Memento Mori - 1. kapitola
5.71
Informace:
Jak moc je tenhle svět vlastně zkažený? Natolik, že si démoni již chystají své krvavé koupele? Že se andělé odmítají na planetu Zemi a její občany ba jen podívat? Říká se, že lidstvo je samo sobě největším nepřítelem. Ale co když to není tak úplně pravda? Co když za branami Země, za branami vnímání obyčejných smrtelníků, číhá nebezpečí ještě stokrát, tisíckrát horší? Co vlastně lidé vědí o svém světě?
Memento mori. Pamatuj na smrt.
Přináším vám první příběh, jehož délka, rozsah a vlastně i jistá dějová linka, to všechno je stále ještě neznámé. :D I přesto doufám, že se vám bude líbit jak mé psaní, tak příběh samotný, že by to možná snad mohlo někoho zaujmout, a budu vám vděčná za každý komentář i kritiku, která by mi, eventuálně, mohla pomoci s neustálým zlepšováním. :)
Akční
Fantasy
Dobrodružné
Souboje
Záhady
„Alane? Hej, Alane!“
Alan překvapeně zvedne hlavu, zamrká, pohledem vyhledá svého partnera, který mu zběsile luská prsty před očima. „Vnímáš mě?“
Potřese hlavou. Zase přemýšlel o věcech, které by raději měly zůstat ležet ladem. Ale to by bylo příliš, příliš jednoduché. „Promiň?“
Alan byl průměrný muž, alespoň výškově, a v těžké kožené bundě se i jeho svalstvo zdálo vypracované jen stěží nad průměr. Hnědé vlasy měl zastřižené celkem nakrátko, aby se o ně nemusel příliš starat, a nejvýraznějším rysem jeho tváře byly jasně modré oči. Nemohlo mu být víc, než čtyřicet. Jeho partner byl zhruba o dvacet let starší, zavalitější a oproti lehkému strništi na Alanově tváři, ta Sergejova, byla zarostlá šedivým plnovousem. Vysloužilý ruský voják, radost pohledět.
„Ptal jsem se na síru. Jestli máš dost síry,“ zopakuje Sergej trochu netrpělivě svou otázku. Začíná si o toho mladého dělat starosti. Je myšlenkami naprosto jinde, a to není v téhle branži dobře.
Alan se poplácá po kapsách, kde nahmatá jak zásobníky s náboji plněnými sírou, tak i samotné pytlíčky téhle nepříjemně páchnoucí látky. „Pomalu na armádu,“ přikývne, v duchu se jen modlí, aby to skutečně potřeba nebylo. Za poslední dobu je tu těch sviní víc, než dost. Také zkontroluje všechno ostatní - baterku, nůž se stříbrnou čepelí, lahvičku s převařenou vodou, dvě bílé křídy, ruční pistoli s klasickými náboji a růženec.
Sergej přikývne a udělá to samé gesto, kontrolujíc svou zásobu munice a obranných prostředků. „Tak jo, tohle bude rychlý,“ ujistí Alana. „Prostě tam vlítneme, vykosíme je a razíme zpátky, jasný? Regulérní prácička…“ Ovšem na to, že je to jen „regulérní prácička“, se Sergejovi i po tolika letech zkušeností potí ruce natolik, že si je musí utírat do tmavých džínsů.
Alan přikývne, přestože sám tomu nevěří. V poslední době jich bylo příliš, všude, a teď, když byli zavoláni sem, má trochu strach, že jich tu bude víc, nebo budou jakýmsi způsobem silnější, lepší, cokoliv. Nejraději by teď nasedl do auta a vypadl dosud, ale bohužel, taková možnost tu není. Vytáhne z kufru svou upilovanou brokovnici, pak jej zabouchne, zabezpečí a uzamkne. Klíček schová do kapsy, brokovnici nabije náboji se sírou. Sergej dělá vše podle vzoru svého partnera.
„Tak jdem na to, chlapče,“ poplácá starý muž naposledy Alana po rameni, než vyrazí na cestu, s o něco mladším mužem v patách. Mohla by být tak hodina dvě po půlnoci, světlo by se zde jen těžko hledalo, a vzhledem k zimě, která letos přetrvává až do dubna, není ledový, kousavý vítr nic příjemného. Prodírají se tmou po staré kamenné cestičce, vedoucí k bývalému skladu zboží, nějakou dobu nepoužívanému. Tedy, alespoň se nějakou dobu nevyužíval k tomu, k čemu byl určen.
Silueta skladu se stále zvětšuje a zvětšuje, až lovci stojí přímo u ní. Ve tmě se to sice špatně odhaduje, ale podle všeho je to místo zatraceně velké. Alan pevně tiskne brokovnici v rukou a náboje ve zbrani při každém prudším pohybu zachrastí.
Chvilku pak obchází kolem skladu, než Sergej sykne na svého mladšího partnera, aby mu ohlásil nález – vybité okno na boku budovy. Alan na nic příliš nečeká, vyhoupne se přes parapet a hupne přímo do jedné z mnoha místností. Chvilku za ním se protáhne i o něco širší Sergej. Oba dva chvilku pátrají očima ve tmě, než rozsvítí se baterky.
Skladiště se přestalo používat zhruba před deseti lety, při rozsáhlém požáru. Tohle místo se pak dlouho vyklízelo, i přesto jsou tu stále patrné známky ohně. Ohořelé stěny, zašpiněná podlaha, krabice i materiály, které přežily olizování ohnivými jazyky jen stěží. Každopádně, po tom, co se stalo, odmítla firma nadále používat tuhle budovu k účelům, ke kterým byla určena, a skladiště začalo chátrat. Stal se z něj ráj mladých deviantů, feťáků, dětí hledajících zábavu a podle všeho, také vhodné útočiště pro skupiny, smečky, démonů.
Alan zkontroluje malý mikrofon, připevněný na límci trika, a trochu si poupraví sluchátko u ucha. Není to úplně nejchytřejší, protože i ten malý předmět sluch zkresluje, ale je to nejlehčí možná komunikace. Sergej kývne hlavou směrem k chodbě a gestem ukáže, že sám se vydá na pravou stranu, ke schodišti nahoru. Na Alana tedy zůstalo tohle patro. Přikývne, na znamení, že rozumí, a vydá se ven z místnosti, na chodbu a doleva.
Upilovanou brokovnici drží v levé ruce, baterkou v té druhé pátrá po stěnách, zemi a okolí. Zůstala tu ještě spousta bordelu a materiálu staré firmy, ovšem není schopen určit, co přesně za firmu to bylo. Asi se s tím bude muset smířit. Našlapuje opatrně, ze špičky na patu, aby jeho tenisky dělaly co nejmenší hluk. Zhruba metr od něj přeběhnou dvě krysy. Pak zaslechne tiché hlasy.
Baterka okamžitě blikne, strčí ji do kapsy své bundy a místo toho pevně stiskne zbraň. Jeho oči již tmě celkem přivykly, takže netápe jako slepý, ale se světlem by to šlo samozřejmě lépe. Potichu se dostane až ke dveřím, zády se opře o zeď a vkoukne do hlavní, největší místnosti tohoto patra. Modré oči pátrají po stěnách, osvícených jedinou petrolejkou. Její světlo dosáhne tak k jedné čtvrtině místnosti, zbytek je stále ponořený ve tmě. Alan zvedne ruku a stiskne malý knoflík na mikrofonu. „Mám dva,“ zahlásí. „Jdu na ně.“ Musí Sergeje varovat, protože výstřely z brokovnice jsou slyšet daleko, a kdyby si jeho partner myslel, že se něco stalo, jistě by se sem vrhl.
Nečeká na souhlas, žádný by nedostal. Bylo to jen oznámení, těsně před tím, než se odlepí od zdi a vběhne do místnosti. Dva přítomní, pravděpodobně muži, se překvapeně otočí, ale než stačí jediný z nich něco udělat, v srdci prvního zeje již obrovská díra, jak síra z náboje leptá kůži kolem rány. Démon za doprovodu šíleného skřeku padne na záda, a než se od toho výjevu odtrhne jeho kolega, leží na zemi úplně stejně.
Skřek se pomalu změní na tiché, bolestné skučení. Ale neustává. Ani po dobré minutě, démoni se stále převalují, ruce si tisknou na rány v oblastech srdce. Alan zírá na výjev před sebou. Do háje. Do háje. Do háje. Rána prvního zasaženého se začíná pomalu zacelovat, i když se sírou to jistě bude o dost těžší, než za normálních okolností. Alan stiskne tlačítko na mikrofonu. „Sergeji, máme problém,“ zahlásí. „Jsou posednutí… Do háje, Sergeji, jsou to lidi! Máme špatný informace, jsou to obyčejný lidi!“ Spustí ruku k tělu, čeká na odpověď. „Nějaký plán?“ Žádná odezva. „Serge-“
Skladištěm se rozlehne výkřik, dlouhý, táhlý, plný děsu a hrůzy. To už Alan neváhá, nechá démony ležet tam, kde jsou, otočí se na podpatku a vběhne zpět do chodbičky, pak po rozvrzaném schodišti nahoru do patra. Brokovnici mezitím stačí nabít dalšími náboji. „Sergeji!“ vykřikne. „Sergeji!“ Tohle je hodně zlé. Razí si cestu chodbou, než se dostane ke dveřím stejným, jako v dolním patře.
Vlítne do nich, ze všeho nejdříve musí zkontrolovat okolí. Nikoho nevidí, nic necítí… Sáhne do kapsy pro baterku, rozsvítí ji a namíří přímo před sebe.
Ten výjev z hlavy už nikdy nedostane.
Byl to Sergej, zcela určitě to byl Sergej. Houpající se na tlustém provazu, za krk pověšený ve smyčce, nohama bezvládně mávajíc asi metr nad zemí. Oči měl doširoka otevřené, stejně, jako ústa v němém výkřiku. Jeho triko bylo rozpárané na cáry a na holém, kulatém břiše, měl nakreslený pentagram. V každém z cípů hvězdy byl jeden znak, jedna pekelná runa, které dohromady tvořily jedno z těch děsivých kouzel.
Memento mori. Kouzlo bylo sestrojeno, vysloveno a sesláno na další oběť. Další lovnou zvěř. Sepsáno krví jeho dlouholetého přítele, partnera, muže, který se pro něj stal v posledních letech téměř otcem, kterého nikdy neměl.
Za Alanem se ozvou kroky. Otočí se na podpatku, zbraň namířenou před sebe. Pohled mu padne na dvě ženy a dva muže, které před tím postřelil. „To byl tvůj kamarád?“ kývne jedna z žen, zhruba třicetiletá, hlavou směrem k pověšenému Sergejovi. „To je mi líto.“ Na rtech vykouzlí slizký úšklebek. „Ale neboj se, Alane. Půjdeš hned za ním.“
Alan přimhouří oči, přejede ženu před sebou ledovým pohledem. Než promluví, olízne si suché rty. „To si nemyslím.“ A stiskne spoušť.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
SoAkarui
-
06.06.2015
Wau, na tvoju poviedku som pozerala už trocha dlhšie a teraz ľutujem, že som sa neodhodlala prečítať si ju hneď, ako bola zverejnená. Tvoje krásne detailné opisy ma miestami normálne nútili zatajiť dych, akoby som bola priamo v účastníkom deja. Tak krásne popísané situácie som už dlho nevidela, priam to mal člivek pred očami. :) Naozaj zaujímavý štýl písania, zaujímavý, pekný a pútavý. :)
-
03.06.2015
To je fakt boží :O Strašně hezky píšeš, čte se to neuvěřitelně snadně, navíc i ten nápad se mi líbí, není to ohrané a člověka to hned chytne a jen tak nepustí :) Těším se na pokračování, doufám, že bude co nejrychleji.
-
02.06.2015
sugoi, je to dobré :) Jen tak dál a těším se na pokračování, které bude doufám, co nejdříve :) Protože to skončilo dosti napínavě a v hlavě se mi rojí spekulace jak to bude dál pokračovat :D
-
02.06.2015
Boží! Prostě boží začátek! :3 Rozhodně jsi mě navnadila a strašně moc bych chtěla další kapitolu! :3 Úžasně píšeš! Do děje jsem se okamžitě dostala. A hlavní postava je mi zatím sympatická. :) Jen tak dál!