ta umírá jako poslední.

Z jižní strany se objevuje světlo, jak se přes trnitá křoviska prodírají tygří démoni. Světlo z jejich bílo černé srsti zaplavuje krajinu a pomáhá jí nadechnout se. Vítr se zvedl a utvořil tak silný tajfun, aby nedovolil nikomu přiblížit se k jedinému místu v této zemi, které zůstalo nedotčeno.

Uprostřed tmavé a poničené zeleně se na břehu jezírka objevil keř bílých růží. Jedno poupě přežilo a pomalu rozkvétalo. Jak paprsek pro všechny. Proto tolika bojů... Proto snaha zachránit to.

Je naděje...

Pupen praskl a nádherná vůně se roznesla do vzduchu, jako kdyby pohladila všechno v okolí. Jak uzdravující lék na každý neduh. Nepříjemné teplo, které doteď svíralo každého, se odlepilo od jejich těl a vystřídal ho jemný chlad. Konečně se změnila ta tíživá bolest na hrudi v klidný tep.

Dřevo kouzelníka z vodní říše se rozeznělo, jak silně s ním uhodil do země hned na hranici východní země.

Přicházeli pomalu všichni. Všechny živly, které mohly ovlivnit tuhle bouři.

S každým dalším pokusem o ochranu růže a dostat se k ní, se nebe zatahovalo a jeho barva již byla jako černé uhlí. Nebýt jasných světel, která si sebou nesli, nebylo by vidět ani na krok.

Temnota prostupovala každým kouskem přírody, a jak plíživý had jí nořila do svého černého objetí.

Nikdo se tu ale nevzdával... Nikdo.

Kdo dopadl tvrdě na kolena, znova se zvedl. Kdo byl popálený, ošetřil se a pokračoval. Zranění, nezranění, pro jedinou šanci doteku milované a šťastné osoby šli dál. V opojném klidu... V rytmu jejich srdcí, která křičela: svoboda, tak hlasitě, že to doléhalo až ven z tohoto světa. Za brány reality, ve které se bojovat nedá. Tam jsou přesně daná pravidla. Ale tady... Je jen na nás, co si dovolíme přát.

Šli a drželi se za ruce. Bylo jedno, čím jsou, v tuhle chvíli byli jedním. Za nimi šlo světlo a ohromná síla, která znova prosvěcovala oblohu a uzdravovala matku zemi. Zda mají naději, to nikdo neví. Stále bojují, ale dělají tenhle svět jiným. Zvláštním... Jediným, ve kterém mohu být sama sebou a nikdo mi moje představy nemůže vzít. Tak jako ty vaše.

Tohle je nereálný svět, ale je jediný, který dává naději, že se dá jít dál. Zelená tráva, která povstává z popela, jak bájný Fénix. Květy Magnólií, které svou vůní tiší bolavé srdce. Chladná voda v jezírku, osvěžující popálenou pokožku. Zpěv ptáčků, zapisující se do zvukovodů, aby ani jeden tón neušel svému vyslechnutí. Na vodní hladině se ukazující obraz bílé růže. A v dáli boj... Boj všech, kteří věřili... Všech... Kteří věří a nepřestávají, i když někdo řekne, že je konec.

Oni tam jsou a bojují, stejně jako já. Hledají různé způsoby, jak se dá pomoci. Pěstují byliny, kouzlí, prosí, slibují a hlavně, nevzdávají se.

Hrdi na svou vlastní sílu jdou za vírou. Ne v boha... Ne v moc... Ne v peníze... Ale v lásku. Tak velká je síla sugesce.

Tohle je můj svět. Jiný než ostatní, ale jen fiktivní. Tady je člověk sám sebou.

Sedněte si na gauč a zavřete oči. Nadechněte se a ucítíte to...

Jste tam. Jste tahle chvíle, jste jedním z nich. Milující a vnímavá osoba, která slyší i trávu růst a to je dobře, protože z přírody jsme vzešli a do ní se vrátíme.

Už ho vidíte? Ano?

Není můj, ale je váš. To je vaše fantazie...