Boj na život a na smrt - Prolog
Informace:
Co se stane s bojovnicí, které zemře její parťák a zároveň životní láska? Jak bude reagovat na nového parťáka? Stanou se přátelé nebo bude z toho něco víc?
Minulost
Jmenuji se Jane Mizuki, a jsem voják z povolání. Teď stojím na hrobem svého parťáka a své životní lásky Patrickem. Umřel v boji proti zrůdám, které se dokáží proměnit ve stroje, ale i v lidskou rasu. Toto je minulost, jak můj parťák zemřel.
Před týdnem:
Byli jsme na obědě s Patrickem. Měli jsme hrachovou kaši, kterou z celého srdce nesnáším. Hlavně, když je dělaná z konzervy. Ale jíst musím, tak jsem se s chutí dala do jídla. Patrick už jedl.
,,Nějak ti to nejede Janey.'' řekl mi Patrick s úšklebkem.
,,Vždyť víš, že to nesnáším.'' odsekla jsem mu.
,,Vím, proto tě popichuju.'' ušklíbne se Patrick.
,,Radši si hleď svého jídla a mně dej pokoj.'' taky se ušklíbnu a dál se věnuju hrachové kaši. Když se mi povede ji sníst, jdu si na chvíli odpočinout do stanu. Patrick jde hrát šachy s Mattem. ,,Ano, já a Patrick sdílíme stejný stan. Jsem jedinou ženskou v táboře. Sice tu jsou sestřičky a ženy, které jsou odbornice přes počítače a elektrotechniku, ale ti jsou spolu v jiném stanu. Moc s nimi nevycházím. Pro mě jsou to divné stvoření. Byla jsem ráda, že mě dali s Patrickem jako mým parťákem do jednoho stanu. Vždy jsme si vyšli vstříc. Dokonce jsme se před sebou i převlékali. Nestyděli jsme se a stejně nebylo na co koukat. A jestli jsme měli sex? Nikdy. je mi třicet a ještě jsem panna. Ano slyšíte dobře. Neměla jsem nikdy nic s žádným chlapem. Nenašel se ten pravý. Kromě Patricka to nikdo nevěděl. Byla jsem ráda, že jsme mohli otevřeně spolu mluvit o všem a zároveň jsme věděli, že ani jeden z nás to nevyzradí. Uměli jsme držet jazyk za zuby. Lehla jsem si na postel a pročítala všechny dopisy, od mé rodiny. Nebo spíš jen od mého bratra. S otcem jsem nevycházela a matka zemřela na rakovinu před třemi lety. Jediný příbuzní, se kterým jsem vycházela byl můj bratra Philip. Ty dopisy od něho jsem znala zpaměti. Ale každý jsem jsem si v nich četla. Patrick si ze mně dělal srandu, že se z toho jednou zblázním.
,,Už zase čteš ty dopisy?'' popíchl mě Patrick.
,,Drž hubu.'' odsekla jsem mu. Nadávali jsme si, provokovali jsme se, ale byli jsme přátelé na život a na smrt. Nebo spíš jsem si to myslela. Já ho milovala. Ano zamilovala jsem se do něho. Uvědomila jsem si to při jedné akci, kdy mi zachránil život. Bylo to ještě za války, proti Íránu, kdy ještě tyto zrůdy nebyli na světě. Zajali mě a Patrick mě odtamtud dostal jen se zlomenými žebry a prokousnutým rtem. Když mě rozvazoval dívali jsme se do očí. Díval jsem se do jeho modrých studánkovitých očí. Ulevilo se mi. Ale tehdy jsem zjistila, že ho miluju celým svým srdce. Od té doby spolu vycházíme v dobrém. Nikdy jsem mu neřekla o svých pravých citech, a taky jsem to nehodlala udělat. Ale tato situace se změnila.
,,Všichni vojáci se seřadí. Všichni vojáci se seřadí.'' ozvalo se rozhlasem hlas našeho velitele. Všichni jsme uposlechli rozkaz. Schovala jsem dopisy pod polštář a šla si stoupnout.
Všichni jsme si stoupli do jedné řady a stáli jsme v pozoru. Velitel stál před námi.
,,Situace se vyhrotila. Egypťané byli napadeni těmi zrůdami. Nejhorší je, že se tentokrát vydávali za mariňáky, kteří zahynuli při boji s nimi.'' začal náš velitel s naším úkolem. Nejhorší na těch zrůdách bylo, že si zapamatovali obličeje svých obětí a dokázali se v nich proměnit. ,,Egypťané si je pustili k sobě. Na nás je za úkol je elimilovat a zabránit dalším masakrům. Každý dostane mapku, kam se má dostat. Vydáte se za hodinu na cestu. Vyrazíte pěšky. Rozchod.'' řekl naši misi. Náš úkol. Patrick šel pro mapku, kterou mi pak ukázal.
Měli jsme se dostat do jedné vesnice v Egyptě, která se jmenovala Ťun-Ťan. Šli jsme si zabalit batoh. Doplnili jsme si zásoby jídla a pití a zbraně. Já používala pistoli i meč. Záležel na situaci. Patrick byl výhradně na střelné zbraně. S Patrickem jsme si zapamatovali mapku a před odchodem jsem ji spálili a vyrazili na cestu. Trvalo nám to půl hodiny. Někdo vyrazil o něco dřív, někdo s námi a někdo později. Záleželo, jak si kdo zapamatoval mapku. Já i Patrick jsem měli fotografickou paměť. Cesta nám měla trvat tři dny.
Šli jsme mlčky se zbraněmi v ruce připraveni kdykoliv vystřelit. Ale zatím jsme nikoho nepotkali. Šli jsme sami. S nikým jsme nevycházeli a ani nikoho nepotkali na cestě. Si po třech hodinách jsme si začali povídat.
,,Jak se má brácha?'' zeptal se mě Patrick.
,,Výborně, bude z něho právník příští rok.'' odpovídám mu na otázku.
,,Zmiňuje se o otci?'' zeptá se znova Patrick.
,,Naštěstí ne.'' trochu řeknu podrážděně. Nerada mluvím o svém otci. Patrick ví o mé minulosti s mým otcem, ale občas se o něm zmíní, i když ví, jak budu reagovat.
Večer jsme se utábořili v jedné jeskyni, okolo které jsem šli. Udělali jsme si jídlo. První šel spát Patrick a já měla hlídku. Bylo skoro půlnoc, čas kdy jsem měla probudit Patricka a jít si lehnout. Když jsem v tom uslyšela hluk.
,,Patricku, vstávej, někdo tu je.'' řeknu šeptem a Patricka probouzím šťoucháním do něho.
,,C..co se děje?'' zeptá se rozespale.
,,Někdo tu je.'' zašeptám. Patrick je hned vzhůru a je připraven k boji. I já jsem připravena. Patrick prsty ruky nazačí, co mám dělat. Ve světle ohně ho vidím a řídím se pokyny. Jdu po levé straně.
,,Kdo je tam?'' ozve se Patrick. Chvíli panuje klid a ticho.
,,Nestřílejte, jen jsem se ztratil. Patrick na toho člověka posvítí baterkou. Je to asi pětileté dítě.
,,Je to jenom dítě.'' oznámí mi Patrick a stáhne zbraň. Já jsem stále ve střehu. Něco mi tu nesedí. Jen nevím co. V tom si všimnu znamení, které mívají lidé, kteří už nejsou lidmi, ale jsou to ty zrůdy.
,,Patricku POZOR!'' křiknu na něho, ale je už pozdě. Z malého dítě se vyklubala zrůda. Napadla Patricka a zahryzla se mu do krku. Rychle tasím meč a zaútočím na stvůru. Povede se mi ji zranit. Promění se zase v malého kluka, a z ruky mu teče modrá krev. Ano z těchto stvůr teče modrá krev. A utíká pryč. Místo toho, abych jsem se rozeběhla za nestvůrou, jsem u Patricka. Uklízím meč a jeho hlavu si beru na svůj klín. Z jeho krku tryská krev.
,,J...Jane...''dostane ze sebe sípavým hlasem.
,,Jen lež v klidu, bude to dobré.'' říkám a rukou se mu snažím zastavit krvácení. Vím, že je to nemožné mu zachránit život. Po tvářích mi tečou slzy.
,,M...musím...ti...něco...říct....'' dostává ze sebe chraplavým hlasem a při tom vykašlává krev.
,,Mlč Patricku.'' okřiknu ho. Jsem celá od jeho krve, ale v tu chvíli mi to nevadí. Snažím se mu zastavit krvácení, ale nedaří se mi to. Krev tryská kolem dokola i na mě.
,,M...mi...milujutě...J...Jane.'' dostane poslední slova ze sebe Patrick a umřel mi v náručí.
,,P...Patricku....Patricku...Patricku...''volám jeho jméno stále dokola. Ale Patrick už nereaguje. Zemřel. Rozbrečím se nad jeho tělem jak malá holka. ,,Taky tě miluju Patricku.'' řeknu se slzy. Dobré dvě hodiny sedím, a Patricka mám ve svém klíně. Z rány už nekrvácí. Vykrvácel. Po dvou hodinách beru vysílačku a volám základnu.
,,Základno, tady Mig 21, ozvěte se.'' řeknu klidným hlasem, a nedávám nic znát.
,,Tady základna, co se děje Mig 21?'' zeptá se velitel, který má zrovna nejspíš službu.
,,Náš člověk zemřel, přepínám.'' řeknu do vysílačky.
,,Řekněte nám vaši polohu.'' ozve se velitel.
,,Je to nebezpečné, s těle se vracím.'' řeknu do vysílačky. ,,Konec.'' dodám a vypínám frekvenci. Už neslyším, jak velitel říká, abych udala svou polohu. Na záda beru svůj batoh. Patrickův batoh dávám na záda mrtvého těla Patricka. Uhasím oheň, Patricka beru na záda a vracím se s ním na naši základnu.
Před den jsme toho ušli dost kilometrů, a když se táhnu s tělem Patricka a i batohem, jdu velmi pomalu. Nohy Patricka se šoupou o písčitou zem. Do tábora se vracím okolo osmé hodiny ranní. Jsem celá od krve a zpocená. Lékaři jsou hned u mě.
,,Co se stalo?'' zeptá se jeden z doktorů a přebírá tělo Patricka. Já se skácím na zem.
,,Je....mrtvý.'' dostanu ze sebe.
,,Běžte se umýt, pak podáte hlášení.'' řekne velitel, který se přišel podívat co se děje.
,,Rozkaz.'' poslechnu. Batohy dávám do stanu a beru si čisté oblečení a věci na mytí a jdu pod sprchu.
Ve sprše si dávám vařící vodu. Znovu se rozpláču. Po vysprchování vyhodím zakrvácené oblečení do odpadkových košů a jdu za velitelem.
,,Tak co se vlastně stalo?'' zeptá se velitel. Vše mu povím, jak dítě řeklo, že se ztratilo, jak Patrick řekl, že je to jenom dítě. Jak jsem si všimla toho tetování, ale že už bylo pozdě. I o tom, že jsem ho zranila na ruce. ,,Běžte se nechat prohlídnout a prospěte se. Poté sepíšete písemnou zprávu.'' rozhodne velitel. ,,A Mizuki, nic si nevyčítejte. Není to vaše chyba.'' řekne vlídným hlasem velitel. Přikývnu a jdu se nechat ošetřit.
Součastnost:
Stojím v celém černém. Jsme v Japonsku, v Tokiu. Koná se pohřeb Patricka. Je tu celá jeho rodina, jeho přátelé a já. Nechtěla jsem jít na pohřeb, ale jeho rodina si to přála. Nebo spíš, Patrick si to přál. Jednou napsal své rodině dopis, kde se zmínil o mně. O jeho citech, které ke mně cítil. Velitel mi dal dva týdny dovolenou, tak že jsem na pohřeb v klidu mohla jít. Jeho matka brečela. Rodina nevěděla, proti čemu bojujeme. To nevěděl nikdo. Jen my vojáci. Proto jsme rodinám navykládali, že bojujeme proti Islámistům, Pakístánům a těmto povstalců. O zrůdách nepadlo ani slovo. Naštěstí do Japonska se nedostali. Vojáci byli z různých zemích. Já s Patrickem jako jediní jsme byli z Japonska.
Po pohřbu se konala hostina. Byla jsem na ni pozvaná. Seznámila jsem se s jeho celou rodinou. Každý mi říkal, jak mě Patrick miloval, že psal o mě krásné. Dokonce jeden dopis byl určen mně, který poslal domů svým rodičům. Ten mi dali na té rozlučkové hostině.
,,Jane, tady ti zanechal můj syn dopis. Neotevřeli jsme ho.'' řekla maminka Patricka a předala mi dopis.
,,Děkuju.'' poděkovala jsem a šla si ho ven přečíst.
,,Milá Janey,
pokud čteš tento dopis, nejsem mezi živými. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl jsem se do tebe zamiloval. Jen jsem se ti nevyznal, protože jsem se bál, jak by to s námi dopadlo. Radši jsem se rozhodl pro naše přátelství. Asi jsem udělal chybu a měl se ti vyznat. Sám nevím. Miluju tvůj usměv, tvé oči, i vlasy. Celou tě miluju. Přál jsem si, abych byl tvůj první, ale nevyšlo to. Bohužel. Ale neboj ze shora, budu na tebe dohlížet, aby se ti nic nestalo. Budu tvůj strážní anděl.
Sbohem
Patrick''
Při čtení dopisu se mi kouleli po tváři slzy. Hned po přečtení jsem si dopis schovala na bezpečné místo a podívala se na nebe.
,,Taky mi chybíš.'' zašeptala jsem. Setřela si slzy a vrátila se na hostinu.
Druhý den jsem přijela domů, kde jsem trávila zbytek svého volna, než jsem se vrátila zpátky na frontu. Prahla jsem po pomstě. Chtěla jsem tu zrůdu najít a zabít. Pomstím tím Patricka. To byl můj cíl.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
