Anime World CZ/SK - Příběhy

Rozdělení - 1. část

JANE:

Já a Ichinose jsme se objevili na zelené pastvině obklopené stromy. Vonělo to přírodou. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Nikde jsem neviděla Verču s Frauem. Podívala jsem se na Ichinoseho. Ten jen pokrčil rameny. Vzala jsem do ruky vysílačku a ozvala se do ní.

,,Verů, Fraue, kde jste?‘‘ řekla jsem do vysílačky. Chvíli jsme čekali, ale nic. Nikdo se neozval. To mě znepokojovalo. ,,Říkal Sebastian, že budeme pohromadě, že se budeme moci ozval vysílačkou?‘‘ zeptala jsem se pro jistotu, jestli jsem se náhodou nepřeslechla.

,,Jo, říkal to. Zkusím se ozvat Sebastianovi.‘‘ řekl Ichinose a vzal svoji vysílačku a ozval se do ní. ,,Sebastiane, slyšíš mě?‘‘ řekl, ale nic. Jen šumění.

,,To je divné.‘‘ řekla jsem. Měla jsem strach. Myslela jsem na Verču, jak ta musí být vyděšena strachy. Doufala jsem, že je tam s ní Frau.

,,Něco se muselo pokazit.‘‘ řekl Ichinose zamyšleně.

,,Zajímalo by mě, kde to jsme.‘‘ řekla jsem a rozhlídla jsem se kolem sebe.

,,Myslíš, že je to virtualita?‘‘ zeptal se mě Ichinose.

,,Tuším, že jsme venku ve skutečném světě.‘‘ pronesla jsem zamyšleně. Přemýšlela jsem, jak se to jen mohlo stát a jestli zatím nestojí démonek. Jevil se jako hodný démon, ale nikdy člověk neví, co může od démona čekat.

,,Nad čím přemýšlíš?‘‘ zeptal se mě Ichinose.

,,Jestli za tím nestojí Sebastian.‘‘ přiznala jsem.

,,Myslíš, že by to udělal naschvál?‘‘ otázal se mě Ichinose.

,,Nevím, člověk nikdy neví, co může od démona čekat.‘‘ řekla jsem a pokrčila rameny.

,,Pravda. Jen doufám, že je to jen omyl, nehoda.‘‘ řekl Ichinose.

,,To jsme dva. Verča musí mít strach.‘‘ řekla jsem.

,,Je s ní Frau.‘‘ snažil se mě uklidnit Ichinose.

,,V to doufám.‘‘ řekla jsem v obavách.

,,Jak si na tom ty?‘‘ zeptal se mě Ichinose.

,,V pohodě.‘‘ zalhala jsem. Měla jsem veliký strach. Možná jsem se chvěla po celém těle. Chtěla jsem chytit Ichinoseho za ruku, ale neměla jsem odvahu. V tom to byl Ichinose, který mě chytl za ruku.

,,Celá se chvěješ.‘‘ pronesl Ichinose a stiskl mi ruku. Dodal mi odvahu.

,,Mám strach.‘‘ přiznala jsem nakonec a usmála se.

,,I já mám strach.‘‘ přiznal se mi Ichinose a taky se usmál. V tom jsme zaslechli šum. Lekla jsem se.

,,C…co to bylo?‘‘ dostala jsem ze sebe šeptem.

,,Nevím, měli bychom se jít schovat.‘‘ navrhl Ichinose. Souhlasila jsem a rozhlídla se kolem sebe. Nic jsem neviděla, kam se máme schovat. Ichinose mě začal vést.

,,Kam jdeme?‘‘ zeptala jsem se. Ichinose prstem naznačil, ať jsem zticha zrychlil tempo. Musela jsem běžet, abych Ichinosemu stačila. Prolézali jsme listím a houštinami. Pak jsem zahlédla roklinku s jeskyní. S Ichinosem jsme do ní skočili a schovali jsme se. Ichinose mi zakryl jeho rukou má ústa. Já bych jen tak nezaječela, ale i tak jsem za to byla ráda Seděli jsme za sebou. Já byla přitisknutá na Ichinoseho. Bušilo mi srdce. Nevěděla jsem, jestli nervozitou nebo strachem. Něco prošlo nad námi. Neviděli jsme, co to bylo, ale jedno jsme věděli, že to přítel nebyl. Po chvíli dal Ichinose svou ruku pryč.

,,Promiň.‘‘ omluvil se mi Ichinose.

,,Za co?‘‘ nechápala jsem.

,,Za všechno. Jak jsem s tebou vyběhl až po tu ruku.‘‘ vysvětlil mi Ichinose.

,,To je v pohodě.‘‘ usmála jsem se a podívala jsem se na Ichinoseho. Dívali jsme si do očí.

ICHINOSE:

Přistáli jsme na nějaké pastvině, nebo co to bylo. Vypadalo to jako louka se stromy. Rozhlídnul jsem se kolem sebe. Pak jsem se podíval na Jane a ta na mě. Četl jsem z jejích očí, co se to děje, nebo aspoň jsem si myslel. Pokrčil jsem rameny. Jane se ozvala do vysílačky a volala jméno Verči a Fraua. Nikdo se neozval. Docela mě to vyděsilo. Říkal jsem si, co se to děje. Jane se mě zeptala, jestli náhodou démon neříkal, že máme být všichni pohromadě a být ve spojeni s vysílačkou. Odpověděl jsem, že to říkal a zkusil jsem se ozvat démonovi vysílačkou, ale nic se nedělo. Nikdo se mi neozval, což bylo velice divné. Správně se měl někdo ozvat. Když už ne démon, tak Verča s Frauem určitě. Pronesl jsem, že je to divné. Jane se rozhlídla kolem sebe a zeptala se, kde to jsme. Sám jsem nevěděl a rád bych to věděl. Taky jsem přemýšlel, jestli je Frau s Verčou. Doufal jsem v tom. Jane by to sama zvládla, ale Verča asi ne. Byl jsem rád, že tu jsem, s Jane. I kdyby to byla Verča nebo Frau byl bych rád, že tu někdo semnou je. Zeptal jsem se Jane jestli si myslí, že je to virtualita nebo ne. Odpověděla mi, že si myslí, že jsme ve skutečném světě. Musel jsem s ní souhlasit. Já si to i myslel, ale potřeboval jsem to slyšet od někoho jiného, aby mi to potvrdil. Všiml jsem si, jak Jane, přemýšlí. Chvíli jsem ji nechal přemýšlet a pak jsem se ji zeptal, nad čím přemýšlí. Odpověděla mi, že jestli za tím nestojí démon. Zeptal jsem se ji, jestli si myslí, že by to udělal. Jane mi řekla, že od démona člověk nikdy neví. Musela jsem s ní souhlasit, přesto jsem řekl, že doufám, že je to nehoda, prostě omyl. Přidala se ke mně, že v to taky doufá, že je to jen nehoda. Dodala, že Verča musí mít strach. Řekl jsem jí, že je s ní Frau. Jane, řekla, že v to doufá. I já v to doufal. Nedokázal jsem si představit být na takovém místě sám. Zeptal jsem se Jane jak je na tom ona. Poznal jsem, že lže, když řekla, že je to v pohodě. Dokázal jsem na ni poznat, kdy říká pravdu a kdy lže, což bylo i pro mě překvapením. Dostal jsem odvahu a chytil ji za ruku. Chtěl jsem tím naznačit, že se bojím, ale taky, že v tom není sama, že tu má mě. Oznámil jsem jí, že se celá chvěje a stiskl jsem jí ruku. Nakonec mi přiznala, že se bojí. I já se jí přiznal, že se bojím a usmáli jsme se na sebe. V tom jsme zaslechli něco, nějaký zvuk. Jane se lekla, stejně jako já. Zeptala se, co to bylo. Odpověděl jsem, že nevím, ale že se máme schovat, to jsem věděl stoprocentně.  Čapl jsem, Jane pevněji za ruku a začal s ní běžet. Jane se mě zeptala, kam se to jde, ale naznačil jsem, aby byla zticha. Jane se na nic už neptala. Díval jsem se kolem sebe, kam bychom se moli schovat. Běželi jsme přes houštinami, křovinami a bůh ví, v čem ještě. Poté jsem si všiml jeskyně a výstupku. Schovali jsme se pod tu jeskyni. Přitiskl jsem se ke kopci zady, k sobě si tiskl, Jane a ruku jsem jí dal přes její ústa. Věděl jsem, že nebude ječet, ale poslechl jsem jak instinkt, tak i srdce, kteří mi to radily, že to mám udělat. Bušilo mi zběsile srdce a měl jsem sucho v krku. Něco nahoře proběhlo. Nevím, co to bylo, nic jsem neviděl, ale vědět jsem to ani nechtěl. Bál jsem se o Jane i o sebe. Nemohl jsem myslet na Verču s Frauem, ale na sebe a Jane. Jak se dostat z této šlamastiky živy a zdrávy. Po chvíli co to zmizelo jsem dal ruku pryč z jejích úst. Hned jsem se Jane omluvil. Zeptala se mě, za co. Odpověděl jsem, že jsem ji tak čapl a rychle s ní běžel, aniž bych jí něco řekl až po tu ruku. Otočila se na mě a řekla, že je to v pohodě a usmála se na mě. I já se usmál na ni. Poté jsme si dívali z očí do očí.

Komentáře