Anime World CZ/SK - Příběhy

Démoní doupě

JANE:

Tentokrát jsem slyšela ráno, jak nás bobr budí.

,,Vstávejte, je ráno. Snídaně se připravuje, nespěchejte.‘‘ řekl bobr a zmizel a zavřel za sebou dveře. Ospale jsem se posadila. Bolelo mě celé tělo. Nohy, břicho, ruce i záda. Myslela jsem, že ani nevstanu. I Ichinose se posadil.

,,Já asi nevstanu.‘‘ řekla Verča a stále ležela.

,,Proč by si nevstala?‘‘ zeptal se v leže Frau.

,,Protože nás bolí celé tělo.‘‘ vysvětlila jsem Frauovi. Bylo vidět, že chce něco pronést, ale nepovedlo se mu ani posadit.

,,Vzdávám se, máte pravdu.‘‘ řekl omluvně. Podívala jsem se na Ichinoseho. Ten taky seděl. Pokusil se postavit. Poprvé zavrávoral a málem spadl na zem, ale chytla jsem ho za ruku, aby nespadl.

,,Díky.‘‘ poděkoval Ichinose. Usmála jsem se na něho. Znovu se mi rozbušilo srdce. Možná jsem se i červenala, protože jsem cítila teplo na tvářích. Ichinose to zkusil podruhé a povedlo se mu to. Postavil se na nohy. Nastavil ruce, že mi taky pomůže na nohy. Souhlasila jsem a podala mu ruce. Samozřejmě jsem mu taky tak nějak pomohla a postavila jsem se na nohy.

,,Tak lidi vstávat a cvičit.‘‘ řekla jsem těm dvěma.

,,Já ti dám cvičit. Po včerejšku mi to stačilo.‘‘ promluvil Frau z pod deky.

,,Když vstanete a rozhýbete se, tak vás to tělo nebude tolik bolet.‘‘ dodal Ichinose.

,,Ukaž Verů, pomohu ti vstát.‘‘ řekla jsem odkryla jsem ji. A nastavila ruce. Verča neochotně ruce podala a pomohla jsem jí vstát na nohy. Ichinose takhle pomohl Frauovi. Všichni jsme naříkali, jak nás bolí těla, ale nedalo se nic dělat. Čekala nás další cesta do neznáma. Říkala jsem si, jestli si ten chvat, který jsme se včera učili ještě umím, ale zkoušet jsem si ho rozhodně nechtěla. Stejně by se nikdo neobětoval, aby mi s tím někdo pomohl. Složili jsme si deky a uklidili d batůžku. Ten jsme si vzali, Ichinose otevřel dveře a všichni jsme šli do světničky.

Na stole už bylo připraveno jídlo. Tentokrát se servíroval chleba a rohlíky s různými pomazánkami.

,,Zrovna jsem chtěl jít za vámi. Usnadnili jste mi cestu.‘‘ řekl nám bobr. ,,Jen jezte. Je tu toho dost.‘‘ usmál se bobr. Nepoznávala jsem ho. Takový milý byl. Chtěla jsem se zeptat, jestli se něco neděje, ale pak jsem si to rozmyslela a mlčela jsem. Popřáli jsme si dobrou chuť. Já si dala chleba s rybí pomazánkou. Měla jsem na ni docela chuť. Ichinose si dal to samé, Verča si dala česnečku a Frau si dal vlašskou pomazánku. Popíjeli jsme k tomu čaj.

,,Kam se dneska vypravíme?‘‘ zeptal se Frau a napil se čaje.

,,Moje kamarádka myška Sulli vás zavede k démonovi.‘‘ když bobr zmínil démona, tak jsem zůstala s otevřenou pusou, chlebem v puse zírat na bobra. Démon, to si dělá snad srandu. Ale tady nás může čekat cokoliv. Říkala jsem si v duchu pro sebe. Po chvíli jsem kousla do chleba. ,,Nebojte se, je to hodný démon.‘‘ dodal rychle, když si všiml našich obličejů. Pak jsme jedli mlčky. Přemýšlela jsem, jak asi vypadá, jestli jako člověk, nebo jako zrůda. Podívala jsem se na Verču. Všimla jsem si, jak se celá chvěje. Měla strach. Ani se jí nedivím. Strach jsem taky měla, i když bobr říkal, že je hodný. Ale člověk nikdy neví. Jak jsem tak přemýšlela, tak jsem si uvědomila, že ani nebyl na té poradě na tom palouku. Dojedla jsem a dopila jsem čaj.

,,Bylo to moc dobré.‘‘ řekla jsem a usmála se.

,,To jsem rád. Co ruka dívko?‘‘ zeptal se mě bobr.

,,V pohodě, ani to nebolí.‘‘ řekla jsem pravdu.

,,To je dobře. Po celé tři dny si to nech zavázané a pak si to sundej, ať se to za celý.‘‘ radil mi bobr. Přikývla jsem, že rozumím.

,,My na to dohlídneme.‘‘ řekl Frau a Ichinose s Verčou přikývli na souhlas.

,,Dobře, to bude nejlepší.‘‘ souhlasil bobr.

,,A ty s námi nepůjdeš?‘‘ zeptala se Verča, která se tak trochu vzpamatovala z šoku.

,,Rád bych šel a Sebbyho rád viděl, ale mám tu práci.‘‘ usmál se bobr.

,,Sebby?‘‘ zeptal se Ichinose.

,,Jmenuje se Sebastian, ale já mu říkal Sebby.‘‘ vysvětlil nám bobr. Vzpomněla jsem si na další anime, kde vystupoval démon se jménem Sebastian. Ale říkala jsem si, že jde jen o náhodu. Nebo jsem aspoň v to doufala, i když v tom anime záporná postava to nebyla.

,,Nechceš pomoci se sklizením a mytím nádobí?‘‘ zeptala jsem se bobra nakonec.

,,Ne, to je dobré, to zvládnu sám.‘‘ usmál se bobr. ,,Včera jste to museli dělat, kvůli tomu, aby vám slehla snídaně.‘‘ vysvětlil mi, ale spíš i ostatním. Všichni jsme přikývli. ,,Omlouvám se za včerejšek. Když jsem se už narodil, tak jsem se učil bojová umění a zacházet se zbraněmi. A byl to tvrdý trénink, ještě tvrdší než jste měli vy včera. Můj otec byl nemilosrdný v těchto ohledech. Moc jsem se do toho vžil a zapomněl, že jste to nikdy nedělali, a že bych měl být mírnější. Díky tobě dívko.‘‘ a ukázal na Jane. ,,Jsem si to uvědomil. Ale předvedli jste pěkně tvrdou práci.‘‘ omluvil se nám.

,,To je v pohodě. Já tě chápu.‘‘ řekl Ichinose.

,,Stejně nevím, jestli ten chvat zvládnu, ale jinak má Ichinose pravdu.‘‘ řekla Verča. I já mu to už odpustila. Už dávno.

,,Děkuji vám.‘‘ poděkoval nám bobr

,,Písk, měli bychom vyrazit.‘‘ ozval se hlas ze země. Všichni jsme se na zem podívali. Stála tam malička myška.

,,Sulli.‘‘ řekl bobr. Podíval se na hodinky. ,,Máš pravdu, je už čas.‘‘ dodal. ,,Je mi líto, ale musíme se rozloučit.‘‘ řekl a vstal od stolu. ,,Buď opatrná Sulli a doveď je v pořádku.‘‘ varoval myšku bobr. Poté jsme i my vstali. Bobr ke každému přišel a objal ho. I kluky. Všechny nás tím překvapil. ,,A teď jděte, nemám rád loučení.‘‘ řekl a setřel si slzu. Opravdu brečel.

,,Ahoj Davide a díky za všechno.‘‘ rozloučila jsem se s bobrem. I ostatní se rozloučili se slovy, že děkuji za noclech a za všechno. Bobr se jen usmál. Myška nás zavedla do chodby.

,,Písk, půjdeme podzemí, tam je to bezpečnější.‘‘ řekla Sulli. Sice jsem chápala proč, ale obávala jsem se, že se nebudeme moci držet za ruce. A nejen, že jsem se chtěla držet za ruku s Verčou, ale i s Ichinosem.

Vyšli jsme mlčky. Zatím chodba nebyla úzká a mohli jsme jít všichni vedle sebe. Verča se držela za ruku semnou a s Frauem. Já se držela a ruku s Verčou a Ichinosem. Držel mě jemně, Verča pevně. Srdce mi tlouklo o život a měla jsem v žaludku mravenčení. Cítila jsem se opravdu zamilovaně a netěšila jsem se, až bychom se museli loučit. Už teď při té vzpomínce se mi chtělo brečet. Hned jsem ji zahnala.

,,Písk, jinak já jsem Sulli a vy?‘‘ zeptala se myška.

,,Já jsem Frau, to je Verča, Jane a Ichinose.‘‘ představil nás Frau. Myška se na nás dívala.

,,Písk, asi si to nezapamatuju, ale to nevadí. Doufám.‘‘ řekla myška.

,,Nevadí, jen nám neříkej vaše výsosti nebo něco takového. Nemám to ráda.‘‘ řekla jsem a usmála jsem se.

,,Písk, ale vždyť jste princové a princezny.‘‘ řekla myška.

,,Ale necítíme se tak.‘‘ řekl Ichinose a taky se usmál.

,,Písk, tomu nerozumím.‘‘ řekl myška.

,,To bude asi víc věcí, kterým nebudeš rozumět.‘‘ pronesla jsem tak, že mě slyšela Verča a Ichinose. Občas se cesta klikatila, občas byla úzká, že jsem se držela za ruku jen s Verčou, nebo jsme šli všichni hezky za sebou. Ale většinu cesty byla cesta široká. Měli jsme jednu krátkou přestávku na jídlo a pití. Byla sice krátká, ale tím, že myška nepospíchala, tak to nevadilo. Nebyli jsme tak vyčerpaní a na naše bolavá těla ideální chůze. Asi po čtyřech hodinách jsme vylezli ven na světlo a sluníčko. I myška vylezla.

,,Písk, vidíte tu vilu támhle?‘‘ zeptala se myška a ukázala prstem. Všichni jsme přikývli, že jo. ,Písk, tak tam bydlí Sebastian. Já počkám tady, dokud tam nezajdete, ale dál nejdu.‘‘ řekla nám.

,,Proč nejdeš dál s námi?‘‘ zajímalo mě.

,,Písk, protože si se Sebastianem nerozumím.‘‘ vysvětlila myška.

,,To je tak hrozný?‘‘ zeptala se strachy Verča a stiskla mi ruku víc.

,,On je hodný, ale my si nepadli do noty.‘‘ vysvětlila myška. Všichni jsme přikývli. Rozloučili jsme se a vyrazili na cestu. Myška nám zamávala. Párkrát jsem se otočila. Stála na místě a dívala se za námi, jak jdeme k vile.

Vila byla obrovská. Podívali jsem se na sebe. Očima jsme si říkali, kdo má odvahu zaklepat na dveře. Nakonec se odhodlal Frau a zaklepal. Chvíli se nedělo nic a po chvíli se otevřely dveře. Nikdo v nich nestál. Verča mi tiskla ruku víc a víc. I já se Ichinoseho držela pevně. Taky jsem se bála.

,,Jen pojďte dál, já nekoušu.‘‘ promluvil hlas, ale nebylo nikoho vidět. Podívali jsme se po sobě a udělali krok v před. V kročili jsme do vily. Dveře se za námi zavřely. Stále jsme nikoho neviděli. ,,Posaďte se, hned budu u vás.‘‘ ozval se hlas. Rozhlídli jsme se kolem sebe, ale nikde nic nebylo vidět. Šli jsme k pohovce. Na gauč jsme se nakonec vešli všichni. Stále jsme se drželi za ruce. Za chvilku se u nás objevil démon. Dalo se říci démonek. Byl podobný Sebastianovi z anime, kterého jsem znala, ale jen podobný, ale nebyl to on. Tento démonek byl menší postavy. ,,Vítejte v mém království. Jaká byla cesta? Jinak já se jmenuju Sebastian, ale klidně mi říkejte Sebby.‘‘ usmál se démonek.

,,Já jsem, Jane a to je Ichinose, Verča a Frau.‘‘ představila jsem nás všechny. ,,Cesta byla v pohodě.‘‘ odpověděla jsem na jeho otázku.

,,Těší mě. To jsem rád, že byla v pohodě. Hodně se to hemží nepřáteli. Doufám, že umíte bojovat.‘‘ řekl démonek.

,,Moc ne.‘‘ přiznala jsem. ,,Nebo aspoň já ne.‘‘ opravila jsem se.

,,To asi každý.‘‘ řekl Frau za všechny.

,,Proč se držíte za ruce?‘‘ zeptal se nás překvapeně.

,,Dodáváme si odvahu.‘‘ odpověděl Ichinose.

,,Mě se bát nemusíte. Nic vám neudělám.‘‘ usmál sedémonek.

,,Věříme, ale i tak radši tak zůstaneme.‘‘ řekla jsem a pousmála jsem se.

,,Nedáte si čaj?‘‘ zeptal se nás. Všichni jsme přikývli, že jo. Démonek odešel nejspíš do kuchyně.

,,Co si myslíte?‘‘ zeptal se Frau nás všech.

,,Myslím, že jsme tu v bezpečí.‘‘ odpověděla jsem.

,,Taky si myslím.Sebby nebude tak špatný.‘‘ řekl Ichinose.

,,I tak se bojím.‘‘ promluvila Verča.

,,To i my.‘‘ usmál se Frau. ,,Jinak tě ochráníme, ale myslím, že nám tu nic nehrozí.

,,A budeme se držet za ruce.‘‘ dodala jsem s úsměvem. Za chvíli přišel démonek s čajem. Každý si vzal šálek. Byl to výborný čaj. Démonek se různě vyptával. Chtěl vědět taky, co je anime. Tak jsem mu to vysvětlila. Vypadalo to, že to pochopil. Nebo aspoň se dál nevyptával. Po výborném čaji, nám ukázal celou vilu. Ukázal nám dva pokoje, kde budeme spát. Já s Verčou v jednom pokoji a chlapi v druhém.

,,Co nás čeká dál?‘‘ zeptal se Ichinose.

,,Zítra půjdeme do simulačního přístroje, kde si vyzkoušíte své dovednosti, které umíte. Zdržíte se tu na pár dní. V simulačním přístroji se vše naučíte, abyste byli dokonalejší.‘‘ vysvětlil nám démonek.

,,A co teď?‘‘ zeptala jsem se.

,,Nechcete mi pomoci s obědem?‘‘ zeptal se nás démonek.

,,Já jsem pro.‘‘ souhlasila jsem.

,,Dobře, tak pojďte semnou do kuchyně.‘‘ řekl démonek a my ho všichni doprovázeli a drželi se za ruce.

Došli do kuchyně, kde Sebastian vytáhl hrnce, pokličky, prkýnka, nože a suroviny.

,,Jak se držíte všichni za ruce, tak vypadáte směšně.‘‘ zasmál se démonek. ,,Doufám, že při vaření se držet nebudete.‘‘ dodal. Všichni se pustili, i když Verča, trochu neochotně. Stále se bála.

,,Co to budeme vařit?‘‘ zeptala jsem se.

,,Guláš alá gurmán.‘‘ řekl Sebastian.

,,To zní dobře, ani to neznám.‘‘ řekl Ichinose.

,,Je to výborné.‘‘ řekl Sebastian.

,,Co jsem tady, tak zase jím maso.‘‘ usmál se Frau.

,,Ty nejíš maso?‘‘ podivil se Sebastian a dával úkoly, co kdo má nakrájet a oloupat.

,,Jím, ale tam odkud pocházím je maso zakázáno.‘‘ vysvětlil Frau.

,,A odkud vlastně pocházíte?‘‘ zeptal se Sebastian. Každý jsme mu řekli náš příběh. Už poněkolikáté. ,,To zná zajímavě. Sice anime neznám, ale nemusíte vysvětlovat, stejně to zapomenu.‘‘ zasmál se. Ostatní jsme se usmáli. Když Frau krájel cibuli, tak mi to lezlo do očí, že mi tekly slzy. Říkala jsem si, že poprvé co mě vidí brečet.

,,Jdi si opláchnout oči pod vodu.‘‘ poradil mi Frau. Nechala jsem loupání brambor a poslechla jsem ho.

,,Kde je koupelna?‘‘ zeptala jsem se. Sebastian mi ukázal rukou. Šla jsem do koupelny.

Tam jsem si pořádně opláchla oči. Ještě mě trochu pálily, ale už to jinak bylo OK. Všimla jsem si vany a řekla si, že se konečně vykoupeme. Ani jsem nevěděla kolik dní to je, co jsme se nekoupali. Přemýšlela jsem, co asi dělá mamka s taťkou, jestli mě budou hledat, nebo ne. Netušila jsem, jak tam ubývá čas. Radši jsem na to nechtěla pomyslet. Co jsem si oči usušila do ručníku, tak jsem se vrátila do kuchyně.

,,Už je to dobré?‘‘ zeptal se Frau.

,,Je to OK.‘‘ řekla jsem a usmála jsem se.

,,To bylo poprvé, co jsem tě viděl brečet.‘‘ pronesl ironicky Frau.

,,Čekala jsem, kdy to řekneš.‘‘ ušklíbla jsem se. Poté jsme si při práci povídali. Oběd byl za chvilku hotový. Najedli jsme se. Sebastian nás vzal do zahrady, kde nás provedl. Tvrdil, že je to bezpečné. Zase jsme se drželi všichni za ruce. Sebastian se mě zeptal, co mám s rukou. Odpověděla jsem mu. Říkal, že bych měla být opatrná. A nejen já, ale i ostatní. Všichni jsme mu to slíbili. K večeři jsme měli to, co bylo k obědu. Dojedli jsme to všechno. Ani smítko nezbylo. Pak jsme šli do vany se vykoupat. Na to jsem se těšila celý den. Když jsme byli vykoupáni, řekli Sebastianovi dobrou noc a šli nahoru.

,,Dobrou noc, kluci.‘‘ popřála jsem jim.

,,Dobrou, ženy.‘‘ popřál Frau.

,,Dobrou noc, Fraue, Ichinose.‘‘ popřála Verča.

,,Dobrou noc a sladké sny.‘‘ popřál Ichinose. Každý jsme šli do svých pokojů.

,,Jane, mohu spát s tebou?‘‘ zeptala se mě Verča. Přikývla jsem, že jo, že mi to nevadí.

,,Počítala jsem s tím.‘‘ usmála jsem se na ni. Verča si vzala svoji deku a lehla si ke mně do postele. Chvíli jsme si povídali a pak usnuli. Něco se mi zdálo, ale nepamatuju si co.

ICHINOSE:

Bobr nás zase ráno vzbudil. Tentokrát na nás nespěchal. Oznámil nám, že se snídaně teprve dělá. Bolelo mě celé tělo. Dokud se Jane, neposadila, tak jsme se stále drželi za ruce. Hned po Jane jsem se posadil i já. Ta bolest byla nesnesitelná, ale věděl jsem, že to musíme nějak rozchodit. Verča pronesla, že nevstane. Frau se zeptal proč, ale taky stále ležel jako Verča. Jane, odpověděla za Verču, že nás bolí celé tělo. Všiml jsem si, že chce něco poznamenat, ale když se pokusil sám posadit, tak to nedokázal a to byl jak hora. Frau se omluvil, že máme pravdu. Jane se na mě podívala. I já na ni. Pokusil jsem se postavit na nohy, ale ztratil jsem balanc a mále žuchnul zase na zem. Nebo bych možná spadl i na Jane. Nevím, ale radši to vědět ani nechci. Ale Jane mě zachránil, když mě chytla. Rozbušilo se mi srdce. Poděkoval jsem a pokusil se postavit znovu. Tentokrát se mi to povedlo. Nastavil jsem ruce, že pomohu vstát Jane. Ta mi je podala a s její pomocí jsem ji postavil na nohy. Jane, pronesla jako vtip, vstávat a cvičit. Frau z pod deky pronesl, že jí dá cvičit, že mu to ten včerejšek stačil. Já zase řekl, což je pravda, protože to znám z vlastní zkušenosti, že je nejlepší se rozhýbat chůzí, že to tělo pak tolik nebolí. Jane, pronesla, že pomůže na nohy Verče. Ta sice neochotně, ale přeci za pomocí Jane vstala. Já pomohl Frauovi, i když ani jemu se moc nechtělo. Pomalu mě přestávaly bolet ruce, anebo se mi to jen zdálo. Vzpomněl jsem si na včerejší trénink, Na chvat i na střelbu ze zbraně. Složili jsme si deky a dali do batohů. Když jsme všichni byli připraveni, otevřel jsem ostatním dveře a šli jsme do světničky, kde už byl bobr.

Bobr zrovna se chystal za námi jít. Byl milý a přívětivý. Což mě překvapilo, protože takového jsem ho neznal. Čekal jsem, že se někdo zeptá, ale nikdo se nezeptal, tak jsem mlčel i já. Sedl jsem si ke stolu a dal si chleba s rybí pomazánkou. Stejně jako Jane, ale záměr to nebyl. Měl jsem na ni chuť a taky ze všech těch pomazánek vypadala výborně. K tomu jsem popíjel čaj. Byl obyčejný, ale sladký, což mám rád. Frau se zeptal, co nás dneska čeká. Bobr nám řekl, že myška Sulli nás doprovodí k démonovi. Zrovna jsem měl sousto v puse a málem ho spolkl a zakuckal se. Ale naštěstí se tak nestalo. Hned jsem se musel napít čaje. Bobr nás uklidňoval, že se jedná o hodného démona. Věřil jsem mu, přesto jsem se bál. Podíval jsem se na Jane a pak na Verču. Jane, byla v pohodě jako vždy, ale Verča byla bílá jak stěna. Bála se. I já se bál. Říkal jsem si, že Jane, ochráním za každou cenu. I Verču, ale tu jsem přenechával Frauovi. Sice Jane je statečná a nedává znát strach, ale když si vzpomenu, jak brečela ze spaní, uvědomuju si, že je sama slabá a bezmocná jen si to nechce přiznat. Proto ji chci chránit a bránit svým tělem i duší. Když jsem dojedl, tak jsem to jídlo pochválil, že mi chutnalo. A to jsem říkal pravdu. Opravdu jsem si pochutnal. Bobr se zeptal, Jane na tu ruku. Jane, řekla, že je to OK, i když jsem si všiml, že jí to musí ještě trochu bolet. Bobr poradil, Jane, aby to měla obvázané tři dny. Frau slíbil, že na to dohlídne. Přikývl jsem hlavou, že s tím souhlasím, že na to taky dohlídnu a na to jsem byl připraven. Verča se zeptala, jestli s námi bobr nepůjde, když se vzpamatovala trochu. Bobr řekl, že by rád viděl Sebbyho, ale že musí zůstat. Zeptal jsem se Sebby, docela překvapen. Bobr nám řekl, že se jmenuje Sebastian, ale že mu říká Sebby. Podíval jsem se na Jane a všiml si, že nad něčím přemýšlí. Jako by toho Sebastiana znala. Ale mlčel jsem. Řekl jsem si, že když bude chtít, sama nám to řekne. Nechtěl jsem ji do ničeho nutit. Nevím, jestli si toho všimli i ostatní, nebo aspoň Frau, ale oba mlčeli. A do hlavy jim nevidím, tak nevím nad čím dumali oni. Jane se zeptala jestli nechce pomoci s nádobím, ale pomocnou ruku odmítl. Že prý včera jsme to dělali, aby nám slehla snídaně, než se šlo trénovat. Poté se nám omluvil za své chování, ale spíš mi přišlo, že se omlouvá, Jane než nám ostatním. Ale i tak jsem mu to odpustil. Když nám vyprávěl svůj příběh, tak se nám potvrdilo, co jsme si říkali s Verčou a Frauem, že je to dobrák, který žije stále vojnou. A nebyli jsme daleko od pravdy. I Verča se do toho vložila. Už tak bílá nebyla. V tom se ze zdola ozval pisklavý hlas. Byla to myška. Říkala, že bychom měli vyrazit. Bobr se podíval na hodinky a uznal, že je čas vyrazit. Všichni jsme se postavili. Bobr ke každému přišel a objal ho. Tím mě překvapil. Toto jsem nečekal, ale taky jsem ho objal. Poté si setřel slzu se slovy, že máme jít, že nemá rád loučení. Do breku mi nebylo ale líto ano. Nakonec to byl dobrák. Říkal jsem si, že bych ho rád ještě někdy potkal a popovídal si s ním. Stejně tak i s veverčákem. Všichni jsme bobrovi poděkovali za noclech i za tvrdý trénink. Myška nám řekla, že půjdeme podzemí, že je to tam bezpečnější než venku. Z toho jsem moc velkou radost neměl. Chtěl jsem držet Jane za ruku a v podzemí to nešlo. Bylo málo místa. Ale nedal jsem nic najevo.

Naštěstí byla chodba široká a mohli jsme se všichni držet za ruce. Jane jsem držel jemně, abych jí nemačkal tu sedřenou ruku, aby jí to nebolelo. Všichni jsme byli z ticha. Nikdo nepromluvil. Já přemýšlel, co nás čeká a nemine. Jaká překvapení si to pro nás tento svět ještě připravil. Tělo mě bolelo už míň, ale přesto ještě jsem bolest cítil. Na to, že to jednou skončí jsem nepomyslel. Myška se nám představila a pak chtěla vědět naše jména. Tak Frau nás všechny představil. I když bylo šero, tak se na nás myška podívala. Sama uznala, že si nás nezapamatuje, jako bobr. Jane, řekla, že to nevadí, hlavně aby nám neříkala vaše výsosti, že to jí vadí. I mně by to vadilo. Vždyť jsem obyčejný člověk, teda myslím. Podle Jane, jsem kreslená postava, ale i tak jsem obyčejný. Myška pronesla, že jsme princové a princezny. Pronesl jsem, že se tak necítím. Ostatní přikývli. Myška řekla, že tomu nerozumí. Slyšel jsem, Jane, jak říká, že je tu víc věcí, kterým neporozumí. Musel jsem se pousmát. V podstatě měla pravdu. Cesta byla rovná a široká. I když občas se klikatila a byla úzká. Když jsme nemuseli jít hezky za sebou, tak se Jane, držela za ruku s Verčou. Bral bych to obráceně, abych držel za ruku já Jane a Frau Verču, ale k tomu by za mák nikdy nedošlo. Nebo aspoň jsem v to věřil. Měli jsme jednu krátkou přestávku, na odpočinek. Byla krátká, ale mně to nevadilo. Stačilo chvilku sedět a málem jsem se zase nemohl pohnout, jak mi ztuhly svaly. Napili jsme se a snědli něco malého. Hlad jsem moc neměl, ale bůh ví, v kolik bych jedl, tak jsem něco snědl. Poté jsme se vydali zase na cestu. Po čtyřech hodinách jsme konečně vylezli ven. Bylo krásně teplo, svítilo sluníčko a bylo bez mraků.

Venku nám myška ukázala na vilu, která byla blízko. Řekla nám, že tam bydlí ten démon, že dál s námi nepůjde. Jane se zeptala, proč a myška vysvětlila, že si s démonem moc nerozumí, že si nepadli do noty, ale že je jinak hodný. Věřil jsem jí, protože to už říkal i bobr a tomu jsem taky věřil. Rozloučili jsme se a poděkovali za doprovod. Vydali jsme se k vile. Jane se občas podívala na myšku, jestli tam stále je. A byla, protože i já se díval.

Vila byla obrovská. Měla i obrovskou zahradu. Stále jsme se drželi za ruce. Podívali jsme se na sebe, kdo zaklepe. Už jsem chtěl zvednout ruku, že zaklepu, ale Frau mě předběhl. Dveře se otevřely, ale nikdo před nimi nebyl ani za nimi ne. Ozval se hlas, že máme jít dál, že nekouše. Všichni jsme udělali krok v před. Dveře se za námi zavřely. Jane se mě držela docela pevně. Divil jsem se, že jí ta ruka nebolí, ale zase na druhou stranu jsem byl rád. Dávala tím najevo svůj strach. Ne že bych jí to přál, aby se bála, to ne. Ozvalo se odněkud, že máme si máme jít sednout. Byla tam pohovka akorát pro nás. Všichni jsme si sedli a drželi se za ruce. Za chvíli se objevil démon. Byl malé postavy a vypadal jako my. Byl neškodný, nebo hned jsem si to pomyslel, že je. Zeptal se nás na cestu a taky se nám představil. Poté nás všechny představila, Jane a odpověděla mu na otázku. Když řekl, že se to nepřáteli jen hemží, tak jsem z toho radost vůbec neměl. Cítil jsem, že boj se blíží čím dál tím blíž. Zeptal se, jestli umíme bojovat. Jane za nás odpověděla, že ne, ale pak se opravila, že ona, ale Frau to uvedl na pravou míru, když řekl, že nikdo. Vždyť to byla pravda. Zeptal se nás, proč se držíme za ruce. Odpověděl jsem, že si dodáváme odvahu. Démon řekl, že jeho se bát nemusíme. I tak mu Jane, řekla s úsměvem, že chceme. Zeptal se nás, jestli nechceme čaj. Přikývli jsme, že jo a démon šel udělat čaj. Frau se nás zeptal, co si myslíme. Jane i já jsme řekli, že je to v pohodě. Verča řekla, že se i přesto bojí a Frau za nás všechny odpověděl, že i my. A Jane, přisvědčila, že se budeme držet za ruce, což mě tím velmi potěšila. Byl jsem rád, že se budu i nadále držet za ruku s Jane. Po chvíli přišel démon s čajem. Všichni jsme se napili a byl výborný. Přišel mi nějaký ovocný. Při čaji se nás různě vyptával. Odpovídali jsme mu a říkali mu naše příběhy. Chtěl vědět co je to anime a Jane mu to vysvětlila. Asi to pochopil, protože se dál nevyptával. Když se přestal ptát, tak nás doprovodil po celé vile. Ukázal nám, kde budeme spát. Byl jsem zklamaný, že má každý svůj pokoj a nebudu, s Jane. Nebudu se ji držet za ruku a tak. Ale nedal jsem nic najevo. Podle mě se Frau cítil stejně. Když prohlídka skončila, zeptal jsem se, co nás čeká dál. Démon nám vysvětlil, že nás čeká simulační přístroj, kde si zdokonalíme naše schopnosti. A že se na pár dní zdržíme. Nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo ne. Jane se poté zeptala co podnikneme dál. Démon nám navrhl, že bychom si mohli uvařit oběd. Všichni jsme souhlasili a šli do kuchyně. Stále jsme se drželi za ruce.

V kuchyni vyndal pokličky hrnce, prkýnka a nože se surovinami. Zasmál se nám, jak se držíme za ruce, a řekl, že doufá, že se tak nebudeme držet při vaření. Všichni jsme se pustili. Jane se zeptala co se bude vařit. Nějaký guláš alá gurmán. Řekl jsem, že to neznám, ale zní to slibně, což byla pravda. Docela jsem se na ten oběd těšil, i když hlad jsem moc neměl. Frau si pochvaloval, že tam bude maso. Démon se ho zeptal, jestli maso nejí, ale Frau mu to vysvětlil. Obdivoval jsem ho, že tam odkud pochází se maso nejí a jak to může vydržet. Každý dostal za úkol něco oloupat nebo nakrájet. Já měl nestarosti maso. Všiml jsem si, jak Jane od té cibule tečou slzy. Hned jsem si vzpomněl, jak brečela ze spaní. Trochu mě to píchlo u srdce. I když teď to bylo z důvodu té cibule. Frau jí doporučil si to jít opláchnout vodou. Jane, poslechla a šla do koupelny. Nejradši bych tam šel za ní a nějak pomohl, i když jsem věděl, že nevím jak. Opláchnout si to musí sama a spíš bych tam jen překážel. Po chvíli se vrátila. Frau se zeptal, jestli je to už OK a Jane přikývla, že jo. Poté si z ní Frau utáhl, když řekl, že ji konečně viděl brečet. Myslel jsem, že mu něco řeknu, ale mlčel jsem. Ale Jane se nedala, ušklíbla se a řekla, že čekala, že to řekne. Asi ho znala fakt dobře. Při vaření jsme si povídali. Pak jsme se naobědvali. Po jídle jsme se šli projít po zahradě, kde to bylo bezpečné. Při cestě jsme se drželi za ruce zase. Když jsme se vrátili, byl čas večeře. Veškeré jídlo, které jsme uvařili, jsme snědli. Byl to opravdu vynikající oběd i večeře. Po jídle jsme se šli vykoupat. Po dlouhé době jsme viděli vanu. Nejdřív se vykoupaly dívky a pak já s Frauem. Dali dobrou noc démonovi a šli spát. S dívkami jsme se rozloučili u dveří a popřáli dobrou noc. Já si lehl na svou postel a Frau zase na svou. Ještě jsme si povídali.

,,Jane se má, že bude spát s Verčou v jedné posteli. Hned bych to měnil.‘‘ řekl jsem Frauovi.

,,Taky bych to měnil.‘‘ přiznal Frau. Pak jsme si popřáli dobrou noc a šli spát. Chvilku mi trvalo, než jsem usnul.

VERONIKA:

Ráno nás vzbudil bobr David v klidu. Sám nám řekl, že není kam spěchat, že snídaně se teprve dělá. Jane poté co se posadila mě pustila ruku. Chtěla jsem se taky posadit, ale jen jsem se hnula, rozbolelo mě celé tělo. To bylo z toho včerejšího tréninku. Ruce, nohy, záda, břicho a dokonce i zadek mě bolel. Nohy z běhu, ruce ze střelby z luku, záda a zadek bojového chmatu a břicho to nevím. Pronesla jsem, že dneska nevstávám. Frau se zeptal proč. Jane mu za mě odpověděla, že nás bolí celé tělo. Slyšela jsem, jak se nadechuje. Určitě chtěl něco říci, ale nakonec rezignoval a řekl, že se vzdává. Pochopila jsem, že i jeho bolí tělo. Ležela jsem na zádech a přemýšlela, co podniknu. Vstávat by se mi chtělo to jo, ale tělo mě tak bolelo, že rezignovalo a nechtělo mě poslouchat. Všimla jsem si, jak Jane, vstává za pomoci Ichinoseho. Pomyslela jsem si, že z těch dvou by byl skvělý pár. Musela jsem se pod dekou pousmát nad tím to. Rozhodla jsem se, že bych to Jane řekla, ale až bychom byly osamotě. Jane, když stála na nohou vtipně pronesla, vstávat a cvičit. Chtěla jsem ji poslat někam, ale Frau byl rychlejší. Řekl, že mu včerejšek postačil. Po chvíli ze mě stáhla, Jane deku a nastavila ruce, že mi pomůže vstát. Neochotně jsem to přijala a za její pomoci jsem se postavila na nohy. Bolest to byla neuvěřitelná. Ale vzpomněla jsem si, že se říká, že pohyb vše rozchodí. A dneska nás čekal další pochod. Na jednu stranu jsem se těšila, ale na druhou stranu zase ne. Chtěla jsem u bobra Davida zůstat, i když je tak přísný. Přesto jsem si na něho zvykla a oblíbila jako veverku Rena. Když jsem už stála na nohou, tak jsem si musela znova sednou a vstát a složit deku do batohu. Ne, že by se mi nějak chtělo. Ale jak jsem takhle pérovala, tak mě to tělo nebolelo tolik. Správně se říká, že pohyb vše vyléčí. Když jsme měli sbaleno, tak Ichinose otevřel dveře a šli jsme ke stolu na snídani.

Bobr David byl přívětivý, až mě to překvapilo. Zrovna se chystal za námi jít a podívat se, jak na tom jsme. Sedli jsme si ke stolu a dali se do jídla. Já si dala česnekovou pomazánku s rohlíkem a k tomu jsem popíjela čaj. Věděla jsem, že mi pak bude smrdět z pusy, ale měla jsem na ni takovou chuť. I vajíčková mě lákala, ale česneková to vyhrála. Frau se po chvíli zeptal, co nás čeká. Bobr David nám řekl, že myška Sulli nás zavede k démonovi. Zděsila jsem se. Celá jsem se chvěla. Měla jsem strach. I myší jsem se bála, ale co je myš oproti démonovi. Ani jsem dál neposlouchala, co kdo říká. Představila jsem si hned velikou zrůdu, která cení zuby, pošklebuje se, dělá naschvály. Když jsem se vzpamatovala, tak jsem zjistila, že jsem snědla jídlo a dopila čaj. A taky jsem zaslechla, jak právě bobr David říká Jane, co její ruka. Jane, řekla, že je už v pohodě. Zdálo se, že je to fakt v pohodě. Bobr David jí doporučil, že to má mít tři dny obvázané a pak si ten obvaz má sundat. Jane, přikývla a Frau řekl, že na t dohlídneme, což jsem přikývla, že má Frau pravdu. Zeptala jsem se, jestli s námi bobr David nepůjde. Bobr David odmítl, že má jiné starosti, i když by Sebbyho rád viděl. Došlo mi, že se tak nejspíš jmenuje ten démon. Nebo správné jeho jméno je Sebastian. Říkala jsem si, že na démona slušné jméno. Všimla jsem si, že Jane nad něčím přemýšlí. Chtěla jsem se zeptat nad čím, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem být až moc zvědavá. Jane se zeptala bobra Davida, jestli nepotřebuje pomoci. Ten naši pomoc odmítl. Že prý včera to bylo kvůli tomu, aby nám slehla snídaně. Pak se nám omluvil, za jeho včerejší chování. Všimla jsem si, že při tom stále sleduje, Jane. Pomyslela jsem si, že se spíš omlouvá, Jane než nám, ale nevadilo mi to. Vždyť to byla právě Jane, kterého se mě zastala a řekla mu pravdu do očí. Já bych to nedokázala a dělala to, co by se po mně chtělo i kdybych měla vypustit duši. Poté nám vyprávěl jeho příběh z dětství. Bylo mi ho hned líto. Chtěla jsem ho hned jít obejmou, ale neměla jsem kuráž ani odvahu to udělat. V tom se ze zdola ozval pisklavý hlas, že bychom měli vyrazit. Všichni jsme se podívali dolů. Byla to myška Sulli. Na tož že se myší bojí se mi líbila. Bobr David se podíval na hodinky. Sám uznal, že je čas vyrazit. Postavili jsme se a bobr David ke každému přišel a objal ho. I já ho objala. Pak se setřel slzu. Potají, aby si toho nikdo nevšiml, jsem si taky setřela slzu. Měla jsem ho velice ráda, jako veverku Rena. Loučení jsem taky neměla v lásce. Poděkovali jsme bobrovi Davidovi za noclech i za trénink, který byl velice náročný. Myška Sulli nám oznámila, že se půjde podzemí. Z toho jsem radost neměla. Chtěla jsem se držet za ruku Jane i Frau. Tím jsem se cítila víc v bezpečí. Ale pak jsem byla mile překvapena.

Když jsme vyšli, tak ty chodby byly široké, tak jsme se mohli v klidu držet za ruce. I když se stalo, že nějaká ta cesta byla trnitá, kdy jsme se museli pustit, nebo jsem se držela za ruku Jane. Při tom jsem chtěla držet za ruku i Fraua. Nechápala jsem to, co se to semnou děje. Ale řekla jsem si, že to nikomu neřeknu. Ani Jane ne. Myška Sulli se nám představila a poté se zeptala na naše jména. Ichinose se toho chopil a představil nás. Myška Sulli sama řekla, že si t nezapamatuje, ale oproti bobrovi Davidovi se na nás podívala. Jane jí řekl, aby nám hlavně neříkala vaše výsosti, že by jí to vadilo. Myška Sulli se divili, protože prý jsme princové a princezny. Já se tak necítila. Jsem zbabělá a uplakaná nána. To jsem si myslela o sobě. Ichinose pronesl, že se tak necítí a my všichni jsme přikývli na souhlas. Myška Sulli řekla, že tomu nerozumí. Jane, zašeptala, že je tu spousta věcí, kterým neporozumí. Musela jsem se pousmát, protože měla pravdu. Ale nic jsem neřekla a mlčela jsem. Měli jsme krátkou přestávku na pití a jídlo. Ta akorát stačila. Jak jsme seděli, tuhly mi svaly a já se málem zase nepohnula. Jídla jsem si dala jen trochu. Nasnídala jsem se hodně, tak jsem hlad neměla. Ale přesto jsem něco snědla. Po čtyřech hodinách jsme vylezli ven, kde bylo krásně. Celý jeden den jsem neviděla sluníčko, mráčky, prostě celou oblohu. Byl to nádherný pocit.

Myška Sulli nám ukázala tlapičkou na vilu. Oznámila nám, že tam bydlí ten démon Sebastian. Rozklepala jsem se zase a chytila se Jane i Fraua silněji. Cítila jsem, jak oba stisk oplatili. Dodali mi tím víc odvahy. Jane se zeptala, jestli s námi nepůjde, ale ona řekla, že ne, že s démonem Sebastianem si nerozumí. Tentokrát jsem poslouchala a vnímala, tak jsem slyšela, jak dodala, že je to hodný démon. Rozloučili jsme se s myškou Sulli a poděkovali za doprovod. Poté jsme se vydali k vile. Všimla jsem si, že Jane se každou chvíli otočila. Já ne, ale došlo mi, že kontroluje, jestli tam myška Sulli pořád je, jak slíbila.

Přišli jsme k vile. Byla moc obrovská. Viděli jsme i zahradu, která taky byla obrovská. Podívali jsme se na sebe, kdo zaklepe. Já tu odvahu neměla. Bála jsem se a držela se Jane a Fraua, jak klíště. Frau nakonec zaklepal. Otevřely se dveře, ale nikdo v nich nebyl. Řekla jsem si, že je to ke všemu ještě duch. Ozval se hlas, že máme jít dovnitř, že nekouše. Za jiných okolností, bych, jsem se usmála, ale měla jsem takový strach, že jsem se tvářila stejně. Ani nevím, jak jsem se tvářila, ale asi vyděšeně. Udělali jsme krok v před a vstoupili do vily. Dveře se hned z námi zavřely. Stále jsme se drželi za ruce. Rozhlídla jsem se po okolí. Vše bylo veliké. Hlas se od někudy ozval, že si máme jít sednout, že hned přijde. Sedli jsme si na pohovku, kam jsme se vešli všichni a stále se drželi za ruce. Za chvíli se objevil démon Sebastian. Vypadal jako my. Což mě překvapilo. Stále jsem se těch dvou držela za ruku, ale povolila jsme stisk. Bála jsem se, to jo, ale o trošku míň. Představil se nám a zeptal se, jaká byla cesta. Jane nás všechny představila a odpověděla mu na otázku. Řekla mu pravdu i za nás všechny.  Nebo já s tou odpovědí souhlasila. Démon Sebastian nám řekl, že nepřáteli se to jen hemží. Dostala jsem znovu větší strach a zase jim stiskla ruce silněji. Zeptal se nás, jestli umíme bojovat. Jane, odpověděla, že ne. Pak se opravila, že teda ona ne. Frau dodal, že nikdo, což byla pravda. Nikdo z nás neuměl bojovat. Zeptal se nás, proč se držíme za ruce. Ichinose mu na to odpověděl, že si tím dodáváme odvahu. Démon Sebastian nám řekl, že se ho bát nemusíme. I přesto jsem se ho bála. Zeptal se nás, jestli nechceme čaj. Všichni jsme přikývli, že jo. I já. Svým způsobem jsem se bála, ale zároveň mu věřila. Když odešel, zeptal se nás Frau co si o tom myslíme. Jane i Ichinose řekli, že to vypadá dobře, že vypadá, že je hodný. I já souhlasila, přesto jsem řekla, že se bojím. Frau řekl, že oni taky a Jane dodala, že se budeme stále držet za ruce. Za což jsem byla velmi ráda. Stisk jsem trochu povolila, abych dala najevo, že se tak už nebojím. Démon Sebastian za chvilku dorazil i s čajem. Napila jsem se a byl vynikající. Pěně slaďoučký. Při pití čaje se nás různě vyptával. Chtěl vědět co je to anime, když se o tom kluci zmínili. Jane se mu to snažila vysvětlit a asi úspěšně, protože se na nic nezeptal. Když jsme vypili čaje, tak nás provedl celou vilou. Byla opravdu obrovská. Ukázal nám, kde budeme spát. Kluci měli pokoj vedle mě a Jane. Mrzelo mě, že nebudeme s kluci spát pohromadě. Ale aspoň spí vedle nás. Pomyslela jsem si. Po prohlídce se Ichinose zeptal, co nás čeká dál. Démon Sebastian nám odpověděl, že simulační přístroj, kde si zdokonalíme naše schopnosti. Přišlo mi, že mluví v hádankách. A taky, že se na pár dní zdržíme. Říkala jsem si, jestli to tu přežiju, ale měla jsem, Jane, Fraua a Ichinoseho, tak jsem se nebála tolik a věděla jsem, že to bude v pohodě. Jane se zeptala co teď podnikneme. Démon Sebastian navrhl, že bychom si mohli uvařit oběd. Všichni jsme souhlasili i já. Začínala jsem mít už i hlad. Vydali jsme se do kuchyně a stále jsme se drželi za ruce.

Démon Sebastian vyndal suroviny, hrnce, pokličky, prkýnka a nože. Zasmál se nám, jak se držíme za ruce, a pronesl, že doufá, že při vaření se pustíme. V tom jsme se všichni pustili. Bylo mi to líto, chtěla jsem se dál držet za ruce s Jane i Frauem, ale věděla jsem, že při vaření by to bylo nepraktické. Jane se zeptala co se bude vařit. Démon Sebastian odpověděl, že guláš alá gurmán. Znělo to ďábelsky, ale mlčela jsem a nic jsem neříkala. Frau si pochvaloval, že tam bude maso. Démon Sebastian se zeptal Fraua, jestli maso nejí, ale on to vysvětlil tak, že odkud pochází se maso jíst nesmí. Ale zároveň přiznal, že vegetariánem není, což i potvrdil, když s námi jedl u veverky Rena rybu. Každý něco dělal, já lisovala česnek a připravila koření, které mi připravil démon Sebastian. Frau krájel cibuli. Divila jsem se, proč mi neslzí oči. Asi byl odolný, nevím. Jane, tekly slzy od té cibule. I mně to štípalo do očí, ale netekly mi slzy, protože to nebylo tak hrozné. Frau Jane doporučil, aby si to šla opláchnout. Jane se zeptala démona Sebastiana, kde je koupelna. Ten jí to poradil. Jane si šla opláchnout oči. Chtěla jsem se ji zeptat, jestli nepotřebuje pomoci, ale pak mi došlo, že není jak pomoci. Když se Jane po chvíli vrátila, tak se ji Frau zeptal, jestli je to OK. Jane, řekla, že jo. Poté si Frau z Jane utáhl, když řekl, že ji konečně viděl brečet. Chtěla jsem ho napomenout, ale nedokázala jsem to. Ale Jane se nedala a ušklíbla se a oznámila mu, že čekala, že to řekne. Při vaření jsme si povídali. Asi za hodinku byl oběd hotový. Démon Sebastian nám nandal na talíř a šli jsme se na obědvat. Nakonec to bylo dobré. Chutnalo to jako obyčejný guláš, který jsem znala od nás, jen s rozdílem, že k tomu si dáváme houskový knedlík a ne brambory. Po obědě jsme dali nádobí do dřezu a šli se projít do zahrady. Zase jsme se drželi za ruce, což byl úžasný pocit. Zahrada byla pod bariérou, kam se nedostal žádný nepřítel. Nebo aspoň démon Sebastian to tvrdil. Po procházce velké zahrady jsme se vrátili a byl čas večeře. Šli jsme se na večeřet. Měli jsme to, co k obědu. Bylo to vynikající a ani smítko nezbylo, jak jsme vše snědli. Po večeři jsme se šli vykoupat všichni. Nejdřív Jane, pak já, pak Ichinose a nakonec Frau. Když byla, Jane ve vaně, tak jsem s Frauem a Ichinosem udělala nádobí. Démon Sebastian říkal, že to máme nechat být, ale i přesto jsme neposlechli a vrhli se na to. Když jsme byli všichni vykoupaní, tak jsme řekli démonovi Sebastianovi dobrou noc a šli do první patra před náš pokoj, kde jsme se rozloučili s chlapi a popřály jim dobrou noc. Pak jsem šla našeho pokoje s Jane.

Než jsem si lehla zeptala jsem se Jane, jestli jí nebude vadit, že si lehnu k ní. Jane, přikývla, že jí to nevadí, a že s tím počítala. Usmály jsme se na sebe. Pak jsme si chvíli povídali. Už jsem se tolik nebála, ale přesto strach jsem ještě měla. Po chvíli jsem usnula a spala až do rána.

FRAU:

David nás vzbudil mírumilovněji než předešlé ráno. Otevřel jsem oči a jen tak ležel na zádech. S Verčou jsme se stále drželi za ruce. Všiml jsem si, jak se Jane i Ichinose posadili. Verča mi pustila ruku a pokusila se vstát, ale pronesla, že dneska nevstává. Zeptal jsem se proč a Jane mi odpověděla za Verču, že je bolí celé tělo. Řekl jsem si, co je to za nesmysl. Chtěl jsem se posadit a říci, co to říká za hlouposti, když mě zabolelo v zádech. Musel jsem si znovu lehnout a uznat, že má pravdu. Všiml jsem si, jak Jane za pomoci Ichinoseho se postavila. Chtěl jsem pronést, že je tělo tolik nebolí jako nás, když už stojí na nohou, když jsem si všiml, jak se Verča pousmála. Zajímalo by mě proč, ale to jsem si chtěl nechat na později. Co Jane stála na nohou zavtipkovala, tím, že řekla, vstávat a cvičit. Chtěl jsem ji poslat někam, ale nakonec jsem řekl, že včerejšek mi stačil. Pak mi odhrnul deku Ichinose a pomohl mi na nohy. Nejen záda, ale i celé tělo mě bolelo. Nechápal jsem, proč tomu tak je, když jsem v dobré kondici, ale asi nejsem na to zvyklý jinak nevím. Když jsem stál na nohou, tak jsem si klekl, složil deku a dal do baťohu. Byl jsem připraven vyrazit na další cestu. Ichinose nám podržel dveře a všichni jsme vyšli do světničky a ke stolu, kde byl už David.

Každý si sedl ke stolu. David zrovna nám říkal, že se chystal za námi jít. Na stole toho bylo hodně. Dal jsem si rohlík s vlašskou pomazánkou, ale přišlo mi to jako spíš vlašský salát. Zeptal jsem se Davida, co nás dneska čeká. David mi odpověděl a zároveň nám všem, že nás čeká cesta s myší Sulli za démonem. Podíval jsem se na něho, jestli jsem se nepřeslechl. Pak jsem se podíval na Verču a ta byla bílá jak stěna. Přišlo mi, že ani nás nevnímá. Ani jsem se jí nedivil. Musela být vyděšena k smrti. Rád bych ji chytil za ruku nebo objal, ale ani jedno jsem nedokázal. Hned nás uklidnit, že se jedná o hodného démona. Takového jsem si nedokázal vůbec představit. Po jídle jsme poděkovali za výbornou snídani. I Verča už vnímala. David se Jane, zeptal na tu ruku. Jane, zalhala, že je už v pohodě. Poznal jsem, že jí to ještě bolí, ale nedala nic znát. Chtěl jsem říci, aby se nepřemáhala a přiznala bolest, ale myslel jsem si, že něco takového řekne Ichinose, ale mlčel. Nechtěl jsem, aby si Verča myslela, že se víc zajímám o Jane a ne oni. I když ona na to tak nemyslela, jako na láska a vztahy a ani jsem se jí nedivil. Verča by byla moje první přítelkyně a bral bych, kdyby byla. Když David Jane, doporučil, aby měla ruku v klidu obvázanou tři dny a Jane přikývla, tak jsem řekl, že na to dohlídneme. Všiml jsem si, jak přikývla i Verča a Ichinose. Verča se zeptala, jestli s námi David nepůjde, ale David to odmítl, že má jinou práci. Zajímalo by mě jakou. Ale neptal jsem se. Zjistili jsme, že démon se jmenuje Sebastian. Pomyslel jsem si, že je to hezké jméno na démona a nepřišlo mi, že by byl nějak nebezpečný. Jane se zeptala jestli nepotřebuje pomoct, ale David to odmítl se slovy, že včera byl výjimečný den, kdy nám potřebovalo slehnout po té snídani. Hned na to se nám omluvil za jeho chování. Já se na něho už dávno nezlobil. Ani nevím, kdy jsem mu to odpustil. Když nám vyprávěl příběh z dětství, tak jsem si vzpomněl, že jsme se o tom včera večer bavili s Verčou a Ichinosem. V tom se ze země ozval pištivý hlas myšky. Byla tu Sulli, která říkala, že je čas vyrazit. David se podíval na hodinky a sám uznal, že je čas. Všichni jsme se postavili na nohy. I David a ke každému přišel a objal ho. Hodně mě to překvapilo. Ale nakonec jsem ho i já objal. Poté jsem si všiml, že brečí. Což mě hodně překvapilo. Viděl jsem poprvé v životě brečet zvíře. Ale taky jsem si všiml, jak si setřela slzu Verča. Chtělo se mi ji obejmout. Poděkovali jsme Davidovi za noclech i trénink. Ještě stále mě bolelo tělo, ale bylo to lepší. Sulli nám oznámila, že se půjde chodbami, kde je to bezpečnější. Uvědomil jsem si, že nebudu držet Verču za ruku, ale byl jsem mile překvapen.

Chodby byly široké, ale občas se stalo, že jsme museli jít za sebou nebo se Verča držela za ruku Jane. Já se Ichinoseho nedržel. Přišlo mi to divné, ale jako vtip by to byl dobrý. Sulli se nám představila a podívala se na nás a zeptala se na naše jména. Ichinose nás všechny představil. Sulli uznala, že si to nezapamatuje, ale oproti Davidovi se na nás dívala. Jane jí řekla, aby nám neříkala vaše výsosti. Že by to jí vadilo. A nejen jí, ale i mně. Jsem obyčejný člověk. Jak by, Jane řekla, kreslený. Sulli řekla, že tomu nerozumí. Všiml jsem si, jak Jane si něco řekla pod vousy, ale nevyzvídal jsem, protože mi došlo, že nechtěla, aby to slyšela Sulli. Ale že ji slyšela Verča mi nedošlo. Asi po dvou hodinách cesty jsme měli přestávku na pití a jídlo. Docela jsem si na jídle pochutnal. Dokonce jsem měl trochu hlad. Asi po čtvrt hodince jsme se vydali zase na cestu. Šli jsme zhruba asi další dvě hodinky. Poté jsme vylezli ven na čerstvý vzduch a na slunce.

Venku nám Sulli ukázala na nedalekou vilu. Tam sídlí ten démon Sebastian. Jane se zeptala, jestli půjde s námi, ale Sulli t odmítla, protože si se Sebastianem nerozumí. Jak řekla, nepadli si do noty. Verča mi stiskla víc ruku. Stisk jsem oplatil, abych jí dal najevo, že není sama. Hlavně, že není sama kdo má strach. Sulli hned dodala, že se jedná o hodného démona. To jsme už věděli od Davida. Rozloučili jsme se se Sulli a vyšli k vile. Všiml jsem si, jak se Jane, ohlíží. Asi dohlížela na to, jestli nás Sulli pozoruje, jestli nezdrhla. Jane, nic neříkala, tak jsem usoudil, že tam pořád je.

Došli jsme k vile. U dveřích jsme se zastavili. Rozhlídl jsem se kolem sebe. Vila byla obrovská i s obrovskou zahradou. Každý se na každého podíval. Dodal jsem si odvahu a zaklepal na dveře. Dveře se otevřely, ale nikdo v nich nebyl. Říkal jsem si, co se tu děje. Má to být démon nebo duch? Ozval se hlas, že máme vstoupit dál, že nekouše. Všichni jsme udělali krok vpřed. Dveře se za námi zase zavřely. Rozhlídnul jsem se kolem sebe. Byli jsme v malé chodbičce, která vedla do obývacího pokoje, s pohovkou, dvěma křesli a televizí. Ozval se hlas, že si máme jít sednout. Že přijde za chvilku. Šli jsme si sednout na pohovku. Lákalo mě křeslo, ale chtěl jsem držet za ruku Verču a to zvítězilo a proto jsem si sedl na pohovku, která byla veliká, že jsme se tam všichni vešli. Musel jsem si pomyslet, že se jedná o nějakého obra. Po chvíli se objevil Sebastian. Byl malé postavy. Možná stejně velký jako byla Verča s Jane. To nevím neuměl jsem to odhadnout, ale překvapilo mě to. Všechno bylo tak veliké. Představil se nám a zeptal se na cestu. Jane mu odpověděla a taky nás všechny představila. Sebastian nám řekl, že nepřáteli se to jen hemží. Uvědomil jsem si, že je to kvůli nám. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Na boj jsem se těšil i netěšil. Zeptal se nás, jestli umíme bojovat. Jane nejdřív za všechny odpověděla, že ne, ale pak se opravila, že ona ne. Hned jsem se do toho vložil a řekl, že nikdo. Sebastian se nás zeptal, proč se držíme za ruce. Ichinose mu odpověděl, že si dodáváme tím odvahu. Řekl nám, že se ho nemusíme bát. Ono se řekne nebát, ale těžko se to udělá. I když já se už nebál a cítil jsem se v bezpečí. Poté se nás Sebastian zeptal na čaj. Všichni jsme přikývli, že si ho dáme rádi a Sebastian odešel. Hned jsem se ostatních zeptal, co si myslí. Jane i Ichinose se shodli, že to vypadá, že je hodný a je tu bezpečno. I já s tím souhlasil. Verča přikyvovala, ale sama pronesla, že se bojí. Já řekl, že se bojíme všichni, což byla pravda. Jane mě potěšila, když Verče řekla, že se budeme držet za ruku všichni. Po chvíli přišel Sebastian s čajem. Při čaji se nás různě vyptával, odkud jsme atd. Když jsem se s Ichinosem zmínil o anime, tak se hned zeptal co to je. Jane se mu to snažila nějak vysvětlit. A asi úspěšně, dál se nevyptával. Když jsme dopili čaje, tak jsme měli prohlídku domu. Bylo to velice obrovské. Opravdu jak pro obra. Taky nám ukázal kde, kdo bude spát. Litoval jsem toho, že nebudu s Verčou a držet ji za ruku, ale jsem byl rád, že nebude sama, že tam bude mít aspoň Jane. Po prohlídce, se Ichinose zeptal, co nás čeká dál. Sebastian se zmínil o simulačním stroji. Docela mě to zaujalo a chtěl jsem vědět co to je. Jane se zeptala co podnikneme teď. Sebastian navrhl si uvařit oběd. Všichni jsme souhlasili a s držením za ruce jsme šli do velké kuchyně.

V kuchyni Sebastian vyndal potřebné věci a suroviny. Smál se nám, jak se držíme za ruce, a že doufá, že při vaření se pustíme. Na to jsme se pustili. I když já nerad. Chtěl jsem Verču stále držet za její ručku. Jane se zeptala, co se bude vařit. Sebastian řekl, že guláš alá gurmán. Došlo mi, že tam bude maso a taky ho vyndal z ledničky. Hned jsem si to vychválil. Sebastian se divil, a zeptal se mě, jestli nejím maso, tak jsem mu to vysvětlil jak se věc má. Nejspíš se mu ulevilo, nebo aspoň mi to tak přišlo. Měl jsem za úkol nakrájet cibuli. Pěkně štípala, ale já odolával, ale Jane ne a brečela od té cibule. Když jsem si toho všiml, když jsem se podíval po ostatních, tak jsem jí doporučil, aby si to zašla opláchnout vodou. Jane, poslechla a zeptala se Sebastiana na koupelnu. Ten jí řekl cestu. Za chvilku byla zpátky. Zeptal jsem se, jestli je vše v pořádku a ta přikývla a řekla, že jo. Poté jsem si z ní utáhnul a pronesl jsem, že konečně vidím i jí brečet. Nejen Verču. Jane se jen ušklíbla a řekla mi, že to čekala, že řeknu. Tím mi zkazila tu legraci, ale poznal jsem tím, že mě tak nějak zná a nic ji nepřekvapí. Při vaření jsme si povídali a pak se naobědvali, když bylo vše uvařeno. Po obědě se šlo do zahrady se projít. Drželi jsme se zase za ruce. Povídali jsme si při tom. Když jsme se prošli byl čas večeře. Měli jsme to, co bylo k obědu. Moc jsem si pochutnal. Po večeři se šlo do vany. Dívky šly první a pak mi chlapi. Když jsme se všichni vykoupali, tak jsme řekli Sebastianovi dobrou noc a šli spát. Před pokoji jsme se rozloučili s dívkami. Rád bych dal Verče pusu na dobrou noc, ale odvahu jsem nenašel.

V pokoji jsem si ještě povídal s Ichinosem. Shodli jsme se na tom, že bychom to měnili. Že bych, jsem spal vedle Verči a Ichinose vedle Jane. Pak jsme šli spát. Já usnul docela hned.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.