Anime World CZ/SK - Příběhy

Prolog

Všechny věci jsem měla sbalené. Musela jsem se vystěhovat. Matka zemřela při mém porodu a otec se zadlužil. Poté co jsem dovršila osmnácti let, utekl a všechny dluhy nechal na mně. Exekutoři vybílili náš dům raz dva. Vše šlo na dračku. Naštěstí domov mám. Pokud se to domovem dá nazvat. Nevím ani kam jdu. dostala jsem viziku s adresou, kam jsem se měla nastěhovat. A jak jsem k tomu přišla? Jeden z profesorů na akademii mi pomohl.

 

Před třemi měsíci:

 

,,Tak pojď srágoro!’’ pokřikoval na mě jeden hoch.

,,Tak pojď ty, hrdino!’’ křikla jsem na toho blonďáka. Ten neváhal a vrhnul se na mě. Já jeho ráně pěstí uhnula a vrazila mu jednu do žaludku. Až se skácel hoch k zemi. Měl co dělat, aby svou snídani nevyzvracel ven.

,,Ty….jedna….’’ nedořekl hnědovlásek a už se do mě pustil. Já mu jen podrazila nohy, až spadl a natloukl si nos. Z nosu mu hned začala téct krev.

,,Ještě někdo?’’ zeptala jsem se. Nikdo se k ničemu neměl. ,,To jsem si myslela.’’ dodala jsem a chtěla jsem odejít.

,,Jane, můžeš na moment?’’ ozval se mužský hlas za mnou. Otočila jsem se.

,,Co zase chce…’’ nedořekla jsem to. Byl to profesor dějin Fea Kreuz.

,,Chci s tebou mluvit.’’ řekl ne naštvaným, ale vlídným hlasem. Vzala jsem si tašku a šla s ním do jeho kabinetu.

Tam jsem si sedla na proti němu. Seděla jsem a zírala na něho nevraždivým pohledem.

,,Tak Jane, pověz mi, co se to s tebou děje?’’ zeptal se mě profesor.

,,Nic, co by bylo?’’ odpověděla jsem nevrle.

,,Něco se děje, jinak by ses takhle nechovala. Nikdy ses neprala bezdůvodně.’’ začal profesor vlídným a tolerantním tónem.

,,Mám pro to své důvody.’’ odsekla jsem.

,,Víš, že mně se můžeš kdykoliv svěřit.’’ nenaléhal profesor.

,,Nikomu se svěřovat nepotřebuju. Není důvod.’’ odsekla jsem zase. Profesor si jen povzdychl.

,,Pokud to tak bude pokračovat, tak bude mít opravdu problémy, které budeme muset řešit s tvými rodiči.’’ oznámil mi profesor.

,,Jsem plnoletá.’’ odsekla jsem.

,,To chceš, aby tě vyloučili?’’ zeptal se mě profesor.

,,Mně je to jedno. Klidně půjdu šlapat chodník, pokud to bude nutné.’’ odsekla jsem znovu.

,,Takové věci neříkej. Co by tomu řekli tví rodiče?’’ řekl mi profesor.

,,Ty už nemám.’’ odsekla jsem.

,,Neříkej mi, že žiješ sama.’’ zarazil se profesor.

,,A co když jo? Co se na tom změní?’’ stále jsem jen odsekávala.

,,A jak se živíš? Kde bereš peníze?’’ vyptával se překvapený profesor.

,,Nijak.’’ jen jsem řekla.

,,Nějak živit se musíš přeci.’’ řekl mi profesor, už trošku vyrovnaný.

,,Do toho vám nic není! Jsem plnoletá!’’ křikla jsem na profesora.

,,Jen klid Jane, potřebuju vědět co se stalo. Chci ti pomoct.’’ chtěl vědět profesor.

,,Chcete vědět pravdu? Matka nežije, zemřela při mém porodu a otec ten všivák zas*raný? Zadlužil se a veškeré dluhy přenechal mně na krku! Jde po mně exekuce, do tří týdnů se musím vystěhovat! To je holá pravda!’’ křikla jsem na profesora celou pravdu. Ten chvíli na mě zíral překvapeně. Ve mě čišela zlost. Chtěla jsem do něčeho praštit, nebo kopnout. Sice tu byl stůl, ale chtěla jsem se ovládnout. Aspoň před profesorem. Ale věděla jsem, že jak mě propustí, půjdu si do něčeho bouchnout, abych jsem vybila tu svou zlost, který se ve mně mísí. Po chvíli profesor promluvil.

,,Vím, že nechceš slyšet, ve stylu, to je mi líto. A taky ti to říkat nebudu, ale mám pro tebe návrh. Máš na to ty tři týdny na rozmyšlenou. Najdeš si nějakou brigádu, ale slušnou, ne šlapat chodníky, nebo tak nějak. Třeba někde v kavárně nebo tak. A o bydlení by ses bát nemusela. Ani o nájem ne. Bydlela by si blízko školy. Blízko školy je jeden dům, který slouží pro lidi co jsou v nouzi. Jen budeš potřebovat peníze na školné a živobytí, proto ta brigáda. Tady je adresa. Máš na to tři týdny, než se rozhodneš. Dej mi dopředu vědět, jak ses rozhodla. Aby se to tam zařídilo.’’ vysvětlil mi celou situaci profesor a dal mi vizitku s adresou. Přijala jsem ji s vykulenýma očima. Byla jsem v šoku. Toto jsem nečekala. ,,Teď můžeš jít. Jen jedno mi slib.’’ požádal mě. Podívala jsem se na něho. ,,Že se nebudeš už rvát.’’ řekl své přání. Sledovala jsem ho stále v šoku.

,,Uvidíme, co se dá dělat.’’ dostala jsem ze sebe. Poté jsem odešla.

Byla jsem v takovém šoku, že jsem do ničeho nepraštila ani nekopla a posměchy, urážky od ostatních jsem ignorovala.

 

Součastnost:

 

Vzala jsem kufr a vyšla ven a směr nádraží. Práci jsem měla. Pracovala jsem jako pomocník, při úklidu a údržbě ledu místního zimního stadionu. Díky tomu jsem dostala pernamentku na celý rok zdarma. Mohla jsem kdykoliv přijít na jakýkoliv zápas.

Na nádraží jsem nastoupila do vlaku a jela pět stanic. Vystoupila jsem a šla ke škole, poté jsem se vydala na pravou stranu hledat dům, kde jsem měla ode dneška bydlet. Barák jsem nakonec našla. Byl obrovský. Musel mít nejmíň tři patra, jak byl obrovský. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zmáčkla jsem zvonek a čekala až se někdo ozve.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.