Anime World CZ/SK - Příběhy

Cesta za Radkem

JANE:

Přišli jsme dolů na snídani. Stůl byl prostřen a veškeré jídlo tam bylo. Každý si sedl ke stolu a dal se do jídla, ale nejdřív jsme si popřáli dobrou chuť. Já si tentokrát dala rohlík s paštikou a salámem, nebo co to bylo. Ichinose si dal taky rohlík, ale s hořčicí a salámem. Verča a Frau si vzali housky se salámem. Po snídani nám dal veverčák každému baťoh.

,,Každému jsem tam dal deku, jídlo a pití. Budete to potřebovat.‘‘ řekl veverčák.

,,Děkujeme, ale to si nemusel.‘‘ poděkovala jsem za všechny.

,,Ale musel. Nikdy nevíš, kde budete nocovat a taky kde seženete jídlo a pití.‘‘ nedal se veverčák.

,,Tak nám by stačilo se napít vody.‘‘ řekl Frau. Já přikývla na souhlas.

,,To ano, ale tu použijte jen když nebudete mít co pít. Radši dejte na moji radu.‘‘ nedal se veverčák.

,,Tak můžeme vyrazit, ne?‘‘ zeptala jsem se a podívala se na všechny.

,,Ještě musíte počkat na váš doprovod.‘‘ řekl veverčák.

,,A…kdo to bude?‘‘ zeptala se Verča.

,,Smíšek.‘‘ odpověděl veverčák. Já dala ruce v pěst. Moc mi k srdci nepřirostl. Ale mlčela jsem.

,,Ten co mě tak dvakrát vyděsil?‘‘ dostala ze sebe Verča. Chtěla jsem něco říci, ale Frau byl rychlejší.

,,Neboj, my tě ochráníme.‘‘ řekl Frau a objal Verču kolem ramen. Ta se na něho podívala a usmála se.

,,Ten na to jde rychle.‘‘ pomyslela jsem si a uculovala jsem se.

,,Proč se usmíváš?‘‘ zašeptal mi do ucha Ichinose.

,,To neřeš.‘‘ zašeptala jsem Ichinosemu taky do ucha a srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem mu byla takhle nablízku.

,,Tak bando, můžeme razit?‘‘ zeptal se hlas. Byl to Smíšek, který visel ze stropu. Trochu jsem sebou cukla jak jsem se lekla, protože toto jsem nečekala. Ale nebyla jsem jediná, kdo se lekl. Verča se taky lekla a zacpala si rukou pusu, aby nezaječela.

,,To je už potřetí.‘‘ pronesla trochu nazlobeně Verča.

,,A co potřetí?‘‘ zajímal se Smíšek.

,,To neřeš, teď bychom měli jít.‘‘ pronesla jsem, aby Verča nemusela nic vysvětlovat.

,,Dobrá, dobrá. Jdeme.‘‘ souhlasil Smíšek.

,,Buďte na sebe opatrní a ty Smíšku je neztrať z dohledu.‘‘ loučil se s námi veverčák a káral Smíška. Já ani Verča jsme neodolaly a veverčáka jsme objaly.

,,Díky za přístřeší a snad se ještě uvidíme.‘‘ rozloučila jsem se.

,,Tak ahoj Rene, rád jsem tě poznal.‘‘ rozloučil se Frau.

,,Rene, díky za všechno.‘‘ rozloučil se Ichinose.

,,Budeš mi chybět.‘‘ řekla Verča a setřela si slzu. Vyšli jsme všichni ven, kde čekal Smíšek. Veverčák nám ještě zamával, než zalezl do chaloupky. A my šli.

Chvíli jsme všichni šli potichu. Nevěděli jsme, co nás čeká a nemine.

,,Nemusíte držet bobříka mlčení.‘‘ řekl Smíšek. ,,Sice neječte, ale mluvit můžete.‘‘ dodal.

,,Kam vlastně jdeme Smíšku?‘‘ zeptala jsem se Smíška a snažila jsem se být milá, i když mi to moc nešlo.

,,Do jedné jeskyně. Jeskyně pana Radka. Mám tam pro vás nějaké zbraně a pro dnešní noc i místo na přespání.‘‘ vysvětlil se smíchem Smíšek.

,,To tam půjdeme celou dobu?‘‘ zeptala se Verča.

,,Jestli půjdeme touto chůzí, tak do večera tam jsme.‘‘ řekl Smíšek.

,,Radek….to zní jak české jméno.‘‘ pronesla jsem, když jsem si několik krát řekla jeho jméno.

,,Máš pravdu, ani mi to nedošlo.‘‘ řekla Verča a usmála.

,,Že by předchůdce z Čech?‘‘ zeptal se Frau.

,,Když nad tím tak přemýšlím, Jane, tak Smíšek je taky české.‘‘ řekla Verča zamyšleně. Taky jsem se zamyslela.

,,Pravda…takhle říkáš člověku, který se pořád jen směje.‘‘ souhlasila jsem nakonec s Verčou. ,,Ale i japonské jméno tu je a to nepočítám vás dva. I Ren je japonské jméno.‘‘ řekla jsem Frauovi, aby mu to nebylo líto.

,Pravda. Ren je i můj přítel ze skupiny.‘‘ řekl zamyšleně Ichinose. Šli jsme všichni vedle sebe, povídali si i se Smíškem. Měli jsme přestávku na oběd a odpočinek trochu delší. Smíšek by rád vyrazil už, ale my potřebovali trochu odpočinku víc. Smíšek nás varoval, aby se nic nesemlelo, že neumíme bojovat, jak jsme už řekli, ale přesto tu chvilku to vydržel a pak jsme vyrazili zase na cestu. Cestou jsme nikoho nepotkali. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Ale hlavní bylo, že na nás nikdo nezaútočil. To by bylo zlé. K večeru jsme byli už unaveni a hladoví.

,,Kdy tam budeme?‘‘ zeptal se Frau.

,,Za pár minut. Není to už daleko. Vydržte.‘‘ řekl Smíšek. Šli jsme asi hodinu, když jsme dorazili na místo.

,,Počkejte tu. Hned tu budu.‘‘ řekl Smíšek a někam zalezl. Celou cestu se mě držela Verča za ruku. Teď mi ji tiskla víc. Bylo mi jasně, že Smíška se už nebojí a cítila se s ním i víc v bezpečí. Za chvilku vyšel bobr.

,,Vítám vás cizinci. Rychle pojďte dovnitř.‘‘ řekl bobr. Všichni jsme se na sebe podívali a pak jeden po druhém šli za bobrem do jeskyně.

 

ICHINOSE:

Přišli jsme dolů na snídani. Na stole bylo plno jídla. Jak pro armádu. Dal jsem si rohlík s hořčicí a salám. Nechtěl jsem se úplně opičit po Jane, tak jsem zvolil hořčici, když si vzala paštiku. Frau a Verča si vzali housku se salámem. Jedli jsme mlčky. Přemýšlel jsem, co nás čeká a nemine. Měl jsem strach, ale ani ne tak o sebe, i když taky, ale hlavně o Jane. Chtěl jsem ji nějak ochránit, kdyby to bylo třeba, ale sám jsem věděl, že se nedokážu takhle postarat sám o sebe na tož o někoho jiného. Ale dal jsem si slib, že to dokážu a o Jane se postarám ať to stojí cokoliv. Po snídani jsme každý dostal baťoh na záda. Byl docela těžký. Veverčák nám řekl, že v batůžkách jsou deky, jídlo a pití, které budeme potřebovat. Jane za nás všechny poděkovala a sama řekla, že to nebude potřeba, ale veverčák nám vysvětlil, že nikdy nevíme, kde budeme nocovat a co jíst a pít. Frau pronesl, že by stačilo se napít vody, i Jane, souhlasila. Svým způsobem jsem taky souhlasil, ale veverčák řekl, že to máme použít jen v nouzi, kdy nebudeme mít co pít a máme se řídit jeho rady. Já s ním souhlasil, protože sám věděl, co nás může potkat a co ne. Nechtěl, aby se nám něco stalo. Jane se zeptala nás, že už můžeme vyrazit. Všichni jsme souhlasili. Myslel jsem, že doprovod čeká už venku, nebo k němu budeme muset dojít. Ale veverčák řekl, že máme ještě počkat na doprovod. Verča se zeptala, kdo to je. Když veverčák řekl jméno Smíška, tak jsem si všiml, jak dala, Jane ruce v pěst. Došlo mi, že to není dobrá volba, ale mlčela a já taky mlčel. Chtěl jsem ji stisknout ruku, že to bude OK, ale nakonec jsem se neodvážil. Verča pronesla, že ji už dvakrát vyděsil. Všiml jsem si, jak Jane, chce něco říci, jak se nadechuje, ale Frau byl rychlejší. Objal Verču kolem ramen a řekl jí, že ji ochráníme, což měl pravdu. Samozřejmě bych ochránil i Verču, ale nejvíc jsem si přál ochránit Jane. Všiml jsem si, jak se Jane, usmívá. Šel jsem k ní a zašeptal jí do ucha, proč se usmívá, co se děje. Jane mi řekla, že to nemám řešit. Když mi byla takhle nablízko, tak jsem měl mravenčení v žaludku a prudce mi bušilo srdce. V tom se ozvalo, že jestli můžeme vyrazit. Byl to Smíšek. Všiml jsem si, jak se Jane, lekla a nadskočila. I já se lekl, protože se objevil z ničeho nic. Verča si dala ruku přes ústa, aby nezakřičela, jak se lekla. Poté pronesla, že je to už po třetí. Smíška hned zajímalo, co potřetí, ale aby se to nevysvětlovalo, tak Jane, řekla, že to nemá řešit. Byli jsme připraveni vyrazit. Ještě než jsme vyrazili, tak dostal Smíšek od veverčáka kázání, že nás nesmí ztratit z dohledu. Jane i Verča veverčáka objaly. Všichni jsme se rozloučili se veverčákem s poděkováním za přístřeší a prostě za všechno. Pak jsme vyrazili na cestu.

Šli jsme mlčky. Přemýšlel jsem, co nás čeká a nemine, ale podle mě jsem nebyl jediný, kdo takhle uvažoval. Po chvíli se ozval Smíšek, že nemusíme držet bobříka mlčení, že si můžeme klidně povídat, jen ne ječet. Všichni jsme šli vedle sebe. Verča se držela, Jane za ruku. Taky jsem, Jane chtěl chytit za ruku, ale neměl jsem odvahu ji chytit. Ani jsem nevěděl, jak by reagovala. Měl jsem z toho strach, tak jsem si nedal žádnou odvahu se ji chytit. Jane se Smíška zeptala kam se to jde. Snažila být se přívětivá, ale moc ji to nešlo a zaznělo to trochu ironicky, musel jsem se pousmát, ale Smíšek nakonec na to nereagoval nebo spíš nereagoval na to, jak se ho zeptala. Smíšek řekl, že do jedné jeskyně, kde bydlí nějaký Radek, který nám poskytne přístřeší a nějaké zbraně. Chtěl jsem pronést, že se zbraněmi neumíme zacházet, nebo aspoň já ne. Jenže nikdo se na to nezeptal a já si na to pak nevzpomněl, protože mě předběhla Verča, která se zeptala, jestli se půjde celou tu dobu. Smíšek odpověděl, že když se půjde tím to tempem, tak do večera tam jsme. Jane po chvíli pronesla, že Radek zní jako české jméno, z její rodné země. I Verča to dosvědčila se slovy, že ji to nedošlo a usmála se. Frau pronesl, že nějaký český předchůdce. Po chvíli i Verča po zamyšlení řekla, že Smíšek zní česky. Všiml jsem si, že i Jane se zamyslela. Čekal jsem co řekne a na ty zbraně jsem úplně zapomněl. Poté Jane, řekla, že se takto nazývá člověk, který se jen směje. A to na Smíška patřilo, protože byl to provokatér, ale stále se usmíval nebo smál. Ale Jane, dodala, že tu bylo i japonské jméno a to Ren. Došlo mi, že to řekla spíš Frauovi, aby mu to nebylo líto, že jsou tu jen česká jména. Zamyslel jsem se a pak řekl, že Ren je vlastně jméno i mého přítele z naší skupiny STARISH. Cestou jsme si povídali i se Smíškem. Bylo znát, že Jane Smíškovi věří, ale přesto občas na něho mluvila s ironií v hlase. Asi v poledne jsme měli přestávku na oběd. Napili jsme se z jedné flašky vody a dali si salám s chlebem z jednoho baťohu, co jsme vytáhli. Smíšek si s námi nedal. Hned po jídle chtěl vyrazit na cestu, ale Jane ho zarazila, že potřebujeme trochu delší odpočinek. Myslím, že tím myslela jen na Verču, aby se ta hlavně odpočinula, protože myslím, že tam byla klidně připravena vyrazit hned. I já byl připraven vyrazit. A podle mě i Frau. Chvíli se dohadovali, když nakonec Smíšek ustoupil a dal nám delší přestávku. Byl jsem ostražitý, co kdyby se někde něco hnulo nebo tak, ale všude panoval klid, až to nahánělo strach. Celou cestu jsme si povídali a byli ve střehu, co kdyby někde někdo zaútočil. Ale nikoho jsme nepotkali ani neviděli. K večeru jsem cítil už únavu a hlad. Neměli jsme po tom obědě žádno přestávku k odpočinku ani k jídlu. Smíšek nám ji nechtěl dopřát. Poté se Frau zeptal, kdy tam budeme. I na něm bylo znát únava. A nejen na něm, ale i na Verče i Jane. Verča šla z posledních sil. Smíšek řekl, že už chvilku. A z té chvilku se vyklubala hodinka cesty, ale naštěstí už jen po rovince. Došli jsme k jeskyni. Smíšek řekl, že máme počkat venku a zmizel v jeskyni. Bál jsem se, jestli někde nikdo nečíhá a nezaútočí, ale vše bylo v pohodě. Naštěstí. Znovu jsem se chtěl, Jane chytit za ruku, ale odolal jsem. Po chvíli z jeskyně vylezl bobr Radek a vyzval nás, abychom šli do jeskyně. Tak jsme tak učinili a šli všichni dovnitř.

 

VERONIKA:

Když jsme sešli dolů, tak na stole byla přímo hostina. Chleba, rohlíky a housky. Různé pomazánky, salámy, hořčice, paštika a máslo se sýrem. Já si dala housku se salámem. Popřáli jsme si dobrou chuť a všichni jedli mlčky. Bála jsem se, co nás čeká a nemine. Chtěla jsem jít domů, ale zase nechtěla jsem v tom nechat Jane a ty dva o samotě. Štvalo mě, že jsem takový strašpytel. Že jsem jen přítěž, i když ostatní tvrdili opak. Po jídle jsme každý dostal baťoh od veverky Rena. Řekl, že tam má každý svou deku, jídlo a pití. Jane za nás všechny poděkovala se slovy, že to není nutné, ale veverka Ren nesouhlasil, že nikdy prý nevíme, kde budeme nocovat. Hned jsem si představila nocovat venku pod hvězdami. To by neznělo až tak špatně ale, kdyby na nás nečíhalo nebezpečí. Frau pronesl, že bychom se mohli napít vody z řeky. Veverka Ren souhlasil, ale že tu máme používat jen v nouzi, když budeme bez vody, co nám dal. Že se máme řídit jeho rady. Já mu věřila a byla jsem rozhodnuta se jimi řídit, i kdyby ostatní nesouhlasili. Ale jak jsem tak trochu znala, Jane, ta se jimi řídit bude. Ty dva neznám, tak jsem nevěděla, ale myslela jsem si, že by se taky určitě podřídili, kdybychom souhlasili s pravidly, která nám dává veverka Ren a pavouk Smíšek. Jane, řekla, že bychom mohli už vyrazit, když veverka Ren řekl, že ještě máme počkat na doprovod. Dodala jsem si odvahu a zeptala jsem se, kdo to bude. Veverka Ren řekl, že pavouk Smíšek. Trochu jsem dostala strach. Možná jsem se i otřásla, to nevím. Dostala jsem ze sebe, ten co mě už dvakrát vyděsil. Frau mě objal kolem ramen a řekl, že mě ochrání. Podívala jsem se na něho a usmála jsem se. Rozbušilo se mi srdce, což jsem tomu nerozuměla, co se děje. Jane s Ichinosem stáli, zamnou, tak jsem si nevšimla, jak se Jane, uculuje a šeptá si s Ichinosem něco do ucha. V tom se ozvalo, jestli už můžeme vyrazit. Ze stropu vysel pavouk Smíšek. Zakryla jsem si rukou pusu, abych jsem nezaječela, jak jsem se lekla. Když jsem se uklidnila, řekla jsem trochu nazlobeně, že je to už po třetí. Pavouk Smíšek chtěl hned vědět, co potřetí. Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale Jane mi do toho skočila se slovy, že to nemá řešit. Došlo mi, že nechce, abych to vysvětlovala. Pak došlo na loučení. Já i Jane jsme veverku Rena objali. Veverka Ren nám popřál šťastnou cestu a káral pavouka Smíška, že nás nesmí ztratit z dohledu. Poté každý řekl své díky veverce Renovi. Při loučení jsem si setřela slzy. Poté jsme vyrazili na cestu, kterou nás doprovázel pavouk Smíšek.

         Cestou jsme šli potichu. Držela jsem se za ruku s Jane, díky tomu mi to dodávalo odvahu. Přemýšlela jsem, nebo spíš jsem si v duchu dávala slib, že nebudu vyvádět a brečet, že se bojím. Budu se snažit chovat statečněji jako ostatní. Nechtěla jsem, aby semnou měli trápení, že se bojím atd. Po chvíli se ozval pavouk Smíšek, že nemusíme drže bobříka mlčení, ale že nemáme křičet. Jane se zeptala ironicky pavouka Smíška, kam to jdeme. Podívala jsem se na ni, ale bylo vidět, že se snaží, aby to znělo mile, ale moc jí to nešlo. Musela jsem se pousmát, tak aby si toho nikdo nevšiml. Pavouk Smíšek odpověděl, že se jde do jeskyně, kde nějaký Radek má pro nás zbraně. Trochu jsem se zhrozila při slově zbraně. Zeptala jsem se, jestli to takhle půjdeme celou dobu. Bylo mi odpovězeno, že jestli se půjde touto rychlostí, tak do večera tam jsme. Zhrozila jsem se, protože jsem věděla, že to asi nedám, ale hned jsem se pokárala, že nemám myslet pasivně, ale pozitivně a na nic si nestěžovat. Po chvíli promluvila, Jane se slovy, že Radek je české jméno. Zamyslela jsem se, a musela jsem souhlasit. Ani mi to nedošlo. Znovu jsem se zamyslela a řekla jsem, že Smíšek je taky české jméno. Jane, souhlasila se slovy, že je takto označován člověk, který se směje. Frau pronesl, že asi předchůdci z Čech. Jane, pronesla, že je tu i jedno jméno zaznělo japonsky a to Ren. Všimla jsem si, že se podívala na Fraua, jako by ho chtěla uklidnit, že nejen česká jména, ale i japonská tu jsou. Ichinose pak řekl, že má přítele ze skupiny, který se tak jmenuje. Poté jsme si povídali i se pavoukem Smíškem, už jsem se ho nebála. I když vyděsit umí pořádně. Jane se snažila mluvit na pavouka Smíška mile, i když občas se jí to nepovedlo a zaznělo to ironicky, ale pavouk Smíšek na to nereagoval zle. Nic jí nato neřekl. Asi okolo poledne jsme měli přestávku na jídlo. Už jsem byla pěkně hladová. Napili jsme se a najedli se. Pavouk Smíšek už chtěl vyrazit zase na cestu, když Jane, nesouhlasila, že potřebuje větší odpočinek. Došlo mi, že tím hlavně myslí mě. Ale mlčela jsem a nic jsem neříkala. Byla jsem ráda, že se za ten odpočinek přimluvila. Možná by se s ním i pohádala, kdyby na to došlo. Pavouk Smíšek nakonec souhlasil. Povídali jsme si, ale přeci jsem z toho neměla dobrý pocit. Byla jsem ráda, že jsme se zase vydali na cestu. Ten les mi naháněl hrůzu. Šli jsme celé odpoledne. K večeru jsem byla už unavena, vyčerpaná a hladová. Frau se zeptal jak daleko to ještě je. Smíšek řekl, že jen chvilku. Byla jsem ráda, ale z té chvilky se vyklubala hodina. Myslela jsem, že vypustím duši. Ale držela jsem se. Zase celou cestu jsem se držela, Jane za ruku. Cítila jsem se tak víc v bezpečí a nebála jsem se tolik. Celé odpoledne jsme si povídali, ale taky jsme chvilkami mlčeli. Dorazili jsme před jeskyni. Pavouk Smíšek řekl, že máme počkat venku a zmizel ve vnitř jeskyně. Víc jsem se chytla, Jane za ruku, jak jsem se bála. Chtěla jsem čapnout Frau, ale na to jsem neměla odvahu. To jsem se tolik už nebála, abych ho i chytla za ruku. To by nás musel někdo překvapit nebo vyděsit. Jako veverka, kdy jsem chytla za ruku Ichinoseho. Za chvilku vylezl bobr David a vyzval nás dovnitř té jeskyně. Všichni jsme se na sebe podívali a jeden po druhém zalezli do jeskyně.

 

FRAU:

Dole na nás čekala snídaně. Popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do jídla. Ani mi nedošlo, že si dávám stejné jídlo jako Verča. Housku se salámem. Na pomazánku jsem neměl chuť a rozpůlit si housku jsem byla zase líný. Tak vyhrál salám. Po snídani každý dostal docela těžký baťoh. Ren nám řekl, že v nich máme deku na noclech, jídlo a pití. Jane za nás všechny poděkovala a řekla, že to nebylo zapotřebí. Ren řekl, řekl, že nikdy nevíme, kde budeme nocovat a jak by jsem si sehnali jídlo i pití. Já řekl, že pití bychom si sehnali z nějaké řeky nebo tak nějak. Ren souhlasil, ale řekl, že to máme použít jen v největší nouzi, kdy nebudeme mít co pít. Že máme dát na jeho radu. Mlčel jsem a řekl si, že se budu radši držet jeho rad, abychom neudělali nějakou chybu a nestálo to někoho život. To jsem nechtěl. Hlavně jsem se bál o Verču. Jane, navrhla, abychom už vyrazili, když nás zarazil Ren, že máme počkat na doprovod. Verča se zeptala kdo to bude. Ren řekl, že Smíšek. Kdybych nestál za Jane a Ichinosem, tak bych, jsem si všiml, jak Jane, dala ruce v pěst. Verča řekla, že ji už dvakrát vyděsil. Já si dodal odvahu a objal ji kolem ramen a řekl, že se nemusí být, že ji ochráníme. Myslel jsem hlavně sebe. Verča se na mě podívala a usmála se. Byl jsem za to rád. Ani jsem nezaregistroval, že za mnou si Jane a Ichinose něco šeptají. V tom se ozvalo, že jestli můžeme vyrazit. Verča se lekla, že si dala ruku na pusu, aby nezakřičela. Já se taky lekl, až se mi rozbušilo srdce. Verča nazlobeně pronesla, že je to už potřetí. Smíšek hned chtěl vědět co potřetí ale Jane usadila, že to nemá řešit. Poté došlo na loučení se Renem. Byl mi sympatický, ale jen jsem si s ním podal ruku. Holky ho objaly. Každý pronesl děkovní slovo, za přístřeší. Ren varoval smíška, že má dávat na nás pozor a nemá nás ztratit z dohledu. Poté nám ještě zamával a vyrazili jsme.

Šli jsme mlčky. Každý dumal nad svými myšlenkami. Já přemýšlel, na co asi myslí Verča a na to jak bych ji mohl ochránit. Zamyslel jsem se nad tím, co nás tu čeká, jaká nebezpečí. Měl jsem z toho dobrodružství radost, to jo, ale zároveň jsem se bál. Ale jak jsem říkal ne o sebe, ale o Verču. I o Jane, ale  o tu se staral Ichinose. Po chvíli mě vytrhl ze zamyšlení Smíšek, že nemusíme držet bobříka mlčení, že jen nesmíme křičet jak na lesy. Jane se Smíška ironicky zeptala, kam jdeme. Smíšek odpověděl, že do jedné jeskyně nějakého Radka. Neodkázal jsem si představit, o jaké zvíře půjde. Ani jsem si nedokázal představit, jaké zvíře žije v jeskyni. Verča se zeptala, jestli půjdeme stále. Smíšek odpověděl, že jestli se půjde touto chůzí, tak do večera tam jsme. Všiml jsem si, jak Jane si něco brumlá pod vousy. Chtěl jsem se ji zeptat, co si to tam brumlá, když sama promluvila, že Radek je české jméno. I Verča se zamyslela a uznala, že je to pravda. Po chvíli řekla, že Smíšek je českého původu. Jane to potvrdila, že takhle říkají lidem, kteří se smějí, a Smíšek se stále smál, tak to jméno na něho sedělo přesně. Pronesl jsem ve smyslu, že je to jsou možná předci z Čech. Jane se zamyslela, a pak mi řekla, že kromě mě a Ichinoseho tu byl i Ren, který je japonské jméno. Ichinose zamyšleně pronesl, že má přítele jménem Ren. Pak jsme si povídali o všem možném i se Smíškem. Občas Jane, promluvila na Smíška ironicky, ale bylo vidět, že se snaží mluvit normálně. Asi v poledne jsme měli polední pauzu. Byl jsem za ni rád. Už jsem umíral hlady. Napili jsme se vody, co nám přichystal Ren, a dali si jídlo. Nebylo toho moc, ale zasytilo nás to. Dohodli jsme se, že budeme s jídlem radši šetřit. Po jídle Smíšek chtěl zase vyrazit, ale Jane se s ním dohadovala. Došlo mi, že je to kvůli Verče. Už jsem byl přichystán, Jane pomoci. I mně by to bodlo, ale naštěstí se Jane povedlo Smíška přesvědčit. Po delším odpočinku jsme vyrazili na cestu. Cestou jsme si zase povídali, ale byly chvilky, kdy jsme jen mlčeli. K večeru jsem si všiml, že Verča má toho plné kecky. I já, ale síly jsem ještě měl. Proto jsem se Smíška zeptal, kdy tam budeme. Odpověděl mi, že za chvíli, že to není daleko. Chtěl jsem Verče nabídnout, že ji vezmu na záda, aby si odpočinula, ale když Smíšek řekl, že to není daleko, tak jsem toho nechal. Kdybych věděl, že se z toho vyklube hodina, tak bych to navrhl. Po hodině rovinné procházce jsme došli k jeskyni. Smíšek řekl, že máme počkat. Všiml jsem si, že se Verča bojí, chtěl jsem ji utěšit, když vylezl bobr jménem David. Řekl, že máme jít dovnitř. Podívali jsme se na sebe a vyrazili za Davidem do té jeskyně.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.