Kdo je anděl a kdo dábel? část 2.
Informace:
No... trošku delší než první je, ale myslela jsem že k tomu přidám i třetí den, ale bohužel nenapsala bych to tak rychle, a nechci vám dlouho trápit. :) Užijte si pěkné počtení o Zakuro a Rjóko a já jdu psát další. :D (je ze mě magóóór. :D )
Zase jako před tím. Myšlenky kurzívou a dodatky spisovatele v závorkách. :)
V minulém díle jste četli:
„Zakuro jsi v pořádku?“ Zeptal se Tako-chan. Kdyby využíval emoce, tak by asi právě byl ustaraný. „V pořádku. V pořádku. Jen jsem přemýšlela." Nakonec jsem se usmála, abych jej ujistila. „O ní?" Dodal. Nedokázala jsem zakrýt údiv. ,Jak na to mohl přijít?' S porozuměním se otočit zpět směrem k tabuli. ,Jestli se tak budu chovat dál, tak se za ní budu muset zajít. Dobře, zítra tam půjdu a kouknu se, co mi tak na ní utkvělo v paměti.' A s tím jsem ze zase pustila do psaní.
Kapitola 2.
,Nedokážu to. Uehéé!' Celý další den jsem seděla v lavici, abych jí náhodou nepotkala. Poté co jsem vytopila slzami celou třídu, jsem se vzpamatovala a začala vymýšlet plán. Nakonec sešlo z dopisů a náznaků a došla jsem k závěru, že tiché nepozorované sledování bude nejlepší volbou.
Hodiny utíkali nesnesitelně pomalu. Nemohla jsem za boha přijít na to, co psát. Ten blok trval asi už týden. Vždy napíšu krátkou scénu, ale co dál, už mě nenapadá. Furt jsem si rozvazovala a zase stahovala vlasy do culíku, což dělám vždy, když přemýšlím, nebo se nudím. V tomto případě oboje. Po chvíli jsem se ponořila do jednoho tématu a čas utíkal o trochu rychleji.
Kdybych neopustila ten nápad po pár odstavcích, byly hodiny utekly rychleji. Dívala jsem se z okna, přemýšlela o ní. Když jsem si to uvědomila, zatřásla jsem hlavou, abych přišla na jiné myšlenky. Ale už je konec a musím se co nejdříve dostat k její třídě. Misaki vyšla s pár kamarádkami a zamířila to do dalšího patra. ,Směr knihovna.' Prolétla mi hlavou myšlenka a okamžitě jsem si to tam namířila zkratkou, kterou nováčci neznají.
Po pravdě, takhle ostré tempo chůze normálně nemívám. Myslím, že ten culík musel byt vidět i za rohem, jak vlál ve větru. Prosadila jsem se s první knihou, po které jsem hrábla cestou u regálů a sedla si tak, abych jí viděla přicházet. Stačilo mi pár sekund a nervozita stoupala neskutečně rychle. ,Třeba mě prokoukli? Nebo šli úplně jinam? Určitě se jenom loudají, nebo třeba ne?' Postupně jsem propadala výčitkám a na to přišla dovnitř. Nenápadně jsem pokukovala po ní a ostatních příchozích a přitom se snažila co nejvíc dívat do knihy před sebou. ,Ta se tak hezký usmívá… Cože? Co to říkáš ty idiote!' V hlavě jsem měla malou vlastní válku. Když mi odešli z dohledu, začetla jsem se do řádků. Bylo to nějaké fantasy, takže jsem se každou chvíli koukala na první stranu na mapu onoho světa.
Osazenstvo okolo mě sláblo a to nejen proto, že se mě báli, ale i kvůli času, který už uběhl. Asi po desáté straně si předemne někdo sedl a o stránku dál promluvil. „Ehm... Jamamoto-senpai?" ,Heh... Senpai? Tak mi už dlouho nikdo neřekl.' zvedla jsem pohled. Předemnou seděla ta bloncka s culíky a koukala se mu do očí. ,Rjóka!' Zadunělo mi v hlavě. Rychle jsem vrátila pohled do knihy, aby neviděla můj udivený výraz. Uklidnila jsem se a naprosto suchým hlasem jsem odvětila: „Co potřebuješ? Udělala jsem něco?" S hlavou pořád skloněnou za otáčení stránky, čímž jsem naznačovala svou hranou povrchnost. Ve skutečnosti jsem byla nervózní jak kamzík na rovině. „Chci se omluvit, že jsem ti způsobila problémy." Opáčila roztřeseným hlasem. „Jaké problémy? O ničem ještě nevím." Nakonec jsem pohled zvedla, protože tohle téma upoutalo mou pozornost. Viděla jsem jak kouká směrem k zemi a očima tiká z místa na místo. „Teď si lidé okolo myslí, že mě chceš zmlátit, protože jsem na tebe spadla. I-I mé kamarádky si to myslely, ale těm jsem to rozmluvila. Jáá.. vím, že by jsi to neudělala, ale... " V tom okamžiku jsem jí přerušila :„ A jak si tím můžeš být tak jistá?" nepatrnou chvilku bylo ticho. „ Já věřím, že by jsi to neudělala. Proto…“ znovu jsem jí utla v půlce věty teď již klidným a utěšujícím hlasem. „Jsem rada, že mi věříš, ale to mi nepomůže. Už jsem se tu takhle proslavila, takže to není tvoje chyba." Usmála jsem se a na tváři se jí objevil zase ten stejný vystrašený výraz. Na malou pikosekundu jsme si prohlédli do očí. Přes záda mi přejel mráz a přes obličej horko. Pohled jsem zaryla do stolu a snažila se rozdýchat to, co se právě stalo. ,Nikdo jiný kromě Tako-chan se mi do očí nedívá kvůli tomu, že se mě bojí a ona vypadala naprosto netknutě. Kromě údivu před chvílí v jejích očích nebylo nic, než vřelá a hřejivá povaha osoby samé.' „Jen jsem chtěla tě pozvat jako omluvu zítra do kavárny tady za rohem." Její nabídka mě nad míru překvapila. Znala jsem to tam, často tam píšu. „Dobrá, přijdu. Kdy?" Odsekla jsem heslovitě, protože jsem se nezmohla na víc slov. „Já končím o půl druhé, tak ve dvě bys měla čas?" Na to už jsem jen přikývla. Nakonec jsme se rozloučily a ona odešla. Ještě chvíli jsem hleděla směrem k místu, na kterém před tím seděla. ,Proč jsem tak mimo? Proč, když se na mě podívala, tak mi brnělo v hlavě a pak i po celém těle? Je tohle důvod, proč na ní furt myslím?‘ Moje mysl jela na plné otáčky. Oklepala jsem se a šla vrátit půjčenou knihu. Cestou zpět ke stolu mě zarazil na zemi pohozený sešit. Byl ošoupaný od častého nošení a používání. Na první pohled starý sešit, který už nikdo nechce. Když jsem ho letmo prolistovala, zjistila jsem, že je plný textu psaného tužkou. ,Proč tužkou? To se hrozně rychle zašmudlá do jednolité šedi.‘ (Kage Neko tužkou své povídky píše… Ví jaké to je.) Po pečlivějším prozkoumání jsem nemohla uvěřit svým očím. ,Povídky? Proboha! To je zlatý důl! Yuri? Tak dobře, asi jenom stříbrný, ale i tak Kdo v týhle škole sakra píše povídky jinej než já?‘ Nalistovala jsem poslední stránku a pomalu došla ke stolu. Ten dotyčný psal dobře. Velmi čtivě a kromě toho, že to byli dvě dívky se to vůbec nelišilo od romantických povídek, co píšu já. Začetla jsem se do prvních pár odstavců a pak konec. V tom nejnapínavějším utnuto. Po stranách nakreslené kytičky a jiné čmáranice. Bylo mi hned jasné, že ten člověk má blok. Bezmyšlenkovitě jsem hmátla po tužce a začala psát. Ruka mi psala sama od sebe a nápady přicházeli na mysl jako na běžícím pásu. Jakmile jsem si uvědomila, co to právě dělám, upustila jsem tužku z ruky a zvedla ruce jako při přepadení. Nemohla jsem si vysvětlit, proč můj zdravý rozum právě teď stávkoval. Oklepala jsem se a zavřela sešit. Pak zase otevřela a zkontrolovala kolik jsem toho napsala. ,Oh všichni Kami-sama! Proč jsem popsala celou stránku? Já se propadnu do země.' Svalila jsem se na stůl a škvírkou nad rukou jsem se rozhlédla po okolí. Knihovnice jen zakroutila hlavou a zase zhlédla k časopisu. Ostatní si a toho ani nevšimli. Na konec textu jsem napsala krátkou omluvu zavřela a nechala u vracení knih, že jsem to právě našla.
Domů jsem šla tryskem. Bála jsem se, že to někdo zjistí. Zaplula jsem do pokoje a snažila se, aby mě ještě stihly dohnat plíce. ,Ach jo, chovám se jak pitomec. Vidím to tak, že týden nepůjdu do školy nebo nevím, jak to udělat. Ale taky je pravda, že zítra mám jít do té kavárny.' Zase mi přejel ten divný mráz po zádech. ,Asi si s tím budu muset zajít k doktorovi.' Za celý večer jsem se nezmohla na jinou myšlenku než na ni. Po jídle a sprše, ještě s mokrými vlasy, jsem vylezla do pokoje a na internetu jsem si našla nějaké Yuri povídky, pro jistotu, jak jsem to vlastně napsala. Sama to nedokáži posoudit, jelikož v tomto jsem neznalec. Byla jsem zklamána obsahem, jelikož s takto perverzní m námětem jsem nepočítala. ,Příště už radši budu koukat jen na shoujo-ai povídky! Tohle je moc!‘ o jedné krátké mírné povídce jsem zaklapla notebook a usnula.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
