Čtveřice přátel - Rozdělení - 2. část
Informace:
Je tu druhá část Čtveřice přátel - Rozděleni
Rozděleni - 2. část
VERONIKA:
Objevili jsme s Frauem na kraji skály nebo co to bylo. Bylo to o fous. Chyběl kousek a mohli jsme spadnout. O dva kroky jsme ustoupili v zad. Jane ani Ichinoseho jsme nikde neviděli.
,Kde je Ichinose a Jane?‘‘ zeptala jsem se vyděšeně. Představila jsem si, jak padají z té skály.
,,Nevím, ale zajímalo by mě, kde to jsme my.‘‘ řekl Frau. Musela jsem uznat, že má pravdu.
,,Zkusím vysílačku.‘‘ vzpomněla jsem si na ni. ,,Jane, Ichinose, jste tam?‘‘ ozvala jsem se, ale kromě šumu nebylo nic slyšet. Nikdo se neozýval.
,,Zkus se ozvat Sebastianovi, třeba ví co se děje.‘‘ navrhl mi Frau. Zkusila jsem to, ale kromě šumu nic.
,,Mám strach.‘‘ přiznala jsem se. Měla jsem na krajíčku. Bála jsem se o nás dva, o Jane i Ichinoseho.
,,Neboj najdeme je.‘‘ řekl mi Frau a usmál se na mě. Chtěla jsem mu úsměv oplatit, ale nešlo to. V tom mě Frau objal. Nečekala jsem to. Taky jsem ho nakonec objala a rozbrečela jsem se, jak tehdy, když jsme trénovali u bobra Davida a Jane mě objala. ,,Promiň.‘‘ zašeptal mi do ucha Frau. Odtáhla jsem se od něho a setřela si slzy.
,,Za co?‘‘ zeptala jsem se ho, proč se mi omlouvá.
,,Za to obětí, ale musel jsem, tě obejmout.‘‘ vysvětlil mi Frau.
,,V pohodě. To já se omlouvám, že jsem se takhle složila.‘‘ omluvila jsem se spíš já a setřela další stékající slzy.
,,To je v pohodě. Sice nevím kde, ale půjdeme najít Jane s Ichinosem.‘‘ navrhl mi Frau. Přikývla jsem na souhlas. Chytil mě pevně za ruku a vyrazili jsme.
,,Radši budeme potichu. Myslím si, že je to skutečný svět a ne jen nějaká simulace.‘‘ zašeptal Frau.
,,Dobře.‘‘ souhlasila jsem. ,,Jen by mě zajímalo, co se stalo.‘‘ dodala jsem.
,,To i mě. Jen doufám, že za tím ten démon nestojí. To by mě namíchlo. A zrovna jsem ti dneska ráno říkal, že se není čeho bát.‘‘ začal si to Frau vyčítat.
,,To je v pohodě, já sama jsem řekla, že se ho už nebojím. Ty za nic nemůžeš.‘‘ snažila jsem se uklidnit Fraua. Překvapilo mě to, že to dokážu říci v klidu. Frau se na mě podíval a já na něho. Usmál se na mě a já na něho. Takhle krásně jsem se dlouho necítila. Ale strach jsem přesto měla a to velký. Už ani ne tak o sebe, jako o Jane a Ichinoseho. Při chůzi jsme se dívali kolem sebe, jestli neuvidíme někde Jane nebo Ichinoseho. Doufala jsem, že jsou spolu a ne rozděleni. Chtěla jsem zkusit vysílačku, ale bála jsem se, že na sebe hodíme upozornění. Člověk nikdy neví, kdy je to dobrák a kdy záporák.
Šli jsme takhle potichu celé odpoledne. Už se začínalo stmívat. Nedali jsme si žádnou přestávku. Byla jsem unavená, vyčerpaná a hladová. Přesto jsem mlčela, chtěla jsem najít Jane a Ichinoseho.
,,Utáboříme se tady. Zkusíme najít něco k jídlu.‘‘ navrhl mi Frau. Přikývla jsem hlavou na souhlas. Když se v tom ze stromů ozval hlásek. Ohledli jsem se, ale nic jsme neviděli. Pak před námi stála liška. Lekla jsem se a víc stiskla Frauovi ruku.
,,Co vy tu?‘‘ zeptala se liška.
,,My hledáme přátelé a co ty tu?‘‘ zeptal se Frau.
,,Já tu blízko bydlím a jdu domů. Jaké přátelé?‘‘ zeptala se liška. ,,Jak se jmenujete a jak vaši přátelé?‘‘ vyptávala se dál. Frau se nadechoval, že něco řekne, ale já ho předběhla.
,,Já jsem Verča, to je Frau a hledáme, Jane s Ichinosem.‘‘ představila jsem nás.
,,Tak to vy jste žili u Rena a Smíška.‘‘ řekla liška. ,,Pojďte honem ke mně, a tam si promluvíme.‘‘ řekla liška. Podívala jsem se na Fraua. Ten přikývl. Oba jsme vyrazili za liškou.
Dorazili jsme do doupěte lišky. Bylo tam útulno a měla doma čtyři mláďata. Byla rozkošná. Bála jsem se, ale když tu byl semnou Frau, tak ne tolik.
,,Mé jméno je Chytrák.‘‘ představila se nám liška. Posadili jsme se ke stolu a liška začala dělat večeři. Vonělo to tam a já zjistila, že mám hlad. ,,Co se stalo, že jste se rozdělili?‘‘ zeptala se nás a dál ohřívala jídlo. Frau jí řekl, že jsme byli u démona Sebastiana a v simulačním stroji a jak jsme se objevili na té skále.
,,Tak přeci je to pravda.‘‘ pronesla liška Chytrák
,,Jaká pravda?‘‘ zeptala jsem se.
,,Že si někdo hrál se simulačním přístrojem.‘‘ vysvětlila nám liška Chytrák.
,,Jak někdo hrál?‘‘ zajímalo Fraua.
,,Sulli jsme viděli předevčírem, jak utíkala od Sebbyho vily pryč. Někdo s ní mluvil, jen nevím kdo už a jemu se pochlubila, že mu rozbila ten jeho stroj.‘‘ vysvětlila liška Chytrák.
,,Tak že zatím nestojí Sebastian, ale Sulli!‘‘ rozzlobil se Frau a dal ruku v pěst. Jinak jsme se stále drželi za ruce.
,,Vypadá to tak. Dneska tu přespíte. Zítra vás zavedu k medvědovi. Bydlí nedaleko.‘‘ rozhodla liška Chytrák. Souhlasili jsme. Najedli se a šli spát. Spali jsme v jedné posteli, kterou pro nás jedno liščí mládě uvolnilo. S Frauem jsme se drželi za ruce a přitiskla jsem se k němu. Pak jsem usnula.
FRAU:
Zjevili jsme se na skále. Podíval jsem se dolů a myslel, že spadnu, jak se mi udělalo zle. S Verčou jsme udělali dva kroky vzad. Už to nebylo tak strašné. Chybělo kousíček a mohli jsme se skácet dolů, což by byla naše smrt. Jane ani Ichinose s námi nebyli. Divil jsem se, proč tu nejsou, když to má být simulace a Sebastian říkal, že budeme všichni pohromadě. Verča se zeptala, kde je Jane a Ichinose. Odpověděl jsem, že nevím, což byla pravda, ale řekl jsem hned na to, že zajímá mě, kde to jsme my. Pomalu mi docházelo, že simulace to nebude. Verča si vzpomněla na vysílačku a hned ji zkusila. Nikdo se nám neozval. Navrhl jsem, ať zkusí se spojit se Sebastianem, i když jsem sám věděl, že to nemá cenu, že to bude stejný výsledek. A taky jsem měl pravdu. Nikdo se neozval. Verča mi přiznala, že má strach. Snažil jsem se ji uklidnit, že je najdeme a usmál jsem se na ni. Všiml jsem si, že by se taky ráda usmála, ale nejde jí to. V očích jsem jí četl strach. Neodolal jsem a prostě jsem ji objal, jak by to udělala, Jane. Sice ji nahradit nemůžu, ale věděl jsem jedno, že to potřebuje. Bylo mi jedno, co si pomyslí, ale musel jsem to prostě udělat. Překvapilo mě trochu, že mě taky objala a rozbrečela se. Objímal jsem ji a pak jí do ucha zašeptal omluvu. Odtáhla se ode mne, setřela si slzy a zeptala se, proč se jí omlouvám. Vysvětlil jsem jí to, že je to za to objetí. Verča řekla, že je to v pohodě že se omlouvá, za to, že se takhle složila. Mávl jsem nad tím rukou. Řekl jsem rozhodným hlasem, že i když nevím kde Jane a Ichinose jsou, tak je půjdeme najít. Verča semnou souhlasila a vydali jsme se na cestu.
Chytil jsem Verču za ruku a šli jsme. Po chvíli jsem zašeptal, že budeme potichu, že toto není simulace, ale skutečný svět. Byl jsem si tím už jistý. Verča zašeptala, že dobře, a že by ji zajímalo, co se stalo. To by zajímalo i mě a řekl jsem, že doufám, že v tom nemá prsty Sebastian, že by mě to namíchlo, když jsem zrovna Verče ráno říkal, že se není čeho bát. Prostě jsem si to vyčítal. Dával jsem si to za vinu. Překvapila mě reakce Verči. Řekla v klidu, že si nemám nic vyčítat, že za nic nemohu, že sama řekla, že se nebojí. Podíval jsem se na ni a usmál jsem se. Verča mi úsměv tentokrát oplatila. Byla už klidnější, i když z očí jí stále čišelo, že se bojí. Poté jsme šli mlčky a dívali se z jedné strany na druhou. Hledali jsem Jane a Ichinoseho. Říkal jsem si, kde asi jsou a jestli jsou spolu jako já s Verčou. Držel jsem ji pevně za ruku. I ona se pevně držela. Ale už se tak nechvěla, i když trošku ještě jo. Přestávku jsme si neudělali. Nechtěl jsem kvůli tomu, že bychom mohli na někoho narazit a člověk neví, jestli je to klaďas nebo záporák, a kdybychom seděli, tak bychom se mohli pozdě postavit a začít utíkat. Nechtěl jsem to riskovat. Už se začínalo stmívat. Navrhl jsem, že se tu utáboříme, ale že nejdřív najdeme něco k snědku. Verča semnou souhlasila. V tom jsme zaslechli hlas ze shora, ale když jsme se tam podívali, nikdo tam nebyl. Cítil jsem, jak mi stiskla Verča ruku víc. Podíval jsem se na ni a pak před sebe. Před námi byla liška. Stiskl jsem Verče ruku a byl přichystaný ji bránit zuby nehty. Promluvila, co tu děláme. Odpověděl jsem pravdu, že hledáme přátele. Zeptala se nás, jak se jmenujeme a jak naši přátele. Chtěl jsem jí odpovědět, jak se jmenuje ona a nějak zjistit, na čí straně je. Jenže Verča mě předběhla a sama se představila, představila i mě i Jane a Ichinoseho. Byl jsem překvapen, že to říká takhle v klidu. Stále jsme se drželi za ruce. Pozorně jsem pozoroval lišku. Liška zmínila jméno Rena a Smíška. Prý máme jít s ní. Moc se mi nechtělo, ale v očích Verči jsem četl, že by ráda šla. Usoudil jsem, že to možná bude i bezpečnější než spát venku a tak jsem nakonec s tím souhlasil. Šli jsme za liškou.
Dorazili jsme do doupěte lišky. Tam jsme našli čtyři mláďata, jak si hrají. Liška se nám představila, jako Chytrák a pak začala ohřívat večeři. Už jsem měl hlad a myslím, že jsem nebyl jediný. Chytrák se nás zeptal, jak se stalo, že jsme se rozdělili. Asi si pomyslel, že jsme se pohádali nebo tak něco. Ale já řekl, jak se to stalo. Jak jsme byli u Sebastiana a v simulačním přístroji, a jak jsme se pak objevili na skále. Chytrák pronesl, že je to pravda. Zajímalo mě, co má namysli. Verča mě předběhla a sama se zeptala. Nepoznával jsem ji. Byla spíš zamlklá a teď sama komunikovala. Chytrák řekl, že si někdo hrál se simulačním přístrojem. Zeptal jsem se jak hrál. Už jsem to viděl, že si Sebastian s tím hrál a naschvál nás poslal každého jinam. A i do skutečného světa. Chytrák nám řekl, že včera viděli ještě s někým vidět utíkat Sulli od Sebastiana a někomu se prý pochlubila, že mu ten stroj rozbila. Nemohl jsem věřit svým uším. Vždyť sama Sulli říkala, že se Sebastianem nevychází. Pak mi to došlo. Chtěla se mu pomstít, rozbila mu ten přístroj, aby vina padla na něho, že nás poslal do nebezpečné situace. Pronesl jsem to i na hlas, že zatím Sebastian teda nestojí, ale Sulli. Dost mě to rozčílilo a dal jsem volnou ruku v pěst. Možná tu druhou jsem stiskl silněji Verču, ale ta nic neříkala a nedala nic najevo, tak nevím. Chytrák řekl, že tu přespíme a další den nás zavede k medvědovi. Vzpomněl jsem si, že na té poradě se o nějakém medvědovi mluvilo. Oba jsme souhlasili s nápadem Chytráka. Po večeři jsme šli spát. Splnil se mi sen. Spal jsem v jedné posteli s Verčou. Jendo liščí mládě nám tu postel uvolnilo. Trvalo mi, než jsem usnul, protože jsme se s Verčou nejen drželi za ruce, ale ona se i ke mně přitulila. Už chybělo vyznání, ale to jsem si řekl, že se jí vyznám, až bude po všem. Pak jsem taky usnul.