Kdo je anděl a kdo dábel? část 1.
Informace:
Bacha lidi je to Yuri, neboli Shoujo-ai! Prozatím skoro ani jedno v první kapitolce, ale pak už se to bude rychleji rýsovat. :) No Přeji příjemné čtení a užijte si to. :) A pak nechte dole komentář, kvůli tomu, jestli mám psát dál. (mám ještě půlku druhé části a ta se klube trochu delší.) ^×^
Myšlenky jsou kurzívou a případné poznámky autora by byly v závorkách-
Povídky píšu pořád. Nebylo by hodiny matiky, kdybych nenapsala alespoň pár řádku. Vlastně nejen matiky, ale všech předmětů, kde sedíme v lavici. Jsem právě na začátku třetího ročníku vyšší střední. Po pravdě ani nechápu, jak jsem se dostala s tak laxním přístupem ve škole až sem, a to, že jsem v céčku. U nás se třídy dělí podle prospěchu a je natolik velká, že v každém ročníku se rozdělujeme na šest tříd. Jsem Zakuro Jamamoto a právě teď vcházím do brány školy. Najednou se cítím naráz do zad, druhý naráz, teď o zem, zvuk učebnic dopadajících na zem a tíhu na celém těle. Když jsem zanalyzovala situaci, tak můj závěr byl, že důsledkem nárazu na mě právě leží děvče, které může svojí nemotorností za ten pád. Co nejrychleji se zvedla za nějakého mumlání o bolesti a něco ve stylu, že s takovou smůlou dneska neměla ani vylézat z postele. Poté jsem se konečně mohla na ní otočit a spatřit teď již rozcuchané vlnité vlasy svázané v dlouhé culíky a pod ofinou na mě zírající dvě kakaově tmavé oči. „M-moc se omlouvám. J-je to moje chyba, ž-že nekoukám na cestu." Řekla s vystrašeným výrazem. To mě ani moc nepřekvapilo. Vidíte, zapomněla bych vám říct, že podle všech na škole jsem asi moc drsná a každý se mě bojí. Asi kvůli tomu pohledu, nebo kvůli mým tmavým vlasům? No zpět do reality.
S postojem válečníka a hlasem naprostého nadhledu jsem pronesla: „Nevadí. Jen si příště dávej pozor, kam šlapeš." Několikrát se sebe vychrlila mnoho omluv a provedla mnoho úklon, pak se dala k odchodu. „Hej! Počkej ještě! Jaký je tvý jméno?" Zarazila jsem se. ,Cože? Na to jsem se vůbec nechtěla zeptat!' Proletělo mi hlavou a přejel mráz po zádech. „Misaki Rjóka." Odvětila s překvapením a strachem v hlase. „A třída?" ,Zase? Proč něco takového vůbec říkám. Pokud se ti rozkřikne, tak si všichni budou myslet, že jí někde chci zmlátit za rohem školy po vyučování.' Teď mi to už v hlavě dunělo jak ve zvonici. Pohlédla jsem okolo sebe a viděla ty zděšeně a znechuceně zkroucené obličeje. ,Tak to se určitě rozkřikne.'„Jsem v 1-A." Poté už se snažila co nejrychleji zmizet. ,1-A? Sakra ta asi bude chytrá a je roztomilá… Cože?!… Asi jsem se praštila moc.' A s myšlenkou, že jí tu větu o nevstávání z postele vezmu na nějakou povídku, jsem odešla do školy a následně do třídy.
"Co jsem to proboha provedla?! Tohle je má smrt. Naprosto určitě je tohle má smrt! Okolo mě se shlukují pohledy a po chodbách se nese, že Jókai Zakuro zmlátí Misaki Ryóku u prváku. Co mám dělat Tako-chan?" Kňourala jsem ve třídě rozpláclá na lavici.„Chci, aby to už skončilo." Praštila jsem čelem o stůl a zatápět jej slzami. Od toho incidentu uběhly už dva dny a ten komu jsem se právě svěřovala, byl Takahiro Mirage, kterému já říkám Tako-chan, což nerad slyší, ale zakousne to. Takahiro je můj spolužák již od nižší střední, který je mi zavázán, protože jsem ho zachránila před nějakou partou kluků. Po té už se rychle uchytila přezdívka Jókai Zakuro a já jsem ani neprotestovala. Alespoň mám klid. „Lidi za chvíli zapomenou, když se nebude nic dít a zase si tě nebudou všímat." Utěšoval mě, ale ne, že by to pomohlo. Nebyl to člověk citový, ani romanticky založený. Spíše chytrý asociál. „Přes brýle ti neprojdou emoce ani tam, ani zpátky." Říkala jsem mu vždy, kdy se o to alespoň trochu snažil.
Misaki Ryóka. To jméno mi nešlo vymanit z hlavy. Pořád se mi odráželo o stěny hlavy jako zvonu a rozeznívalo se víc a víc. Neměla jsem šanci se ho zbavit. Ale proč? Proč zrovna její jméno mi tak moc utkvělo v paměti? Kvůli té vystrašené tváří, kterou jsem před dvěma dny ráno tak blízko té své? Nebo protože mi ten naráz pomotal věci v mozku? No rozhodně to bylo sakra divný. Na druhou stranu jsem jí, z mě neznámého důvodu, ani nechtěla vypudit ze svého světa, tak možná i proto. Anebo všechno dohromady. „Jamamoto!" Ozvalo se mi těsně před obličejem. Když jsem se vzpamatovala, všichni již stali kvůli učiteli. Ten si odkašlal a já hbitě vstala. „Uklonit… Sedněte si." Dodal a celá třída poslušně učinila. Možná jsem polemizovala déle, než bylo vhodné. „Zakuro jsi v pořádku?“ Zeptal se Tako-chan. Kdyby využíval emoce, tak by asi právě byl ustaraný. „V pořádku. V pořádku. Jen jsem přemýšlela." Nakonec jsem se usmála, abych jej ujistila. „O ní?" Dodal. Nedokázala jsem zakrýt údiv. ,Jak na to mohl přijít?' S porozuměním se otočit zpět směrem k tabuli. ,Jestli se tak budu chovat dál, tak se za ní budu muset zajít. Dobře, zítra tam půjdu a kouknu se, co mi tak na ní utkvělo v paměti.' A s tím jsem ze zase pustila do psaní.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
