Šest bratrů - 1. kapitola
Informace:
Jane se stěhuje do nového domova. Neví co ji bude čekat ani kdo v něm bydlí. Jaké bude pro ni překvapení, že v domě žije šest bratří z toho dvojčata jsou její spolužáci a další dva navštěvují stejnou školu jen jsou o ročníky výš. Jaký bude její první den v novém domě? Přijmou ji a přijme ona je?
Nový domov
Čekala jsem asi pět minut, než se někdo uráčil otevřít dveře. Už jsem se chystala odejít, když se otevřely dveře. Otevřel mi blonďáček. Asi o rok starší než jsem byla já. Znala jsem ho ze školy. Chodil o třídu výš.
,,Ahoj, ty jsi Jane?’’ zeptal se hoch. Jen jsem přikývla. Hoch mi udělal místo, abych jsem mohla projít. Vstoupila jsem dál. ,,Já jsem Hakuren Klein.’’ představil se mi.
,,Jane...Jane Mizuki.’’ dostala jsem ze sebe.
,,Hoši, Jane dorazila.’’ křikl na celý barák Hakuren. Z jedné místnosti vyběhli dva hoši. Hned jsem je poznala. Byli to mí spolužáci dvojčata Teito a Mikage Kleinovi.
,,Mikage, Teito?’’ dostala jsem ze sebe.
,,Jane? Nevěděl jsem, že jsi to ty.’’ dostal ze sebe Mikage.
,,Vítej Jane.’’ řekl Teito a usmál se.
,,Zbytek dorazí večer.’’ řekl mi Hakuren.
,,Ono je vás víc?’’ byla jsem překvapena.
,,Celkem je nás šest.’’ usmál se Mikage.
,,Páni...’’ dostala jsem ze sebe.
,,Teď ti ukážu tvůj pokoj.’’ řekl Hakuren a vzal mi kufr. Šla jsem za ním.
Dům měl jen jedno poschodí, ale se spousty pokojů. Hakuren mě odvedl dlouhou chodbou od schodů doleva, až na konec chodby. Zastavil se u posledních dveřích.
,,Tak tady je tvé království.’’ řekl a otevřel dveře a nechal mě vstoupit. Poté vstoupil za mnou a odložil můj kufr. Pokoj byl velký. U okna psací stůl. skříň, velká postel pro princeznu a noční stolky. ,,Tak snad se ti tu bude líbit. Jinak kdyby si něco potřebovala jsme tu pro tebe všichni.’’ usmál se na mě.
,,Díky, jen se chce zeptat, kde je koupelna?’’ zeptala jsem se.
,,Hned vedle tvých dveří.’’ odpověděl mi Hakuren. ,,Teď si tu vybal v klidu. Budeme v jídelně. Ta je dole nalevo od schodů. Kdyby něco, tak a křič.’’ řekl mi a poté odešel. Já si sedla na postel a podívala se po velkém pokoji.
,,Tak teď tady budu žít.’’ řekla jsem si nahlas. Poté jsem se vrhla na vybalování věcí. Věci do školy jsem měla v batohu, který jsem měla na zádech a věci a pět knížek v kufru. Vybaleno jsem měla do patnácti minut. Pak jsem se z košile a tříčtvrťáků převlékla do kraťasů a tílka. Byl duben, a i když teplo moc nebylo, tak i v zimě jsem po bytě chodila v tílku. Poté co jsem se převlékla a vybalila věci, šla jsem dolů.
Ve velké chodbě jsem se z orientovala a šla jsem do jídelny.
V jídelně u velkého stolu seděl Mikage, Teito a Hakuren. Zrovna jedli.
,,Promiňte, nechci rušit.’’ promluvila jsem.
,,Nerušíš. Nedáš si taky?’’ zeptal se Mikage. Chtěla jsem říct, že hlad nemám, ale v tom mi zakručelo v žaludku.
,,Hned ti přinesu porci.’’ řekl Hakuren. Přikývla jsem.
,,Jak je to tu s jídlem? To si vaříte sami?’’ vyptávala jsem se.
,,Vaříme si sami a suroviny si taky kupujeme sami. Jednou týdně je velký nákup, kdy chodíme všichni a každý mědíc dáváme nějakou tu částku do fondu, ze kterého se pak kupují věci.’’ vysvětlil mi Teito. Jen jsem přikývla.
,,Dobrou chuť.’’ popřál mi Hakuren, který mi dal jídlo přede mne.
,,Díky, i vám.’’ taky jsem jim popřála a dala se do jídla. ,,To tady bydlíte od mala?’’ zeptala jsem se, když jsem polkla sousto.
,,Ano, ale poté co rodiče zemřeli při autonehodě tu žijeme sami a profesor Frea Kreuz nám hodně pomohl.’’ řekl mi Mikage.
,,To je mi líto.’’ řekla jsem. Nevěděla jsem, jaké to je přijít o rodiče. Mamka zemřela, když jsem se narodila a otec žije, ale utekl a dluhy mi zanechal.
,,V pohodě, a co se stalo tobě?’’ zeptal se Hakuren.
,,Promiňte, ale o tom mluvit nechci.’’ řekla jsem.
,,Chápeme, až o tom budeš chtít mluvit, řekneš nám to.’’ usmál se Teito. Taky jsem se usmála.
,,Jaké máš plány na dnešek?’’ zeptal se mě Hakuren.
,,Dělat úkoly do školy, je toho moc.’’ přiznala jsem.
,,Tak můžeme je dělat společně.’’ navrhl Mikage. Podívala jsem se na něho i Teita.
,,Pokud ovšem budeš chtít.’’ dodal Teito.
,,Ráda si to udělám sama.’’ odmítla jsem pomoc.
,,Kdyby něco, jsme tu pro tebe.’’ usmál se Hakuren. Úsměv jsem mu oplatila.
,,Kdo to uvařil?’’ zeptala jsem se a dojídala jsem jídlo.
,,Teito.’’ řekl Mikage a poklepal ho po ramenou.
,,Je to výborné.’’ pochválila jsem mu jídlo.
,,Díky.’’ zrudnul Teito.
,,Kde je kuchyně?’’ zeptala jsem se, když jsem dojedla.
,,Tady vzadu, ale já to odnesu.’’ řekl Hakuren.
,,V pohodě, já to odnesu.’’ usmála jsem se. Vstala jsem a šla dozadu. Tam byla hromada nádobí. Nejspíš to po sobě neumyli ještě. Pomyslela jsem si. Hned jsem se vrhla do mytí.
,,Nech to být, to pak uděláme.’’ ozval se Teitův hlas za mými zády. Lekla jsem se a upustila talíř, který jsem do umyla. ,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.’’ omluvil se mi hned.
,,V pohodě. Jinak ráda pomohu, když tu teď budu bydlet.’’ řekla jsem a začala sbírat střepy. Teito mi hned přišel na pomoc. Velké střepy jsme hodili do koše rukou a malé střepy se smetly na lopatku a pak do koše. Poté jsem se vrhla zase na mytí nádobí. Teito popadl utěrku a začal mi pomáhat.
,,Jak se ti tu líbí?’’ zeptal se mě Teito při mytí nádobí. Podívala jsem se na něho.
,,Je to tu moc velké, ale pěkné.’’ musela jsem uznat.
,,To jo, naši nám zanechali velký majetek, tak tu můžeme dál bydlet. Ale jsem rád, že tu jsi. Aspoň se víc sblížíme. Teda...tím...chci říct...mno….že se líp poznáme.’’ vykoktal ze sebe Teito.
,,Možná jo.’’ řekla jsem tajemně. Poté co jsme udělali nádobí jsme se vrátili do jídelny.
,,Kde jste tak dlouho?’’ zajímalo hned Mikageho.
,,Dělali jsme nádobí.’’ odpověděl Teito.
,,Měl si říct, já bych ti pomohl.’’ řekl Hakuren.
,,To já to chtěla udělat a pomoci.’’ zastala jsem se Teita.
,,Rozvrh prací se udělá až tu budeme všichni.’’ oznámil Hakuren.
,,Ráda, jsem to udělala.’’ oznámila jsem. ,,A teď mě omluvte, jdu se učit.’’ omluvila jsem se jim.
,,Jedno z pravidel je, že domácí úkoly, referáty a eseje se dělají tady společně a učit se v pokoji, tak pokud si jdeš dělat úkoly, tak to přines sem.’’ oznámil mi Mikage.
,,Ale já pomoc nepotřebuju.’’ protestovala jsem.
,,Nikdo ti pomáhat nebude, dokud si o ni sama neřekneš, ale úkoly si píšeme tady v jídelně.’’ vysvětlil mi líp Hakuren.
,,Aha, dobrá.’’ rezignovala jsem. Vstala jsem a šla do svého pokoje. Vzala jsem si celou tašku a přinesla do jídelny. Zasedla jsem ke stolu a vytáhla japonštinu, že se na ni vrhnu jako první.
,,Stačilo si přinést daný předmět a ne celé učivo.’’ zasmál se Mikage.
,,Já potřebuju udělat všechno.’’ dodala jsem.
,,Vlastně ty jsi za celý měsíc nic neudělala, že?’’ vzpomněl si Teito. Jen jsem přikývla. Poté mi kluci dali pokoj a já se věnovala japonštině. I hoši si vzali učení a dělali si domácí úkoly. Teito s Mikagem si občas něco zašeptali, jak si radili. Po japonštině jsem si vzala dějiny. Po dějinách jsem si vzala ekonomiku, marketing a nakonec matiku. Když jsem bojovala s matikou, tak se otevřely dveře.
,,Jsem doma.’’ ozval se hlas z chodby. ,,Už dorazila náš přírůstek do rodiny?’’ zeptal se mužský hlas a šel do jídelny. Podívala jsem se na něho. Byl to muž se světle hnědými vlasy i oči. Na nose měl brejle. Vstala jsem ze svého místa a šla slušně si s ním podat ruku.
,,Jane Mizuki.’’ představila jsem se a nastavila ruku.
,,Castor Klein.’’ představil se mi s úsměvem a ruku přijal. Poté jsem si zase sedla na své místo a dál se věnovala matice. ,,Doufám, že ti to tu kluci ukázali.’’ řekl Castor, když se vrátil s jídlem z kuchyně.
,,Ukázali mi koupelny, můj pokoj, jídelnu a kuchyň.’’ přiznala jsem. Castor jen přikývl.
,,Takže ty taky studuješ na stejné škole, jako kluci?’’ začal se vyptávat Castor.
,,Chodí i s námi do třídy.’’ ozval se hned Mikage.
,,Vážně?’’ podivil se Castor.
,,Jup.’’ odpověděla jsem.
,,Tak to se můžete učit společně.’’ řekl Castor s úsměvem.
,,Jane, moc nechce.’’ přiznal Mikage.
,,Tak hlavně ji nenuťte.’’ přikázal jim Castor. Poté co jsem se doprala s matikou a sklidila věci ze stolu do tašky, jsem si tašku odnesla do svého pokoje a šla do jídelny si nandat jídlo k večeři. Už jsem měla hlad. Nandala jsem si a pak zasedla ke stolu. V tom se otevřely znovu dveře.
,,Jsme doma.’’ ozval se líbezný hlásek. Řekl jsme? Zeptala jsem se sama sebe. Poté do jídelny vešli dvě mužské postavy. Muž s dětskou tvářičkou a bílými vlasy. A poté blonďák s modrýma studánkovýma očima. Hned jsem ho poznala. Patřil na naší škole k nejvíce sexy klukům, kterého obletovaly samé dívky. Jmenoval se Frau. A já s ním mám žít pod jednou střechou. Taky se o ně traduje, že je to sukničkář a vyspí se s každou, kterou si zamane. ,,Vítej mezi námi. Já jsem Labrador.’’ přistoupil ke mně muž s dětskou tvářičkou a představil se mi.
,,Jane Mizuki.’’ představila jsem se taky a podali jsme si ruce.
,,Frau Klein, konečně ženská v domě.’’ představil se mi Frau. Taky jsme si podali ruce.
,,Jane Mizuki.’’ taky jsem se mu představila.
,,Fraue, klidni hormony, není tu, aby po nás uklízela, ale aby tu žila, učila se atd...’’ zarazil Castor Fraua.
,,Vždyť vím.’’ ušklíbl se Frau. ,,Ale odněkud tě znám.’’ dodal a zadíval se na mě.
,,Ze školy se znáte. Chodí na stejnou školu jako my. a Zrovna s námi do třídy.’’ vyhrkl hned Mikage.
,,To je možné. Co je k jídlu?’’ zeptal se Frau a šel do kuchyně si nandat jídlo. Já dojedla, tak jsem to šla odnést do kuchyně a umýt co tam zbylo.
,,Nech to být, to pak uděláme na jednou.’’ křikl na mě Teito. Nechala jsem to být teda.
,,Omluvte mě.’’ omluvila jsem se a šla do svého pokoje.
Tam jsem si vzala svoje věci a šla do koupelny. Tam jsem se zamkla a začala se svlékat a hupsla jsem pod sprchu. Vysprchovala jsme se a oblékla jsem se znovu do věcí na doma. Takže tílko a kraťasy. Vyšla jsem ven a zalezla do pokoje. Ještě jsem se chtěla učit. Učila jsem se zeměpis, když někdo zaklepal na dveře. Podívala jsem se ke dveřím a řekla dále. Dveře se otevřely a v nich stál Castor.
,,Promiň, že tě vyrušuju, ale mohla by si na chvíli dolů? Chtěli bychom něco probrat.’’ omluvil se se Castor.
,,Jasně, hned tam budu.’’ souhlasila jsem. Hned jsem vstala a šla dolů do jídelny k ostatním.
V jídelně už byli všichni. Jen se čekalo na mě a Castora. Oba jsme zasedli ke stolu. Slovo si vzal Castor.
,,Svolal jsem si vás, abychom probrali pár věcí.’’ začal Castor. ,,Nejdřív k úklidu. Zítra tu bude vyset arch, kde bude rozpis prací pro každého. A kdo to bude zanedbávat, tak ho bude čekat pokuta. Vydá do kasičky desítku.’’ rozhodl Castor. Přitom hlavně pozoroval Mikageho a Teita. ,,A poslední věc, nikdo bez dovolení majítele pokoje mu tam nevkročí. A bude se chovat slušně.’’ napomenul a sledoval přitom Fraua. ,,Rozuměli všichni?’’ zeptal se a podíval se po nás všech. Všichni jsme přikývli, že rozumíme. ,,Tak to je vše. Máte rozchod.’’ rozpustil nás. Vstala jsem, že se půjdu zase učit, když se ozval Mikage.
,,Kam jdeš Jane?’’ zeptal se mě Mikage.
,,Učit se, proč?’’ divila jsem se.
,,Ty se nebudeš s námi dívat na zprávy?’’ divil se Mikage.
,,Já to nesleduju.’’ přiznala jsem.
,,To je špatný, pojď se dívat taky. Neruš naší tradici.’’ žadonil Mikage.
,,Mikage, nenuť ji, když nechce.’’ zastal se mě Castor.
,,A jsem jen spolu bydlící a ne vaše rodina.’’ dodala jsem.
,,Ale já tě beru jako součást naší rodiny, ale jak chceš.’’ přiznal se mi Mikage. Tím mě zaskočil.
,,Promiň, ale jdu se učit.’’ omluvila jsem se a šla jsem nahoru. No šla, spíš utekla.
Zavřela jsem se na zámek a zasedla ke stolu. Na učení jsem neměla ani myšlenky. V hlavě mi zněla poslední Mikagova slova. ,,Beru tě jakou součást naší rodiny.’’ Po tvářích mi tekly slzy. Ani nevím, co to rodina je. Otec byl stále někde v tahu a zadlužoval se. Hrál v kasínech automaty nebo poker. Nikdy nebyl doma a když už byl, tak jen se najíst a převléct se. Ani doma nespal. Sama jsem se divila, že na nás nepřišla sociálka a mě mu neodebrala. A takhle jsme žili do mých osmnácti let. V mých osmnácti let přišla exekuce, že si bere všechny věci co tu jsou a já se mám do měsíce vystěhovat. Otec se neukázal, aby mi to vysvětlil. Telefon jsem neměla, tak zavolat mu nešlo. Pochopila jsem, že otec utekl a veškeré dluhy, které nadělal nechal na mých zádech. Od té doby to šlo se mnou z kopce. Dokud mi nedal tuhle adresu profesor Kreuz. Po chvíli jsem se vzpamatovala a šla se dál věnovat učení. Nikdo mě už neotravoval a já mohla pak jít v klidu spát. Ale nemohla jsem usnout jen tak hned. Musela jsem přemýšlet o svém životě a o tom co se tu stalo. Měla jsem nový domov. A nechtěla jsem si to připustit ani jsem si to neuvědomovala, ale začala jsem žít život v nové opravdové rodině, ve které se toho ještě hodně stane.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.