Anime World CZ/SK - Příběhy

Milki
Asi jsem to přehnal, uvědomil jsem si to v tu chvíli, když se nade mnou objevil ve vlčí formě. Ty zlaté oči mě dostávaly. Možná bych ho poslouchal, ale tygr ve mně byl silnější. Cítil jsem, jak se mi tělem rozlévá přeměna. Moje drápy se zvětšovaly, oči zářily a tělo mi začínaly pokrývat pruhy. Cítil jsem se v ohrožení, tohle byl pud sebezáchovy. Objevovaly se náznaky srsti. Bílá se mísila s černou a já se přiblížil k jeho tesákům. Zuřivě jsem otevřel ústa a pokrčil rty, ukazoval jsem mu tesáky. Nechtěl jsem, ale naštval mě. Z mého hrdla se ozvalo silné tygří zavrčení. Uvolnil jsem ruku a seknul ho do tváře. Na tvář mi odkapávala jeho krev a já najednou procitnul. Zastavil jsem přeměnu. Uvědomil jsem si, co jsem udělal. Poranil jsem vůdce a k tomu tu byla celá smečka. Určitě mě zabijí. Zrovna jsem mohl klidně žít a já udělám tohle. Z očí mi padaly slzy, všechno mi bylo líto. Já nikdy neměl pocit rodiny a tohle bylo jen pár chvil,  kdy jsem se necítil sám. Sebral jsem odvahu a podíval se mu do očí. Byl zlostí bez sebe. Zavřel jsem oči a tiše šeptnul.„Je mi to líto. Já se přeměňuji jenom o samotě. Neznám hranice. Můžeš mě zakousnout, zasloužím si to. Ale to ty jsi mě provokoval. Vyžíváš se ve hře kočka a pes? Nebo to je jen tvůj panovačný postoj?“ Pohnul jsem se k jeho tváři a olízl po celé délcezranění, které jsem mu způsobil. To bylo to jediné, co jsem mohl udělat.

Makoto
Cítil jsem ty jeho drápy, jak mi prořezávají kůží na obličeji. Cítil jsem svou vlastní krev. Ve stejné chvíli jsem slyšel praskání látky. Několik vlkodlaků se proměnilo v mohutné vlky. Přikrčili se k boji a začali se přibližovat s hlubokým vrčením. Cítil jsem jejich touhu po krvi. Oni věděli, že kdyby se mi něco stalo, vesnice by byla v průšvihu, jelikož toho dost obstarávám já. Viděl jsem jeho proměnu a ten tygr se mi opravdu líbil, i když mi provedl tohle, nemohl jsem si pomoct. Avšak i já jsem v sobě měl vlka. Ten zuřil a chtěl zabíjet, chtěl odplatu. Bohužel já měl nad ním naprostou moc. Ale s těmi vlky okolo, co se nebezpečně blížili a z tlam jim odkapávaly sliny. Nechtěl jsem, ale musel jsem. „Měl by ses naučit, kde je tvoje místo. Nejde tu o provokaci, ale o úctu a respekt. Nikdo nebude tolerovat tvé drzé chování. Snažím se tě jen učit. Kdybys byl štěně, už bych ti dal varovné kousnutí. Jak jsem ti říkal tohle je vlčí smečka. Máme tu hierarchii, která se tvoří z respektu. Ale když jsi jednou člen smečky, tak už sem patříš. Vidíš je? Chtějí tě zabít proto, že jsi mi ublížil. Ublížil si někomu, kdo vede tuhle vesnici, chrání jí a pomáhá ji přežít. Ublížil si alfě, to se trestá smrtí. Chráníme každého z nás. Všichni jsou pro nás rodinou. Ale já vím, kdo jsi. Vím o tvé neznalosti a já jsem shovívavý. Navíc, každý by měl dostat druhou šanci. Ale pamatuj si. Jejich náklonnost si teď získáš těžko. Nebudou ti důvěřovat. Ale neublíží ti, pokud já nedovolím.“ vysvětloval jsem mu jemně. Viděl jsem, že ho to opravdu mrzí. Nadechl jsem se a povolil vlka ve mně.
Kalhoty mi začaly praskat a já narostl do dvakrát většího vlka, než byli okolo. V kohoutku jsem byl vysoký jako člověk. Mohutně jsem se tyčil nad Milkim. Moje oči už byly zlaté a já měl tělo pokryté tmavě modrou srstí. Rána, kterou jsem měl přes koutek, se teď ošklivě rozeklála. Viděl jsem, že má strach.
Avšak já se otočil k vlkům, kteří už byli nebezpečně blízko. Ohrnul jsem pysky a předvedl své mohutné tesáky. Hluboce jsem zavrčel a postavil se zpříma. Dával jsem jim najevo, že si nemají nic dovolovat. Všichni zmlkli a sklopili uši, viděl jsem jejich ocasy mezi nohama. Až na jednoho ten pořád vrčel. Ohnal jsem se po něm zuby a cvakl. Zaskučel a lehl si na znamení pokory.
Otočil jsem se k Milkimu a jemně ho zuby chytl vzadu za tričko. Vytáhl jsem ho z bláta. zvedl jsem ho a nesl, jako nějaké malé kotě. Odnášel jsem ho za mou chatrč. Byl tam menší vodopád s tůňkou. Došel jsme k tůňce a hodil ho do ní. Viděl jsem, jak se z něj smívá to bláto, sám jsem se přeměnil zpět na člověka. Stál jsem tam nahý před ním a poklekl k vodě. Začal jsem se omývat od krve a bláta.

Milki
Káral mě, naznačoval svojí naprostou převahu. Vlkodlaci kolem nás se měnili, sklopil jsem uši a vyčkával příchod smrti. Ten těžký zápach nenávisti kolem, mě svíral hruď. Neumím s nikým mluvit, jen je štvu. Já se neprosil o to být jediný. Kéž by mě zabil, byl bych konečně svobodný. Cítil jsem, jak na mě odkapávají sliny, můj pohled zamířil nade mě. Makoto se změnil na vlkodlaka. Byl tak krásný. Chtěl jsem se dotknout jeho srsti, cítit tu hřejivou hebkost. Chtěl jsem vědět, že to není sen. Opravdu mi to bylo líto, ale nedokázal jsem se sklonit, ani před ním. Moje ruka však mířila vzhůru, toužila se ho dotknout. Jenže on vstal a zuřivě ukazoval přihlížejícím, že on je tu vůdce. Nepochyboval jsem o tom, že má ve všem pravdu. Jenže ta zatracená kočka ve mně, neustále vzdorovala. Bylo slyšet jeho vrčení, rozléhalo se mnou a vibrovalo mi tělem. Jeho modrá srst se leskla na slunečním svitu, někdo takový mě musel přitahovat. Všichni se mu podvolovali a dávali hlavy na stranu na důkaz pokory. Než jsem se nadál, nesl mě zuby za tričko někam pryč. Hodil mě do vody a sám se proměnil na člověka. Bláto ze mě odkapávalo a já si sundal tričko, abych ho přepral. Byl jsem jenom v kalhotách a celkem hodně se styděl. Podíval jsem se na něj, v tu chvíli, byla má jediná myšlenka se někde utopit. Byl zcela obnažen, po jeho svalnatém těle stékala voda a rýsovala jeho břišní svaly. Cítil jsem, jak mi tělem prostupuje horečka a já, rudnu. Na chvíli se naše oči setkaly, v rychlosti jsem se otočil a dělal, že přepírám tričko. Byl jsem zmaten z pocitů, které mi vířily hlavou. Cítil jsem krev, udělal jsem mu to já, musím mu to vyléčit. Věděl jsem jaké následky to má pro netrénované jedince, ale přesto, to byl můj způsob omluvy. Přešel jsem vodou k němu a uchopil jeho tvář, chtěl se mi vycuknout, ale já ho zastavil. „Necukej sebou, nebude to bolet! Jednou mi věř!“ moje ruka zamířila na ránu a celou jí zakryla. Zavřel jsem oči a představil si, že se zaceluje, kousek po kousku se pojí do původního vzhledu. Cítil jsem slabost, ale dokázal to rozdýchat. Sundal jsem ruce a nabral vodu, omyl zraněné místo. Nic tam nebylo, jako kdyby se to nikdy nestalo. Otočil jsem se a zamířil zpět se umýt, ale nohy mě zradily. Svalil jsem se přímo do studené vody a na chvíli ztratil vědomí.

Makoto
Po očku jsem ho pozoroval a čekal, co dál udělá. Pral si tričko, ale všimnul jsem si jeho pohledu na mě. Byl zase rudý. Hmmmm… Zvláštní, ale přitahovalo mě jeho světlé tělo. Bylo jako z porcelánu. Zda bylo i tak hladké? Když se ke mně přiblížil a chytil, chtěl jsem ustoupit. Co zas chtěl provést? Cítil jsem, jak se mi na tváři hojí rány. Co to, sakra?! Pak prostě si jenom odešel. Jo a zkolaboval. Bože, kolik mi ještě přidělá starostí kocour jeden. Skočil jsem za ním do vody a vzal ho do náruče. Tiše jsem brblal: „Hloupá kočka. Jsem vlkodlak, vše se mi docela rychle hojí a on musí… Jaký to problémový tygřík. Ale co, aspoň to vynahrazuje jeho roztomilost kotěte,“ lehce jsem se pousmál a odnesl ho k sobě. Cítil jsem na sobě pohledy ostatních. Ignoroval jsem je, vešel do chatrče a opatrně ho pak položil do svojí velké postele. Když jsem ho přikrýval, všiml jsem si, že je při vědomí. Povzdechl jsem si a mile mu řekl: „Příště nedělej hlouposti ano? Kdo se má pořád o tebe strachovat hm?“ ptal jsem se ho a zatopil v krbu, aby se usušil a byl v teple. Sednul jsem si a sledoval ty tančící plameny. „Běž spát. Dnešek byl pro tebe jistě náročný. Zítra tě tu provedu a představím tě. A bohužel sis vysloužil mě jako tvého učitele. Po tomhle tě nikomu nemohu svěřit. Ne, že bych jim nevěřil, ale znám je. Ale jak jsem řekl, nemusíš se bát, nedovolím, aby ti ublížili.“ říkal jsem mu s pohledem upřeným do plamenů.

Milki
Probudil jsem se v postel, když mě do ní  Makoto ukládal. Byl jsem mokrý a byla mi zima. Cítil jsem vůni dřeva a slyšel, jak praská. Slyšel jsem velmi dobře, co mi říká. Přikryl jsem se dekou, co ležela vedle mě a sundal si pod ní kalhoty. „Je to jediný způsob, jak jsem schopný se omluvit. Měj si s tím problém, ale já nedokážu říct, co chci. Vždy, když otevřu pusu, řeknu něco, co urazí.“ Vzal jsem kalhoty, hodil mu je na hlavu. Potutelně jsem se usmál a zachumlal se pod deku. Usnul jsem, byl jsem opravdu unavený. Probudil mě sluneční svit. Bylo opravdu brzké ráno. Posadil jsem se na posteli a opřel o ruce. Něco jsem vedle sebe nahmatal. Když jsem se podíval, ležel tam Makoto. Spokojeně spal. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych mu něco udělal, ale po včerejšku jí zavrhnul. Přešel jsem ke krbu, bylo mi celkem jedno, že jsem celý nahý, hledal jsem jenom kalhoty. Zahlédl jsem je přehozené přes křeslo. Uchopil je a rychle se do nich nasoukal. Měl jsem hlad a pomalu se vyplížil z chatrče, vydal jsem se do nedalekého lesa. Byla cítil vůně jehličí a sladkosti lesního ovoce. Šel jsem za vůní, našel jsem maliny a borůvky. Utrhl jsem lopuchový list a nasbíral vše, co tam bylo. Bylo toho opravdu hodně. Pomalu jsem se vracel k chatrči, když do mě něco ze zadu narazilo. Otočil jsem se a uviděl ty prcky. „Tak ty jsi kočka? Jsi, docela drzý, když napadáš našeho pána. Můžeme ti pomoct? Jak jsi to našel? “Koukali se na mé ovoce a já se usmál „Jo, odneste to prosím.“Oni jediní, moc neřešili. Ta jejich dětská nevinnost, záviděl jsem jim. Došli jsme k chatrči. Celou cestu se snažily nic neupustit. Vešel jsem do místnosti a urputně hledal nějakou misku. Našel jsem dvě. Vzal si ovoce a rozdělil ho. Jednu misku jsem nechal na stole a s druhou zamířil za prcky. Přidřepl a podal jim ji. „Tohle je pro vás, ale rozdělte se!“ usmál jsem se a pozoroval jejich mizející tělíčka.

Makoto
No opravdu… Povzdechl jsem si, když mi přistály jeho kalhoty na hlavě. Jestli to udělá ještě jednou, strhnu mu tu deku a donutím ho, aby si ty kalhoty uložil. Vstal jsem a položil je na křeslo, aby uschly. Začínal jsem být unavený i já, ale Milki spal v mé posteli, tak mi nezbylo než si tam lehnout taky. Musel jsem se usmát, když jsem viděl jeho spící tvář. Opravdu… Dělá ze sebe tygra přesto, že je to kotě. Ráno mě probudil jakýsi hluk. Děti, šramot. Povzdechl jsem si a přinutil se vylézt z postele. Zase si beztak hrají někde, kde nemají. Ale když jsem se šel podívat, překvapilo mě to, co jsem viděl. To kotě dávalo těm špuntům lesní ovoce. Usmál jsem se. Došel jsem za Milkim a rozcuchal mu vlasy a s lehkým úsměvem mu pak řekl:  „Vidíš, že to jde.“  Otočil jsem se a začal dělat snídani. Musel jsem si prokřupat prsty a promasírovat nohu na kterou jsem kulhal, byl jsem ztuhlý, když jsem se nemohl, pořádně natáhnou v posteli, ale nemínil jsem ho připlácnout. Uchechtnul jsem se, když jsem si představil jiné připlácnutí v posteli. Začal jsem dělat slaninu s vajíčky.

Milki
Cítil jsem slaninu a vajíčka. Ta vůně mě vábila. Pomalu jsem se vplížil Makotovi za záda a pozoroval, co dělá. Bylo fascinující, s jakou rychlostí vše udělal. Nebylo mi zrovna příjemné, že mě viděl, jak jsem hodný na ty děti. Co mu je po tom… A ještě mi rozcuchá vlasy. Pohnul se do strany, byl jsem moc blízko, tak se mi holými zády otřel o tričko. Jen ten malý dotek stačil na to, abych pocítil, že bych chtěl víc. Jen jednou se ho dotknout… Moje prsty mířily na jeho záda. Už  se jich skoro dotkly, ale já se náhle zarazil a stáhl je zpět. Dál jsem ho pozoroval z patřičné vzdálenosti. Stále kulhal na nohu, ale bylo to nějak sexy. Když se na mě otočil, naklonil jsem hlavu na bok a zeptal se: „ Co budeme dnes dělat? Jakou máš pro mě práci?“

Makoto
Položil jsem na stůl jídlo a pak ještě vymačkal šťávu z ovoce a nalil do sklenky a také položil před něj. Opřel jsem se o linku a odpověděl „No… Ukážu ti vesnici, byl bych rád, kdybys mi nikde neutíkal a zůstal u mě, nerad bych tu měl v sobě tygra a vlkodlaka. Jako práci bych pro tebe navrhoval starání se o plodiny, nebo můžeš léčit, ale vzhledem k tomu, že tě to unavuje, tak asi ne.“ Jemně jsem se usmál a pak ještě dodal: „Nebo můžeš být s dětmi a učit je nebo dávat na ně pozor, ale to nejspíše až později, až ostatní budou mít v tobě důvěru a budou ti je chtít svěřit,“ začal jsem pomalu umívat zašpiněné nádobí.

Milki
Podíval jsem se na něj a s ledovou tváří odpověděl: „Takže samé nudné a otravné věci. No to se dalo čekat od vlků. “Viděl jsem, jak to v něm vře a pousmál jsem se: „Hmmf.“ Zhltl jsem jídlo a omyl ruce. Nesnášel jsem být špinavý. Otočil jsem se ke dveřím a narazil do Makota. „Musíš stát přímo za mnou? To mě sleduješ nebo co? Málem jsem tě srazil. “Blbost, byl jako skála, to on by mě srazil k zemi. Proklouznul jsem kolem něj a postavil se do dveří. „Jdeme?“

Makoto
Díval jsem se na něj a pozoroval ho, jak na mě čeká. No opravdu… Povzdechl jsem si a chytl se jednou rukou za hlavu a rozesmál se. Pořád mu něco vadí, pořád se rozčiluje, ale přesto je milý na ty špunty. Opravdu je jako divoké kotě. Vyšel jsem ze dveří a začal s ukazováním okolí. Začal jsem pěkně z kraje. Ukázal jsem mu chatrč, kde byl Toku a často děti. Pak chatrče, kde byly ženy, které se o děti se staraly. Chatrče, kde se něco vyrábělo. Nepálené cihly, košíky, zbraně a mnoho dalšího. Poté zahradu, kde se pěstovaly bylinky. Další chatrče více vzadu, které byly stařešiny. Ukázal jsem mu Vivei, naši léčitelku. Viděl jsem, jak ho pozoruje. Byla vrásčitá, shrbená a s velkým šedivým rozcuchem ve vlasech. Jedno oko měla zešedlé, protože byla na něj slepá. Vše jsem mu trpělivě vysvětloval, co, jak, kde. Pokračovaly jsme dál. Vetší chatrč, kde byli více nemocní. Pak takovou jeskyni s horkými prameny. Nakonec, už zbývaly jen chatrče s vlkodlaky, muži, co chodili na hlídky a sloužili jako bojovná část. A pak jen pole. Když jsme se blížili k posledním chatrčím, už jsem cítil ty pohledy a zároveň i nepříjemný pocit. Povzdechl jsem si, tohle bude těžké. Ale než jsem se nadál, přiběhli ke mně ti malí špunti a začali se na mě věšet. „Oi oi,“ říkal jsem jim s úsměvem. Začali se vesele smát a překřikovali se.  „Pane! Pane! Slyšel jsem, že máte pro nás něco?“ křičel chlapec Jimmy. „Hmmm… Možná.“ řekl jsem s hravým úsměvem. Děti se rozzářily a cítil jsem, jak mi na záda šplhá jeden menší kluk Toy.  „Já vím, že máš, otče! Vydej nám tvoje poklady a my tě necháme!“ smál se a hrál si. „Oh opravdu?“ řekl jsem s chechtáním a pak zahrál:  „Prosím ne! Vždyť mě zničíte!“ Dívenka Meiko, co se mi věšela, na ruku taky řekla: „Nebooooj! Nemůžou tě zničit! Protože až vyrostu, budeš můj!“  Znovu jsem se zachechtal a rozcuchal jí vlasy. „Jasně! Ale dřív se objeví vlčí princ! “ Udělala rozzářený obličej. Pak poslední čtvrtý, který mě objímal v pase, se na mě zubil, mohl jsem vidět, jak mu chybí zuby „Pane! Pane! Naučte mě bojovat!“ Sklonil jsem se k němu a vzal ho na jednu ruku. „Až vyrosteš, tak ano. Ale nejdříve se musím postarat tady o kocoura a ty musíš pořádně jíst.“ Pomalu jsem se i s dětmi blížil k těm chatrčím. Doufal jsem, že když tam budou, bude to lepší a vlkodlaci Milkiho nenapadnou. Když jsem koukl po Milkim zdál se nervózní.

Milki
Ukazoval mi svou vesnici. Pěkné, obyčejné chatky, normálních lidí. Přišli jsme za stařešinou Vivej. Ta bába na mě pořád civěla. Cítil jsem se špinavý. Něco bylo špatně? Nechápal jsem, proč mě tolik propaluje pohledem. Díky bohu jsme za chvíli odešli. Když jsme vcházeli k nemocným, cítil jsem tu bezradnost, že jim nemohu pomoci. Musím se naučit ovládat sílu, chci pomáhat. Potom se na něj vrhly děti. Bylo tak hezké, jak si s ním hrají. I mě bavila jejich nespoutanost. Když se Makita smál, byl tak hezký. Zahlédl jsem vlkodlaky u chatrče, sledovali nás. Cítil jsem jejich nenávistné pohledy a trochu se zarazil. Byl jsem nervózní a zároveň ostražitý. Nad všemi bych nevyhrál, jsem ale rychlý, mohl bych utéct. Makoto zamířil přímo k nim. Moje nohy, se nehýbaly. Tomu tygrovy ve mně se tam rozhodně nechtělo. To se zbláznil, chce mě popravit? Jejich černá aura, mě děsila. Makoto mě chytil za ruku a táhl za sebou. Cítil jsem, jak se ve mně všechno bouří a já se měním na tygra. Chtěl jsem se jenom bránit, ale musel jsem to ovládnout. Kousl jsem se do rtu, tak moc, že mi z místa skusu vytékala krev. Stál jsem před těmi obrovskými vlkodlaky a nedokázal projevit pokoru. Sakra, co to se mnou je?

 Makoto
Viděl jsem, jak se mu tam nechce. Jako by se měl připravit na boj. Ale pokud tu chtěl být, musel si zvykat a navíc si to zavinil sám. Příště se poučí. Postavil jsem se před ně a klidně řekl: „Chlapi tohle je nový přírůstek do smečky Milki.“ Hněvivě se na něho dívali a pak po mě mrskli překvapivým pohledem „Přírůstek do smečky?! Zbláznil, jste se, Pane?! Vždyť Vás chtěl zabít!“ říkal Raien, mohutný chlapík se zelenýma očima a hnědými vlasy. Povzdechl jsem si a odpověděl: „Ano… Přírůstek. Neví, jak to tu chodí a dostal druhou šanci. Navíc ví, že pokud se mě pokusí zabít, zabiju ho já. A upozorňuji. Nikdo se ho nedotkne. Pokud uvidím, že ho chcete napadnout, nebo ublížit, či cokoliv a bude to bezdůvodně, tak víte, co vás čeká. Takže pokud něco takového uděláte, rovnou si rezervujte místo u Vivei.“ Slyšel jsem, jak každý říkal, že to nemůžu myslet vážně, co když nás zradí, co když zabije děti a různé další věci. Už mě to lehce popudilo. Zamračil jsem se a hlubokým hlasem řekl „Dost!“ Znělo to skoro jako zavrčení. Všichni ztichli, naštvaně se na mě podívali, ale já se jen usmál. „Myslím, že Milki taky není nějak nadšený, že tu bude mezi bandou krvelačných vlkodlaků. Takže je to oboustranné. Dejte mu druhou šanci jako já. Já vím, že máte starost, i já ji mám a ne zrovna malou. Ale pokuste se aspoň zvyknout, než mu začnete věřit. Milki se taky pokusí s vámi nějak vycházet, že?“ mluvil jsem klidně a podíval se na Milkiho. Všichni čekali jeho odpověď.

Milki
Huh, to jim mám jako říct co? Já s nimi nechci vycházet, nechci vycházet s nikým, jenom sám se sebou. Cítil jsem, jak mi jedno z dětí tahá za rukáv a podíval se na něj. „Ty tu s námi nechceš žít, strejdo? Nasbíráš nám další maliny a borůvky?“ promluvila malá roztomilá holčička. Podíval jsem se na ní a řekl: „Doufám, že víš, že tohle je rána pod pás.“Podíval jsem se na smečku, která čekala na mou odpověď a s velikým přemáháním řekl,„Budu se snažit s vámi vyjít. Nemám na vybranou.“Holčička se usmála a přivinula se mi k ruce. Přiklekl jsem k ní a sladce řekl „Můžeš mi příště pomoct, naučím tě, jak je najdeš. Musíš ale pozorně poslouchat a čmuchat.“ Usmál jsem se, rozcuchal jí vlasy. Bylo zábavné, jak si je hned upravovala. Dívali se na mě a já cítil stálé ohrožení. Přitiskl jsem se k Makotově ruce a pošeptal mu do ucha: „Něco jsem udělal špatně?“

Makoto
Usmál jsem se nad jeho odpovědí a nad tím, jak mile zacházel s Meiko. Když jsem slyšel jeho otázku, povzdechl jsem si a řekl „Tak… Vše vyřízeno. Víte, co jsem vám říkal a jak to dopadne, pokud to porušíte. Pravidla jsou pro všechny stejné.“ Ostatní neochotně kývli na souhlas a přesto po něm pořád pokukovali. Chytl jsem Milkiho za ruku a odtáhl ho kousek stranou směrem k poli. Děti mezitím zaútočily na vlkodlaky a nutily je, si s nimi hrát. Když jsme byli trošku dál, pustil jsem ho a vysvětlil mu „Nic si špatně neudělal. Jen se jim nelíbí, že jsi tak blízko dětem a že by, jsi s nimi někam měl chodit. Nevěří ti a ty děti považují jako za své. Pokusí se s tebou vycházet, ale bude to trvat.“ Znovu jsem si povzdechl a zakroutil hlavou. Pomalu jsem šel k chatrči hned vedle pole. Byly tam různá nářadí na obdělávání. Hodil jsem mu jeden z nástrojů a sám si jeden vzal. „Půjdeme okopávat brambory.“

Milki
„Promiň, ale ty si vážně myslíš, že budu dělat něco takového?“ Když jsemvšak uviděl jeho přísný obličej, raději jsem si tu motyčku vzal. Sledoval jsem, jak vyrývá plevel a hází jej za sebe na hromadu. Pustil jsem se do toho také. Hlína se na mě lepila jak lepidlo, ale mohl jsem se alespoň vybít ránami do té zeminy. Potřeboval jsem upustit kohoutek. Že se bojí se mnou nechat děti? Já sám nevím, jestli bych jim neublížil, ale mám je rád, tak asi ne. Nemám rád vlkodlaky, neustále mě štvou. Musím zmizet, nejen, že mi hlavu motá tenhle opičák, ale ještě mě tu všichni nenávidí. Pomalu jsem se blížil k okraji záhonku. Zahnul za roh a schoval se za dlouhé stonky brambor. Když jsem byl z dohledu, zvedl jsem se a zamířil k lesu. Utíkal jsem rychle, jako vítr, až jsem narazil do jednoho z dětí, do toho zjizveného. Byl ubrečený a celý zmáchaný. Poklekl jsem a starostlivě se zeptal „Copak se stalo?“, on mi odpověděl „Tam dole u řeky…. Meiko spadla do řeky…uhodila se….všude je krev…nevím, co mám dělat…“ odpověděl mi celý vzlykající. Podíval jsem se na něj a starostlivě řekl „Doveď mě tam!“ Za ruku mě táhl až k řece. Na břehu řeky leželo bezvládné tělíčko a všude kolem něj krev. Doběhl jsem k ní a zvedl do náruče. Vyprchával z ní život. Musel jsem to udělat, ať to stojí cokoliv. Zavřel jsem oči a v mysli se dostal do nitra jejího těla. Hledal jsem místo zranění. Pár zlomených žeber jsem narovnal a ona začala lépe dýchat. Jinak nikde nic nebylo. Musel jsem k mozku. Bylo tam moc krve, s vypětím všech sil jsem našel místo úniku a zacelil ho. Položil jsem jí a těžce dýchal. Opřel jsem se o ruce, čekal jsem. Najednou se kolem mě začala pomalu sbíhat celá smečka. Byli naštvaní, určitě si mysleli, že jsem to udělal já. Jenže to, už mi bylo jedno. Mé tělo bezvládně padlo vedle jejího. Ještě jsem viděl, jak otevřela oči. To mi stačilo… Pak se rozprostřelo ticho a tma.

Komentáře