Memento Mori - 4. kapitola
5.67
Informace:
Jak moc je tenhle svět vlastně zkažený? Natolik, že si démoni již chystají své krvavé koupele? Že se andělé odmítají na planetu Zemi a její občany ba jen podívat? Říká se, že lidstvo je samo sobě největším nepřítelem. Ale co když to není tak úplně pravda? Co když za branami Země, za branami vnímání obyčejných smrtelníků, číhá nebezpečí ještě stokrát, tisíckrát horší? Co vlastně lidé vědí o svém světě?
Memento mori. Pamatuj na smrt.
Po nějaké té pauze jsem opět zde... Nebudu to moc natahovat, snad jen, že vím, že tenhle díl je takový kratší, pomalejší a tak, ale kdybych přidávala k němu ještě další část, je to zase příliš dlouhé. Řekla bych, že tohle je snad i vyhovující. :) V neposlední řadě děkuju za veškerou podporu a jsem moc, moc ráda, že se vám příběh stále líbí!
Akční
Fantasy
Dobrodružné
Souboje
Záhady
Neznámý Stelu jistou chvíli drží za zápěstí, než uzná, že nejspíš neuteče, a tak ji s až přehnanou ochotou pustí. Děvče se stále drží za mužem, který ji dnes zachránil. Plouží se tmavými uličkami, neznámý má svou zbraň schovanou pod bundou a ostražitě se rozhlíží. Kolem není téměř nikdo, ale když už zaslechnou pohyb, nepříliš vysoký muž jej zastihne a okamžitě vyhledá jeho zdroj.
Stela zatím v kapse třímá pepřák, nebo něco takového, co dostala k sebeobraně, a snaží se pochopit, co přesně se stalo. Vypadalo to jako obyčejné přepadení, takové, které se ani do novin už nepíše, ale ten muž všechny ty lidi zabil. A navíc, kde se tam všichni vzali? To bylo přepadení nějaké hromadné? Ale ne, spíše jen nešlo o ni. Každopádně, vypadá to, že se dostala do pořádných sraček.
Zatímco Stela potichoučku uvažuje, dojdou až k cíli, podle všeho, protože tady neznámý muž zatočí na parkoviště u nějaké budovy. Pod nápisem Penzion svítí jedna hvězdička, ta druhá je zhasnutá. Vypadá to na budovu dost starou, rozpadající se v základech, ale přesto to vypadá, že je celkem velká.
Neznámý muž kývne hlavou směrem ke vchodu a sám se tam vydá, ovšem zastaví se, když zjistí, že jej děvče nenásleduje. Otočí se ke Stele, která rozpačitě přešlapuje na místě.
„Asi bych měla jít,“ pípne tmavovlasá slečna po chvilce. „Děkuju za to v té uličce, ale… Rodiče si budou dělat starosti.“
Neznámý na ni chvilku jen nehybně zírá, pak protočí panenky. Jako puberťák. „Vážně?“ povytáhne obočí. „Stelo, nemyslíš, že kdybych ti chtěl ublížit, už bych to dávno udělal? Nebo bych tě také nechal v té uličce napospas osudu?“
Stela strne, pak udělá váhavý krok dozadu. Je si, zcela stoprocentně, jistá, že tomu muži nikdy neřekla své jméno. „Jak víte, jak se jmenuju?“ hlesne, lehce vyvedena z míry.
I ten muž si uvědomí svůj přešlap. Nejspíš to mělo být něco, co by bylo vhodné držet v tajnosti, ale pozdě, bohužel. „Jestli teď půjdeš pryč, věř mi, že domů se nedostaneš,“ houkne, bez náznaku sebemenšího zájmu.
Stela zavrtí hlavou. „Kdo sakra jste? – Nebo, ne. Nechci to vědět. Díky.“ S těmi slovy se otočí a vydá se rychlým krokem směrem od centra. Tedy, vydala by se, kdyby ji něco, respektive někdo, nezastavil. Do někoho vrazí, klopýtne, ale dvě ruce ji hbitě podepřou. Ruce, o kterých by ani neřekla, že její váhu unesou.
„Ten netaktní muž, to je Alan Garzia. Sice je tak trochu morous, ale v situaci, ve které ses teď naprostou náhodou ocitla, je to člověk, kterému se dá věřit ze všech nejvíc.“ Někde po Stelině pravici se ozve vlídný, ženský hlas. Děvče se konečně narovná, o krok ustoupí a zadívá se do tváře tomu chudákovi, kterého málem sejmula. Je to kluk ne o moc starší než ona, možná tak dvacetiletý. Vysoký, opravdu velmi hubený, s jasně zrzavými vlasy, tváří posetou pihami a lesklým černým kamínkem v pravém uchu. Na rtech mu pohrává úsměv.
Stela se podívá do strany, na místo, odkud slyšela ženský hlas. Skutečně, nemýlila se. Té slečně nemůže být více než pětadvacet, světlé vlasy má střižené podobně, jako ona, s tím rozdílem, že oproti jejím kudrnatým, vlasy té neznámé jsou rovné jako špendlíky. Celkově je to takový ten typický vzhled, který v jednom budí důvěru. Alan, jak byl její zachránce představen, teď stojí s rukama založenýma na prsou, jeho výraz se však nemění.
„Já jsem Tamara, a ten klučík támhle, to je Norbert,“ kývne žena hlavou směrem k zrzavému chlapci, než dojde až ke Stele. Ta je najednou už o něco ochotnější poslouchat. „Vím, že ti to nedává žádný smysl, a ani se tomu nedivím, ale musíš nám věřit. Ne jen kvůli sobě, ale kvůli všem, co s tebou mají něco společného. Ty, i všichni ostatní, jste v nebezpečí. A my možná víme, jak ti pomoct, to ovšem musíš spolupracovat.“ Jeden koutek úst vytáhne Tamara o něco výš, než ten druhý. U spousty lidí by se to jistě dalo považovat za úšklebek, tohle je ale přátelský úsměv. A tak Stela přikývne, sic trochu neochotně, ale přikývne.
„Jestli jste už skončily s touhle metodou, co se přesunout dovnitř, než nás tu něco najde?“ houkne Alan. Tamaře, kupodivu, úsměv z tváře nezmizí, snad právě naopak. Pokrčí rameny, na znamení co se dá dělat?, na podpatku se otočí a vydá se ke vchodu do penzionu. Stela se rozejde za ní, a jako poslední i Norbert. Alan už dávno netrpělivě přešlapuje před vchodem.
Pokoje v penzionu vlastně nevypadají tak špatně, jak by si představovala. Především ten jejich, ve druhém patře, číslo 24, je minimálně prostorný. V malé předsíňce se dvěma skříněmi jsou dveře do sice menší, ale celkem moderně zařízené koupelny. V pokoji se světle oranžovými stěnami je jedna manželská postel a dvě další, o něco menší, a po pravé ruce rohová kuchyňka, kterou by tady rozhodně nikdo nečekal. Z lustru na stropě se line světla tak akorát. Na obou dvou dřevěných pracovních stolech se povaluje hromada papírů, tužek a plechovek od pití i piva, na jednom z nich je pod haldou papírů možné spatřit něco, co by se jistě dalo považovat za laptop, a postel úplně v rohu místnosti je doslova zahalena knihami. Vypadají, že jsou snad ještě vázané v kůži, tak staré jsou.
Alan vytáhne svou zbraň a odloží ji na druhou postel, která vypadá kupodivu relativně ustlaná. Pak se na ni posadí a unaveně si prohrábne vlasy. Norbert věnuje Stele úsměv a pak se vydá k jednomu ze stolů, kde se začne prohrabovat v papírech. Jen Tamara odvede Stelu mlčky do kuchyně.
„Dáš si něco k pití? Kafe? Čaj? Nebo…“ hodí pohled k jedné ze skříněk, kde pravděpodobně schovávají zásoby alkoholu.
Děvče jen zavrtí hlavou, na rtech jí zahraje letmý úsměv. „Kafe mi bude stačit, díky.“ Tamara se ihned dá do práce, nalije do kávovaru, který Stela již dlouho neviděla, vodu, a z pytlíku do něj nasype kávu. Celou dobu mlčí, dokud na stroji nesvítí červené světélko, signalizující práci té staré mašiny.
„Hádám, že teď po mně chceš ty odpovědi, co jsme ti slíbili,“ přeruší Tamara několika vteřinové ticho. Stela zvedne hlavu, ale nijak nereaguje. Sama si není jistá, jestli to skutečně chce vědět. Tamara ale na odpověď nečeká. „Vyhrň si rukáv na pravé ruce.“
„Prosím?“
„Jen to udělej,“ pobídne děvče s úsměvem a přistoupí k ní. Stela zaváhá, ale nakonec splní to, co má určeno, a vyhrne si rukáv mikiny. Tamara ji opatrně vezme za zápěstí a otočí jí ruku tak, aby měla dlaň vzhůru. Děvče překvapeně zamrká, když vidí to, co jí pravděpodobně chtěla světlovlasá slečna ukázat.
Místo, které měla zarudlé už ve škole, před dvěma dny, kdy se probudila uprostřed hodiny. Měla to být jen otlačenina, ale ta otlačenina do přestávky nezmizela. Ani do včerejšího rána, a dokonce si toho začínala všímat i dnes večer, když se oblékala. Ale teď? Teď je to něco naprosto jiného. Vypadá to jako jizva, z rány velmi hluboké, a jizva je zatraceně vysoká, tak by se to jistě dalo říct. Má zvláštní tvar, vypadá to trochu, jako oboustranné písmeno L nebo J, jako kdyby se snad autor nemohl rozhodnout, uprostřed přeškrtnuté vodorovně vlnitou čarou. „Jak-“ hlesne Stela a nechápavě zavrtí hlavou. Stočí pohled modrých očí ke starostlivé tváři Tamary.
„Víš, co znamená Memento Mori?“
„Pamatuj na smrt,“ zareaguje okamžitě Stela. Jejich gymnázium je sice všeobecné, ale i přesto se dělili. Ona si vybírala humanitní zaměření, kde je, mimo jiné, mrtvý jazyk, tedy latina, povinný.
Tamara přikývne. „Tahle věc tě dostala do pěkného maléru,“ vysvětlí. „Jsou tu totiž jisté bytosti, které by tě kvůli tomuto označení rády dostaly…“ Vypadá to, jakoby se snad snažila obcházet tu pravdu, kterou si Stela zatraceně zaslouží slyšet. Už se chystá hájit se, ale do jejich rozhovoru se vetře další hlas.
„Nejsou to lidé, ale vypadají tak. Dokážou na sebe vzít lidskou podobu, a to se pak teprve dějí divy. Jsou silnější, mnohem silnější, než obyčejný člověk, a ty, milá dámo, jsi právě teď lovná zvěř.“ Bokem opřený o linku stojí Alan, ruce založené na prsou a na tváři naprosto seriózní výraz. Tamara věnuje muži rychlý pohled, pak se ale raději otočí zpět ke kávě.
„Když nejsou lidé,“ chytne se děvče, „tak co tedy?“
„Tohle, konkrétně, jsou démoni. Peklo je jejich přirozenou domovinou, ale v poslední době jsou drzejší a drzejší, proto také kráčí po téhle planetě, jak se jim jen zachce.“
Stela stojí s povytaženým obočím na místě, zcela nechápavě zírá na Alana. „Chcete mi tím říct, že... Po mně jsou démoni?“ má co dělat, aby se nezasmála. Možná spíš mluví o nějakém gangu, nebo něčem podobném. „A jestli ano – jak o nich víte? Proč lovná kořist, proč já? A co s tím má společného ta značka?“ vychrlí ze sebe, ve snaze potlačit pomalu nastupující hysterii. Co to má sakra být?
Alana mlčky sleduje děvče, pak se narovná a ruce spustí k tělu. „Normálně bych ti odmítl říct podrobnosti, nechal bych tě vybrat si, mezi červenou a modrou pilulkou, ale je mi líto. Peklo už vybralo za tebe.“ Kývne hlavou pryč z kuchyně. „Co říkáš na to, že bychom se prošli?“
To určitě, už málem vyprskne Stela, ale včas se zarazí. Má pravdu, kdyby jí chtěl něco udělat, už se to přeci dávno stane. A ona potřebuje odpovědi. Skutečné odpovědi. Hodí nejistý pohled po Tamaře, která ale hlavu doteď nezvedla, a místo toho se věnuje kávovaru, přípravě hrníčků a zkrátka dělá vše, aby těm dvěma nemusela věnovat jediný pohled.
Děvče si povzdychne, nakonec přikývne. „Fajn, to bude nejlepší.“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
SoAkarui
-
11.06.2015
Myslím, že aj keď sa v tejto kapitole dej veľmi nrpohol, dozvedela som sa veľa zaujímavých vecí. Už sa teším na pokračovanie. :) A som tiež zvedavá či a ako budú schopní Stele pomôcť. :) Verím, že ďalšia kapitola pribudne čoskoro :)
-
11.06.2015
Boží :3! Rozhodně musíš napsat brzy pokračování, protože jsem strašně zvědavá. Chci vědět víc o démonech a Mementu Mori! Příběh se rozvíjí báječně a tvůj styl psaní je velmi příjemný :) Těším se na další kapitolu, kde se konečně dovím něco víc :33 (Nenechávej mě dlouho čekat)