Ošklivé káčátko - 1. část
Informace:
I z ošklivého káčátka lze vyrůst krásná labuť.
Smrt
Jmenuji se Jane a je mi 17 let. Mám 155 cm a 55 kg. Krátké na ježka střižené vlasy, které jsou do hněda. O oči mám hnědé. Chodím druhý rokem na obchodní akademii v Tokiu. Jinak žiju v Osace. Teda v dětském domově. Ale k tomu se dostanu. Jsem něco jako šedá myš. Ve škole nemám žádné přátelé. Teda až na jednu kamarádku, ale ta chodí na jinou školu, tak že žádnou ve škole nemám. Jinak mám své přátelé v dětském domově. Než rodiče zemřeli, tak mi zanechali spoustu peněz. I když je mi 17, tak žiju sama v malé garsonce. A teď se vrhneme k mému příběhu.
,,Crrr, vstávat a cvičit, crrr vstávat a cvičit.'' zvonil mi budík. Zaklapla jsem ho. V tom mi zazvonil mobil.
,,Prosím?'' ozvala jsem se do mobilu ospale. ,,Ano, to jsem já.'' poslouchala jsem, kdo mi telefonující říká. ,,Pane bože, ještě dneska tam budu.'' řekla jsem totálně probuzena. Rychle jsem vstala, hodila na sebe teplé oblečení, panovala zima, a nějaké věci jsem naházela do tašky. Zamkla jsem dveře a v tom jsem do někoho vrazila. Slítla jsem na zem.
,,Promiň, jsi v pořádku?'' ozval se hlas. Nastavil ruku.
,,Eh...jo....''dostala jsem ze sebe. Podívala jsem se kdo to je. Byl to můj soused a zároveň nejpopulárnější člověk na naší škole, Law Trafalgar. Postavila jsem se sama a jeho ruku nepřijala.
,,Není ještě brzo, jít do školy?'' zeptal se mě.
,,Do toho ti nic není.'' odsekla jsem mu. Chtěla jsem jít, když mě v tom chytil za ruku.
,,Co se stalo, Jane?'' zeptal se mě. Překvapil mě, že zná mé jméno.
,,N...nic.'' dostala jsem ze sebe. ,,Pospíchám.'' dodala jsem a vytrhla jsem se mu. Běžela jsem na nádraží.
Šla jsem si koupit lístek do Osaky. Vlak mi měl jet za hodinu. Šla jsem si koupit bagetu do trafiky. Když jsem vyšla, tak se mi začali kutálet slzy po tváři.
,,Konečně jsem tě našel.'' ozval se vedle mě. Setřela jsem si slzy. ,,Ty brečíš?'' byl to Law.
,,C...co tu děláš?'' dostala jsem ze sebe.
,,Hledal tě. Co se děje?'' dál naléhal Law.
,,Lawe, jdeš do školy?'' ozval se dívčí hlas z dálky. Oba jsme se po něm podívali. Byla to jedna naše spolužačka ze třídy. Ani neznám její jméno.
,,Dneska si dávám volno.'' řekl dívce Law.
,,A kam máš namířeno?'' vyptávala se dál dívka.
,,Trávit den se svou přítelkyní.'' řekl Law a chytil mě kolem ramen. Zrovna jsem chtěla odejít. Cože? Přítelkyně? Ptala jsem se sama sebe v duchu.
,,P...přítelkyni?'' dostala ze sebe ta dívka.
,,Víš Shiemi, můžu si dělat co chci.'' řekl Law docela odměřeně. Samé překvapení od rána.
,,Ale...' nedořekla Shiemi.
,,Žádné ale...teď jdi do školy a nás dva omluv.'' řekl Law, stále mě držel kolem ramen a táhl mě pryč.
Šli jsme k okénku. Byla jsem stále překvapena a nezmohla jsem se ani na slovo.
,,Pamatujete si tuto slečno?'' zeptal se Law pokladní. Ta se podívala na mě.
,,Dobrý den, ano, proč?'' divila se pokladní.
,,Tak ten samej lístek, prosím.'' řekl Law a usmál se. Pustil mě a zaplatil za lístek. ,,Tak se jede do Osaky, co tam?'' vyptával se Law. Šli jsme na nástupiště. Vlak měl přijet za půl hodiny.
,,Proč to děláš?'' dostala jsem ze sebe.
,,Proč? Protože se mi chce.'' řekl Law a podíval se na mě. Odvrátila jsem zrak.
,,A co to mělo všechno znamenat? Že jsem tvá přítelkyně? Ani se neznáme.'' dostala jsem ze sebe nevrle.
,,Slyšela jsi. Přeber si to jak chceš.'' pokrčil rameny. Rozbalila jsem si bagetu a zakousla se. Co tím sakra myslí? Přemýšlela jsem v duchu. Mezitím přijel vlak a my si nastoupili. Sedla jsem si k okýnku a dojedla jsem bagetu. Law si sedl vedle mě.
,,Co v Osace?'' zeptal se znovu Law.
,,Nic.'' odpověděla jsem stroze.
,,OK, taky jsi pěkně tajemná.'' ušklíbl se Law. Vlak se rozjel. Mlčela jsem a dívala jsem se z okýnka. Znovu mi tekly slzy. V tom jsem ucítila, jak mě někdo chytil za ruku. Byl to Law. Podívala jsem se na něho.
,,C...co to děláš?'' dostala jsem ze sebe.
,,Nic.'' odpověděl tajemně Law. Stále mě držel za ruku. Zase jsem se dívala z okýnka. Setřela jsem si slzy. Nechtěla jsem brečet, hlavně ne před Lawem. Za půl hodiny jsem cítila jak něčí hlava dopadla na mé rameno. Law usnul. Nemohla jsem z něho pustit oči. Ano milovala jsem ho. Jako každá dívka na škole. Ale nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Ani má nejlepší kamarádka to nevěděla. Protože i ona byla do něho zamilovaná.
Okolo třetí jsme byli na místě. Kolem poledne se Law probudil a já usnula opřená o okno. Ale probudila jsem se na rameni Lawa. V Osace jsme vystoupili. Šla jsem jako první směr nemocnice. Law šel vzadu za mnou.
Došli jsme do nemocnice. Šla jsem k recepci.
,,Dobrý den, kde leží slečna Shukou?'' zeptala jsem se sestřičky na recepci.
,,Jste příbuzní?'' zeptala se odtažitě.
,,Je to má teta.'' svým způsobem jsem řekla pravdu.
,,Pokoj číslo 88. Tudy nalevo.'' poradila mi sestřička.
,,Díky.'' poděkovala jsem a šla jsem tím směrem. Law mě pronásledoval.
Došli jsme k pokoji. Před pokojem seděl s brekem klučík.
,,Royi.'' řekla jsem. Kluk se na mě podíval.
,,Janey.'' zvolal a rozeběhl se ke mně.
,,Royi.'' řekla jsem a objala ho. ,,To bude dobré.'' těšila jsem ho.
,,Vy jste Jane Mizuki?'' vyšel doktor ze dveří pokoje. Podívala jsem se na doktora.
,,A...ano.'' dostala jsem ze sebe a setřela si slzy.
,,Mohu s vámi mluvit?'' zeptal se mě doktor.
,,Ano.'' řekla. ,,Royi, já si teď promluvím s doktorem hned budu u tebe.'' řekla jsem Royovi a šla za panem doktorem. Mluvili jsme spolu patnáct minut. Pak mě pustil do pokoje Shuki.
,,Tetičko.'' zvolala jsem a přišla k její posteli.
,,J...Jane.'' ozval se tichý hlas Shuki.
,,Tetičko, co nám to děláš?'' řekla jsem a po tvářích mi tekly slzy.
,,Umírám.'' dostala tichým hlasem ze sebe.
,,Proč?'' zeptala jsem se.
,,Nastal můj čas.'' usmála se Shuka.
,,Ale vždyť jsi mladá?'' nedala jsem se.
,,Petapadesátiletá stařena. Chci, aby si mi něco slíbila.'' požádala mě Shuka.
,,A co?'' dostala jsem skrz slzy.
,,Postarej se o Roye. Bude tě potřebovat.'' požádala mě Shuka.
,,Tohle neříkej.'' dostala jsem ze sebe.
,,Slib mi to.'' naléhala Shuka.
,,D...dobrá slibuju.'' slíbila jsem.
,,Vyřiď mu, že ho mám ráda, stejně jako tebe. Vždy jsem měla, i když jste rebelové.'' usmála se Shuka.
,,Nemluv, šetři silami.'' dostala jsem ze sebe.
,,Musím ti to vše říct.'' stála za svým Shuka. ,,V šupleti je dopis. Je pro tebe. Přečti si ho až umřu.'' řekla mi Shuka. ,,Teď si ho schovej.'' nařídila mi. Poslechla jsem ji. Ze šuplete jsem vyndala dopis a schovala si ho do tašky. ,,Jedná se o tvoji minulost. I minulost Roye, ale v tom dopise je vše sepsáno. Postarej se o Roye. Bude tě potřebovat. Musíš se o něho postarat. A...odpusť mi to....'' to byla její poslední slova. V tom se na přístroji objevila vodorovná čára. Shuka zemřela. Po tvářích mi tekly slzy.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
