Růžová fáze měsíce / II.
Informace:
Marek je uzavřený šestnáctiletý středoškolák z věřící rodiny, s duší staromódního člověka, kterému socializace nic neříká a opovrhuje nezodpovědnými mladými lidmi. Viktor je nezaměstnaný dvaceti dvouletý umělec, který utekl z domova.
Příběh vypráví o tom, jak se srazí dva úplně odlišné světy dvou lidí, kteří hledají své místo v životě.
II. Dorůstání
Uvnitř auta bylo vážně těsno. Anja seděla na klíně Kryštofovi, který zabral asi polovinu místa a pořád se spolu něčemu smáli a já se mačkal vedle Viktora. Alice, která seděla na sedadle spolujezdce, napíchla mobil do rádia přes kábel a pustila pořádně nahlas rockovou hudbu. Auto se rozjelo a mě se roztlouklo srdce vzrušením. Kdyby o tom v té době věděli rodiče, tak by mě asi přizabili, ale s tím jsem si hlavu nedělal.
Díval jsem se z okna, minuli jsme skejt park a zamířili k chatkám a zahrádkám. Projeli jsme kolem nich a mě se na okamžik rozbušilo srdce strachem a můj zdravý rozum na okamžik zapochyboval. Jenže kousek za chatkami auto zastavilo. Veronika vypnula motor, Alice vytáhla kabel z mobilu a všichni se vysoukali ven z auta. Venku se za těch pár minut v autě hodně ochladilo, byl totiž teprve duben a ještě nebylo takové ideální teplo. Zastrčil jsem ruce hluboko do kapes své bundy a následoval ostatní.
Šli jsme úzkou zarostlou pěšinou – z jedné strany byly vysázené vysoké topoly, které se v té tmě zabodávaly do černé oblohy a špičky korun se jim ve větru kolíbaly různými směry. Za nimi se nacházelo velké dlouhé pole, na kterém rostlo tmavě zelené, ještě mladinké obilí. Z druhé strany byl dlouhý plot, za kterým se nacházela velká chatka s pečlivě posekaným trávníkem, který byl v podivném kontrastu s divokou trávou, překrývající pěšinku, kterou jsme se vydávali. Šli jsme pořád dál až za ten dlouhý plot a i potom jsme pokračovali, dokud jsme nenarazili na úplně odlehlou chatku s kamennými zdmi a malými okénky, která v té husté vysoké trávě hnízdila jako velká kamenná kvočna. Viktor v kapse našel klíče a odemknul. Všichni okamžitě vběhli dovnitř a zatímco já jsem si pracně vyzouval boty, tak ostatní se už rozutekli každý svým směrem. Byla to vskutku prťavá stavba. Když jsem do ní vstoupil, tak jsem se nacházel v miniaturní předsíni, ve které se válely odhozené boty bez ladu a skladu společně se zaprášeným deštníkem a další haldou neidentifikovatelného nepořádku. Následně jsem vstoupil do úzké obdelníkovité chodbičky, se stěnou plnou kýčovitých obrázků, jako bylo například zarámované puzzle s delfíny nebo kočička vytvořená z plastových provázků. V chodbě byly čtvery dveře – jedny vedly do koupelny, další na zapáchající toaletu, ty třetí do tmavého pokoje a ty dveře ihned naproti mě vedly do kuchyně, která byla také malá, ale i tak se dala označit za zatím největší pokoj v chatce. Vstoupil jsem do kuchyně, kde se nacházel stolek se třemi židlemi, kuchyňská linka se dřezem plným nádobí a police s otlučeným porcelánem. Všechen nábytek byl očividně pořízen za dob komunismu a od té doby nevyměněn. Šuplíky byly plné hliníkového nádobí, hlavně poškrábaných lžiček, některé dokonce vypadaly, že je už dlouho nikdo nemyl. V kuchyni se nacházel i oprýskaný plynový sporák. Všechno bylo načichlé pachem stařešiny a trochu i plísně. A ještě k tomu všemu byl ve vzduchu silně cítit terpentýn.
Když jsem vyšel z kuchyně, vstoupil jsem do posledního pokoje, což byla místnost určitě dříve postavená s myšlenkou, že bude zastávat funkci něčeho mezi ložnicí a obývacím pokojem, teď to však vypadalo jako něco mezi pokojem na ubytovně a skládkou. Rozkládací gauč byl očividně rozložený už napořád a na jedné půlce se tvořila slušná kupka zmuchlaného oblečení, na té druhé byly rozházené přikrývky a deky. Podlaha byla pokrytá novinami a kam oko dohlédlo se nacházely zavařovací sklenice se špinavou vodu, v některých byly nastrkané štětce a vedle nich byly většinou plechovky s ředidly. Pak se všude válely tuby s barvami, nejvíce jich však bylo ledabile naházeno pod velkým malířským stojanem, který se nacházel v rohu místnosti. Na něm bylo velké plátno, které bylo natočené směrem oknu. Musím se přiznat, že jsem tak velký stojan nikdy předtím neviděl. Vím, že Kateřina jeden měla, i když nikdy moc nekreslila a prostě ho jenom měla zasunutý za skříní, ale ten byl oproti tomuto až směšně prťavý.
Chtěl jsem se jít podívat na to, co bylo na plátně namalováno, ale udělal jsem pár kroků a objevil se zamnou Viktor. Úplně se připlížil jako duch a v okamžiku kdy promluvil, tak jsem strachy povyskočil.
"Rozděláváme venku oheň, pojď za náma," řekl mi a já jsem zalapal po dechu. Měl jsem trochu pocit, jako by mě při něčem načapal. On se tomu však jenom smál. Pak mě obešel, mistrně se vyhnul všem sklenicim na podlaze a z jedné skříňky vytáhnul karimatku a z postele si vzal šedý vzorovaný svetr, který si oblékl místo saka. Pak se narovnal a znovu mě obešel, tentokrát se mi však podíval do obličeje a mrknul na mě. Trochu mě to zaskočilo. Vypadalo to tak přirozeně a svůdně zároveň, až se mi z toho na okamžik zatočila hlava.Následoval jsem ho chodbičkou, ve které odbočil do kuchyně a začal se přehrabovat v malé lednici.
"Dáš si špekáček?" promluvil na mě.
"Klidně," pokrčil jsem rameny a sledoval ho, jak dřepí u lednice a přehrabuje se v ní.
"V Tescu měli nějaké slevněné, tak jsem je hned nakoupil. Ale musí se sníst rychle, jinak se zkazí. Jaké chceš? Mám pocit, že by některé měly být kuřecí, ale ty si asi už vzaly holky...."
"To nevadí, mě je to docela jedno," pokrčil jsem rameny a rozhlédnul se po místnosti. Nad stolkem se nacházela police s vystaveným cibulovým nádobím, jehož modrý vzor už byl skoro zahnědlý od silné vrstvy prachu. Tato chatka opravdu nevypadala jako místo vhodné ke každodennímu bydlení. Otočil jsem se na Viktora, a chvíli ho sledoval jak vytahuje z lednice šáčky s masem a váhavě k nim přičichuje. Byl ještě mladý, většina lidí v jeho věku na tak odlehlém a zanedbaném místě nežije.
"Viktore, ty tu bydlíš úplně sám?" odvážil jsem se ho zeptat.
"Co?" zvednul hlavu od masa. "Jo, jasně že tu bydlím sám. Vždyť sám vidíš, že sem by se nikdo další nevešel. Sice tu přespává hodně lidí, ale na bydlení je tu pro dva místa málo." Domluvil a pak se natáhnul až na úplný konec lednice. "Hele, ty kuřecí asi vážně nebudou."
"Vždyť říkám, že je mi to jedno. Vůbec to neřeš." Informoval jsem ho znovu. "A co tvoji rodiče?"
"Co by, bydlí si ve svém bytě, který je mimochodem taky hodně malý. Už mě to tam pěkně štvalo, jak se tam nedalo hnout. Tak jsem se sbalil a odjel sem. Je to tu sice ještě menší, ale mám tu aspoň svůj klid." S těmi slovy se zvednul se sáčkem v ruce, do podpaží si dal karimatku a vyšel z kuchyně ven. Ještě ve dveřích se na mě otočil a řekl: "Vezmeš prosím tě ještě nůž? Je v prvním šuplíku."
Nůž jsem našel rychle. Byl úplně tupý s oranžovou plastovou násadkou, za kterou se hromadila černá špína. Nedalo mi to, a nůž jsem trochu opláchnul pod tekoucí vodou a utřel jej do roztrhané utěrky. Po tomto očištění vypadal sice úplně stejně, ale alespoň jsem si mohl říct, že už snad není tak špinavý, jak se zdál být předtím. Vydal jsem se ven, najít ostatní. Kousek od chatky si udělali malý táborák a kolem kterého se rozesadili. Kryštof popíjel víno ze zelené skleněné lahve, která v kruhu kolovala. Já sám jsem měl pocit, že jsem toho za večer vypil až dost, proto jsem láhev poslal ihned dál. Dokonce i když mi Viktor řekl, ať si dám aspoň na zahřátí, musel jsem odmítnout. Raději jsem se přisunul blíže k ohni a mlčky se ohříval, zatímco ostatní si povídali a nad ohněm se pekly špekáčky.
Převážně mluvili o tom, jak spolu byli na střední a vzpomínali na tamější učitele a vytahovali staré historky – většina z nich začínala v podstatě stejně, něco se oslavovalo, hrozně se opili a pak pod vlivem alkoholu někdo něco vyvedl. Začínal jsem se však trochu bát o Viktora, protože začínal být opravdu hodně opilý. Opakoval hloupé vtipy, kterým se sám smál a i v sedě se hodně kolíbal. Vůbec mi to k němu nesedělo, působil totiž hodně dojmem kluka, který ví kdy má dost. Očividně jej však hecoval Kryštof, který měl neustále nějaké provokativní poznámky.
"Hej lidi, pamatujete si, jak jsme se tehdy vyslíkli do naha a běželi po cyklostezce na konec lesa a zpátky?!" vykřiknul zničeho nic Kryštof.
"Ó bože, to ani nepřipomínej!" vykřikla Alice se širokým úsměvem na rtech a ostatní se rozesmálí. "Málem jsem z toho dostala zápal plic!"
"Pamatujete jak jsme tam viděli toho starého dědu, který vypadal úplně jako nějaký úchyl?"
"Jooo! Ale ten určitě byl úchyl, protože kdo jiný by byl v noci v lese."
"Vždyť dokonce měl i dalekohled!"
"Já mám pocit, že to byl myslivec, protože kousek od něj byl posed..."
Nevěřícně jsem těkal očima od jednoho k druhému a doufal jsem, že jsem špatně slyšel. Bohužel, opravdu se bavili o tom, že v noci běželi nazí lesem. Jenže to nebylo všechno.
"To byly časy..." zamumlal Viktor nostalgicky a zahleděl se do ohně. To bylo jako kopanec pro Kryštofa.
"Ale ale, co to slyším? Ty už si jako na něco takového netroufneš, nebo co?" strčil do něj s úsměvem.
"Tak to si piš, že bych si troufnul, ale znáš to, na to musí být atmosféra... a navíc dneska je zima."
"Ahá, takže už se z tebe stala taková měkkota, která se kvůli pár stupňům neodváží k nahému maratonu? Kam jsme to jenom dospěli! Vyprachalo z tebe dobrodružství za tu dobu co trčíš tady v té díře!"
"Jasně že odvážím!"
"Kecy!"
"Takže ty potřebuješ důkaz?" Viktor se zvedl ze země, trochu se zapotácel a následně se začal svlékat. S otevřenou pusou jsem sledoval, jak si vysléknul sako i tričko a pak rozvázal opasek u kalhot a i s trenýrkami je stáhl dolů. Ozvalo se uznalé zavýsknutí ke strany děvčat. Kryštof nezahálel a také se vyslekl. Anja se k nim přidala a rychle se zbavila svého oblečení. Jakmile byla úplně nahá, tak si rozpustila dlouhé vlasy, předklonila se a pročesala je prsty. Nemohl jsem z ní spustit oči. Byla nádherná, mnohem hezčí, než když měla na sobě to drahé oblečení. Ještě více jí vynikl úzký pas a pevná bílá ňadra, která jí zdobila drobný hrudník. Na dolní část její postavy jsem se přemáhal podívat a nakonec jsem odolal. Už tak ve mě všechno vřelo při pohledu na ni a nechtěl jsem, aby se to ještě zhoršilo, ostatní by si totiž té výrazné změny na mém těle mohli všimnout. Anja si přehodila vlasy dozadu a následně se přitiskla ke Kryštofovi. Pochopil jsem a trochu zklamaně jsem musel odvrátit oči.
Jakmile se obnažená část naší skupiny dohodla na tom, jak daleko poběží, ještě se otočili na ten zbytek, který stále mlčky seděl na místě a Viktor se zeptal: "Co holky, vy s náma nejdete?"
Alice se znovu usmála a zavrtěla hlavou a Veronika řekla: "Já rozhodně ne a Alča se nesmí nachladit, nedávno měla angínu." Otočili se tedy na mě: "Ale ty s náma půjdeš, ne?"
"Né, já určitě ne-"
"Ale nekecej! Takovou příležitost si nesmíš nechat ujít!" překřičel mě Kryštof a udělal pár kroků směrem ke mě. Měl jsem co dělat, abych se pohledem nezastavil na jeho přirození. Měl jsem z toho velice nepohodlný pocit.
"Ne vážně-" zvedl jsem se ze země a pokoušel se trochu vzdálit. Kryštof trochu vypadal, jako lev chystající se po mě chňapnout a dát si mě k večeři.
"Viktore chyť ho!" skočil mi najednou do řeči a společně s Viktorem se na mě vrhli a začali ze mě strhávat oblečení. Počáteční šok překonal boj o přežití. Byl to příšerný pocit, připadal jsem si, jako by se mě chystali znásilnit. Bránil jsem se, kopal jsem, ale moc to nemělo smysl, protože dohromady byli silnější než já a než jsem se nadál, tak jsem se ocitl na zemi úplně nahý, jediné co mi zbylo, byly tenisky.
"Hej, vraťte mi moje věci!" vykřiknul jsem, ale nahá trojce se celá vysmátá dala na útěk do pole i s mým oblečením. Zoufale jsem se díval za nimi, jak mizí ve tmě a při tom hlasitě povykují. Neodvážil jsem se vyběhnout za nimi do oroseného obilí a tak jsem jenom zoufale postával na kraji pole, s rukama chránícíma si rozkrok. Byla mi najednou hrozná zima, roztřásl jsem se po celém těle a doufal jsem, že se mi neztratí mobil nebo peněženka, které jsem měl v bundě. Pořád jsem byl ještě trochu v šoku a nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Úplně cizí lidé mi sebrali oblečení a utekli si zaběhat nazí do pole. To zní absolutně nemožně.
Uvědomil jsem si, že za mnou pořád sedí Alice s Veronikou. Snažil jsem se je nevnímat a rychle zapadnul do chatky, kde jsem v pokoji s postelí našel deku. Jakmile jsem si ji přehodil přes ramena, a trochu se zahřál tak jsem se pohledem zastavil u velkého plátna, které bylo stále natočené směrem k oknu. Trochu jsem se přemáhal, ale nakonec zvítězila zvědavost a já plátno obešel. Byl jsem však maličko zklamaný, protože na plátně byla jenom zněť nečitelných čar, které v šeru vůbec nedávaly smysl. Čekal jsem nějaké veledílo a očividně jsem přišel příliš brzy, malíř neudělal štětcem ani čárku.
Když jsem se vrátil, našel jsem Veroniku s Alicí, jak se navzájem v sedě objímaly. Zastavil jsem se uprostřed kroku a nehybně je pozoroval. Veronika hladila Alici po zádech, zatímco jí hlava rusovlásky spočívala na rameni. Bylo vidět, že rozhodně nejsou jenom kamarádky, ale to jsem tušil už od momentu, kdy jsem je potkal. Jakmile jsem je uviděl tak poklidně sedět, úplně mi to vyrazilo dech. Nebylo to tím, že bych snad měl něco proti homosexualitě. Tu jsem nikdy moc neřešil, protože jsem neměl žádné známé, kteří by byli gay a upřímně mi byli docela ukradení. Vic než to mě zarazilo jak křehký ten okamžik byl. Stačí abych udělal ještě jeden krok směrem k nim a už by se tím narušila poklidná atmosféra, která mezi nimi panovala. Trochu jsem měl chuť vrátit se zpět do chatky a nechat je samotné, alespoň o chviličku déle, nakonec jsem však odolal a vydal se k nim. Jakmile mě uslyšely, tak se malinko odtáhly, přesně jak jsem předpovídal. Posadil jsem se na své místo a pořádně se zabalil do deky. Všimnul jsem si, že můj špekáček, který byl celou dobu nad ohněm, už byl skoro černý. I tak jsem se po něm však natáhnul a začal ho holýma rukama jíst. Viktor neměl hořtici ani kečup, pouze okoralý chleba, který se žvýkal velmi špatně. Zatímco jsem se zuby pokoušel zkrotit kus pečiva, tak mi neušlo, jak mě Veronika s Alici pozorují.
"V pohodě?" zeptala se mě Alice. Jenom jsem přikývnul.
"Až na to, že trnu hrůzou kvůli svojí peněžence a mobilu..." pokrčil jsem rameny. "Jestli je ztratí, tak mě doma asi zabijou..." Veronika povytáhla obočí a brada jí spadla. "Děláš si prdel?" řekla šokovaně a rozčileně zároveň. Tentokrát jsem ale věděl, že je naštvaná, ale zároveň je i na mé straně. "Já ty dva asi zabiju. Ožerou se jako prasata a ještě vyvádějí kokotiny. Nezodpovědní až za hrob, ty vole. U Kryštofa to ještě pochopím, ten byl vždycky takovej pošuk, ale co Viktor poslední dobou předvádí, to fakt nechápu. Místo toho, aby si to trochu přebral v hlavě a nějak se k tomu postavil, tak se chová jak malý děcko."
"Upřímně se mu ani moc nedivím," promluvila Alice, "prý mu to letos zase nevyšlo."
"Už zase?!" zděsila se Veronika a Alice jenom s pevně stisknutými rty přikývla. "Po kolikáté to už je?"
"Po třetí."
"Ježiši! Tak to je fakt šílený."
Zatím co jsem jedl špekáček, tak jsem přeskakoval očima z jedné na druhou a netušil o čem se mluví. Alice však zachytila můj zmatený výraz a rychle vše vysvětlila: "Viktor se letos zase nedostal na vysokou do Prahy. Už se tam hlásil po třetí a zase ho nevzali."
"Tak to mě mrzí... " zamumlal jsem s jídlem v puse. "A na co se vůbec hlásil?"
"Na jednu uměleckou, konkrétně na malbu." vysvětlila mi jednoduše. "Bohužel mu to zase nevyšlo a tak tu bude trčet zbytečně další rok."
"A proč se nezkusí přihlásit někam jinam?" zeptal jsem se. "Vsadím se, že je takových uměleckých škol spousta, někam ho určitě vezmou."
Obě dívky se na sebe podívaly. Pak znovu promluvila Alice: "To jsme mu říkaly taky, jenomže on je hrozně tvrdohlavý. A taky nemá snad vůbec žádné sebevědomí. Je přesvědčený o tom, že nic jiného než malování neumí a proto to nezkouší na žádnou neuměleckou školu, na které by se třeba jenom na rok schoval. A ještě ke všemu ta vysoká je jeho sen, je to fakt prestižní škola a berou tam jen hrstku lidí a on je přesvědčený o tom, že by se cítil trapně, kdyby někde někomu zabral místo na škole, která ho ani nezajímá a čekal na příležitost dostat se kam chce. A Viktor na to rozhodně má, když může tak maluje klidně celé noci, jenomže má pořád takovou smůlu."
"Hmm.." zabručel jsem.
"Stejně to ale pořád není důvod k tomu, aby dělal takové hovadiny. Vždycky byl takový rozumný a teď tohle. Měl by se začít krotit, najít si třeba práci, cokoliv. Prostě se k tomu postavit trochu zodpovědněji. No však počkejte jak se vrátí tak mu hezky všechno řeknu! Ztratit někomu peněženku a mobil, no já se poseru..." mumlala Veronika rozčileně.
"Třeba se ta peněženka neztratí, měl jsem ji v kapse v bundě, snad mi z ní nevypadne..." zamumlal jsem na Viktorovu obhajobu, protože po tom, co mi o něm řekly, se mi ho docela zželelo. To však Veronice nestačilo. "Hej na tom upřímně vůbec nesejde, jestli se najde nebo ne. Tady jde o princip. Takhle si dovolovat nesmí!"
Chvilku bylo ticho. Díval jsem se do tmy a přemýšlel nad tím, proč jim to trvá tak dlouho. Alice unaveně zívla.
"Nevíte náhodou kolik je hodin?" zeptal jsem se. Alice zašmátrala v kapse svých džínů a vytáhla mobil. Display se rozsvítil a modré světlo jí osvítilo celý obličej. "Půl druhé."
"Cože?!" vyskočil jsem šokovaně na nohy. Vždyť ještě před chvilkou bylo jedenáct! Jak je to možné, že čas tak rychle utekl? Nastal nejvyšší čas k tomu, abych se vydal domů. Jenže tu byl obrovský problém - byl jsem nahý, zakrývala mě pouze tenká deka, moje oblečení bylo bůhví kde společně s mou peněženkou a mobilem a vsadil bych se, že ze mě musel být cítit kouř a alkohol na kilometry daleko. Začínal jsem se děsit návratu domů. Moji rodiče byli na tyto věci docela přísní, netřeba připomínat, jak dopadla moje sestra. "Bože, rodiče mě zabijou!" Panikařil jsem.
"Hlavně buď v klidu, chceš abych tě hodila domů?" zeptala se mě Veronika.
"Ne, ne... já dojdu, jenom potřebuju něco na sebe a ten mobil s peněženkou..."začínal jsem nervózně stepovat na okraji pole. Kde jsou tak dlouho? Pole bylo velké, ale nebylo velké natolik, aby jim cesta tam a zpět trvala takovou dobu. Měl jsem najednou strach, bál jsem se, že se jim něco stalo a to je tak zdrželo. Veronika vstala a přešlapovala semnou. "Ty vole, jen počkej jak příjdou, já si to s nima vyříkám..." mumlala si napůl pro sebe a vytáhla si z kapsy krabičku cigaret. Zatímco ona nervózně pokuřovala a já se třásl pod tenkou dekou, začínali se k nám přibližovat hlasy. Vydechl jsem úlevou, když jsem ve tmě zahlédnul tři postavy, jak poskakují a povykují. Jakmile však byli dostatečně blízko a já si všimnul jednoho nepřehlédnutelného detailu, krve by se ve mě nedořezal. Oni moje oblečení neměli.
"No to je dost!" vykřikla na ně rozčileně Veronika.
"Neuvěříte kde jsme až byli!" povykoval Viktor a když doběhl k nám, tak se zastavil aby popadnul dech. "Doběhli jsme až k lesu a pak jsme si řekli, že se hecnem a zkusíme běžet i do něj-"
"Kde jsou moje věci?!" Skočil jsem mu hrubě do řeči, ale bylo mi to jedno, protože mě jeho historka za prvé vůbec nezajímala a za druhé mě opravdu hodně tlačil čas.
"Co?" podíval se na mě Viktor zmateně.
"Moje oblečení, které jste si vzali sebou! Moji bundu, moje kalhoty a moje tričko!" připomínal jsem mu a s každým dalším slovem se mi zvyšoval hlas. Najednou si vzpomněl. "Jo tó... hej to jsme zahodili někde po cestě, nevím kde to je..."
"Cože?!"
"Děláš si prdel?!" vykřikla Veronika zároveň se mnou. Viktor najednou pochopil, že udělal chybu a jelikož z něj většina alkoholu tím během vyprchala, tak najednou byl o něco rozumnější. "Co řešíte, něco ti půjčím."
"Jenže on měl v bundě peněženku a mobil! A ještě ke všemu spěchá domů!"vyštěkla Veronika netrpělivě. Viktor najednou vypadal stoprocentně vážně. Zatímco na něj Veronika křičela, sehnul se a zvednul ze země své oblečení, které tam předtím zahodil.
"Na, obleč si tohle," řekl mi a já ho poslechl. Obléknul jsem si jeho pruhované tričko a námořnické modré kalhoty a nakonec i ten šedý vzorovaný svetr. Jelikož byl vyšší než já, tak se mi jeho kalhoty nehezky krabatily nad teniskami. Ale to jsem neřešil, alespoň jsem měl něco na sobě a už jsem nebyl nahý.Rychle jsem se rozloučil s ostatními a chystal se odejít. Viktor, který přes sebe mezi tím přehodil tu samou deku, kterou jsem měl ještě před chvílí já, mě šel doprovodit k topolům. Když jsme se blížili k plotu s pečlivě posekaným trávníkem, tak mě Viktor pevně chytil za rameno a otočil mě směrem k sobě.
"Viktore, já vážně spěchám-" pokusil jsem se ho zbavit.
"Chci se ti jenom omluvit." Skočil mi do řeči. Přestal jsem se tedy vzpínat, i když jsem byl stále naštvaný, viděl jsem na něm, že to myslí upřímně. "Mrzí mě to a napravím to. Zítra sem přijď, najdu tvoje věci." Říkal to tak klidně a vážně zároveň, že mě jeho hlas trochu uklidnil.
"Dobře,"přikývnul jsem. "Zítra příjdu. Do té doby se to snad rodiče nedozví." Viktor se usmál. Byl to moc hezký úsměv, ze kterého šlo snadno vyčíst, že se mu ulevilo. Mě se taky trochu ulevilo. Musel jsem však už jít. Rychle jsme se rozloučili a já se rozběhl domů.
Muselo být kolem druhé, když jsem konečně dorazil domů. Dveře byly samozřejmě zamčené a já neměl klíče, protože jsem ani ve snu nepočítal s tím, že bych se vrátil tak pozdě. Na okamžik jsem byl přesvědčený o tom, že není jiný způsob dostat se domů, než zazvonit a všechny probudit, když jsem si všimnul, že se v jednom z oken svítí. To okno patřilo dětskému pokoji. Zaplavil mě pocit naděje. Párkrát jsem zaklepal a napjatě vyčkával. Něco se v pokoji pohnulo a pak se roztáhly žaluzie. Byla to moje starší sestra. Musela přijet z privátu domů. Vydechl jsem úlevou.
"Ale ale, co to vidím, snad to není můj mladší bráška, nejslušnější synáček pod sluncem, který se o čtvrt na tři uráčil vrátit domů! Už se mu taky začínají zapalovat lejtka!" utahovala si ze mě se širokým úsměvem a otevřela mi okno dokořán, aby se mohl dostat dovnitř. Rodiče už dávno spali, ani na mě nečekali.
Když jsem já sám ležel v posteli a pokoušel se usnout, tak se mi neustále vybavovaly neuvěřitelné zážitky za celý večer. Pod postelí jsem měl schované Viktorovo oblečení, které mi sloužilo jako důkaz, že to celé nebyl sen. Když jsem usínal, tak mě hřála představa, že něčeho takového v budoucnu zažiju víc a moc jsem se na to těšil.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
