Crazy Fangirl! - 9. část
Informace:
Pokračování !! :)
Anime: Kuroko no basket
Doufám, že vám to bude líbit a že přehlédnete drobné chybičky, hihi :)
,,Kise Ryouta s nějakou holkou!”
Vyděšeně jsem se schovávala za Kisem, který odhodlaně hleděl na vysokého basketbalistu s černými vlasy do účesu cornrows. V každém uchu měl dva piercingy. Měl velká ústa, která byla roztáhlá do ďábelského úšklebku.
,,Dlouho jsme se neviděli.” poznamenal a olízl si svůdně svůj palec. Haizaki Shougo, bývalý člen Teiko, současný člen týmu Fukuda Sogo.
,,Jo, dlouho.” zamračil se Kise a pěst se mu pomalu zatínala.
,,Copak?! Proč jsi tak nabručený, když mě vidíš? Neměl by jsi mě představit slečně?” přiblížil se k nám. Poměřovali se a nevraživě zkoumali v čem se druhý zlepšil. Byli skoro stejně vysocí.
,,Tak představíš mě?” zavrčel Haizaki a zuřivě se po mně natáhl. Chytl mě kolem zápěstí, které začal drtit a odtáhl mě od Kiseho.
,,Přestaň!” vyjekla jsem bolestí, když mi v zápěstí křuplo. Jeho zuřivé sevření, které dokazovala jak násilná osoba je, zabraňovala toku krve do dlaně.
,,Haizaki! Okamžitě toho nechej! Nechci se tady rvát!” vykřikl rozzuřeně Kise. Nikdy v životě jsem ho neviděla tak naštvaného. Trochu jsem se ho lekla a srdce mi párkrát vynechalo. Zachvěla jsem se nad náhlým pocitem nebezpečí. Stála jsem mezi dvěma statnými kluky, kteří se rozhodně nebáli bitky.
,,Fajn.” pokrčil rameny Haizaki a pustil mě. Krev se mi nahrnula do dlaně, bolestí jsem zasténala a přitáhla si ji blíže ke hrudi.
,,Jsi v pořádku, Hakicchi?” otázal se starostlivě Kise a prohlédl si mě. V tu chvíli jsem jen periferně zahlédla Haizakiho napřaženou ruku se zatnutou pěstí, která se nebezpečně rychle blížila ke Kisemu.
Než jsem stačila cokoliv říct, už byla jeho pěst v Kiseho tváři. Haizaki ho tak silně udeřil, že mu z nosu tekla rudá tekutina. Stékala podél jeho rtu a z brady skapávala na bílou košili.
,,Ryouta!” vykřikla jsem polekaně a rozběhla se k němu. Vzala jsem ho tvář do svých rukou a opatrně si prohlížela krvácející nos. Musela jsem se kousnout do spodního rtu, který se strachy třásl.
,,Ty…” zavrčel Kise a vycenil na Haizakiho zuby. Otočil se na něj a chystal se mu vrátit úder.
,,Ryouto, ne!” objala jsem ho zezadu a se svou malou sílou se snažila zastavit jeho neuvážené jednání.
,,Hakicchi, pusť mě!” byl to tak nepříjemný hlas, že se mi děsem rozklepala kolena.
,,Ty jsi totální idiot, Ryouta!” zabořila jsem mu obličeje do šedého saka a dýchala jeho sladkou vůni. Ani jsem si nevšimla, že mi po tváři tečou slzy jako vodopády.
,,Pokud se budeš prát, můžeš taky přestat hrát basketbal.” zlomil se mi hlas který jsem se tak marně snažila udržet silný.
,,Holčička má pravdu.” rozesmál se Haizaki.
,,Ale on se rve a nikdo mu v tom ještě nezabránil!” bránil se Kise a pomalu a jistě postupoval vpřed.
,,Prosím!” vykřikla jsem a držela ho těsněji u sebe. ,,Já tě prosím...nedělej to! Nepoklesni na jeho úroveň!”
Šlo poznat, že se mírně uklidnil. Jeho srdce, na kterém jsem měla položené ruce, zklidňovalo svůj roztřesený rytmus.
,,Jsem zklamaný, Kise.” vzdychl otráveně Haizaki a otočil se k námi zády. ,,Ještě se uvidíme.” zamával a dal se na odchod. Tma pohlcovala jeho temnotou probodanou duši.
,,Hakicchi?” zašeptal Kise. ,,Už mě můžeš pustit.”
Mohla jsem, ale nechtěla jsem. Jeho slova v mé hlavě zněly jako odmítnutí. Křečovitě jsem ho pustila, zničeho nic se mi podlomila kolena a já spadla na zem jako hromádka neštěstí. Sklonila jsem hlavu a těžce oddechovala. Srdce mi bušilo jako o závod. Teplou kůži nedokázaly ani chladné slané kapky vody zchladit. Náhle zem pode mnou zmizela a já se ocitla ve vzduchu. Teplo objímalo mé tělo a tisklo si mě k něčemu měkkému.
,,K-Kise?” vydechla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem v jeho náruči. ,,Nemusíš mě nést, jsem v pohodě.” nechtěla jsem, aby se po dnešku přemáhal.
,,Jo? Pokud ty jsi v pohodě, pak já jsem papež.” ironicky odfrkl.
,,To nebylo moc vtipný.” zabručela jsem a tváře se mi uraženě nafoukly.
,,Já vím,” věnoval mi zářivý úsměv, který donutil mé srdce radostí poskočit. Jemně jsem mu setřela krev na jeho ústech a smutně se pousmála.
Kise mě donesl až domů. Cítila jsem se hrozně dobře v jeho náruči. Objímal mě pocit, že jsem jeho. Srdce jemně naráželo do hrudního koše.
,,Děkuji.” zašeptala jsem a zářivě se na něj usmála. Stáli jsme před naším menším domečkem, na který jsem byla vždy pyšná. Dveře se náhle otevřely a v nich stála máma. Oblečená do prostých kostkovaných šatů se zástěrou přes ně. Opatrně utírala květinovou utěrkou porcelánový talíř a její oči ve tmě zmateně hledaly známé tváře.
,,Ahoj mami.” zamávala jsem ji.
,,Dobrý večer.” pozdravil slušně Kise.
,,Ahoj, proboha, co se vám stalo?!” vykřikla vyděšeně, když si všimla Kiseho tváře. Odložila talíř na botník a rozběhla se k nám. Bylo vtipné jak mála oproti Kisemu byla. Stoupla si na špičky, vzala do rukou jeho tvář a prohlížela si krvácející nos.
,,Nic, jen jsme se střetli s někým velmi nepříjemným.” odpověděla jsem bleskově, jelikož jsem nechtěla, aby Ryoutu zbytečně zasypávala svými otázky.
,,Pojď k nám. Ošetřím tito.” nabídla se laskavě a pohladila ho po hebké tváři.
,,To vážně nemusíte.” zavrtěl hlavou Kise a kouzelně se na ní usmál.
,,Jen se podívám jestli ho nemáš zlomený.” mávla rukou a svižným krokem zamířila domů.
,,Mám?” nejistě se na mě podíval Kise s prosebným pohledem, který hledal pomoc.
,,Jistě!” poplácala jsem ho po zádech, abych ho tím popohnala dovnitř.
Chvíli váhal a zvažoval své budoucí kroky. Nakonec odhodlaně vyšel vpřed k našemu domu. Otevřel poškrabané dřevěné dveře a vstoupil do drobné haly, kdy ještě na botníku ležel porcelánový talíř. Po cestě jsem ho vzala a zamířila do kuchyně ho uklidit. Kise mě samozřejmě následoval a rozhlížel se po skromně zařízené místnosti.
,,Asi by si měl napsat rodičům, aby tě vyzvedli.” vstoupila do kuchyně máma s lékárničkou a roztomilými vatičkami.
,,E-ehm, dobře.” přikývl a vytáhl svůj dotykový telefon. Za chvíli byl se esemeskou hotový a mohl se plně věnovat něžné péči mé matky. Zavřel oči a nechal si z tváře stírat zaschlou krev.
,,Páni, víš, že jsi hrozně pěkný kluk. Jak se vlastně jmenuješ?” rozesmála se mamka svým zvonivým smíchem.
,,Mami!” zabručela jsem.
,,D-děkuji. Jmenuji se Kise Ryouta.” řekl rozpačitě Kise a mírně se začervenal.
,,Těší mě,” potřásla si s ním a vrátila se do práce.
,,Skvělé! Nemáš to zlomené, jsi v naprostém pořádku.” rozzářila se máma a radostně vyskočila na nohy. Sklidila dezinfekci zpátky do tmavě modré lékárničky s velkým bílým křížem. Pomohla jsem ji a vyhodila krvavé vatičky do stříbrného koše.
,,Zdá se, že odvoz pro mě už dorazil.” poznamenal Kise s pohledem upřený na svítící mobil.
,,Tak rychle? Páni.” pronesl užasle máma. ,,Tudíž se musíme rozloučit. Měj se hezky.”
Doprovodila jsem Kiseho ke dveřím. Zaslechla jsem kapky, které tloukly na okna. Venku muselo začít pršet. Otevřela jsem dveře, abych se přesvědčila, že mám pravdu. Byl to lehký deštík, který se snášel na zem.
,,Zatím, Hakicchi.” zářivě se usmál a zamával mi.
Kise se podíval na déšť, pokrčil rameny a rozběhl se k autu stojící před domem. Přední dveře černého auta se otevřely. Mladá krásná dívka vystoupila a pohodila svými kudrnatými vlasy růžové barvy. Dešťové kapky dopadaly na její jemnou tvář, která byla stvořena anděly. Zastavila Kiseho a vzala jeho tvář do dlaní. Laskavě se na něj usmála a věnovala mu něžný polibek, který se s každou sekundou prohluboval. Objímali se v dešti jako v nějakém romantickém filmu. To, že jsem ji záviděla, potvrdily slzy stékající podél mé brady. Rychle jsem se stáhla domů a dveře s ránou zabouchla.
,,Děje se něco, Haki?” zeptal se starostlivý hlas mé matky. Ohlédla jsem se na ní, ale nedovedla se usmát. Už jsem nemohla skrývat své emoce. Celé tělo se mi bolestivě třáslo.
,,Haki?” matčiny ruce se ovinuly kolem mého těla a tiskly si mě blíže. Hladila mě po vlasech a utišovala můj pláč.
Ležela jsem v posteli osvícená záři patřící mému notebooku. Náhodou jsem narazila na fanfiction s mými oblíbenci ze Zázračné generace. Fanfiction byly psané v du formě a hlavní postavou byl samotný čtenář. Četla jsem právě jednu s Kisem. Já, jako hlavní postava, jsem podle příběhu měla být znásilněna yandere verzí Kiseho. Nevím, nevím. Být znásilněna vážně nechci. A už vůbec bych nechtěla někým na kom mi záleží.
Zatvářila jsem se na notebook znechuceně. Poté jsem se naštvaně podívala na plakát Kiseho, který byl pověšený na zdi naproti postele.
No...možná si to přečtu znovu….N-ne, že bych podporovala znásilnění! J-je to jen...č-čistě ze zvědavosti jak ostatní lidé píšou. V-vůbec nejde o příběh! Ne, ne. Pouze pro vědecké účely...n-ne pro soukromé.
Už se pomalu blížila půlnoc, tak jsem se rozhodla, že půjdu spát. Ještě předtím jsem si odskočila na youtube. Zkontrolovala jsem, co nového se přihodilo. A jak jsem tak sledovala nějaká nově vydaná videa, zahlédla jsem v nabídce, co si pustit dál, něco zajímavého.
Dōjinshi? AoKise? M-mám se na to podívat? Pamatuji si, jak mi kdysi má kamarádka řekla, že na takové věci je špatné se koukat. Že je to strašně úchylný. Jenže zvědavost ovládla mou ruku, která klikla na video. Srdce mi vzrušeně bušilo při načítání. Proč se ten internet zpomalí právě v tuto chvíli?! Naštěstí se video načetlo a má krev se tak mohla začít vařit. Rudla jsem pod jednotlivým obrázky.
Zastavila jsem video v okamžiku, kdy se tam objevily intimnější věci a zakryla si oči (jak malé dítě) dlaněmi. Srdce mi zuřivě rychle naráželo do hrudního koše. Lapal jsem po dechu a cítila jsem se strašně zvláštně. Chtěla jsem to hned vypnout, ale myšlenky mě přerušily. M-měla bych to dokoukat...N-ne protože se mi to líbí, p-protože...Protože chci vědět jak to dopadne, ne? A-A taky...a-autor tohoto díla h-hezky maluje. T-takže čistě pro v-vědecké účely, ne pro s-soukromé...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
