Memento Mori - 7. kapitola
6
Informace:
Jak moc je tenhle svět vlastně zkažený? Natolik, že si démoni již chystají své krvavé koupele? Že se andělé odmítají na planetu Zemi a její občany ba jen podívat? Říká se, že lidstvo je samo sobě největším nepřítelem. Ale co když to není tak úplně pravda? Co když za branami Země, za branami vnímání obyčejných smrtelníků, číhá nebezpečí ještě stokrát, tisíckrát horší? Co vlastně lidé vědí o svém světě?
Memento mori. Pamatuj na smrt.
A opět, po delší době, další díl... V poslední době jsem prostě neměla dost času na nic, natož na psaní, a prázdniny na tom nic nemění - naopak, budu v tahu téměř celé dva měsíce, takže ode mě toho asi moc neuvidíte. :D Každopádně, tuto kapitolu jsem, přiznám se, ani nekontrolovala, takže nějaké ty překlepy jsou rozhodně možné, a doufám, že se vám o něco napínavější, řekněme, část, bude líbit. :)
Upozorňuji, že příběh nemá v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ zpochybňovat jakékoliv náboženství, národnost, přesvědčení, sexuální orientaci apod. Jedná se o čistou fikci, nepoukazující na nic konkrétního.
Akční
Fantasy
Dobrodružné
Souboje
Záhady
„A co Theodor?“
Stela překvapeně zamrká, až jí hrníček s kávou málem vyklouzne z rukou, a tak jej raději opět položí na stůl.
„Co s ním?“
Zcela obyčejné čtvrteční odpoledne – děvčatům se zdaleka ještě nechtělo domů, v pátek měli od všeho zkoušení i testů volno, a tak se rozhodly, že si zajdou do kavárny blízko školy. Kromě Simony se Stelou byla ještě slečna s jedním z nejlepších prospěchů ze všech v jejich věku na gymnáziu, Ema, a Andrea, děvče, které už od primy reprezentuje jejich školu ve sportech. Ve své původní třídě se necítila dobře, a tak přešla minulý rok do prváku k nováčkům.
„Vypadá to, že si celkem rozumíte,“ Andrea si nabere pořádný kus jahodového dortu, oči jí přitom doslova září nadšením a touhou po odpovědích.
„Tak to vůbec není,“ hájí se Stela, přestože trochu nervózně. „Znali jsme se ještě před tím, než se jeho rodina odstěhovala, to proto. Jsme jen kamarádi.“ Což rozhodně nevysvětluje, proč ji Theodor někdy až příliš otravně pronásleduje, ale to je vedlejší.
„Tak kamarádi,“ vloží se do toho Simona a s Andreou si vymění významné pohledy. Stela uraženě nafoukne tváře.
„Nechte toho, když říká, že to není pravda, tak to asi pravda nebude, nebo vám to minimálně nechce říct,“ zastane se Ema konečně své kamarádky. Tmavovlasé děvče po ní hodí vděčný pohled. „Navíc, všichni víme, že Stela už je zadaná. Jen se zeptejte Siriuse...“
„Zrádkyně!“ Stela vystřelí na nohy, z očí jí šlehají blesky. „Nenávidím vás, všechny!“
Po stole s hlučným, pubertálním osazením, které vypukne v hysterický smích, se několik lidí v kavárně pohoršeně otočí, ale mladé slečny to samozřejmě nijak netrápí.
Domů kráčí asi o dvě hodiny později. Po návštěvě kavárny se skupinka ještě rozhodla pro malou procházku, než se cesty děvčat rozdělily a každá si šla po svém.
Dny byly stále delší a delší, a ani zima se už neukazovala tolik, jako dřív. Léto už bylo cítit ve vzduchu, a Stela se na něj rozhodně těšila. Od doby, co nastoupila na střední, se hodně změnila, ve všech ohledech. Dříve byla vždycky trochu zatrpklá a nespolečenská, ale střední škola má na každého jistý vliv, a v tomhle ohledu především. Kdo by to byl řekl?
Je fajn, že i Theodor si dá jednou za čas pohov a nechá děvče volně dýchat. Ne, že by jí jeho přítomnost vadila, naopak se z něj vyklubal i zajímavý společník, ale oba dva chápou, že být neustále nalepeni na sobě, to by byla pěkná hloupost.
V zamyšlení a oparu spokojenosti si ani nevšimne, že je něco špatně. Uvědomí si to teprve, když ji do nosu udeří nepříjemný zápach kouře. Ne obyčejného kouře, ale kouře vycházejícího z požáru. Nepříjemný zápach, při kterém je každé nadechnutí téměř nadlidský čin. Tak to musí být cítit, když se pálí lidská těla...
Nervózně polkne, jak jí mráz přeběhne po zádech a vzadu v hlavě zalechtá nepříjemné tušení. Zrychlí krok, a než se naděje, běží. Ty dobré dvě ulice od jejich domu zvládne v rekordním čase.
Zhruba v polovině ulice se tlačí hlouček zvědavců. Teď už skutečně běží podobně, jako před dvěma týdny na jednom ze školních závodů, tenisky si máčí v kalužích z deště včerejší noci. Lokty si prorazí cestu skupinkou, až stojí před ní a vyděšeně zírá na to, co vidí.
Celé první patro jejich domu je v plamenech. Celé patro. Ohnivé jazyky šlehají několik metrů vysoko, okenní tabulky teplo dávno nevydržely a praskly. Vchodové dveře zůstávají pootevřené a zápach, linoucí se z požáru, se nese celou ulicí.
„Počkej, tam nemůžeš!“ vykřikne kdosi, ale nikdo se za Stelou nevrhá, když se rozeběhne k otevřeným dveřím hořícího domu a bez většího váhání do nich vstoupí. Kouř ji okamžitě donutí rozkašlat se, hřbetem ruky si zakryje ústa a nos. O co se tu vlastně snaží? Co chce dokázat?
Jako první zamíří do kuchyně, logicky si odvodí, že požár asi musel začít odtamtud. Místnosti je sice v plamenech, ale zdaleka jí nepřijde nic špatně. Ne natolik, aby to způsobilo takové školy. Navíc, sem se požár ještě ani pořádně nerozšířil, takže odsud to není.
Stela proběhne předsíní do velké obývacího pokoje. Tam už je situace o něco horší. Jeden z plamenů jí olízne rukáv svetru a podpálí ho, takže děvčeti nezbývá, než ze sebe látku setřást a zahodit ji. V tom si všimne postavy ležící na zemi. Její kůže je nepřirozeně černá, téměř uhelnatá, a oči ve tváří nakloněné ke vchodu do místnosti doširoka rozevřené, ústa pootevřená v němém výkřiku.
Světlé vlasy, velké oči, pihovatá tvář. Stela neomylně pozná svou matku.
Z hrdla se jí vydere výkřik zoufalství, kouřem přidušený, když se vrhne do obývacího pokoje, ve snaze ještě něco udělat, přestože zdravý rozum jí spolehlivě do ouška řve, že už nezmůže nic. Ona je ale vůči tomu chytrému hlásku hluchá.
Byla zhruba v polovině pokoje, když ji silné ruce chytly za pas a pevně sevřely. Křičela, kopala a házela sebou, po tvářích jí tekly slzy zděšení a zoufalství, ale proti Alanovi se bránit nemohla.
„Je ti dobře? Nebolí tě hlava?“
Tamara se sklání nad Stelou, v očích starostlivý výraz. Už celou půlhodinu každých pět minut zkoumá, jestli se děvče příliš nenadýchalo kouře. I kdyby ano, ve své otupělosti by si toho pravděpodobně Stela nebyla ani vědoma.
Sedí na posteli, sotva si uvědomila, že přes ramena jí Alan přehodil svou mikinu. Asi se musela třást, když se sem dostali. V ruce drží hrnek s čajem, kterého se zatím ani nedotkla, a jen tupě zírá před sebe, v naprostém šoku. Alan stojí opřený o parapet okna a každou chvíli sleduje ulici. Celou půlhodinu nepromluvil.
Dveře hotelového pokoje se otevřou a dovnitř vkročí Norbert. Venku se začíná pomalu stmívat. Odloží si bundu na věšák a vkročí do místnosti. Tamara s Alanem na něj upřou pohledy. Mladík na chvilku stojí bez hnutí, pak nervózně přešlápne a zavrtí hlavou.
Stela pohled ani nezvedne. Ví, jak tohle všechno dopadne, protože to sama viděla. I přesto jí však po tvářích začnou téct slzy, které si vlastně ani setřít nechce.
Norbert věnuje děvčeti starostlivý pohled, pak sáhne na jeden ze stolů pro telefon. „Jdu to vyřídit se sociálkou,“ řekne potichu a opět zmizí na chodbu.
Theodor, který doteď seděl v koutě bez hnutí, tak, že o něm téměř nevěděli, se konečně zvedne. Udělá několik kroků, až stojí zhruba dva metry od Stely. „To máš z toho, že se paktuješ s démony.“
Alan po andělovi šlehne pohledem, ale nic neříká. Stela zvedne uslzenou tvář, která i přes potůčky slané vody stále vypadá naprosto seriózně. Setře si slzy hřbetem ruky. „Sirius,“ zkonstatuje. Stačilo nad tím chvilku přemýšlet, nad chováním Theodora v přítomnosti jejího kamaráda, nebo si vzpomenout na takové ty drobnosti, jakože nikdy nepil čaj ani kávu (převařená voda) a jen málokdy se ukázal na laborkách (příliš mnoho síry).
„Ty znáš nějakého démona?“ vysloví Tamara svou otázku co nejjemněji.
„Je to můj kamarád,“ vysvětlí Stela. „Známe se už nějaký čas. Kdyby mi chtěl ublížit, udělal by to dřív.“
Theodor se do toho s klidem vloží. „Možná, že je tohle právě jeho chyba…“ začne, ale Stela jej nenechá tu větu dokončit.
„A kdes‘ byl ty? Hm?!“ vyjede na anděla, konečně se zvýšeným hlasem. „Chodíš za mnou jako ocásek, ale když jsi potřeba, tak nejsi nikde! Proč si nedával pozor na ten dům? Proč tě něco podobného nenapadlo?! Říkal jsi přeci, žes‘ tohle už několikrát dělal!“ Vyskočí na nohy. „Nesnaž se tady posuzovat druhé, Theodore. Tohle je především tvoje chyba… Vaše chyba! Nikdy jsem se neměla dostat do téhle situace.“ Teď už skutečně ječí. „Podělaný Memento mori... Bylo by nejlehčí, kdybyste mě nechali v tý uličce chcípnout!“
S těmi slovy se otočí na podpatku a vyrazí z hotelového pokoje, Alanova mikina jí z ramenou sklouzne mezi dveřmi, a vydá se ven, na čistý vzduch.
Kus od hotelu protékala řeka, a nebyla by to řeka, kdyby přes ni nevedlo i několik mostů. Právě na jednom takovém Stela stála a dívala se dolů do řeky, v níž se odrážel měsíc a několik hvězd, vzhledem k tomu, že noc teprve pomalu začínala. Potřebovala chvilku pro sebe, chvilku, aby se mohla politovat. A zároveň ani trochu nelitovala toho, co řekla.
Za děvčetem se ozve série blížících se kroků. Nejdřív má Stela za to, že se jedná o nějakého kolemjdoucího, ale je okamžitě vyvedena z omylu, když se dotyčný opře o zábradlí mostu vedle ní. Alan, kdo jiný.
„Člověk nemůže být ani chvíli sám,“ zamrmlá Stela nevrle, ale to je vše. Jen po očku sleduje profil postaršího muže. Není to poprvé, co uvažuje o tom, že by mohl být vlastně docela hezký.
Alan hodnou chvilku čeká, než promluví. „Vím, jaké to je.“
„To určitě,“ utrousí Stela, aniž by o tom přemýšlela. Sama sobě již začíná lézt na nervy.
Tmavovlasý muž se pousměje nad její reakcí. „Bylo mi patnáct, když do našeho domu vtrhli démoni. Před mýma očima mi zabili matku, otce i dvouletého bratra, ale na mě řada nepřišla, jen proto, že dovnitř vtrhlo několik lovců společně s anděly. Jinak bych tu jistě také nebyl…“
Teď Stela skutečně zalituje svých slov. „Promiň,“ pípne. „Proč... Proč zrovna vy?“
Muž pokrčí rameny. „Démoni uvažují zvláštním způsobem. Jsou chytří, jenom mají trochu zvrácený smysl pro humor.“
„A co jsi dělal?“ Co mám dělat, abych se zbavila té šílené bolesti?
Při té otázce se Alan skutečně usměje a věnuje Stele dlouhý pohled. „Stal jsem se lovcem.“ Narovná se, z toho důvodu snad udělá i děvče to samé. „Mám pro tebe nabídku. Tamaře to neříkej, ne takhle, ale jsem schopný ti předat základy potřebné k lovení za tři měsíce. Čtvrt roku a bude z tebe skutečný lovec. Co ty na to? Nechám ti nějaký čas na zotavenou...“
„Ne!“ zarazí jej Stela okamžitě, až Alan překvapeně zamrká. „Žádný čas na zotavenou. Chci začít co nejdříve, prosím.“ Pokud se stane lovkyní, tak bude moct ničit ty bestie, které jí zabily rodinu, že? Je to tak? Pak udělá cokoliv, co je v jejích silách.
Tmavovlasý muž děvče ještě nějakou chvilku pozoruje, než spokojeně přikývne. „Správná volba,“ uzná. „Ale nejdřív…“ Vytáhne pravou ruku z kapsy, na moment zaváhá, pak ji natáhne ke Stele, položí ji jí na rameno a přitáhne děvče k sobě. „Držet v sobě negativní myšlenky není vůbec zdravé.“
Stela překvapeně zamrká. Když se nadechne, cítí zvláštní vůni. Snad je to koženou bundou, nebo možná Alanem samotným, každopádně jí ta vůně přijde uklidňující a okamžitě si ji spojuje s bezpečím. Chvilku jen překotně polyká, než to vzdá. Nechá slzám volný průchod, a když se rozpláče docela nahlas, jako malé dítě, Alan ji už k sobě oběma rukama pevně tiskne. Ani jí to zvláštní nepřijde.
A ten muž neustále opakuje, že všechno bude dobré.