Anime World CZ/SK - Příběhy

   Děvče se plouží asi krok za Alanem, který mlčky kráčí tmavými ulicemi asi pět minut. Příliš se nerozhlíží, přeci jen, je něco po půlnoci, a přestože tohle není žádné velkoměsto, pohybují se relativně blízko nádraží a všichni víme, jak nádraží ve větších městech vypadají. Má ovšem takový pocit, že když má po boku muže, který jí už jednou zachránil, navíc nyní s pistolí a nožem za opaskem, nemá se příliš čeho bát. A i Stela si nese v kapse svou malou zbraň, pepřák, který rozhodně jako pepřák nepáchne, ale to je vedlejší. Spíše by to přirovnala k síře.

   Alan koupí v pobočce McDonald’s, běžící čtyřiadvacet hodin denně, dvě kávy. Jednu z nich podá děvčeti, pak se oba dva posadí na volnou lavičku. Stela sedí shrbená, zírá na světle hnědý kelímek se zeleným proužkem, zatímco muž vedle ní si prostě udělá pohodlí, opře se o dřevěnou opěrku a zadívá se vzhůru, k nebi, jako by snad přes smog a světlo pouličních lamp, obchodů a obchodních center chtěl vidět nějaké hvězdy. Pár jich tam je, mezi nimi však nejlehčí ke spatření možná tak Severka.

   „Takže vy jste… Lovci,“ Stela konečně přeruší ticho. Pohled nezvedne, ale cítí, jak Alanova kožená bunda trochu zašustí, když k děvčeti stočí pohled.

   „Je to oficiální název, i když ne tak úplně výstižný.“

   „Ale vy jste říkal, že nejste lovec.“ Naráží tím na větu, kterou vypustil: Lovci možná, my jsme jiní.

   Teď už na tváři, pokryté několikadenním strniště, zahraje náznak úsměvu. A Stela, která zrovna otočí hlavu k Alanovi, musí uznat, že takhle mu to vážně sluší. „Byla to spíše metoda zastrašení,“ přizná. „Řekněme, že mezi démony i anděly jsem relativně známý… Já i všichni, kteří se mnou kdy pracovali nebo pracují. Zní to sobecky, ale což,“ pokrčí rameny a upije ze své kávy. Stela udělá to samé.

   „Takže – andělé a démoni?“

   „Můžu ti říct tolik, kolik jen budeš schopna pobrat,“ nabídne Alan. „A pak je jen na tobě, jak s těmi informace naložíš.“ Stočí ke Stele pohled modrých očí, najednou zvláštně starostlivých.

   Děvče přikývne, na znamení, že Alan může začít. Ten se ještě jednou napije ze svého kelímku, než jej odloží na lavičku vedle sebe, a spustí.

   „Řekněme, že Země, náš svět, je takovým středem všeho. Rozhodně to ale není jediný svět, který tady v okolí naší planety máme. Ve skutečnosti to není tak, že by byl svět rozdělen pruhy, podle sfér a světů, ale dá se to pojmout i tak. Zkrátka – kromě nás, světa lidí, existují ještě dva světy. Ty světy mají své názvy, pro nás je to ale nebe a peklo.“ Při těch slovech ukáže nejprve vzhůru, a pak směrem k zemi. „Peklo je obýváno démony, nebe anděly. Tyhle dva světy spolu již dříve válčily, a ne jednou. Teď, po několika letech, se schyluje k válce znovu. Zatím tu zuří jen její předzvěst, ale je to jen otázka času.

   Peklo je svět démonů – logicky. Nemám tušení, jak to dole funguje, a ani to vědět nechci, ale vím něco o tom, jak je to tady. Většina démonů nemá vlastní, hmotné tělo, už jen proto, že jeho vytvoření stojí mnoho sil. Proto většinou posednou nějakého člověka a promenádují se po světě v jeho těle.“ Alan nechá Stele pár vteřin, aby mohla překvapeně zalapat po dechu, než pokračuje. „V takovém případě jsou jejich schopnosti – nutno podotknout, že samozřejmě démoni mají jisté speciální schopnosti, kterými lidé rozhodně neoplývají – značně omezené, ale zato je těžké se jich zbavit. Je jen pár způsobů… Mimochodem, síra, kterou máš v tom spreji, je jeden z nich. Nemůžou přijít do kontaktu se sírou, ani s jejím roztokem. To samé platí i o svěcené vodě, což je vlastně veškerá voda, která alespoň jednou dosáhla bodu varu.“ Na moment se odmlčí, aby se mohl napít kávy.

   „Takže kafe, čaj, nebo tak, pít nemohou?“ napadne Stelu okamžitě.

   Alan si povzdychne. „Ano, přesně tak. Další způsob, jak se na zemi pohybovat, je ten, že si démoni vlastní tělo vytvoří. Zpravidla to trvá stovky let, než se jim podaří jej skutečně vyladit, a i přesto jsou mnohdy zranitelnější, než kdyby měli svou tělesnou schránku. Ano, pokud víme, je věk démonů neomezený,“ odpoví Alan Stele na její nevyslovenou otázku. „Přesto, tihle démoni představují rozhodně větší riziko, pro nás pro všechny.

   A pak je tu druhá strana, to jsou andělé. Nepředstavuj si anděly jako ty dobré, to rozhodně ne. Třebaže démoni jsou rozhodně drzejší, ani andělé nejsou tak úplně svatí. Oproti démonům je jich značně méně, ale zase jsou o něco silnější. Také se snaží o udržování vztahů s lidmi, byli to vlastně oni, kdo zasvětil první lovce. Ale to příliš odbočuji. Stejně jako démoni, i andělé mohou posednout lidské tělo, ale je pro ně výhodnější chodit ve svém vlastním, které vypadá, jako to lidské. Až na drobné změny, například, andělé nemají nic, co by se dalo považovat za slzné kanálky. Tudíž, něco jako slzy je jim naprosto neznámé. Také jsou pověstní tím, že mají trochu problém s emocemi, respektive s jejich absencí. Ne úplnou, ale mají to tak nějak v krvi. Najdou se nějaké speciální schopnosti, jak už jsem říkal, o něco silnější, než u démonů, ale ani ten nejlepší lovec pravděpodobně nezná všechny jejich triky, a lidskými metodami jsou téměř nezničitelní. Na zemi jich je ale o poznání méně, a když už tu jsou, většinou bordel nedělají. Víme ovšem, že mají mnohem přísnější pravidla. A když jsou mnohokrát porušena, anděl padne. Je poslán na zem, seberou mu křídla i veškerou moc a stane se z něj člověk. Pak může dožít přesně šedesát let, než zemře.“ Teď už se Alan odmlčí a opět upije ze své kávy.

   Stela sedí bez hnutí a mlčky zírá před sebe. Snaží se zpracovat vše, co si teď vyslechla, ale samozřejmě, stejně, jako při přednáškách ve škole, zůstaly jí v hlavě jen věci nejdůležitější. I to ale stačí na to, aby z toho byla dost vykolejená. Zní to všechno jako šílený výmysl, ale na to tomu příliš věří. Není si jistá, zda to je skutečně pravda, nebo hodně, hodně promyšlený vtip. „A... Lovci? Jakou v tom všem hrajete roli vy?“

   Alan děvče až doteď sledoval, svou starost by však jistě nikdy nahlas nepřiznal. Vyhodí prázdný kelímek od kávy do koše a pravou nohu si přehodí přes tu levou. „My jsme něco jako strážci bezpečnosti. Tahle válka mezi peklem a nebem, to není nic, do čeho bychom mohli zasahovat. Není to v našich silách, na to jsou lidé příliš slabí. Naším úkolem je dohlédnout na to, aby válka nezasáhla zemi. Aby se o démonech a andělech nedozvěděli lidé, ti, kteří nemají. Aby démoni netropili hlouposti. To je to, k čemu jsme cvičeni, a k čemu každý lovec zasvětil celý svůj život, bez možnosti úniku.“

   „Takže jste něco, jako policie,“ pousměje se Stela. Alan jen přikývne, se zcela vážnou tváří.

   Děvče zakloní hlavu a podívá se na oblohu, po které už pluje několik ve tmě tmavých mraků. Je toho trochu moc, na to, aby to byla schopna zpracovat. Především nechápe, proč bylo nutné, aby jí to Alan všechno říkal, ale… Neví, co s tím. Asi s tím nebude dělat nic, dokud tu je tahle možnost. Pro ni je však ještě jedna otázka důležitá. „Co je tedy to Memento Mori?“ Při těch slovech konečky prstů lehce přejede po jizvičce, ukryté pod látkou mikiny.

   Alan chvilku mlčí, pak lehce zavrtí hlavou. „To nevíme. Víme, že všichni, označeni touto značkou, se stávají jakousi lovnou kořistí démonů, a ti se nezastaví, dokud člověka, označeného Mementem Mori, nedostanou. Co se s nimi děje pak, to nevíme. Ani nevíme, proč je označují, jak vybírají své oběti a jestli to s něčím souvisí, nebo zdali to dělají jen pro zábavu.“

   „Paráda,“ vydechne Stela se značnou ironií v hlase. „A jak se toho zbavím?“

   Ticho, které nastane, je příliš dlouhé. Tak dlouhé, že se Alanovi v kapse rozezvoní telefon. Vytáhne jej z bundy, zadívá se na displej. „Ani to nevíme,“ prohodí, těsně před tím, než stiskne tlačítko a zvedne sluchátko k uchu.

 

   Nic víc se nedozvěděla. Alan vedl asi minutový rozhovor, po kterém zavelel, že se okamžitě vrátí. A tak Stela už další odpovědi nedostala, a zůstala na všechny ty informace uvnitř své hlavičky sama. Stejně by jí ale už nic dalšího neřekl – Memento Mori prostě zrušit nejde. A jestli ano, tak nevědí jak. To je rozhodně pozitivní.

   Když dorazili do pokoje, zdálo se, že Alan v předsíni trochu váhá, než vkročí do pokoje. Stela si zuje tenisky, odloží je ke zdi a protáhne se do místnosti za nepříliš vysokým mužem.

   Nejspíš už chápe, co Alana tolik rozrušilo. Kromě Tamary a Norberta je totiž v místnosti ještě jeden, další člověk. Sedí na jedné z postelí, oči upřené na nově příchozí dvojici. Vypadá na osmnáct, možná na dvacet, ale těžko říct, navíc, je to asiat. Mandlovité oči jsou neurčité barvy, ovšem zcela jistě tmavé, jen z takové vzdálenosti to Stela příliš dobře nevidí. Vypadá, že je relativně vysoký, s uhlově černými vlasy, záda drží rovně jako pravítko. Navlečený je do černých džínsů a šedivého trika, na nohou má vysoké boty – gladiátory, steely, nebo něco podobného. Všichni ten typ jistě známe. S patkou černých vlasů, přehozenou téměř před jedno oko, vypadá jako hotový emař.

   Alan udělá několik kroků, než se zastaví uprostřed místnosti. Tmavovlasý chlapec vstane, stojí zhruba dva metry od muže. Ten na moment sklopí hlavu, vypadá to, jako jakési gesto úklony. „Theodore,“ vysloví, snad v pozdravu. „Nemyslel jsem, že přijmeš naši žádost tak brzy.“

   S Theodorem to ani nehne, jen lehce pokývne hlavou. „Jednám v zájmu široké veřejnosti, Alane, je to přeci samozřejmost.“ Pak se jeho oči přesunout ke Stele. „To je ona?“

   Tamara, která se zatím přesunula za děvče, ji lehce strčí do ramene, na znamení, že má za tím chlapcem jít. Stela udělá několik kroků dopředu, až stojí těsně před Theodorem. Je téměř o dvě hlavy vyšší, než ona, a teprve teď si všimne, že duhovky jeho očí nejsou tmavé, nýbrž světlounce šedivé, a přesto nevypadají nevidomě.

   Chlapec vezme Stelu za zápěstí a bez většího otálení jí vyhrne rukáv mikiny. Děvče sebou trhne, ale nic neříká, jen sleduje, jak Theodor bříškem ukazováku přejíždí po označení Mementa Mori.

   „Takový nechutný čin,“ zamumlá. Děvče zaregistruje, jak se mu česká slova přes jazyk trochu lámou. „Ani nevíš, do čeho tě démoni namočili, Stelo Kerenová.“

   Stela polkne. Už si asi začíná zvykat, že všichni znají její jméno. „Možná tuším,“ přizná a hodí váhavý pohled po okolních přítomných.

   Všichni mlčí, jen Tamara se po chvilce ujme slova. „Theodor je anděl,“ vysvětlí. „Je tady, aby tě ochránil před démony, než vymyslíme, jak tě toho Mementa Mori zbavíme.“

   Stela stočí pohled zpět k asiatovi, který se konečně uráčil pustit její ruku. Na rtech mu zahraje úšklebek, když jeho oči zazáří jasně modrým světlem.

 

<<< PŘEDCHOZÍ                                                                                                                                                                  POKRAČOVÁNÍ >>>