Memento Mori - 3. kapitola
5.75
Informace:
Jak moc je tenhle svět vlastně zkažený? Natolik, že si démoni již chystají své krvavé koupele? Že se andělé odmítají na planetu Zemi a její občany ba jen podívat? Říká se, že lidstvo je samo sobě největším nepřítelem. Ale co když to není tak úplně pravda? Co když za branami Země, za branami vnímání obyčejných smrtelníků, číhá nebezpečí ještě stokrát, tisíckrát horší? Co vlastně lidé vědí o svém světě?
Memento mori. Pamatuj na smrt.
O něco akčnější díl, což znamená, že s akčností kvalita psaní lehce klesá... Na tom musím prostě ještě zapracovat, vím vím. :D Nicméně, do úterka nebo středy příštího týdne je to ode mně vše, jelikož tady nebudu, ale slibuju, že jen, co se vrátím, budu se příběhu zase pořádně věnovat. Především se můžete těšit na novou postavu, která by mohla být strůjcem celé příběhové linie.. ^^ Ale to až později. :)
Akční
Fantasy
Dobrodružné
Souboje
Záhady
Jen, co se Stele podaří dostat se z domu ven, sveze se na studený asfalt, zády opřená o plot. Z Martinova baráku, kde se teď koná oslava, se stalo něco... No, něco jako dům, kde se koná oslava osmnáctin. Hudba řve přes celé dva bloky, jídlo se válí po zemi a přes štiplavý kouř není ani vidět, natož, aby se tam člověk v klidu nadechl. A to jsou, prosím, oba dva její rodiče velmi vášniví kuřáci!
O chvilku později děvče vyhledá Sirius, v černé košili a modrých džínsech. S vlasy si dnes neudělal absolutně nic, což mu na hezkém vzhledu jen přidalo. „Jsi v pohodě?“ mrkne na Stelu a obdaří svou kamarádku zářivým úsměvem.
Stela si poupraví rukávy mikiny a zazubí se. „Jistě,“ zareaguje okamžitě. „Jen mám dojem, že pokud uslyším Briana Johnsona řvát ještě jednou, že je na Highway to Hell, asi mi hrábne,“ zasměje se, narážejíc na jeden z jejích nejoblíbenějších songů vůbec.
Sirius se posadí vedle hnědovlasého, drobného stvoření. „Myslel jsem, že máš AC/DC ráda,“ podotkne.
„To mám!“ ujistí jej Stela okamžitě. „Jen to nemusím slyšet čtyřicetkrát.“ Zvrátí hlavu dozadu. Může být něco kolem jedenácté večer, na nebi svítí už těch několik hvězd, které je na obloze ve městě možno spatřit. Děvče se nadechne čerstvého vzduchu. „Stačilo,“ prohlásí, „půjdu domů.“ S těmi slovy se začne zvedat ze země a kontrolovat, že má peněženku, klíče i telefon stále u sebe.
I Sirius se vyhoupne na nohy. „Fajn, doprovodím tě,“ nabídne okamžitě džentlmensky, ale Stela jen pozvedne ruku.
„Kdepak, zvládnu to sama. Je to jen kousek,“ ujistí ho. Martin je jeden z jeho nejlepších přátel, na jeho oslavě nesmí Sirius chybět! A tak se příliš dlouho nedohadují, než se rozloučí, přestože Stela musí svému kamarádovi, nejistějšímu než jindy, slíbit, že mu napíše esemesku, jen co dorazí domů. Pak se vydá po vlastní cestě.
Je to vlastně cesta jen po kraji města, do centra vůbec nemusí. Navíc, v jedenáct hodin, v sobotu, jsou ulice stále ještě plné relativně slušných lidí, a ti neslušní... Slečny, které se prodávají, toho moc nenadělají, a chlapci, kteří prodávají, by se k někomu, jako je Stela, ani neotočili. Má to své jisté výhody.
Je to už jen pár minut od domu, když děvče něco donutí zastavit se. Rozhlédne se kolem, ve tmě, po asfaltové cestě mezi dvěma domy, osvícené pouličními světly. Že tu nejsou žádná auta, to by nebylo nic divného, je to přeci jen zóna pro pěší, ale nejsou tu ani ti pěší. A přesto má dojem, jako by za ní stále někdo byl...
Nejspíš se jí to jen zdá, ale nejistota rozhodně příliš neustupuje, jak už to tak má tahle mrška ve zvyku. Sáhne do kapsy od bundy, aby se ujistila, že pepřový sprej je přesně tam, kde být má, a opět se rozejde. Tahle tma je prostě protkaná hloupou paranoiou…
Ale ode dneška mění názor na všechno, co se týká tmy.
Na konci ulice se vynoří postava, mužská, v mikině a kapuci přehozené přes hlavu. Míří naproti sobě, jako dva obyčejní kolemjdoucí, ale když se Stela pokusí vyhnout se neznámému, tím, že přešlápne na levou stranu, udělá ten muž to samé. Přešlápne na pravou – opět to samé. A pak zase, hezky, zpět. Už ani ona se nediví, že udělá přesně to samé.
„Takové slečny by se neměly potulovat nocí samotné,“ zazubí se najednou ten muž, i když by se jeho grimasa jistě přesněji nazývala úšklebkem. Zastaví se dobré tři metry před ní.
Stela polkne, zůstává ovšem zcela klidná. Tohle není nic zvláštního, takových individuí se tu přeci pohybuje spousta. Pousměje se a lehce zavrtí hlavou, hnědé kudrlinky jí při tom poskočí. „Nejsem sama,“ odvětí. „Mám s někým sraz.“
„Nepovídej,“ povytáhne neznámý jedno obočí vzhůru. „S přítelem?“
Teď už Stela jen přikývne a rozhodne se pokračovat dál.
„Proč jen je vaše rasa tak hloupá?“ zaslechne tichý, posměšný hlas. A pak Stelu ten muž chytí za zápěstí.
Neváhá, byla by hloupá, kdyby váhala a zbytečně přemýšlela. Otočí se, což není příliš těžké, vzhledem k tomu, že se o to pokoušel i útočník, a pravou, volnou rukou se proti němu ožene. Pěstí mu sice jen škrtne o nos, ale i to je dostatečné rozptýlení na to, aby mu mohla své kostnaté kolínko zarýt mezi nohy. Jako na povel, útočník se předkloní a bolestně zavyje, rukama si chrání citlivé místo, takže Stelu pustí. Ta neváhá a otočí se, čímž málem vrazí do vysoké, plavovlasé ženy. Sáhne do kapsy pro pepřák, vytáhne ho, víčko shodí a nechá ležet na zemi, když sprej stiskne, namířený přímo do obličeje dalšího útočníka. Nejspíš.
Žena zamrká, na moment odvrátí hlavu, ale během vteřiny ji stočí zpět, na rtech posměšný, děsivý úšklebek, na tváři stále světlou látku z pepřáku, ale... Nic. Nic jí to neudělalo.
Steliny panenky se rozšíří, když si uvědomí, v jaké je teď kaši. Proto na nic nečeká, otočí se na podpatku a kolem muže stále v předkloněného, se prořítí rychlostí, jakou by v tuhle chvíli snad nevyplodil ani gepard. „Pomoc!“ zaječí tak, že ji na hlavní ulici jistě někdo musí slyšet. A co zabírá, když lidé nereagují? „Hoří! Hoří!“ Letí ulicí jako naprostý šílenec a vyvolává o požáru, který neexistuje. Ale je to nejlepší způsob, jak donutit lidi reagovat. Rozhodně se jich bude zajímat víc, než kdyby křičela o pomoc.
Oba dva útočníci ale běží za ní, a ona si s těžkým srdcem a tváří zborcenou potem uvědomuje, že ji dohání, že jsou o tolik rychlejší, než ona sama. Proč jen neřekla Siriusovi, aby šel s ní? Proč měla takovou potřebu hrát si na hrdinu? Co jí ti dva udělají? Vezmou si klíče, telefon, peníze? Znásilní ji? Zabijí?
„Dolů, k zemi!“ Nemá tušení, odkud přesně ten hlas přichází, čí je, ale její pomatená mysl prostě zareaguje na jasně daný rozkaz. Na místě se zastaví, vrhne se k zemi a hlavou si kryje ruce, když zaslechne hlasitý výstřel. Zatraceně hlasitý. A hned za ním následuje další.
Stela sebere veškerou odvahu a otočí se. Jeden z útočníků leží na zemi naprosto nehybně, ten druhý se po asfaltu válí s bolestným kňučením a sténáním. Z bláta do louže, na jakého magora to narazila?
Cítí, jak ji podepřou dvě silné ruce a zvednou na nohy, před jejím zorným polem se objeví mužská tvář. Na čele má již několik vrásek a v modrých očích se mu jiskří, to je všechno, co dokáže pobrat. „Poslouchej mě,“ vydechne neznámý. Stelin pohled padne na střelnou zbraň, položenou vedle nohou jejího zachránce, pravděpodobně. Ten muž jí položí ruce na ramena a lehce s ní zatřese. „Posloucháš?“ trochu zvýší hlas. Děvče se konečně přiměje alespoň přikývnout. „Ať se stane cokoliv, drž se mě, dobrá? To, co se bude dít, se ti opravdu líbit nebude, ale věř mi, vím, co dělám.“ S těmi slovy se zvedne, do rukou čapne brokovnici, pokud se její oči nepletou, a otočí se zpět tím směrem, kterým přišel.
Nebylo to příliš povzbudivé, vlastně, ani trochu povzbudivé to není. Ale pak se k ní ten neznámý otočí a do ruky jí vtiskne pepřák, podobný, jako měla Stela sama. „Ale to je k ničemu,“ pípne.
„Tenhle ne,“ ujistí ji neznámý naprosto klidně a přesvědčeně. Chvilku se rozhlíží po okolí, pak přikývne. „Pojď,“ sykne a sám vyrazí. A Stela za ním, v ruce třímajíc malou lahvičku, připravenou k použití.
Uběhnou sotva pár metrů, když se před nimi doslova zjeví další postava. Vypadá to, jako by spadla z nebe. Než ale stačí něco říct, neznámý proti ní namíří zbraň a vystřelí. Útočník se zapotácí, zachrčí a pak se bezvládně sveze k zemi. Stela ztěžka polkne, než se vydá kolem bezvládného těla za zachráncem dnešního dne.
Bez jediného slova pokračují dál, když Stelu něco, někdo, chytne za rameno a smýkne jí k sobě. Neznámý se otočí a okamžitě zamíří, ve tmě by ale klidně mohl trefit děvče. To si ale poradí samo, jistým způsobem. Odzátkuje pepřák a jakoby s tím měla už jistou praxi, naprosto jistě jej namíří přímo k útočníkovu obličeji a stiskne. Tentokrát to má skutečný účinek. Muž zavyje bolestí a rukama si okamžitě skryje tvář, poleptanou od tekutiny uvnitř lahvičky, ať je to co je to. Ale nepáchne to jako obyčejný pepřák, tenhle západ je ještě o něco štiplavější. Zařadí se ke své záchraně, která se už několika výstřely postarala o dalších pár lidí, s ledovým klidem.
Skupinka jim zastoupí cestu, dva už se chystají vrhnout se na Stelu a neznámého muže se zbraní v ruce, když jedna žena ze skupiny, ta plavovláska, na kterou pepřový sprej neúčinkoval, zvedne ruku. „Ty,“ zavrčí směre k tmavovlasému muži. „Nenapadlo mě, že by se sem dostali lovci tak rychle.“
Neznámý se ušklíbne. „Lovci ne,“ uzná. „My jsme jiní.“ Ať jde o cokoliv, zní to zatraceně sobecky. Ale na tu skupinu to pravděpodobně zabírá.
Žena nervózně přešlápne z nohy na nohu, pak hrdě zvedne hlavu. „Bez ohledu na to, jak zkušený jsi, Memento Mori zrušit nemůžeš. Nemůžeš to dítě ochránit navěky.“ Mávne rukou a otočí se na podpatku, celá skupinka jako jeden udělá krok dva, než... Zmizí. Prostě se vypaří, není po nich ani stopy, až na trochu pomalu stoupajícího tmavého dýmu.
Stela okamžitě začne rozmrkávat slzy, snažíc se pochopit, o co tu do háje jde. Ale než k tomu vůbec dostane příležitost, neznámý jí čapne za paži a okamžitě ji táhne za sebou, brokovnici schovanou pod bundou. Snaží se mu vytrhnout, ale marně. Je příliš vykolejená, on příliš silný, a tak to raději vzdá. „Kam...?“ dostane ze sebe alespoň.
„Pryč. Není tady bezpečno.“ To jsou za cestu jediná slova, která ten muž pronese, zatímco Stela za ním bezmocně vlaje.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
SoAkarui
-
06.06.2015
Fuh, trocha som čakala, že to bude práve Stela, ale nečakala som, že to bude hneď v tretej kapitole takto napínavé. Normálne ma mrzí, že v najbližšej dobe asi nebude pokračovanir, pretože by som si ho veľmi rada a vďačne prečítala. Mimochodom, vôbec nrmám pocit, že spolu s akčnými scénami kvalita klesá, zdá sa mi to práve celkom naopak. Naozaj sa budem tešiť na pokračovanir, strašne dobre sa mi táto poviedka číta a, okrem iného, po tejto kapitole som naozaj zvedavá, ako to bude pokračovať. :)
-
05.06.2015
Sugoi, už se těším na prokračování, chápu že tu nebudeš, ale itak prosím rychle pokračování :d Jen tak dál :)