Memento Mori - 6. kapitola
5.5
Informace:
Jak moc je tenhle svět vlastně zkažený? Natolik, že si démoni již chystají své krvavé koupele? Že se andělé odmítají na planetu Zemi a její občany ba jen podívat? Říká se, že lidstvo je samo sobě největším nepřítelem. Ale co když to není tak úplně pravda? Co když za branami Země, za branami vnímání obyčejných smrtelníků, číhá nebezpečí ještě stokrát, tisíckrát horší? Co vlastně lidé vědí o svém světě?
Memento mori. Pamatuj na smrt.
Omlouvám se, že to s dalším dílem tak trvalo, ale je konec roku a já, přestože nemám ve zvyku dohánět věci na poslední chvíli (alespoň nějaká ta ctnost), mám stejně spoooustu práce se závěrečnými pracemi, a jakožto učitelův mazánek musím brát všechno, o co jsem milostivě požádána... Což znamená = žádný volný čas. :D Nicméně, doufám, že se vám i tento díl bude líbit, a že se zas dozvíte pár dalších, nudných informací. Nebojte, ta správná akce teprve přijde, zatím se jen rozjíždíme. :)
Upozorňuji, že příběh nemá v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ zpochybňovat jakékoliv náboženství, národnost, přesvědčení, sexuální orientaci apod. Jedná se o čistou fikci, nepoukazující na nic konkrétního.
Akční
Fantasy
Dobrodružné
Souboje
Záhady
Stela strávila noc v pokoji v penzionu. Rodičům, kteří s tím stejně počítali, napsala esemesku, že bude přespávat u kamarádky, a poté, co jí Sirius pořádně zprdnul, že mu nezavolala, jen, co se dostala domů, si konečně mohla lehnout na jednu z postelí.
Večer, nebo spíše v noci, jí bylo záhadou, kam si lehnou zbylí dva. Ale došlo jí to rychle. Theodor ani Alan nespali celou noc. Možná, že andělé spát nemusí, ale Alanovy kruhy pod očima rozhodně řvaly po odpočinku. Několikrát se probudila, vždy jej spatřila, jak zírá do laptopu, knihy, nebo čistí své zbraně, ale podle všeho, ani oko nezamhouřil.
Ráno se dozvěděla poslední informace. Theodor bude v její třídě, jakožto nový student („Nechci moc rýpat, ale opravdu nevypadá jako druhák.“), aby na Stelu mohl dohlížet. Což znamená, že bude pod čtyřiadvacetihodinovou kontrolou, než se lovcům podaří zjistit, jak ji zbavit Mementa Mori. Bude však moct žít svůj život naprosto beze změny, z Theodora bude pouhý pozorovatel, a všechno by mělo být v pořádku. Až na to, že má za zadkem smečky démonů, ale to je přeci drobný detail.
Pod dohledem si ještě uložila telefonní čísla všech, pak poděkovala, i když si sama nebyla jistá, za co přesně, a penzion opustila.
Kerenovi rozhodně nepatří k těm chudším rodinám, právě naopak. Jejich rodina podnikala v elektrotechnice už od nepaměti, jejich firma má několik poboček po celém světě, a na účtě rodiny je to také znát. Společně se svými čtyřmi bratry se Stelin otec dělí o firmu, ale i tak je to mnohdy víc, než by potřebovali.
Memento Mori má děvče překryté rukávem mikiny, podle Alana by ale neměl být problém nosit to klidně odhalené. Vypadá to jako obyčejná jizva, jen je v trochu nezvyklém tvaru, ale toho si nikdo nevšimne. A démonům je jedno, zda to bude zakryté, či nikoliv. I tak je ale nejistá už jen při pohledu na to znamení.
Chvilku štrachá klíči v zámku, než se jí podaří dveře otevřít a vstoupit do prostorné předsíně. Párek britských koček, Magnus a Ira, okamžitě strčí hlavu do dveří, aby zjistili něco o nově příchozí. Když spatří, že je to jen Stela, otočí se a znuděně se odvalí pryč. Kdo ví, proč jsou ty kočky tak tlusté?
Stela si odloží boty do botníku a sundá si mikinu, naposledy rukou přejede po jizvičce, pak vkročí do kuchyně, kde pohotově tančí její matka, připravujíc oběd. Ať je to co je to, sladká vůně jídla se nese již celým domem.
Marie Kerenová je jednačtyřicetiletá slečna, která rozhodně vypadá o něco málo mladší, než skutečně je. Je malá, drobné postavy, vlasy má plavé a oči zelené, po tváři rozesety desítky pih, které se jí táhnout až na ramena. Se svým přirozeným vzhledem je Stelina matka opravdu krásná.
Jen, co spatří svou dceru mezi dveřmi, ústa se jí roztáhnou do úsměvu. „Nevěděla jsem, kdy přijdeš, tak jsem začínala s obědem o něco později,“ řekne téměř omluvným tónem.
„Obstarala bych se i sama, nemusela jsi,“ odvětí Stela okamžitě, pak se vydá ke kuchyňské lince a do malé skleničky si nalije trochu pomerančového džusu.
„Bylo to náročné?“
Děvče se po plavovlasé ženě nechápavě otočí, spatří na tváři své matky potutelný úsměv.
„Vypadáš, jako bys nespala týden,“ zasměje se Marie a vidličkou dloubne do hrnce s bramborami.
Stele pobaveně zacukají koutky. Která matka tohle své neplnoleté dceři řekne?! Pokrčí rameny. „Nemám tušení, o čem mluvíš,“ odvětí, přestože je naprosto jasné, že si slečny rozumí. Následuje duo smíchu, než Stela opustí místnost s tím, že přijde, až bude oběd hotový.
Po cestě nahoru se mine s otcem, který ovšem vypadá, že má momentálně dost starostí sám se sebou. Rozrušeně si něco mumlá a Stele jen kývne na pozdrav, pak nerušeně pokračuje po schodech dál.
Igor Keren, pětačtyřicetiletý muž, který vypadá, oproti své ženě naopak o něco starší. Věčná práce a stres, obojí mu přidělává každým rokem více a více vrásek i šedivých vlasů. I přesto je relativně vysoký a ze svých mladých let si udržuje na čtyřicátníka velmi dobrou postavu. Kdysi byly jeho vlasy v podobném odstínu jako ty Steliny, dnes už však převládá šedá.
Dobere se do svého pokoje, zabouchne za sebou dveře a plácne sebou do velké postele, na záda. Chvilku zírá do stropu a vybavuje si události včerejší noci. Zadívá se na předloktí, na nezvykle tvarovanou jizvu. Andělé. Démoni. To by přeci nebyla ona, aby si jí něco takového nenašlo!
Frustrovaně vzdychne, sáhne po telefonu na nočním stolku a vytočí Siriusovo číslo. Potřebuje rozptýlení. Netrvá dlouho, než její kamarád telefon zvedne. „Stále se za včerejšek zlobím,“ prohlásí, namísto pozdravu.
Už jen při těch slovech zahraje Stele na rtech úsměv. Nadechne se, čímž vytvoří před odpovědí jistou odezvu. „Já vím, promiň,“ odpoví. „Co kdybych ti to dneska vynahradila? Nemáš odpoledne čas?“
Teď se naopak zarazí Sirius. „Stalo se něco?“
„To ti nemůžu zavolat jen tak?“ zasměje se děvče, ale ví, že člověka, který ji zná tak dobře, neobalamutí. Ovšem pravdu mu říct nemůže… „Prostě bych dneska chtěla někam zajít, toť vše.“
„Fajn,“ vydechne Sirius. V hlase je slyšet, jak se usmívá. . „Kdy, kde, jak?“
Druhý den ráno, kdy seděli všichni druháci v lavici, přišel třídní profesor do hodiny angličtiny a představil všem nového spolužáka, Theodora Lionela, který se se svou rodinou přistěhoval nedávno z Francie zpět sem, kde se narodil. Když spatřily vysokého, černovlasého Francouze se zcela jistě asijskými kmeny, s ledovým pohledem, některé dívky zasněně zavzdychaly, až se Stela neudržela a obrátila oči v sloup. Musí uznat, že Theodor je jistým způsobem pohledný, ale tohle je trapný!
Shodou okolností, anděl se posadí na jedno z volných míst, hned vedle Stely, a pomalu začne vytahovat své věci, které mu včera Tamara nějakým zázračným způsobem sehnala. „Nemůžu uvěřit, že to prošlo,“ prohodí Stela šeptem směrem k chlapci po své pravici.
Theodor se zarazí v polovině pohybu, než pokračuje. „Vždycky to vyjde.“
„Vždycky?“ hodí po něm nechápavý pohled.
Anděl už však nereaguje, opřený předloktími o lavici zírá na profesorku angličtiny, jak něco píše na tabuli.
„Umíš vůbec anglicky?“ rýpne si Stela, trochu uštěpačně.
„Anglicky, Finsky, Norsky, Francouzsky, Italsky, Španělsky, Arabsky, Rusky, Japonsky, Vietnamsky, Slovensky a Česky.“
No jistě. Že se vůbec ptá…
O velké přestávce, po hodině angličtiny a dějepisu, se Stela konečně může srazit se Siriusem. Theodor každou hodinu jen seděl a čuměl na tabuli, ale vypadal, že vnímá, co mu říkají. A když se ho ten krutý profesor dějepisu, který každou hodinu budí své žáky kopancem zespoda do lavice, zeptal na pár záludných otázek, odpověděl s naprostým klidem a bez váhání. Vážně, Alan říkal, že mají andělé problém s emocemi, ale tohle je děsivé…
Z nějakého důvodu ji Theodorova přítomnost znervózňuje. Bude to možná tím, že si konečně začíná uvědomovat, s kým má vlastně tu čest, nebo tím, že pokaždé, když sklopí hlavu, cítí pichlavý pohled těch světle šedivých očí v zádech.
Vyrazí ze třídy ke schodišti, typickému místu srazu se Siriusem, dokonce je tam dnes první. Světlovlasý chlapec přichází asi dvě minuty na to.
Stela si nervózně prohrábne kudrnaté vlasy a pak se posadí, zády opřená o zábradlí. Sirius si kecne vedle ní. „Další úmorná hodina dějepisu?“
„Jo, to taky,“ povzdychne si. Aby toho nebylo málo.
„Slyšel jsem, že máte nového spolužáka...“ nadhodí Sirus.
„Mhm, Theodor. Je to syn rodinných přátel, takže se tak trochu známe,“ zopakuje to, co jí dnes ráno anděl řekl, v případě, že se na jejich vztah někdo bude ptát.
„Theodor,“ zamumlá Sirius a na moment to vypadá, že nad něčím přemýšlí. Pak ale zavrtí hlavou a rukou si prohrábne světlé vlasy. „Co doma?“
„Nic,“ odpoví Stela pohotově. „Táta pracuje, máme neustále někde lítá – však to znáš, taková naše normální rodinka.“ Siriuse se na rodinu neptá. Ví, že žije už nějaký čas sám, a žil, i když ještě nebyl plnoletý. Kde jsou jeho rodiče, to nikdy neřekl.
Děvče spatří, jak Theodor kráčí chodbou a míří k nim. Vyhoupne se na nohy a mávne na chlapce, aby je náhodou nepřehlédl. I když, opravdu si nemyslí, že by je přehlédl… Počká, než dojde až k nim, pak se otočí na svého kamaráda, který si andílka přeměřuje pohledem. „Tohle je Theodor,“ mávne rukou směrem k novému spolužákovi. „Theodore, tohle je Sirius Nielsen, třeťák z humanitního.“
Sirius vstane, ruku však Theodorovi nepodá. Je o něco menší, než Asiat, ale oba dva se doslova probodávají pohledy.
„Sirius,“ vysloví po chvilce Theodor. „Rád tě poznávám.“
„Nápodobně.“ Sirius svá slova téměř zavrčí. Chvilku na sebe jen zírají, jako dva lvi, lovící jednu kořist. A Stela jen stojí na místě a nechápavě ty dva sleduje.
* * *
Nemůže tomu uvěřit. Opravdu, to si z něj někdo musí dělat srandu. A vážně, vážně to není vtipné.
Sirius stojí na školním dvorku, opřený o plot fotbalového hřiště, hlavu sklopenou a zadumaně špičkou své boty hrabe v zemi pod sebou. Vítr mu fouká do světlých vlasů a několik pramínků mu vhání do očí, ale nějak se nemá k tomu, aby s tím něco udělal.
Stela šla se Simonou někam na jídlo, on se jen šikovně vymluvil, že se musí učit, a že nepůjde.
Ucítí něčí přítomnost. Nejdřív jej napadne, že se jedná o učitele, ale v tuhle dobu jsou téměř všichni učitelé na obědě. Docvakne mu to rychle, vždyť tohle přece zná, moc dobře.
Zvedne hlavu, hnědýma očima nemusí příliš dlouho pátrat. Vidí, jak se k němu blíží černovlasý chlapec s mandlovýma očima, světle šedivýma. Nemusí je vidět, aby si tím byl jistý. Je oblečený téměř celý v černém, jako kdyby se vracel z pohřbu, jen na krku se mu houpe stříbrný kříž. Jak poetické. Patetické. A naprosto banální.
„Už jsem myslel, že se neukážeš,“ houkne na něj. Dělí je zhruba deset kroků, když se Theodor zastaví a přeměří si chlapce před sebou ledovým pohledem.
„Zvláštní. Když jsme se viděli naposledy, vypadal jsi… Jinak,“ zareaguje tmavovlasý chlapec jízlivým tónem a hlavu nakloní ke straně.
„To je dávno, velmi dávno,“ odvětí Sirius.
„Jak pro koho, že?“ Theodor se rozhlédne kolem. „Býval jsi lepší. Chytřejší. Náročnější. Co tě přimělo zaparkovat se v takové díře?“
„To bys nepochopil.“
„Ach ano,“ Theodor přikývne. Rázem je u světlovlasého chlapce a tlačí jej k budově školy, jednou rukou jej drží za rameno, špičky prstů té druhé má přímo u jeho hrdla. „Mohl bych tě zabít, zničit, tady a teď, a nikdo by se o tom nedozvěděl.“
„Mohl bys.“ Siriusův hlas je naprosto klidný, nevzrušený. „Ale neuděláš to. Vím, proč poslali zrovna tebe.“ Rukou tmavovlasému chlapci pevně stiskne zápěstí, kterým jej drží přišpendleného ke zdi, a silou ho donutí stisk povolit. Pak se nakloní k jeho uchu. Sice je Theodor o něco vyšší, ale když je předkloněný, není to znát. „Vím, proč poslali tebe. Vím, co jsi provedl, a co ti hrozí. Vím, že mě nemůžeš zabít… Ne, dokud ti k tomu nedám jasný důvod.“
Theodor chvilku drží. Zavrčí a udělá od chlapce několik kroků. „Drž se od Stely Kerenové dál,“ pronese klidně. „Já zase vím, co máte v plánu.“
„Kdybys jen nebyl tak hloupý…“ Sirius si poupraví zelenou látkovou bundu. „Kdybych chtěl, už bych jí dávno ublížit, a nikdo by se ani nedozvěděl, jak.“ Zadívá se andělovi přímo do očí. „Tohle jediné z nás teď dělá spojence.“
Theodor chvíli stojí na místě, oplácí Siriusovi úsměv. „Peribit in inferno,“zavrčí, než se, naprosto bez varování, vypaří.
Sirius se ušklíbne. Zhyň v pekle. „Jsou horší věci, než peklo,“ promluví do ticha, i když ví, že anděl ho už slyšet nemůže. S těmi slovy se otočí na podpatku a vydá se směrem k budově školy. Možná by se mohl mrknout, co je dnes v jídelně k obědu…
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
SoAkarui
-
18.06.2015
Opäť kapitola po dlhej dobe, v ktorej bola riadna dávka napätia. Možno nie hneď na začiatku, ale koniec kapitply mi teda prišiel riadne napnutý. Zo Siriusa mám teraz tak trocha zvláštny pocit, leďže neviem čo je zač (žeby anjel?), ale nechám sa prekvapiť ďalšou kapitolou, som zvedavá, čo sa bude diať ďalej. :)