Memento Mori - 2. kapitola
5.67
Informace:
Jak moc je tenhle svět vlastně zkažený? Natolik, že si démoni již chystají své krvavé koupele? Že se andělé odmítají na planetu Zemi a její občany ba jen podívat? Říká se, že lidstvo je samo sobě největším nepřítelem. Ale co když to není tak úplně pravda? Co když za branami Země, za branami vnímání obyčejných smrtelníků, číhá nebezpečí ještě stokrát, tisíckrát horší? Co vlastně lidé vědí o svém světě?
Memento mori. Pamatuj na smrt.
První část získala během čtyřiadvaceti hodin neuvěřitelný úspěch... Tedy, myslete si, co chcete, ale pro mě je to skutečně až překvapující úspěch... A tak, povídka v počítači, tak nic nezkazím tím, když vám se hodím další část, o něco méně „akčnější“, než je ta předchozí, ale budiž. :) Také je to proto, že od pátku do středy tu nebudu, takže si nemyslím, že se tu ode mně něco objeví... :D Doufám, že se vám bude tahle část líbit z části tak, jako ta předchozí. ^^
Akční
Fantasy
Dobrodružné
Souboje
Záhady
„Jestli vás to nezajímá, slečno Kerenová,“ rána tvrdou botou zespoda stolu, „můžete jít spát klidně domů! Tady vás nikdo nedrží.“
Děvče překvapeně zvedne hlavu a chvilku se nechápavě rozhlíží kolem. Několik žáků se zachichotá. „Omlouvám se,“ zamumlá rozpačitě a promne si zátylek pod po ramena střiženými, vlnitými vlasy odstínu zralých plodů kaštanu. Profesor na dějepis ji ještě chvilku probodává pohledem, než frustrovaně vzdychne a otočí se raději zpět k tabuli, pokračujíc ve svém zdlouhavém výkladu.
Stela si znaveně promne oči, dostatečně opatrně na to, aby si příliš nerozmazala nenápadné líčen. Usnula, ani nevěděla jak. Teď se neuvěřitelně ztrapnila, bolí ji za krkem a na předloktí má obrovský červený flek od toho, jak se bradou nejspíše opírala. Kdo ví? Ona ne. Ona přeci spala. Raději si shrne rukávy bílého svetříku zase pěkně až k zápěstím, jak mají být, pak si rukou podepře bradu a několikrát zamrká, ve snaze dostat spánek z očí i z hlavy. Mrkne na hodiny, je téměř tři čtvrtě na deset. Dejme tomu pět minut do přestávky… Proboha, to vážně spala tak dlouho?
Skutečně zazvoní zanedlouho, tak, jak je dobrým zvykem tohoto zvonku. Bez ohledu na stále mluvícího profesora, který to stejně po několika vteřinách vzdá, si všichni gymnazisti druhého ročníku začínají balit věci do tašek nebo se sypou ze třídy za svými přáteli či do školního bufetu, když teď mají dvacet minut volna.
„Co děláš v noci?“ na opěradlo Steliny židle dopadne ruka s umělými, bílými nehty. Hezká práce, ale musí to být dost nebezpečné, dělat s tím vůbec něco… Hnědovlasé děvče se pousměje a zvedne hlavu ke své přítelkyni, Simoně, zrzavé krásce, dominantě jejich třídy. I když je tak trochu záhadou, jak se doškrábala na gymnázium…
„Náhodou, dnes jsem toho naspala dost,“ ohradí se. „Ale nejspíš to prostě nestačí.“ Strčí učebnici dějepisu do svého batohu, pak se zvedne. „Nějaký plány? Řekla jsem Siriusovi, že za ním zaběhnu a vystojím si frontu na jídlo,“ vysvětlí v rychlosti Stela své kamarádce. Ta jen mávne rukou, že má jít, že se zabaví sama. A tak se brunetka otočí na podpatku, batoh si přehodí přes rameno, aby se pro něj už nemusela vracet, a zamíří ze třídy ven.
Tahle škola je obrovská, dala by se přirovnat k jakési fabrice. Bude to nejspíše proto, že každý rok bere 120 nových žáků na čtyřleté studium a 60 na osmileté. Škola je to vyhlášená, ale učitelé se tu pravděpodobně nenudí… Zamíří ke schodišti, kde už její kamarád stojí s rukama v kapsách a hlavou klidně sklopenou. Ten kluk má úžasnou trpělivost, to se musí nechat.
„Sorry, dneska nějak spím,“ houkne místo pozdravu a lehce se dotkne Siriusovy paže, aby mu ukázala, že tu skutečně je, a že mu jen ze samé nudy nešplouchá na maják. Chlapec stočí pohled ke Stele, na rtech mu zahraje úsměv.
„Já vím, jsem zvyklý na tvou dochvilnost,“ rýpne si, přestože Stela je ten typ člověka, který je na místě srazu raději o dvacet minut dřív, než o dvě později. A když už jsme u Siriuse... Je to pravděpodobně jeden z nejhezčích třeťáků na škole, možná ani ne pouze ze třeťáků. Měří něco přes metr osmdesát pět, vlasy má světlé, blond, a hnědé oči mu vždy přátelsky, vesele jiskří. Je to úžasný kamarád, báječný společník, ale hrozný děvkař, nač si brát servítky, když tomu tak skutečně je. I on sám je ochotný to o sobě přiznat. „Co děláš vůbec v noci, když spíš až teď?“
Vydají se pomalu po schodech nahoru, až k dlouhé frontě u bufetu. Stela si povzdychne, zas ta samá otázka. „Prostě jsem vytuhla, no,“ ohradí se. „Probuzena jsem byla kopancem do lavice.“ Sirius se soucitně zašklebí. Sám ví, jak dokáže být profesor v tomhle ohledu tvrdý. Takové probuzení není nikdy příjemné.
Zařadí se do fronty, světlovlasý chlapec se opře o stěnu a ruce založí na prsou, Stela se postaví naproti němu. Je malá, více než metr šedesát pět výšky byste u ní nenapočítali, zato má ale postavu velmi sportovní. Což je stejně úplně jedno, oproti vysokému, namakanému Norovi. Tedy, Sirius říkal, že je z Norska… Nebo to bylo snad Švédsko? „No, a co ty,“ přeruší Stela ticho, které mezi nimi na moment nastalo, „a Viki?“
Sirius děvče před sebou chvilku nechápavě sleduje, pak se zašklebí. „Aha,“ vydechne, „Viki.“ Rozpačitě si promne zátylek. „Vlastně…“
„Byli jste jednou na kafi, pak u tebe doma, a pak ti došlo, že to asi nebude mít cenu,“ shrne Stela Siriusovo dlouhé povídání, které by jistě následovalo, do jedné jediné věty. Tak prostý ten chlapec je… Sirus pokrčí rameny a krátce se zasměje. Takže se trefila. Jistě, že se trefila! Znají se sice jen dva roky, ale stihli se sblížit. Natolik, že byl Sirius jednu noc Stelin první, a prozatím poslední. No co, prostě to chtěla… Zkusit. A zkusila, s kamarádem. Jejich vztah to nijak nepoznamenalo a ona má už to nejtrapnější za sebou. Takoví jsou správní kámoši!
„Mimochodem, Martinova oslava, v sobotu – plánuješ se tam ukázat?“ zeptá se Sirius, zatímco si pohrává se stříbrným náramkem na pravé ruce. Stela na moment zauvažuje, pak přikývne.
„Mám to v plánu, alespoň na chvilku. Neříkám, že až do rána, ale počítejte se mnou, že tam nějaký ten čas oxidovat budu,“ zakončí s úsměvem, který jí její kamarád hbitě oplatí.
„Paráda,“ přikývne. „Už se těším, až tě potáhnu opilou nočními ulicemi… A to vysvětlování vašim!“ dramaticky protočí očima. Stela jej pobaveně pěstí bouchne do ruky.
„To víš, že jo! Ráda bych tě upozornila, že nejsem ani plnoletá! Na rozdíl od tebe...“ I když do plnoletosti zbývá už jen jeden rok, ale to je drobný detail. „Krom toho, myslíš, že jsem z těch, co se opijí, když je příležitost?“
„To si ověříme,“ zazubí se Sirius a otočí se k postarší prodavačce za okýnkem. Pak podá Stele jednu plechovku coly. „Třeba ti to pomůže s tím tvým... No, problémem,“ ztiší hlas a laškovně na děvče mrkne. Teď je řada na Stele, aby protočila panenky, než si plechovku narvanou cukrem a kofeinem otevře. Jak to ovšem tyhle hliníkové potvůrky mají ve zvyku, tekutina uvnitř vybublá a rozprskne se do okolí zhruba tří metrů. Žáci v nebezpečné zóně okamžitě ustoupí, někteří překvapeně lapají po dechu, jako kdyby Stela právě vypustila Krakena, jiní se smějí a pobaveně kroutí hlavami. Stela si zničeně povzdychne, ignorujíc Siriusův smích. „Ještě si začnu myslet, že to děláš schválně,“ zamumlá naoko uraženě, ale ona by se nezlobila ta takovou hloupost, za kterou ten roztomilý blonďáček vlastně ani nemůže. Otře si, co se dá, a vyhrne rukáv kdysi bílého svetříku až k lokti. Asi bude lepší si jej ve třídě sundat.
Siriusův smích ustane, vezme Stelu za zápěstí a přitáhne ji k sobě. „Od čeho to máš?“ vydechne, s pohledem upřeným na červenou otlačeninu na předloktí. Děvče chvilku nechápe, co má na mysli, pak jí to dojde.
„Klid, je to jenom otlačený,“ ujistí ho a vyškubne se z jeho sevření. Siriusův ustaraný výraz ale nemizí.
Kdyby se zrovna nepolila ledovou limonádou, asi by i jí samé došlo, že otlačenina by dávno zmizela.
* * *
Už dobrou půl hodinu přecházel po pokoji sem tam a tam, jednou za čas se zastavil a vyhlédl z okna na Australské Sydney, než pokračoval ve své pouti po malém hotelovém pokoji. Kromě pravidelných kroků podrážek tenisek se ozývalo ťukání hbitých prstů na klávesnici malého laptopu.
Alan držel v ruce malou skleničku se skotskou, kterou ještě před pár minutami zapíjel dnes již třetí aspirin. Bude to jen pár hodin od Sergejovy smrti, Slunce ještě ani pořádně nevstalo, a to tady svítá relativně brzy. Když se postaral o démony ve skladišti a ujistil se, že žádní další nepřijdou, odřízl svého partnera z provazu, na kterém se pohupoval, před skladištěm jej polil benzínem a zapálil, a to, co zbylo, zakopal. Se vším všudy mu to zabralo dvě hodiny, než se dostal zpět na hokejový pokoj.
Tamara, pětadvacetiletá slečna, která kvůli lovení zanechala před třemi roky svého studia medicíny, jen jednou za čas zvedla šedivá očka, schovaná za tenkými skly brýlí, aby věnovala Alanovi znepokojený pohled. Světlé vlasy střižené na rovné mikádo jí při tom vždy poskočily, když zavrtěla hlavou a raději se dále věnovala své práci. „Bude to trvat, nechceš si lehnout?“ neodpustí si i přesto první poznámku za poslední hodinu.
Alan se na moment zarazí, v půli kroku, ohlédne se na děvče za laptopem, než opět začne v novém kolečku procházet po pokoji, sem a tam. Tamara si povzdychne, tentokrát to nijak neskrývá. „Poslouchej, Alane... Ať už je Memento Mori vypsáno na kohokoliv, a sakra, může být kdekoliv, jakou máme šanci, že je ten člověk stále živý? Nebo že je to stále člověk? Natáhne se pro svou skleničku, ze čtvrtiny naplněnou tvrdým alkoholem. „Proč se tak moc snažíš-“
„Zachránit toho idiota?“ dokončí za Tamaru Alan větu. Je to poprvé za poslední dvě hodiny, co promluvil. Světlovlasá žena přikývne, takhle by se to také dalo říct. Vypadá naprosto klidně, na rozdíl od staršího muže. „Tamaro, Sergej v tom skladu chcípl jen kvůli tomu, aby se mohla banda podělanejch démonů pobavit na nějakym nevinnym smrtelníkovi! Jakej jinej důvod chceš slyšet?!“ U posledních slov zvýší hlas, Tamaru to však z míry nevyvede. Za poslední dobu je Alan přesně takový. Loví bezmála pětadvacet let, bez jediné přestávky. Dříve nebo později mu to na mozek muselo začít lézt. Přikývne tedy a opět se věnuje obrazovce počítače.
Alan se posadí na postel, sklenku v rukou si opře o kolena a svěsí hlavu. Samotného jej mrzí, že se chová tak, jak se chová. Sám ví, že toho začíná mít plné zuby. Ale přesto nemá tu vůli zastavit se. Ne, dokud kolem něj umírají lidé. „Ani nevíš, jak se těšim, až vypadnu z tohohle města,“ zamručí do ticha. Ťukání do klávesnice ustane.
„Copak, nelíbí se ti v Sydney?“
Alan se ušklíbne a zvedne hlavu, aby se tak setkal s Tamařiným pohledem. „První dva dny – žádný problém. Ale po téměř dvou týdnech... Je to tu samý gay, samý transverzita. Nic proti, ale začíná to bejt děsivý.“
„Děsivější než démoni?“ zasměje se světlovlasá slečna.
„Klidně.“
Tamara vypadá, že chce ještě něco dodat, ale pípnutí počítače jí přeruší. Malá červená tečka tepe přímo v srdci Evropy. „Mám to,“ vydechne. Hnědovlasý muž zvedne se zájmem hlavu. „Zpátky domů, máme to.“ S těmi slovy zaklapne Tamara laptop a vyskočí na nohy.
Alan udělá to samé, nechá svou skleničku s whiskey být. „Sežeň nám letenky,“ houkne na Tamaru, „zavolám Norbertovi.“ S těmi slovy vytáhne svůj telefon a vyťuká do něj číslo, jedno z těch, které se již naučil zcela nazpaměť, aby povolal dalšího člena týmu z jeho průzkumu okolí zpět.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
SoAkarui
-
06.06.2015
No, čo ti k tomu napíšem? Perfektne popísané prebudenie na hodine počas vyučovania. A okrem toho mám zlý pocit z toho jej fľaku na ruke, ale nebudem predbiehať udalosti svojimi domnienkami, naozaj som zvedavá na pokračovanie. :)
-
04.06.2015
Moc děkuju všem za pozitivní ohlasy... ^^ Pokud nestihnu další kapitolu dnes nebo zítra, bude pravděpodobně až v úterý, protože teď na několik dní odjíždím... Tak snad mi to odpustíte. :)
-
04.06.2015
sugoi, další úžasný díl :) těším se na pokračování, což doufám že bude brzy :) Jsem zvědavá jak to bude dál pokračovat a jak se situace bude dál vyvíjet :) Mám své doměnky, ale nechám se sama překvapit :)
-
04.06.2015
Tak konečně jsem to dočetla xD Jinak super kapitola. Velice se mi líbí styl psaní :)) a má tu super příběh ! Těším se na další kapitolu :3
-
04.06.2015
Další báječná kapitola! Jsem napjatá a toužím po pokračování, snad bude brzy :3 Dobrá práce!