Anime World CZ/SK - Příběhy

Trénink bojových dovedností

JANE:

Ráno mě vzbudil jemný hlas.

,,Jane, vstávej.‘‘ otevřela jsem oči. Byl to Ichinose. Stále mě držel za ruku. Posadila jsem se a pustila se jeho ruky. Verča s Frauem stáli na nohou.

,,Ty si neslyšela, jak nás David budí?‘‘ zeptal se Frau.

,,Ne, neslyšela.‘‘ přiznala jsem.

,,To se divím, byl to pěkný řev.‘‘ řekl Frau. Postavila jsem se a ustlala si, nebo spíš srovnala deku.

,,Jane, je vše v pořádku?‘‘ zeptala se starostlivě Verča. Vzpomněla jsem si na ten sen. Nechtěla jsem jí strašit a sama si připomínat sen.

,,Ne, nic.‘‘ zavrtěla jsem hlavou, že ne a usmála jsem se. Znovu se otevřely dveře.

,,Už vstáváte?‘‘ zeptal se bobr. Všichni jsme přikývli. ,,Tak teď před snídaní si dáte deset koleček v lese.‘‘ rozhodl.

,,Není to nebezpečné?‘‘ strachovala se Verča.

,,Není, je to les uměle vytvořen. Tam budete se dneska učit zacházet se zbraněmi.‘‘ řekl bobr. ,,Pojďte za mnou, odvedu vás tam.‘‘ řekl a všichni jsme šli za ním.

Šli jsme po schodech nahoru. Těch schodů jsem si včera nevšimla. První šel bobr pak Frau, já, Verča a Ichinose. Došli jsme nahoru, kde byla velká pahorkatina vypadající jako les.

,,Páni.‘‘ dostala jsem ze sebe.

,,Tak okolo toho lesa deset koleček. Mám to na monitoru, tak poznám kdo podvádí a kdo ne. A žádná pomoc od druhých.‘‘ varoval nás bobr. Bylo to dost kruté. Všichni jsem se dali do běhu. První běžel Frau, pak Ichinose, já a nakonec Verča. Po pátém kolečku jsem už nemohla. Ichinose s Frauem běželi, ale při tom nás povzbuzovali.

,,To dáte holky, jen v klidu.‘‘ říkal Frau, když kolem nás proběhl. I tak jsem běžela nějaký ten kousíček před Verčou.

,,Do toho, už to budete mít za chvilku.‘‘ říkal Ichinose. Pak nás povzbuzovali, když to doběhli. Mně chyběli dvě kolečka a Verče taky. Myslela jsem, že vydechnu svou poslední duši. Ale nakonec jsem to zvládla. I Verča. S Verčou jsme si hned lehly na zem.

,,Žádné lehárko, pojďte na snídani.‘‘ řekl bobr, který se objevil ve dveřích. Frau pomohl na nohy Verče a mně Ichinose. Byla jsem mu za to vděčná. Neměla jsem vůbec žádnou sílu, mu poděkovat. Ani Verča nepoděkovala, jak stále oddychovala, jako já.

Sešli jsme dolů po schodech do kuchyňko-jídelny, kde na stole leželi koblihy, buchty makové i tvarohové. A kakao. Sedli jsme si ke stolu a dali se do jídla. Já si dala tvarohový koláč, který jsem měla velmi ráda. Ichinose s Frauem si vzali koblihy a Verča taky koláč, ale makový. Popíjeli jsme k tomu kakao. Bylo to vynikající.

,,Víte proč, jste museli běžet?‘‘ zeptal se nás u snídaně bobr. Každý jsme zavrtěli hlavy, že ne. ,,Abyste měli silné svaly. Dopoledne se budete učit boj na blízko a odpoledne se zbraněmi.‘‘ vysvětlil nám bobr. Moc se mi to nelíbilo, ale mlčela jsem. Jednu dobrou věc to mělo, že jsem skoro nemyslela na ten sen. Po snídani, jsme dostali za úkol uklidit světničku. Prý, abychom si odpočinuli a jídlo nám slehlo. Ale mně to nevadilo. Ráda pomohu a hlavně se mi líbilo, že s námi nezachází, jak s nějakými výsosti nebo princátky. Říkala jsem si, že je určitě hodný, ale moc přísný a ještě si s ním užijeme při tréninku. Asi za hodinku a půl po snídani jsme se zase vrátili nahoru. ,,Dáte si dalších pět koleček.‘‘ řekl. Myslela jsem si, že se zbláznil. Že z nás chce setřást veškerou naši duši. Ale nikdo neprotestoval a dal se do běhu. ,,Holky, rychle běžte, neflákejte se! Vy chlapi mlčte a běžte! Rozptylujete je!‘‘ křičel bobr. Myslela jsem, že ho něčím praštím, jak dokázal buzerovat. Chlapi za chvíli ty kolečka měli uběhnuté. Jen my s Verčou jsme měly problémy s dýcháním hlavně. Chlapi by nás určitě povzbuzovali, ale bobr jim to zakázal, tak mlčeli, ale všimla jsem si, když jsem běžela kolem nich čtvrté kolečko, jak nám drží pěsti. Konečně jsme doběhly poslední kolečko. ,,Je to děvčata slabota, ale chápu, že nejste zvyklé.‘‘ řekl a uznal aspoň naši snahu. ,,Vydýchejte se, ale nelehat si na zem ani nesedět. Hezky nádech a výdech. Nádech a výdech.‘‘ radil nám. S Verčou jsme tak učinily. Chlapi se k nám přidali, i když vydýchaní byli. ,,Tak teď si stoupněte naproti sobě. Dívky proti chlapcům.‘‘ radil nám. Já stála proti Ichinosemu. ,,Chlapi otočte se, tak to bude lepší.‘‘ řekl a Ichinose si vyměnil místo s Frauem. Teď naproti mně stál Frau. Byla jsem zklamaná, že tam není Ichinose. ,,Teď vám ukážu chmat, který budete trénovat. Ty dívenko, pojď sem ke mně.‘‘ a ukázal na Verču. Jak jsem věděla, neznal naše jména. Ukázal nám, jak svého protivníka přehodit přes rameno.

,,Nevykloubí si holky ta ramena?‘‘ zeptal se starostlivě Ichinose.

,,Pokud budou opatrné tak ne.‘‘ řekl bobr. Všimla jsem si, jak se Verča bojí. Bylo mi ji líto. I já se bála.

,,Tak pojď, neboj se. Budu jemný.‘‘ říkal mi Frau.

,,Žádná jemnost, váš protivník, taky nebude jemný.‘‘ napomenul Fraua bobr. Cítila jsem, jak se celá třesu, ale nakonec jsem si dodala odvahu a šla jsem. Frau mě přehodil přes rameno, jako nějakou houbu. ,,Výborně chlapče, jen tak dál. Ještě pětkrát. A pak se vyměníte.‘‘ řekl a sledoval tentokrát Ichinoseho s Verčou.

,,Nebolelo to?‘‘ zeptal se starostlivě Frau. Zakývala jsem hlavou, že ne, i když jsem lhala. Takhle se to opakovalo ještě pětkrát. Pak nastala situace opačná. Já měla přehodit přes rameno Fraua. Věděla jsem, proč jsem ho získala já. Verča je slabší než já a Fraua by nepřehodila tak snadno. Bála jsem se, abych jsem si vykloubila rameno. Učinila jsem podle rad bobra, kterého říkal na začátku. ,,Neboj se, buď tvrdá.‘‘ říkal mi Frau. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Pak jsem učinila ten krok. Chtěla jsem přehodit přes rameno Fraua. To se mi i povedlo, ale spadla jsem na zem taky. Bobr se na nás podíval.

,,Ještě jednou mi to ukaž, dívenko.‘‘ řekl bobr. Oba jsme si stoupli. Znovu jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Udělala jsem to stejně jako před tím. A znovu jsem ležela na zemi. ,,Děláš to správně, je divné, že se neudržíš na nohou.‘‘ přemýšlel. Je to proto, že Frau je o dost těžší. Řekla jsem si v duchu pro sebe, ale mlčela jsem.

,,Nebude to tím, že jsem těžší než je Jane?‘‘ zeptal se Frau. Bobr se zamyslel.

,,To možná bude tím. Zkusíme to obráceně. Pojď, chlapče ty na mě.‘‘ řekl a připravil se. Frau šel na bobra. Ten ho přehodil přes rameno a sám měl co dělat aby zůstal na zemi. ,,Dobrá vyměnit partnery. Dívky budou spolu a chlapci spolu.‘‘ rozhodl. Když říkal výměna tak jsem se lekla, že Frau bude proti Verče, což by bylo ještě horší. Jsem přeci o trochu silnější než je Verča. Ale ne moc.

,,Tak pojď na mě.‘‘ řekla jsem Verče. Verča šla. Já se zhluboka nadechla a vydechla. Pak jsem Verču přehodila přes rameno. Bylo to lehké. Zůstala jsem stát na nohou a Verča ležela na zemi. Nastavila jsem ruku, že jí pomohu na nohy. Verča ruku přijala a postavila se na nohy.

,,Výborně. Ještě pětkrát a pak obráceně.‘‘ rozhodl bobr. Verču jsem takhle odhodila ještě pětkrát. Pak se role otočily. Šla jsem na Verču a ta mě měla přehodit. Verče se to povedlo, ale taky spadla na zem.

,,Promiň.‘‘ zašeptala Verča. Všimla jsem si, že má toho plné kecky a má na krajíčku. Bylo mi ji líto. Hned jsem ji objala. Cítila jsem, jak se Verča rozbrečela.

,,Co se stalo?‘‘ strachoval se Frau.

,,Nic vážného. Jen potřebuje odpočinek.‘‘ usmála jsem se na Fraua.

,,Žádný odpočinek. Váš protivník taky nebude odpočívat.‘‘ nesouhlasil bobr. V tom mi ruply nervy.

,,My nejsme roboti, abychom pískali, jak říkáš. Verča je slabá, i já jsem slabá a máme toho plné zuby. Nikdy jsme to nedělaly a nejsme stavěné a naučit se takové těžké cviky za jedno dopoledne prostě nejde.‘‘ řekla jsem bobrovi. Tomu spadl hřebínek z hlavičky. Chlapi se na mě podívali s údivem. Měla jsem pěkný vztek.

,,To bude dobré. Jdeme trénovat.‘‘ utřela si slzy Verča a odtáhla se ode mne.

,,Jsi si jistá?‘‘ zeptala jsem se starostlivě.

,,Verů, nepřepínej se.‘‘ řekl Frau.

,,Menší přestávka.‘‘ rozhodl nakonec bobr. Nechal nás tam sedět a odešel do světničky.

,,Omlouvám se.‘‘ omluvila se Verča a setřela si poslední slzy.

,,Není za co. Za nic nemůžeš.‘‘ řekla jsem konejšivě Verče. A rukou ji uchopila po rameni. Frau hladil Verču po zádech.

,,Jane má pravdu, nepřepínej se. Nejsi robot, jsi lidská bytost, jako my tady všichni.‘‘ řekl Frau.

,,Pravda. A my tě ochráníme ať se děje cokoliv.‘‘ řekl Ichinose.

,,Chlapi mají pravdu.‘‘ řekla jsem Verče.

,,Díky. Můžeme pokračovat Jane?‘‘ zeptala se mě Verča.

,,Jseš si tím jistá?‘‘ zeptala jsem se ji.

,,Ano jsem.‘‘ řekla odhodlaně Verča a postavila se na nohy. Poté pomohla na nohy ona mně. I chlapi se postavili na nohy. Každý šel trénovat. Pětkrát mě Verča přehodila přes rameno a spadla semnou. Pak jsem ji zase já pětkrát přehodila před rameno a udržela jsem se na nohou. V tom mě něco napadlo.

,,Verů, odhoď mě přes rameno a nevstávej.‘‘ řekla jsem Verča. Verča se na nic neptala a udělala tak. Zůstala ležet, jak spadla semnou. Když dáš loket, tak se trefíš do břicha a rychle vstaneš, tak to máš v kapse. Zkus to.‘‘ řekla jsem Verče. Verča tak udělala. Narafičila loket a hned byla na nohou. Já dělala, že se válím bolestí na zemi. Rozhodně mi trvalo, než jsem se postavila na nohy.

,,Skvělý nápad Jane.‘‘ pochválil mě Frau a poplácal po rameni. Verča mě hned objala.

,,Díky Jane.‘‘ poděkovala mi. V tom někdo zatleskal. Podívali jsme se ke vchodu. Tam byl bobr a tleskal nám.

,,Dobrá práce. Teď se pojďte najíst.‘‘ řekl bobr. Poslechli jsme ho. Když jsem ho viděla, ještě jsem měla na něho vztek. Vím, že to myslel dobře, ale byl až moc přísný.

Sešli jsme dolů a sedli ke stolu. Na stole se podávala polívka. Všichni jsme si popřáli dobrou chuť a dali se do jídla. Polívka byla hezky teplá a velmi dobrá. Poté následovali něco jako fazole v chlebu. Ale ty zelené lusky, ne ty žluté malé fazolky. Bylo to dobré. Po jídle jsme seděli u stolu a nikdo nic neříkal.

,,Dívko, jak tě to napadlo, s tím loktem?‘‘ zeptal se mě bobr. Podívala jsem se na něho.

,,Jen tak mě to trklo. Možná že jsem to viděla někde v televizi, nevím.‘‘ přiznala jsem.

,,Zajímavé. Toto by mě nikdy nenapadlo, ale je to dobrá taktika.‘‘ pochválil mě bobr. Říkala jsem si, že pochvalou mu neodpustím to jeho chování. Pak si s námi povídal o různých chmatech a pak za hodinku a půl jsme se vrátili znovu nahoru, tentokrát se zbraněmi.

Mně, Verče a Ichinosemu nastavil na dálku terče, do kterých jsme se měli trefit. Jediný Frau stál v zadu. Bobr ukazoval mně a Ichinosemu, jak zacházet se zbraní. Jak ji nabít a vypálit. A že si máme dávat pozor. Pak jednu ránu vypálil. Podal mi ji, že si to mám zkusit. Nabila jsem, namířila jsem a vystřelila jsem. Byla to pěkná rána. Ruka mi nadskočila nahoru a na chvilku mi ztěžkla v ruce. ,,Dobrá trefa. Takhle trénuj dál. I ty hochu.‘‘ řekl mně a Ichinosemu. Oba jsme se dali do práce. Pak Verče ukázal jak zacházet s lukem a šípy. Pak si to Verča měla zkusit. Docela se jí to povedlo. Pak jsme trénovali střelbu z pistole a luku. Frau měl mečovský souboj s bobrem. Takhle jsme trénovali, celé odpoledne. Poslední rána se mi nepovedla a se zpětnou odrážkou mě škrábla do ruky. Hned mi tekla krev.

,,Kruci.‘‘ zaklela jsem.

,,Co se stalo?‘‘ zeptal se Ichinose. ,,Jsi v pořádku?‘‘ zeptal se hned starostlivě, když viděl, jak mi teče krev.

,,Jo, to bude v pohodě.‘‘ řekla jsem a sykla jsem bolestí.

,,Co se stalo.‘‘ zeptal se bobr. Řekla jsem, co se mi stalo. ,,Na to si dávejte pozor. Pojď semnou ošetřím ti to. Vy to tu skliďte a připravte na táborák.‘‘ řekl bobr. Všichni tak učinili.

Dole jsem počkala v kuchyni na bobra, který šel do chodby. Z chodby přinesl lékárničku. Ruku mi omyl, nastříkal dizenfekci, která pěkná pálila. A pak tam dal polštářek a obvázal mi tu ruku glazurou. Poté jsem mu pomohla s buřty nahoru.

Na hoře, to bylo už připraveno k táboráku. I oheň plápolal.

,,Kdo to zapálil?‘‘ zeptal se bobr.

,,Já.‘‘ přiznal se Ichinose.

,,Dobrá práce.‘‘ pochválil bobr. Pak jsme opékali buřty a bobr nás chválil za dnešní práci. Snědli jsme buřty, sklidili jsme to tu a šli dolů si lehnout.

Byla jsem už unavená. Vzala jsem deku a přikryla jsem se. Počkala jsem si, až si lehne Verča a budu ji moci chytit za ruku.

,,Nebude tě to bolet?‘‘ zeptala se starostlivě Verča.

,,Nebolí to.‘‘ usmála jsem se. Verča se mě chytla. Trochu to zabolelo, ale nedala jsem nic najevo. Ichinose už ležel. Zhluboka jsem se nadechla a nastavila ruku, aby mi ji Ichinose mohl chytit. Ten ji jemně uchopil do své ruky.

,,Dobrou noc, lidi.‘‘ popřála jsem, zavřela oči a hned usnula. Tentokrát jsem spala bez snů.

 

ICHINOSE:

Všichni jsme ještě spali, když se ozval burácející hlas.

,,Všichni vstávejte! Budíček, kdo nebude vzhůru, až zase přijdu, bude ho čekat trest!‘‘ řekl bobr. Já, Frau a Verča jsme se posadili. Jane stále spala. Držela mě za ruku. Nejradši bych ji nechal spát dál, po té noci, kdy měla noční můru, ale nemohl jsem, Nechtěl jsem, aby měla nějaký trest. Frau a Verča už stáli na nohou. Stále jsem držel, Jane za ruku a začal ji šeptat do ucha, aby vstávala. Pomalu Jane, otevřela oči a posadila se. Poté se mě pustila. Postavila se na nohy a urovnala si deku. I já si ji urovnal. Frau se zeptal, Jane, jestli neslyšela, jak nás bobr budí. Jane, řekla pravdu, že ne. Nedivil jsem se ji. Po noční můře bych spal asi taky jak zabitý. Po chvíli přišel zase bobr, jestli jsme vzhůru. Všichni jsme přikývli. Bobr nám řekl, že si máme jít dát deset koleček okolo lesa. Myslel jsem si, že se zbláznil. Za prvý les je obsáhlý a za druhé to není bezpečné. Proto se Verča zeptala, jestli je to bezpečné. Bobr nás ujistil, že jo, že má svůj uměle vytvořený. Hned nás tam zavedl.

Došli jsme po schodech nahoru. Byla to pahorkatina pokryta lesem. Bobr nás varoval, že nemáme podvádět, že to zjistí a ani si navzájem pomáhat. Dali jsme se do běhu. Frau byl první a já druhý. Holky postávaly za námi. S Frauem jsme holky povzbuzovali, když jsme kolem nich běželi nebo pak, když jsme to doběhli. Viděl jsem na nich, jak už nemůžou. Chtěl jsem, Jane vzít za ruku a běžet s ní jako podpora, ale nemohl jsem. Bylo to zakázáno a věřil jsem, že to má na monitoru. U bobra se dalo čekat ledacos. Když to holky doběhly, tak si lehli na zem a zhluboka oddychovaly. Bylo mi jich líto. V tom se za námi ozval bobrův hlas. Že nemáme ležet a jít na snídani. Pomohl jsem, Jane na nohy. Z jejího výrazu jsem četl, že mi děkuje, ale nic neřekla, jak byla vyčerpaná. Frau pomohl na nohy zase Verče. Ani ta nic neřekla, ale věřím, že mu byla zato vděčná.

Na stole ležela obrovitá snídaně. K pití bylo kakao a k jídlu koblihy, které jsem si dal a buchty tvarohové, které si dala, Jane a makové, které si dala Verča. Všichni jsme jedli a popíjeli kakao. Bobr se nás u snídaně zeptal, proč jsme museli běhat. Nikdo z nás to nevěděl. Tak nám to bobr vysvětlil, abychom měli svaly při boji na blízko. Že to budeme trénovat dopoledne a odpoledne se zbraněmi. Jak to říkal, nelíbilo se mi to. Je to dobrák, ale moc přísný a tušil jsem, že se něco stane. Po snídani jsme museli uklidit chýši. Moc toho k úklidu nebylo, ale i tak jsme se do toho dali. Za hodinu a půl jsme šli zase nahoru.

Nahoře nám bobr řekl, že máme znovu běžet pět koleček. Dali jsme se do práce. Myslel jsem, že se zbláznil. Já to zvládnu a taky jsem to zvládl, ale co holky, co Jane? Už byly vyčerpané při těch deseti kolečkách a hned na to dalších pět koleček. Chtěl jsem je povzbudit, ale bobr to zakázal a jen nás káral. Hlavně holky, že jsou pomalé. Myslel jsem, že ho praštím. Takhle se člověk natož zvíře k ženám nechová. I když jsem věděl, že to myslí dobře. Když holky ještě běžely, tak jsem držel pěsti. Nevím, jestli si toho všimly, ale fandil jsem jim. Když doběhly, tak si nesměly sednout ani lehnout a vydýchat se. Hned jsem se k nim přidal, i když jsem vydýchaný už byl. Ale nechtěl jsem je v tom nechat samotné Pak jsem si měli stoupnout naproti sobě. Já si stoupl naproti Jane a Frau naproti Verče. Jenže bobr nás rozsadil. Já stál naproti Verče a Frau naproti Jane. Mrzelo mě, že nejsem s Jane. Bobr na Verče pak nám ukázal chvat, který máme trénovat. Myslel jsem si, že se zbláznil. Tohle holky nemohly nikdy zvládnout. Zeptal jsem se bobra, jestli si holky nemohou vykloubit rameno. Moc mě neuklidnil, když řekl, že když budou opatrné tak ne. Když jsem sledoval Fraua a Jane, myslel jsem, že tohle nemohu udělat. Natož dívce. Ale musel jsem. Zhluboka jsem se nadechl. Bál jsem se, že Verče ublížím, a to jsem nechtěl. Všiml jsem si, jak se Verča bojí. Neulehčovala mi to. Šla pomalu ke mně. Já ji hodil přes rameno. Doufal jsem, že to nebolelo. Pomohl jsem Verče na nohy. Bobr nás pochválil, že ještě pětkrát a pak se vyměníme. Poté se podíval na Jane a Fraua. I já se podíval. Jane i Frau leželi na zemi. Bobr to chtěl, aby mu to Jane znovu ukázala. Udělala podle pokynů. A znovu spadla na zem spolu s Frauem. Bobr přemýšlel, čím to je. Chtěl jsem říci, že je to tím, že Frau je těžší než Jane, ale Frau mě předběhl. Bobr se zamyslel, a pak řekl Frauovi, aby na něho šel. Frau tak udělal. Bobr se sotva udržel na nohou. Řekl znovu výměna. Tentokrát dívky byly spolu a já s Frauem. Pětkrát jsem šel na Fraua a pak Frau na mě. I já měl co dělat udržet se na nohou. Pak jsem si všiml, jak Jane objímá Verčku, která se rozbrečela. Ukázal jsem na Verču a oba jsme šli k děvčatům. Frau se zeptal, co se stalo. Jane, řekla, že nic, že potřebuje odpočinek. Jane i Frau utěšovali Verču. Jenže bobr se ozval se slovy, že protivník taky nebude odpočívat, a že žádný odpočinek nebude. Chtěl jsem mu něco říct. Měl jsem vztek, že si z nás dělá otroky, ale Jane mě předběhla. Byla pěkně vzteklá, až jsem se na ni s údivem díval, ale rozuměl jsem jí. I já měl vztek a myslím, že vztek měl i Frau. Nakonec bobr řekl, že je přestávka a odešel. Verča řekla, že se může trénovat, ale Frau s Jane ji řekli, že se nemá přepínat, že není robot, že je lidská bytost. Hned se nám i omlouvala, ale nebylo opravdu za co se omlouvat. Za nic nemohla. I já se ji snažil uklidnit, když jsem řekl, že ji ochráníme ať se děje cokoliv. Jane, přisvědčila, že mám já i Frau pravdu. Když se Verča uklidnila, chtěla zase pokračovat. I já s Frauem jsme pokračovali v tréninku. Docela nám to šlo, i když jsem párkrát taky spadl na zem. Jane něco napadlo. Slyšel jsem jí říkat, aby ji shodila na zem a taky zůstala ležet. Já i Frau jsme přestali trénovat a dívali se na Jane a Verču. Jane Verče radila co má dělat. Když dala loket,tak Jane dělala, že se válí bolestí na zemi a vstala o hodně pomaleji na nohy než Verča. Frau poplácal, Jane po zádech za skvělý nápad. I já byl rád, že se to vyřešilo. Verča vděčně objala, Jane. V tom někdo zatleskal. Byl to bobr. Pochválil nás a řekl, že je jídlo na stole.

Šli jsme se najíst. Po vydařeném jídle jsme si povídali. Bobr se zeptal, Jane na ten chvat, kde se ho naučila. Jane řekla, že nikde, že ho nejspíš musela vidět v televizi. Bobr jí to pochválil. Pak nám říkal o různých taktikách při boji. Za hodinu a půl jsme šli nahoru znovu, ale tentokrát se zbraněmi.

Bobr si vzal zbraň od Jane a ukázal jí a mně, jak nabít a vystřelit. Jane si to musela hned zkusit. Taky se jí to hned povedlo. Pak jsem si to zkusil i já. Bylo to pěkně těžké. Pistole byla lehoučká, ale jak jen zazněl výstřel ztěžkla a to pořádně. Skoro jsem udělal krok v zad. Takhle jsem trénoval s Jane. Verča střílela z luku a Frau trénoval boj s mečem s bobrem. Nezáviděl jsem mu. V tom jsem slyšel, Jane zaklít. Podíval jsem se na ni. V pravé ruce držela zbraň a zároveň z ní krvácela. Zeptal jsem se, jestli je v pořádku. Odpověděla, že jo. Bobr se zajímal, co se stalo. Když mu to Jane, řekla, tak nás bobr varoval, že si na to máme dát pozor. Pak šel, s Jane dovnitř do skrýše a nás nechal uklidit les a připravit táborák.

,,Co si o něm myslíte?‘‘ zeptal se Frau.

,,Není špatný. Je to starý dobrák, ale moc přísný. Jako by žil celý svůj život na vojně.‘‘ odpověděl jsem. Verča jen přikývla, že souhlasí.

,,Taky si myslím.‘‘ řekl Frau. Pak jsem zapálil oheň. Třetím dřívek o sebe. Za chvilku už plápolal oheň. Za chvilku se vrátila Jane s ovázanou rukou a nesla v ruce buřty. Bobr zase chleba a hořčici. Bobr mě pochválil, za zapálený táborák. Poté jsme opékali buřty a najedli se. Pak to sklidili a šli jsme si lehnout. Řekli Bobrovi dobrou a zalezli do seníku.

Jane si hned lehla na zem a přikryla se dekou. I já si lehl. Jane čekala až si lehne Verča. Verča se strachovala, že to bude, Jane bolet, když ji chytne za ruku, ale Jane ji uklidnila, že nebude. Všiml jsem si, že jí to zabolelo, ale nedala nic najevo. Pak nastavila ruku, abych jsem ji chytil za ruku já. Překvapilo mě to, že na to nezapomněla, a že jí to nevadí, ale byl jsem potěšen. Jemně jsem jí tu ruku stiskl. Lehnul jsem si. Jane nám popřála dobrou noc. I já popřál dobrou noc a chvíli zíral do stropu. Přemýšlel jsem o dnešním dni, jak byl velice náročný. Hlavně pro holky. Taky jsem si přál, aby se Jane, zdál nějaký pěkný sen a ne noční můra jako předešlou noc. Poté jsem taky usnul a spal až do rána.

 

VERONIKA:

Ráno nás vzbudil hlučný zvuk. Byl to bobr David, který nás budil. Posadila jsem se na posteli. Protřela si oči. Podívala jsem se na Frau, který už vstával. Taky jsem vstala. Jen Jane ještě spala. Ichinose ji něžně probudil. Bylo to úplně romantické. Frau se Jane zeptal, jestli slyšela hlas bobra Davida, jak nás budil, že to byl rámus. Jane, zakývala hlavou, že ne. Přišla mi bledá v obličeji. Tak jsem se ji zeptala, jestli je všechno v pořádku. Jane mě ujistila, že jo. V tom se otevřely dveře a byl v nich bobr David. Zeptal se jestli jsem všichni vzhůru. Přikývli jsme, že jo. Bobr David nám řekl, že si v lese dáme deset koleček. Zděsila jsem se a zeptala jsem se proto, jestli to není v lese nebezpečné. Bobr David mě uklidnil, že není, že je to uměle vytvořen les. Hned nás tam zavedl.

Šli jsme po schodech nahoru, kde pak byl viděn les. Byla to nádhera, ale zrovna běhat se mi nechtělo a ještě ke všemu deset koleček. Bobr David nás varoval před podváděním. Říkala jsem si, jak se tu dá podvádět. Jedině, že bychom z falšovali kolečka. Všichni jsme se dali do běhu. První běžel Frau, za ním Ichinose a pak Jane a nakonec já. Po pátém kolečku jsem toho měla dost a chtěla jsem s tím fláknout. Ale chlapi nás povzbuzovali, když kolem nás proběhli a pak, když to doběhli nám taky fandili. To mi dodávalo sílu bojovat. Nakonec jsem doběhla, s Jane těch deset koleček. Obě jsme si hned lehly na zem. Ale v tom se ozval hlas bobra Davida, že nemáme si dávat lehárko a jít na snídani. Frau mi pomohl na nohy. Chtěla jsem mu poděkovat, ale měla jsem tak sucho v ústech, že jsem nedokázala nic říci.

V jídelně byl prostřen stůl. Byli na něm koláče makové a tvarohové a koblihy. Mám ráda všechno, ale měla jsem víc chuť na koláč makový, který jsem si s chutí dala. K tomu jsme měli pěkně teplé kakao. Když jsem se napila, konečně jsem neměla sucho v krku, a mohla klidně mluvit. Bobr David se nás zeptal, proč jsme museli běhat. Nikdo z nás to nevěděl. Vysvětlil nám, že se to hodí pro posílení svalů na boj na blízku, který se taky budeme učit a odpoledne ze zbraní. Z boje z blízka jsem neměla moc velkou radost. Nechtěla bych se s nikým utkat na boj z blízka. Tušila jsem, že to bude náročné a těžké. Věřila jsem bobrovi Davidovi, ale něco mi na něm přesto nesedělo. Jen jsem nemohla přijít na to co. Po snídani jsme uklidnili světničku. Bylo to kvůli tomu, aby nám slehla v žaludcích snídaně. Pak jsme se zase vydali nahoru trénovat boj z blízka.

Museli jsme si dát dalších pět koleček. Myslela jsem, že umřu, ale přesto jsem se dala do běhu, ale po druhém kolečku jsem neměla už žádnou sílu. Chlapi měli zakázáno nás povzbuzovat a bobr David nás jen sekýroval, že máme být rychlejší. Myslela jsem, že ho někam pošlu, ale neměla jsem odvahu mu to říci nebo nějak protestovat, jako by to dokázala, Jane. Po uběhnutí koleček, nás sice pokárala, ale i trochu pochválil za snahu. Trochu mě to zahřálo u srdce. Poté jsme se měly vydýchat. Nádech a výdech. S Jane, jsme tak učinily a bylo to lepší. Chlapi se k nám přidali, i když to nebylo za potřebí. Pak jsme si měli stoupnout naproti sobě. Já stála naproti Frauovi. Ale bobr David rozhodl změnu, tak naproti mně stál Ichinose. Trochu mě to zamrzelo. Měla jsem Fraua radši než Ichinoseho, ale nic proti němu to zase ne. Ale věděla jsem, že se líbí, Jane, tak jsem chtěla, aby s ním byla co nejvíce. Poté si mě bobr David zavolal k sobě, že nám ukáže chvat, který se naučíme. Bobr David si mě přehodil přes rameno a já dopadla tvrdě na zem. Docela dost to bolelo, ale nedala jsem na sobě nic znát. Ichinose se zeptal, jestli si my holky nevykloubíme rameno. Když bobr David řekl, že když budeme opatrné tak ne, dostala jsem ještě větší strach. První přišla na řadu Jane s Frauem. Frau ujistil, Jane, že nebude tvrdý, ale měkký a hned dostal vynadáno, že náš protivník taky nebude jemný. Frau lehce přehodil, Jane přes rameno. Ležela na zemi, jak já před tím, když to předváděl bobr David semnou. Poté jsem to měla ukázat já s Ichinosem. Bála jsem se, ale pomalu jsem šla naproti Ichinosemu. Ten mě chytil a hodil přes rameno na zem. Zase to bolelo. Hlavně záda a zadek. Ty nejvíce. Bobr David nás pochválil, a že ještě pětkrát a pak si to vyměníme. Poté se bobr David otočil na Jane a Fraua. I já s Ichinosem jsme se podívali. Viděla jsem, jak Frau i Jane leží na zemi. Bobr David je požádal, aby jim to předvedli znovu. Jane, přehodila přes rameno Fraua, ale taky spadla na zem. Bobr se zamyslel, kde je chyba. I já jsem přemýšlela, ale nemohla jsem na nic přijít. Ale Frau na to přišel. Řekl, jestli to nebude tím, že je těžší než Jane. Bobr David se nad tím zamyslel. Pak si to zkusil s Frauem a málem taky spadl na zem. Rozhodl jiné dvojice. Já byla, s Jane a Frau Ichinosem. Jane mě vyzvala, abychom šla na ni. Tak jsem tak učinila. Jane mě přehodila přes rameno, jako mouchu. Pomohla mi na nohy. Bobr David řekl, že ještě pětkrát a pak výměna. Když mě Jane pětkrát shodila přes rameno na zem, tak se role otočily. Jane, šla na mě. Hodila jsem si Jane přes ramena, ale taky jsem spadla na zem. Omluvila jsem se Jane, že jsem taky spadla na zem. Jane, řekla, že je to v pohodě a objala mě. Já se rozbrečela. Měla jsem toho plný zuby. V tu chvíli jsem si přála být doma v teple a ne tady. Frau se zeptal, co se stalo. Jane, řekla, že nic, že potřebuju jen přestávku, což byla pravda. Potřebovala jsem si trochu odpočinout. Nabrat síly. Ale bobr David nesouhlasil, že protivník taky nebude odpočívat. V tom se Jane, rozzlobila a vynadala bobrovi Davidovi, že nejsem roboti, a že odpočinek potřebujeme. Jane mě stále objímala a někdo mě hladil po zádech. Setřela jsem si slzy a odtáhla jsem se od Jane. Řekla jsem, že můžeme začít tréninkem. Bobr David řekl, že máme přestávku a zmizel. Jane, Frau i Ichinose mě uklidňovali, když jsem se jim omluvila. Měli všichni pravdu, ale i tak jsem byla na dně svých sil. Otočila jsem se na Jane, že můžeme začít s tréninkem. Jane se zeptala jestli jsem si jistá. Já přikývla, že jo. Vstala jsem a pomohla jsem na nohy Jane. I chlapi se dali do tréninku. Pětkrát jsem přetáhla, Jane přes rameno. Ale vždy jsem spadla na zem s ní. Pak se role zase otočili. Když v tom mi Jane, řekla, ať zůstanu ležet, až ji hodím přes rameno. Udělala jsem tak. Poradila mi, abych ji praštila loktem do břicha. Naznačila jsem to. Jane se chvíli válela na zemi bolestí, ale mezi tím jsem já už stála na nohou a Jane to trvalo, že se postavila. Poděkovala jsem, Jane za radu a objala ji. Frau ji poplácal po zádech. V tom se ozval potlesk. Byl to bobr David. Zval nás na oběd. Všichni jsme se sebrali a šli k jídelnímu stolu na jídlo.

Dali jsme se všichni mlčky do jídla. Bylo velice výborné. Nikdo nic neříkal. Po obědě jsme se bavili s bobrem Davidem. Ten se zeptal na tu taktiku s tím loktem Jane. Ta řekla, že neví, kde to viděla, že nejspíš v televizi. Moc jí to pochválil. I já jsem byla ráda, protože bych tím byla ve výhodě. Pak jsme se bavili o různých bojových chvatech, které jsme už netrénovali Po obědě, co jsme si odpočinuli, jsme šli trénovat střelbu ze zbraní.

Nejdřív bobr David ukázal jak zacházet se zbraní Jane a Ichinosemu. I já jsem se dívala, ale nerozuměla jsem tomu. Pak mi ukázal střelbu z luku. Dávala jsem bedlivý pozor, jak se to má dělat. Hned jsem si to zkusila. Byl to úžasný pocit. Sice těžké jak nevím co, ale rozhodně lepší, než boj na blízko. To bych klidě přenechala jiným. Když jsme už pomalu končili, tak se Jane, zranila na pravé ruce. Šla s bobrem Davidem dovnitř, aby jí to ošetřil. My mezitím uklidili náš nepořádek a připravili věci k táboráku, jak nařídil bobr David. Ichinose i zapálil ohýnek. Frau se nás zeptal, co si myslíme o bobrovi Davidovi. Ichinose řekl svůj názor, že je určitě hodný, ale moc přísný. Já s ním souhlasila. Po chvíli se objevila, Jane s ovázanou rukou a nesla buřty. Bobr David nesl chleby a hořčici. Všichni jsme si na buřtech pochutnali. Po ohýnku jsme se vrátili do místnosti a šlo se spát.

Řekli jsme dobrou noc bobrovi Davidovi a šli si lehnout. Jane hned ležela pod dekou a nastavila mi tu raněnou ruku. Zeptala jsem se ji, jestli ji to nebude bolet, ale ona řekla, že ne. Pak jsem i za ruku chytla Fraua. Tentokrát jsem hned usnula. A spala až do rána.

 

FRAU:

Ráno nás vzbudil hluk. Nebo spíš řev. Byl to David. Budil nás zrovna. Hned jsem se posadil a poté hned postavil na nohy. Verču jsem celou noc držel za ruku. Všichni jsme byli vzhůru až na Jane. Tu něžně probudil Ichinose. Ještě chybělo, aby ji pohladil po tváři a bylo by to dokonalé. Ale ani já bych neměl odvahu to udělat Verče, kdyby takhle spala. Zeptal jsem se Jane, když se probudila, jestli slyšela ten řev. Zavrtěla hlavou, že ne a vstala a narovnala si deku. Bylo mi to divné. Verča si dělala o Jane starosti. Ani se jí nedivím. I já jsem si všiml, jak je bílá v obličeji. Znovu se objevil David, a jestli jsme všichni vzhůru. Přikývli jsme. Oznámil nám, že si před snídaní dáme deset koleček v lese. Mysle jsem si, že se zbláznil. V lese je to pro nás nebezpečné a ještě je to rozsáhlé. Kdo by běžel takových deset koleček? Jedině blázen a to já nebyl. Verča se zeptala, jestli to není nebezpečné. Poté to David vysvětlil, že se jedná o vytvořený les. Ulevilo se mi. Hned nás tam zavedl.

Šli jsme po schodech nahoru. Došli jsme k lesu, nebo spíš skoro uměle vytvořenému lesu. Bylo tu opravdové stromy, šišky, listí i jehličí. Ale nebylo o moc veliké. David nás varoval, že nás monitoruje, že nemáme podvádět při běhání koleček. Říkal jsem si, kdo by tak mohl podvádět. Ale když se chce člověk si vždy něco najde, ale já takový nebyl. Dali jsme se do běhu a David zmizel. Já běžel jako první, ale hned v závěsu jsem měl Ichinoseho. Jen dívkám to šlo stěží. Když jsem okolo nic proběhl nebo Ichinose, tak jsme je povzbuzovali, že to zvládnout, že jsou dobré a takové ty věci. Ale mysleli jsme je upřímně. Nebo aspoň já rozhodně. Když jsem s Ichinosem doběhl těch deset koleček sedli jsme si na zem a povzbuzovali holky. Nakonec i oni to doběhli a hned si lehli na zem. Nedivil jsem se, že jsou tak vyčerpané. Neměly takovou kondičku, ale za to se nemá nikdo stydět. V tom se ozval David za námi, že se nemáme tak flákat a jít jíst. Pomohl jsem postavit na nohy Verču a Ichinose zase Jane. Všiml jsem si, že Verča chce poděkovat, ale nemá slov. Nevadilo mi to. Věděl jsem, že mi i tak děkuje za pomoc. Což nemusela, protože jsem to dělal pro ni rád.

Dole na stole na nás čekala hostina. Koláče, koblížky a teplé kakao. Co si přát. Já si dal koblížek, který jsem už dost dlouho neměl. Byl vynikající, stejně tak i kakao. David se nás zeptal, proč jsme měli běhat ty kolečka. Nikdo z nás nevěděl. Vysvětlil nám, že je to pro posilnění našich svalů při boji zblízka proti protivníkovi. Došlo mi, na co naráží a taky se mi to potvrdilo. Měli jsme trénovat boje na blízko. Na jednu stranu se mi to zamlouvalo, ale na druhou ne, protože se to budou muset učit i dívky a to já nerad. Protože jsou to křehká stvoření a prát by se neměla, ale tady jinou možnost neměla. Po snídani jsme uklízeli světničku, prý na slehnutí snídaně. Ale nějak mi to nevadilo. Stejně za chvilku to bylo hotové. Poté jsme se vrátili nahoru trénovat.

Měli jsme si dát dalších pět koleček. Opravdu se zbláznil, pomyslel jsem si, protože jsem věděl, že já a Ichinose to uběhneme v pohodě, ale co dívky. Ty měly problémy s těmi deseti kolečky a teď na to hned dalších pět. Ale nikdo neprotestoval a dali jsme se do běhu. Chtěl jsem je zase povzbudit, ale byl jsem včas zastaven, abychom to ne dělali, že je tím jen rozptyluju. A na dívky křičel, že jsou pomalé a měly by přidat. Když jsme s Ichinosem doběhli tak jsme si sedli a drželi oba palce dívkám. Když to nakonec zvládly a doběhly to, tak se musely vydýchat. Já a Ichinose jsme se k nim připojili. A taky se vydýchávali. I když to zapotřebí nebylo. Pak nás rozdělil do dvojic. Nejdřív jsem byl s Verčou, což jsem byl rád, ale pak mě dal, k Jane. Ne že by mi Jane vadila, ba naopak měl jsem ji rád, ale radši jsem chtěl být s Verčou. David na Verče ukázal, co máme trénovat. Ichinose se zeptal, jestli si dívky nemohou vykloubit ramena. I já měl strach, že se to může stát, ale Ichinose byl rychlejší. David řekl, že pokud si nedají pozor, tak ano. Tím mě neuklidnil. Bál jsemse o Verču ještě víc. Věděl jsem, že Ichinose nepůjde na Verču zhurta a nějak rychle, ale nedokázala jsem si představit, jak hází Verča přes rameno Ichinoseho. Ani u Jane jsem si to nedokázal představit. Řekl jsem, Jane, aby se nebála, že budu mírný a hned jsem dostal vynadáno, že protivník smilování nebude mít. Stejně jsem na Jane nešel tak zhurta. Přehodil jsem si ji přes rameno jako peříčko. Musel ten dopad pěkně bolet, když tu nebyly žíněnky a jen tvrdá zem. David mě pochválil, že ještě pětkrát a střídáme se. Ještě jsem pětkrát překlopil, Jane. Pak se to mělo otočit. Bál jsem se, aby si neudělala něco s ramenem, ale Jane mě přehoupla přes její rameno v pohodě. Jen s rozdílem, že se neudržela na nohou a taky spadla na zem. David se zrovna podíval, když jsme oba leželi na zemi. Chtěl to viděl znova. Jane i já jsme se postavili a předvedli znova. David se zamyslel, čím to je, že Jane, padá taky na zem. Mně to došlo okamžitě a hned jsem mu to řekl, že je to tím, že jsem větší a silnější než Jane. David si to chtěl na mně zkusit. Udělal jsem, že jsem ho napadl a on mě porazil k zemi. Sice zůstal stát, ale měl co dělat, aby se udržel. Poté zvolil jiný postup, že dívky budou spolu a já s Ichinosem. To bylo už něco jiného. S Ichinosem jsme trénovali na střídačku. I dívky, když se v tom Verča rozbrečela, když ji Jane, objímala. Hned jsem se zděsil, že se jí něco stalo. Jane, řekla, že to není nic, že to chce přestávku. David se oproti tomu ohradil. Nahromadil se ve mně vztek, ale Jane mě předběhla a seřvala Davida, jako malé dítě, které něco provedlo. Zůstal jsem na Jane zírat jak z jara a zloba ze mě opadla. Nakonec David souhlasil s přestávkou. My všichni uklidňovali Verču, aby si to tak nebrala, že ji ochráníme, a že není robot, ale normální člověk. Hladil jsem Verču při tom po zádech. Poté se vzpamatovala a chtěla trénovat. Všichni jsme se dali zase do práce. Jane něco napadlo. Já i Ichinose jsme se zaposlouchali, co Jane napadlo. Jane, napadla Verču, a ta ji složila na zem a zůstala ležet. Jane jí poradila, aby jí dala loktem. Verča poslechla a jak to udělala, tak Jane, sehrála roli, že ji to bolí a než se postavila na nohy, tak Verča už dávno stála a mohla dělat cokoliv. Střílet z luku pokud by ho měla nebo utíkat. Jane jsem poplácal po zádech, že měla skvělý nápad. V tom se ozval tleskot. Byl to David. Pochválil, taky Jane a šlo se na oběd.

Naobědvali jsme se mlčky. Nikdo nic neříkal. Po obědě jsme si povídali. David se zajímal o tu techniku, kterou Jane vymyslela. Jane, přiznala, že to nejspíš viděla v televizi. Nevěděl jsem co to ta televize je, ale neptal jsem se. Poté nám David hodně vyprávěl o různých bojových technikách, jak se které dělají, ale jen o nich mluvil. Žádný názorný příklad nebyl, naštěstí.

Po odpočinku jsme se vrátili zase nahoru, kde jsme trénovali se zbraněmi. Já čekal, až ke mně přijde David a v povzdálí sledoval, jak jim ukazuje a vysvětluje, jak mají zacházet s tou a s tou zbraní. Pak přišel ke mně. Začali jsme šermovat meči. Občas nějakou tu připomínku měl, ale jinak mě chválil, jak mi to jde. Byla to pro mě pocta. Zrovna říkal, končíme, když jsem slyšel jak Jane zaklela. Ichinose s Verčou hned u ní byli. Krvácela z pravé ruky. David vzal, Jane dovnitř a my začali uklízet a připravovat na táborák, jak nám doporučil David, než zmizel, s Jane. Ichinose i zapálil oheň. Zeptal jsem se jich, co si o Davidovi myslí. Ichinose řekl, že je to dobrák, ale s vojenským výcvikem. Musel jsem souhlasit s ním. Po chvíli přišla, Jane s ovázanou rukou a v ní nesla buřty a David nesl chléb s hořčicí. Opékali jsme si buřty a zdlábli jsme to. Pak jsme uklidili a uhasili oheň a řekli dobrou noc Davidovi a šli jsme spát.

V pokoji, kde jsme spali si Jane hned lehla a čekala na Verču až si lehne a dá ji ruku. Verča se zeptala, jestli jí to nebude bolet, ale Jane, řekla, že ne. A tak se ji chytla za ruku. Pak ji nastavila, aby se chytil i Ichinose za její ruku. Řekla dobrou noc a hned spala. Musela být úplně vyčerpaná, pomyslel jsem si. Taky jsem se uvelebil a chytil Verču za ruku. Dneska jsem o ničem nepřemýšlel. Popřál dobrou noc a hned usnul. Taky jsem byl unaven a spal jsem až do rána.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.