Kdo je anděl a kdo dábel? část 3.
Informace:
Tak je tu třetí kapitola, i přes to, že na druhou nebyl žádný, nebo hodně malý ohlas. Moc mě to mrzelo a tak chci vidět, jestli jste si jen náhodou toho nevšimli. :) Jinak pěkné čtení a já zase mizím. ^×^
jenom poznámka: Myšlenky kurzívou.
V minulém díle jste četli: Za celý večer jsem se nezmohla na jinou myšlenku než na ni. Po jídle a sprše, ještě s mokrými vlasy, jsem vylezla do pokoje a na internetu jsem si našla nějaké Yuri povídky, pro jistotu, jak jsem to vlastně napsala. Sama to nedokáži posoudit, jelikož v tomto jsem neznalec. Byla jsem zklamána obsahem, jelikož s takto perverzním námětem jsem nepočítala. ,Příště už radši budu koukat jen na shoujo-ai povídky! Tohle je moc!‘ o jedné krátké mírné povídce jsem zaklapla notebook a usnula.
Kapitola 3
Zazněl naposledy ten zvuk, co zakončil hodinu a mě přejel po těle nepříjemný pocit. Mě ne oznamoval jen konec, ale i pokyn k přesunutí do kavárny, kde na mě bude čekat Rjóko. Dělalo se mi mdlo. Sbalila jsem si věci a zamířila na záchody. Před zrcadlem jsem přečesala culík, zkontrolovala obličej a srovnala uniformu. ,Tak, hezčí už si nebudeš a je čas se odebrat do šaten. Proč to sakra tak řeším. Je to přece holka proboha. Tohle bych potřebovala schovat, ale to i když se budu snažit, tak nevykouzlím.' Nakonec jako poslední tečku jsem na krk pověsila přívěšek na šňůrce a odešla.
U kavárny mi zdřevěněli nohy. Již nebylo cesty zpět. Věděla jsem to, ale mým nohám někdo poručil štronzo. Bylo to zvláštní, ale krok mi dělal větší potíže než v normálním stavu maraton. Nádech a výdech a pak už to docela šlo. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se po stolech. Ještě nikde neseděla. Sedla jsem si tedy ke svému oblíbenému stolu v rohu u zdi a zadívala na hodiny nad pultem. Nedivila jsem se, že tu ještě není, když je teprve deset minut po půl. Vždy, když jsem nervózní a nebo se bojím, že nestíhám, tak čas běží tak nesnesitelně pomalu. Tak jako dalších deset minut. Pohledem jsem prorývala vchod, dokud nepřišla. To mě pohltily rozpaky. Zamávat? Nevšímat a počkat až přijde sama? Toť otázka! Zabořila jsem hlavu do nápojového lístku a pečlivě jsem vybírala. Strach vybral za mě. „Jsem ráda, že jsi přišla Yamamoto-senpai. Bála jsem se, že se tu už nezastavíte. Můžu se posadit?" Zaslechla jsem za lístkem a energeticky přikývla. ,Chci být pryč. Je mi hrozně trapně. Ať už přijde někdo. Třeba servírka, kdokoli!’ Na to jako z nebes seslaná se ke mě naklonila slečna s bločkem a propiskou. „Máte vybráno madam?“ Vzpamatovala jsem se rozpaků a odvětila. „Dám si zelený čaj. Ten velký, jestli mohu poprosit.“ Slečna přikývla a tázavě se otočila k mé spolusedící. „Omlouvám se, právě jsem přišla a ještě jsem si nestihla vybrat, takže až budete přinášet čaj, tak vám svou objednávku řeknu.“ S tím si vzala Nápojový lístek a zahleděla se do něj a oči jí kmitali po řádcích. Servírka se uklonila a odešla dělat čaj. Obě dvě jsme se dále dívali do lístků a mlčeli. Hlavou mi bleskla znovu jedna myšlenka a za ní další a pak to bylo již jak v obr pračce zapnuté na ždímání. Vyrušil nás v těžkém mlčení až konvička a šálek na tácku. Ryóko si hbitě objednala zázvorový tonik a dorajaki s fazolovou pastou. Když odešla, nedalo mi to furt držet jazyk za zuby a zeptala jsem se na první otázku, která mě vrtala v hlavě nejdéle. „Proč jsi mi tolik věřila, že nejsem ta, co by tě zmlátila? Každý na mě kouká jako na Sadoko a ty jsi úplně klidná, proč?“ Ani jsem nevěděla proč to říkám, ale zajímavost překonala rozum a tak to bylo venku. „To je proto, že jsem chodila s dost grázlama a gangstery, tak mi hned došlo, že ty by jsi neublížila ani mouše.“ Odvětila s naprostým klidem a bez náznaku jakýchkoli emocí. málem jsem vyprskla čaj na její právě přinesený tonik. ,Takže ono je právě skoro začátek roku, pro ní prváku, a ona už chodila, cituji, s dost grázlama a gangstery?! Jako kdy?! V kolíbce?’ Čekala jsem vysvětlení, ale ona jsi v klidu nalévala pití. Jak může mě nechat takhle pěnit? „Chceš slyšet vysvětlení?“ dodala když už nechávala odkapávat z lahve poslední kapky. Vykulila jsem oči ještě víc. než do teď. Pokračovala: „To proč se tě lidí bojí, je tvoje minimální projevování emocí. Tím lidi okolo sebe zastrašuješ a straní se ti. Ne, že by to bylo špatně, mě se to na tobě líbí, ale ostatní to berou trošku jinak.“ Mě se to na tobě líbí... ty slova mi projela od prodloužený míchy až k čelu a zase zpátky. „No, změňme téma.“ Dodala. „Tak třeba jaké máš koníčky? Třeba pletení, nebo vyšívání malých koťátek?“ Podívala jsem se na ní jak blázna a ona pochopila, že to není dobrý tip a usrkla si pití se stálým pohledem na mě. „Mám pár koníčků, ale nejsou tak dobrý, jako tohle. Třeba ráda čtu, povětšinou mangu, ale to se taky počítá.“ Odvětila jsem při nalévání dalšího šálku. Debata pokračovala a už se ani tolik nezadrhávala. Nakonec jsme se rozmluvily natolik, že ani nevím jak uběhla další hodina. Zaplatili jsme vše, co jsme snědli, s dlouhém přemlouvání, že svoje platím sama a vyšli jsme ven. Nakonec jsem jí šla ještě doprovodit, aby nezjistila, že po té chci ještě do školy se podívat po tom sešitě a moc mě chtěla doprovodit alespoň kousek. Myslela jsem, že prvotní nervozita opadla, ale když jsme se už měli loučit, tak se stal pravý opak. I prvňáček s tahákem je klidnější! Nakonec jsem se předčasně a velmi rychle rozloučila a otočila se zpět ke škole. Jen, co jsem zašla za roh, jsem zrychlovala tempo. Nedokázala přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím ušmudlaným předmětem. , Cokdyž ho má ještě ta knihovnice, jak bych jí řekla, že se na něj chci podívat? Jakože jsem našla už komu patří? Nebo se vymluvit na něco jiného? Třeba, že hledám indicie pro to, komu by mohl patřit? ... Sakra Zakuro nejsi Sherlock. Třeba tě něco napadne tam.’ Už jsem nabrala tempo, že se mi prášilo od bot, když jsem dorazila do školy. Poslední hodina do zavírání školy. To mě popohnalo až do třetího patra před knihovnu. Jen co jsem vešla do dveří věděla jsem, že problém s knihovnicí je vyřešen. Notes ležel na stejném místě jako minule. Rozhlédla jsem se po ostatních. Nikdo si mě ani nevšiml. Okamžité hmátnutí a nenápadný sprint k nejbližšímu stolu. , To není možné, aby to tam někdo zase hodil bez prohlídnutí obsahu. Ten majitel chce abych ho tu našla.’ Otočila jsem na stránku, kde jsem skončila a dala se do čtení nového textu. Bez mrknutí oka jsem smlsla dvě stránky. Rozepsal se konečně a jak ta slečna jí už poprvé políbila, a pak jsi uvědomila, že se asi poslední minutu vůbec neovládala. Nakonec jí došlo, že jí ona polibek oplácela a nemohla se udržet a přidala další a další. Svíjela jsem se na židli a sešit jsem si víc a víc chrula pod vlasy, aby nikdo neviděl, co to vlastně čtu. Na konci byl po kraji napsaný dovětek: „Nevadí mi když do něj budeš psát. Klidně dál pokračuj. Píšeš opravdu dobře. A kdo jsi? Já se jmenuji Misaki.“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
