Anime World CZ/SK - Příběhy

Makoto
Bylo lehce šero a zdálo se, že se připravuje na bouřku. Povzdechl jsem si a vstal. Zívl jsem a došel kousek do maličké vesničky mé smečky. Vesnice byla sestavena z chatrčí, hluboko v lese, co nejdál od hlavního rodu na severnější části kraje lesa. Byl jsem zdejší alfa samec a staral se o vlkodlaky, kteří byli odmítnuti nebo vyhoštěni z hlavního rodu. Jen kvůli tomu, že nebyli dost silní nebo měli nějakou zdravotní potíž. Já jsem byl vyhoštěn jako první a to kvůli zranění v boji. Nepovedeném boji. Ale to už byla minulost a po ní mi zbyla jizva spolu s kulháním na pravou nohu. Když jsem vešel, ostatní se na mě otočili a usmáli se. Jak jsem procházel, každý mě pozdravil a uklonil se. Pomalu jsem všechny obcházel a zjišťoval, zda jsou všichni v pořádku, nebo jestli jim něco nechybí. Bylo tu docela dost vlkodlaků. Mladí kluci, co byli příliš slabí na boj. Ženy, které byly zjizvené nebo churavé. Děti, které byly nechtěné. Byli tu, ale i takový, kteří neměli končetiny, byli slepí či hluší, nebo měli nevyléčitelnou nemoc. Zřejmě bylo vše v pořádku a já se pousmál, když jsem viděl Denera, jak se vrací z obhlídky, tmavě hnědý vlkodlak, vyhoštěn pro nedostačující sílu a drzost. Zamával mi a uklonil se, když jsem k němu přišel „Pane, zdá se, že je vše v pořádku, jen na severnější části lesa je nějaký rozruch, ale nevím, o co se jedná, jelikož to bylo docela daleko.“ hlásil mi a já hlubokým hlasem odpověděl „V pořádku. Odpočiň si. Teď jdu na hlídku já.“ znovu se poklonil a odešel do své chatrče. Já se otočil a šel směrem na sever. Zatím jsem se nepřeměnil, nebylo potřeba a nechtěl jsem si trhat kalhoty. Vždy jsem nosil jen kalhoty, aby nebyla taková spotřeba oblečení, zima mi nikdy nebyla, díky vlkovi. Prohrábl jsem si vlasy a zamyšleně šel směrem, odkud hlásil Dener hluk.

Milki
Tak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli. Roky pomalého dostávání na svobodu byly hrozné. Každý večer jsem chodil do koutku zahrady, jako že na záchod a hrabal obrovskou díru. Tři roky to trvalo. Konečně jsem utekl z toho vězení. Copak můžu za to, co jsem? Copak jsem se o to prosil? Já nechtěl být první za celou linii tygrů v našem klanu, který je bílý. Celé roky mě hlídaly ty obrovské opice. Vlkodlaci, nesnáším je, už jejich pach je nechutný. Půjdu daleko, co nejdál to půjde a pak ještě dál. Už mě nebudou hlídat, chci žít. Třeba zažít lásku a sex, cokoliv, jen netrčet mezi čtyřmi stěnami. Utíkal jsem rychle, zahlazoval za sebou všechny stopy. Dokonce velmi dobře zakryl svůj pach. Bylo slyšet, jak urputně mě hledají. Ani náhodou, já se už nevrátím. Vylezl jsem na strom a vyčkával. Nebylo mě vidět, tak jsem vyšplhal, co nejvýš to šlo. Rozprostřelo se přede mnou krásné panorama. Hezká malebná vesnička, mnoho lidí, ale bohužel i …. Ucítil jsem závan vlčího pachu, sakra, musím se snažit ovládat, v lidské podobě mě nikdo nepozná. Už mě přestali pronásledovat a já mohl v klidu seskočit, jako kdyby chtěli sem, do tohohle chlívu. Pomalu jsem mířil do té vesničky. Vešel jsem do vesnice a zamířil na náměstí, když jsem však zahnul za roh, něco velikého mě srazilo k zemi. Veliká ruka mi pomáhala vstát. „Neumíte koukat na cestu? Co kdybyste někoho zranil?“pohlédl jsem vzhůru a uviděl překrásného svalnatého muže. Musel jsem hned uhnout pohledem, cítil jsem, jak mi tváře rudnou. Jeho tělo bylo totiž skoro nahé, jen jeho kalhoty, kryly jeho dokonalost.

Makoto
Povzdechl jsem si a koukal na kluka přede mnou. Nikdy dříve jsem ho tu neviděl. Bíle vlasy a modré oči. Jo a červené tváře. Byl docela pěkný, takový hezoučký typ, docela roztomilý, když byl takhle červený. Poškrábal jsem se ve vlasech, jemně se zeptal „Jsi v pořádku? Co tu děláš? Za chvíli nejspíše začne bouřka,“ podíval jsem se, na čím dal víc tmavnoucí oblohu. Zavětřil jsem a cítil vůni deště společně s… Co to bylo. Začenichal jsem znovu. Šlo to z toho kluka. Zvláštní pach. Znovu jsem se na něj podíval, ale pak jsem to neřešil. Zvedl jsem ruku a dal mu jí na čelo, měl ho horké, ruku jsem zase stáhl. „Hmmmm… Nejspíše máš horečku, tvoje tváře jsou červené a ty hoříš. Máš kam jít?“ zeptal jsem se ho.

Milki
Samozřejmě, že nemám, ale tobě to říkat nebudu. Odstrčil jsem od sebe jeho ruku. „Budu v pořádku, něco si najdu. Jsem schopný přespat i venku na zemi. Nemusíte se o mě starat.“ Bohužel jsem i já cítil příchod bouřky. Nesnášel jsem bouřku, vždy jsem se krčil v koutě a zacpával si uši. Nedokázal jsem si představit, že bych v tom spal venku. Ale byl jsem konečně svobodný, nenechám se už nikým zamknout. Ale když se mě dotkl. Sakra, co to bylo za pocit. Zrudl jsem ještě víc. Byl jsem zvyklý být sám. Rodiče na mě neměli čas, vyrůstal jsem sám, jen s těmi vlky a ti se nechtěli bavit. Vše strojové, bezcitné, nařízené. Cítil jsem se, jako hračka svých rodičů. Byl jsem zlatý ptáček v kleci. Ale to se změní. Podíval jsem se do jeho očí, byly hnědé a já se v nich ztratil. Musím zmizet. Snažil jsem se utéct, ale to zvíře mě chytilo za ruku.

Makoto
Jak jsem mohl ho nechat jít, když se na mě díval jak opuštěné kotě? Povzdechl jsem si a chytl ho za ruku. Ti mladí, opravdu nemají vychování a já díky své dobrosrdečnosti se dostanu s takovou do problému. Mudroval jsem si, když jsem pomalu šel zpět do vesnice, chtěl se vytrhnout a já jen řekl „Klid, jen ti někoho představím, pak si můžeš jít, kam chceš.“ Byl jsem na kraji vesnice, když jsem hlasitě zapískal a z chatrče se vyřítil mladý, blonďatý kluk s páskou přes oko. Něco žvýkal, zdálo se, že jsem ho vyrušil při jídle, ale stejně se vesele usmíval. Když došel ke mně, poklonil se a zeptal „Co se děje, Pane?“ Promnul jsem si krk a pustil toho malého běláka. Ukázal jsem na něj a řekl „Dej mu něco k jídlu, pak nějaké místo u tepla, kde by mohl přespat, zaveď ho ke stařešině Vyvei, aby ho prohlídla, zda není nemocný, je nějaký moc rudý. Taky zařiď, aby ho nezmerčili ti špunti, víš, že když zmerčí někoho nového, hned musí otravovat a hrát si. Pak taky pokud nebude chtít, nechej ho tak a neptej se na podrobnosti Toku.“ Toku přikyvoval a nakonec se opět vesele zazubil „Jasně, Pane! Nedovolím, aby ho ty zákeřné děti dostaly!“ řekl vesele, pak se zvědavě na něj podíval a pak na mě „Jak se jmenuje?“ pozvedl jsem rameny a řekl „Já mu říkám Bělák, pokud bude mít něco proti, představit se může kdykoliv.“ Pak jsem se na něj otočil, nedokázal jsem rozluštit jeho výraz, byl tam strach vztek nebo překvapení? Neměl jsem zdání. Jen jsem si povzdechl a svou velkou rukou mu rozcuchal vlasy „Vidíš, nejdu tě sežrat, na to jsi moc malý. Máš možnost, buď jsi jdi kam chceš a nebo tu zůstaň přes bouřku. Nikdo tě tu nedrží, navíc, tahle vesnice se straní Hlavnímu městu, takže nemusíš mít strach. Jinak ten klučina je Toku.“ lehce jsem se pousmál a pomalu s lehkým kulháním se od nich vzdaloval, zpět kam jsem měl namířeno. Ještě jsem zády k němu zvedl ruku na rozloučenou.

Milki
Kam mě to sakra táhne. Snažil jsem se vyškubnout, ale on byl opravdu silný. Dotáhl mě, k malé chatce z ní vyšel blonďatý kluk, usmíval se. Měl pásku přes oko, sakra kde to jsem? Jeden lazar na nohu, druhý má pásku přes oko, to něco udělali? Vypadal, ale mile. Pane? On je jeho pán? To jako tenhle neandrtálec? Při představě, že budu jíst, se mi spustili sliny. Měl jsem strašný hlad. Jasně, že se mu nepředstavím, smál by se mému jménu. Tak jsem se jen uklonil a pozdravil chlapce přede mnou. „Děkuji, rád se tu na chvíli schovám.“ Když mě přivedl dovnitř, hned jsem zahlídl krb. Oheň krásně hořel a já si hned k němu na zem usedl. To hřejivé teplo, bylo krásné. Náhle mě z mého klidu vyrušil náraz do mých zad. „Ahoj strejdo, budeš si s námi hrát? Nebo se tu jen tak válíš?“malí špunti se na mě koukaly. Byli roztomilý v otrhaných šatech, jeden měl jizvy na obličeji i rukou. Které hovado, tohle mohlo udělat dítěti. Čtyři hlavičky nakloněné na bok a čekající na mou odpověď. No co, proč ne, nikdy jsem si neměl s kým hrát. „Tak dobře skrčci, a co takhle schovku?“usmál jsem se a vyšel s nimi ven před dům. „Tak se schovejte, počítám jen do deseti, kdo nebude schovaný, toho zapykám.“  Rozutekly se takovou rychlostí, že jsem se ani nestihl rozkoukat. Počítal jsem a potom je začal hledat. Jsem od přírody trošku zákeřný, tak jsem vyšplhal na střechu a prohlížel si okolí. Uviděl jsem je, dva byly schovaní pod kůlnou, jeden za chatkou a čtvrtý se schovával v truhle na zrní. Začalo pršet, seskočil jsem a všechny v rychlosti zapykal. „Pojďte dovnitř, řeknu vám nějaký příběh.“ Toku donesl jídlo a usmíval se na mě. Najedli jsme se. Podíval se na mě a dodal. „Musíte jít k Vivei, pán to nařídil.“ Jako kdybych nechal na sebe někoho sahat. Hned by zjistila, kdo jsem a to jsem nechtěl dopustit. Tak jsem se jen usmál a oponoval mu. „Je mi dobře, nikam nejdu.“ Spokojeně jsem si ulehnul k ohni a špunti kolem mě. Vyprávěl jsem jim starý pohádkový příběh a za chodu jej vymýšlel. Byl jsem tolik spokojený, ani jsem si nevšiml, že usínám. Vše ze mě opadávalo, byl jsem mezi bytostmi, kterými tolik opovrhuji a zjistil, že se mi tu líbí. Ale vše může záhy skončit. Teď jsem tu a spokojeně předu, jako malé kotě s těmi dětmi na mé hrudi.

Makoto
Brouzdal jsem lesem a při tom ostražitě kontroloval okolí. Čím blíže jsem byl severní straně, tak jsem slyšel různě mudrování a nepokoje. Co se asi tak mohlo stát? Cítil jsem, jak začalo pršet, nevadilo mi to, měl jsem rád bouřky, byl to můj živel. Opatrně jsem tiše procházel okolo a slyšel útržky pokřiků „Najděte ho! Jak se to mohlo stát?! Co budeme dělat?!“ neměl jsem tušení, o co jde, ale zdálo se, jako by někdo utekl. Držel jsem se v bezpečné vzdálenosti a pozoroval, jak někoho hledají. Odfrkl jsem si, když jsem poznal, že jsou to vlkodlaci jako já. Tihle, ale patřili k hlavnímu rodu. Díky tomu zmatku, jsem vycítil skvělou příležitost k obstarání surovin a po případě nějakých dalších věcí. Uchechtl jsem se a dal se do práce. Bouřka byla v plném proudu, když jsem spokojeně pokulhával s pytlem na zádech, zpět do vesnice. Když jsem přišel, nikdo venku nebyl. Jen Toku vyběhl ven a úlevně si povzdechl „Pane!!! Jsem tak rád, že jste zpět. Měli jsme starost! Tak dlouho jste byl pryč!“ říkal zvesela a posmutněle zároveň. Lehce jsem se pousmál a klidně řek „Vždyť víš, že mě jen tak něco neskolí a navíc, jak bych mohl svojí smečku nechat bez dozoru?“ Toku se na mě zářivě usmál, byl jak malý pejsek. Prudce pršelo a my jsme stály venku, podíval jsem se směrem do jeho chatrče a zeptal se „Jak je Bělákovi? Co říkala Vivei?“ Toku lehce znervózněl „Hmmm no, jedl a spal a hmmmm hrál si s dětmi. A.. no… K Vivei nešel, říkal, že mu je dobře.“ říkal se sklopeným pohledem, věděl, že neudělal to, co jsem mu řekl, ale já jen zavrtěl hlavou. „Ti maličcí jsou jako z divokých vajec, ničemu nedají pokoj. No… Je to jeho věc jestli chce zemřít, tak prosím, nebudu ho nutit, je to jeho život.“ zabrblal jsem, pokud mi tu onemocní, tak ho nejspíše vypeskuju, neměl jsem rád, když někdo byl ohrožený v mé vesnici. „Běž zpět. Bouřka za chvilku ustane, pak si zajdi pro suroviny a řekni ostatním, že je tu nová dodávka surovin, aby si taky přišli. Taky nezapomeň zkontrolovat, jak bouřku přežily rostliny. Bylo by fajn vědět, jakou úrodu budeme mít na zimu.“ říkal jsem mu klidně a lehce se pousmál. „Ano, Pane! Děti budou nadšené, až zjistí, že jste jim něco donesl.“ říkal mi s rozzářenýma očima. „No jo, jak můžou vědět, že jím vždy něco sladkého donesu.“ uchechtl jsem se a šel k mé chatrči, byla největší, protože se spojovala se skladem. V oknech jsem viděl další tváře a všem jsem kývl na pozdrav. Pochodoval jsem si po vesnici, jako by vůbec nepršelo. Vlezl jsem do vnitř a začal ukládat suroviny. Nemohl jsem však přestat myslet na toho běláka. Co je vůbec zač? Shoda náhod potkat někoho, koho jsem tu dřív neviděl a rozruchu v Hlavním městě?

Milki
Probudil jsem se velikou ránou. Venku již bouřilo. Blesky a hromy mi projížděly hrudí, jak ostré žiletky. Nemohl jsem tu zůstat, za chvíli bych se proměnil a mohl ublížit dětem. Sehnul jsem se, přikryl je dekou, spokojeně spaly. Toky byl pryč, bylo snadné zmizet z chatrče. Nevěděl jsem kam jít, ale na konci vesnice, byla malá stodola spojená s velikým domem. Tady mě nikdo hledat nebude. Vkročil jsem do místnosti, vypadalo to jako nějaký sklad. Rozhlídl jsem se a zalezl do kouta, mezi dvě veliké krabice. Další rána mě vylekala. Cítil jsem, jak se objevují mé drápy a tesáky. Uši mi vykoukly z kapuci, ale jen málo, stále jsem se ovládal. Ale to zvíře chtělo ven. Ten strach mě svíral hruď a já chtě nechtě, hlasitě zařval. „Dost, už dost!“ Z očí se mi valily slzy, moje tělo se klepalo. Vzpomněl jsem si na tu hroznou událost, která se mi stala, od té doby se bojím bouřek. Vždy mě zavírali, abych měl klid a hlídali za dveřmi, nikdy mě nikdo neutěšil. Na kůži se začaly objevovat černé proužky. Seděl jsem a hlavu měl narvanou mezi koleny. Ruce mi svíraly uši. Proč ten déšť nekončí? Ani jsem neslyšel, že se ke mně někdo přibližuje.

Makoto
V klidu jsem si ukládal suroviny a chystal se jít usušit, když jsem uslyšel, jak někdo zařval. Cukl jsem sebou a podíval se směrem, odkud to šlo. Zamračil se a potichu šel hloub do skladu. Slyšel jsem, jako by se klepaly nějaké bedny. Byl jsem připravený najít zloděje, když jsem uviděl něco podivného. Bělák se tam choulil a z kapuce mu trčely bílé vlasy. Hlavu skloněnou mezi koleny. Viděl jsem objevující se drápky, zamračil jsem se a začenichal. Pak jsem pochopil, najednou jeho vůně byla silnější. Byl to tygr. Povzdechl jsem si, co nadělám, nemohu ho tu takhle nechat. Přidřepl jsem si k němu a opatrně mu položil ruku na tu jeho. Úplně se chvěl a cukl sebou, když jsem se ho dotkl. Vzal jsem ho za ruku a cítil, jak mi do té mé zarývá ty drápy. Neřešil jsem to a přisedl si k němu. Přitáhl si ho k sobě a sundal mu kapuci. Viděl jsem, jak byl napůl proměněný v tygra. Byl krásný. Lehce jsem se pousmál a přitiskl si ho k hrudi. Rukama jsem ho jemně objímal a utěšoval. Když se zablesklo, zaryl mi drápy do hrudi a cukl sebou. Ještě, že ta bouřka za chvilku končí. Sklonil jsem se k jeho uším a začal mu konejšivě šeptat „Jsi v bezpečí, tady se ti nic nestane. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Jsem tu s tebou. Neboj se.“ chtěl jsem, aby nevnímal tu bouřku, aby se soustředil na můj hlas. Jemně jsem mu utíral slzy, které stékaly z jeho zavřených očí. Vnímal vůbec, že tu jsem? Možná ano, zdálo se, jako by se lehce uklidnil. Tiskl se na mě a zarýval mi drápy do hrudi. Cítil jsem krev, jak mi po ní stéká. Byly to malinké jehličky bolesti, ale zdá se, že on trpěl víc.

Milki
Někdo mě sevřel v náručí, hřejivém objetí. V skoro změněné podobě, jsem se snažil ovládat, ale bylo to těžké. Ať je to kdokoliv, doufám, že mu neublížím, nebo, že on neublíží mně. Tiskl jsem se na jeho hruď a drápy vyrýval jizvy do chlupatého hrudníku. Cítil jsem pach vlkodlaka. Klepal jsem se, ale pomalu se uklidňoval. Po chvíli jsem otevřel oči a pohlédl na svého tišitele. Byl to on. Zavřel jsem oči a sklopil uši. „Omlouvám se ti. Prosím, neříkej nikomu nic o mě. Já, se tam nechci vrátit.“ Uviděl jsem jeho zraněné tělo. Z ruky a hrudi mu vytékaly pramínky krve. „Nechápej to špatně, ale tohle jsem udělal já. Prosím zavři oči a nedívej se na mě!“ Sehnul jsem se ke krvavým místům a olízl je. Pomalu se začaly hojit, oddychnul jsem si. Chtěl jsem se zvednout a vypařit, někam daleko. Hned teď. Copak mohu věřit vlkodlakovi? Zatáhl mě, ale zpět k sobě do náruče. Vztekle jsem mu odpověděl. „Smrdíš, jako zmoklý pes, nedá se to vydržet.“

Makoto
Byl jsem překvapený, když mi lízal ty ranky. Byl to sakra zvláštní pocit. Když však chtěl odejít, nedovolil jsem mu to. Bylo tu pár věcí, co se muselo ujasnit. Když mi řekl, že smrdím jako zmoklý pes, překvapeně jsem chvilku na něj koukal a pak se musel zasmát. „Hahah… No nejspíše to bude tím, že jsem byl venku, když byla bouřka, a já jsem vlkodlak.“ Pak jsem zavrtěl hlavou a řekl: „Nemusíš se hned vztekat kočičáku. Neboj se, je mi jedno, co jsi, i kdyby, jsi byl ze zlata, je mi to šumák, pokud to neublíží mé smečce. “ díval jsem se upřeně do jeho modrých očí, když jsem se jemně usmál a mile pokračoval „Jestli chceš, můžeš zůstat, tady ve vesnici. Buď můžeš bydlet se mnou, nebo se ti postaví chatrč. Ale nikdo tě nenutí. Jelikož mi došlo, že ten rozruch v Hlavním městě bude nejspíše kvůli tobě. Přece jen bílý tygr se jen tak nevidí. Ale je to tvůj život a tvoje rozhodnutí. Jsou tu ale určitá pravidla, které musíš dodržovat. Jako například, žádné rvačky, musíš nějak přispět vesnici, je jedno jestli budeš chodit pro dřevo, pěstovat zeleninu, šít, léčit, vyrábět košíky, prostě něco dělat budeš.“ vysvětloval jsem mu. Nakonec jsem mu pocuchal vlasy a vstal. „Rozhodni se kočičáku.“ řekl jsem mu, než jsem mu hodil sladký preclík. Nevěděl jsem, zda to jí, ale přece jen, sladké pomáhá na uklidnění. Mrkl jsem na něj a odcházel se převléct a usušit. Musel jsem mu nechat trochu prostoru na rozmyšlení.

Milki
Seděl jsem na zemi a nedokázal se vzpamatovat z jeho reakce. Je jasné, že budu jeho vesnici dělat problémy. Je vůbec normální? Ví, co jsem a dokonce mi nabídne, abych tu zůstal? Stejně nemám kam jít. Pomáhat? A s čím, já nic neumím, můžu se pokusit, ale asi to bude dosti groteskní. Hloupý vlkodlak. Proč se ke mně chová tak mile? Díval jsem se na preclík, který mi hodil, jako bych byl pes. Copak jsem nějaký prašivý čokl? Já jsem tygr a už teď ho nesnáším, nebo…? Zvedl jsem se ze země a sebral preclík. Bohužel jsem mlsný a sladké mám moc rád. Vložil jsem si ho do úst a nechal rozpustit na jazyku. Pomalu se vracel. „Mohl by ses mi alespoň představit? Je to slušnost. Já, pokusím se nějak pomoci, ale nikdy jsem nic nedělal, budu se to muset naučit. Tak mi něco přiděl! Ale jsi si jistý, že tu mám zůstat? Nespíš tvé vesnici, budu dělat problémy. Hledají mě a neskončí jen tak. Můžu zmizet stejně, jako jsem se objevil. Radši budu žít s tebou, ty jsi stejně nejspíš masochista, když necháš kočičáka, aby ti řezal do hrudi. Tobě asi nemám, jak ublížit.“

Makoto
Stál jsem tam a přivřenými oči, pozoroval tu kočku. Zjistil jsem hned dvě věci, drzý a panovačný. Pokud tu bude, měl by znát své místo. Přistoupil jsem k němu a zatlačil mu do hrudi. Musel ustoupit. Položil jsem ruku vedle jeho hlavy, opřel se o stěnu za ním. Tou druhou jsem ho chytl za bradu a přinutil se dívat mi do očí. „Poslouchej mě kocoure. Tohle je má vesnice a já jsem tu alfa samec. Ty nejsi žádna výjimka, co se týká uprchlíků. Je jich tu víc, co je hledaných. Problémy jsem myslel tím, že je budeš dělat přímo ty. Né, ti co tě hledají, okolo vesnice jsou neustále hlídky a věř mi, někteří z nás by je nejen roztrhala.“ řekl jsem mu chladně s úsměvem. Cítil jsem, jak mi oči problesky zlatavou barvou. Byl jsem jeden z těch, co by je hned překousl. „Navíc, ty máš co mluvit o slušnosti. Sám ses nepředstavil, nepoděkoval ani nic jiného. Než začneš poučovat ostatní, tak by, jsi to měl sám dodržovat. Co se týká práce, něco se ti najde, přidělím tě k někomu, kdo tě něco naučí. Když zmizíš, tak aspoň se rozluč.“ dořekl jsem a pak se sklonil k jeho uchu a zavrčel „V tom případě, tě příště svážu a nechám trpět. Když se ti nelíbí, jak s tebou zacházím,“ oddálil jsem se a lehce se pousmál „Tohle je vlčí smečka kočko, tady je určitá hierarchie.“ Pak jsem naklonil hlavu na stranu a řekl „Jmenuju se Makoto, ale ostatní uslyšíš mi říkat Pane, je tvoje věc, jak mi budeš říkat.“

Milki
Když se opřel rukou u mé hlavy a natlačil mě na stěnu, srdce se mi rychle roztlouklo. Zavrčel mi do ucha a já pocítil zamrazení. Nehodlal jsem se, ale vzdát, nepodřídím se mu. „A co takhle ti říkat Čokle, bude ti to vadit?“pobaveně jsem se usmál. „Jestli si myslíš, že z tebe spadnu na zadek, tak se šeredně mýlíš. Nikdy jsem se před nikým neklaněl a nebudu s tím začínat zrovna s tebou. Mě je nějaká vaše hierarchie ukradená. Řeknu ti své jméno, ale jestli se mi budeš smát, roztrhám tě. Jmenuji se Milki.“ Normálně se mi vysmál do obličeje. Naštval jsem se a v rychlosti vyšel ze dveří. Venku bylo mokro. Před dveřmi se stačila udělat kaluž a já po ní uklouznul přímo do čerstvého bláta. Připadal jsem si jak zápasník v blátě, když jsem se nedokázal dostat z kluzké hmoty. Ten smích za mnou mě naprosto rozčilovat. Ani jsem se nemusel otáčet, abych viděl, jak moc pobaven je. Zmetek jeden, stejně je to kvůli němu. Sedl jsem si do bláta a hodil blátivou kouli po tom psisku. „Hahahahaha, to máš za to.“

Makoto
Ten namyšlený, drzý kocour. Myslím, že časem pochopí. Nechtěl jsem, aby se přede mnou skláněl, nebo cokoliv jiného, jen aby respektoval určité věci. Jiní tady nebudou s ním mít takovou trpělivost. Ale nemohl jsem se udržet, když po tom svém výstupu se začal ňahňat a čvachtat v blátě. Vypadal komicky a jeho to naštvalo. Bylo načase mu ukázat jeho místo. Cítil jsem, jak se mi po těle rozprskla ta blátivá koule. Uchechtl jsem se. Přistoupil jsem k němu a sklonil se. Položil jsem mu na hruď ruku a zatlačil celou svou váhou. Byl jsem pořádný kus, takže se ještě více zabořil do bláta. Byl jsem na čtyřech nad ním a předníma rukama mu stál na hrudi. Povoloval jsem vlka ve mně. Cítil jsem, jak mi moje oči světlají do vlčí formy, jak moje zuby se zvětšují a zaostřují, jak moje svalstvo bobtná a mohutní. Ale než se mi stačila objevovat srst, jsem to zastavil. Olízl jsem si před ním zuby. S tichým zavrčením jsem mu řekl „Posluž si, říkej mi čokle Micinko. Taky bych ti radil, abys mi nevyhrožoval. Já jsem trpělivý a klidný. Jiní by tě za tvou drzost dotrhali.“ Cítil jsem pohledy ostatních. Viděl jsem i další vlkodlaky, jak přišli blíže a začali taky vrčet na Milkiho, jelikož jsem tu byl vůdcem, oni mě poslouchali a řídili se mnou. Pootočil jsem na ně hlavu a zavrčel. Ztichli, sklopily hlavy a opět ustoupili. Znovu jsem se otočil na toho kocoura, viděl jsem, jak je naštvaný. Uchechtl jsem se „Navíc neshledávám na tvém jménu nic zábavného. A ještě jedna maličkost.“ Ztišil jsem hlas a vyzývavě se mu podíval do očí „Posluž si a napadni mě, roztrhej a škrábej, ale řeknu ti jednu věc, ať už jsi bílý tygr nebo kdokoliv jiný, nedělá mi problém tě zakousnout. Pokud se ti tu nelíbí, tak vypadni, nikdo tě nedrží. Tady se budeš řídit pravidly, nebudu tu od toho, abych od tebe odháněl vlkodlaky, kteří tě budou chtít zakousnout.“ říkal jsem chladně. Prožil jsem mnoho bojů a byl jsem od malička na to cvičený, porazit mě mohl jen ten, co měl s tím pořádnou praxi a byl učen od nejlepších jako já. Jen kdyby věděl, kdo doopravdy jsem byl. Jenže minulost byla minulostí.

Komentáře