Crazy Fangirl! - 6. část
Informace:
Pokračování ~ !! :3 Tahle část je trochu klidnější a odpočinkovější. Přesto doufám, že se vám bude líbit. :)
Anime: Kuroko no basket
Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :)
,,Odvezu tě domů.”
Profesor Kaworu měl obyčejné staré červené autíčko, které sotva jelo. Seděla jsem vedle něho a hleděla z okna.
Po každé, když se stane něco špatného, tak prší. Alespoň ve filmech...Proč tedy nad mým smutkem je rozzářená obloha? Zapadající slunce svítilo za obzorem a vzdalo se ode mně. Kaworu-sensei byl potichu. Pochopil, že by se stejně nic nedozvěděl a tak se ani nepokoušel ptát. Prozradila jsem mu, kde bydlíme a on mě tam ochotně zavezl. Byla jsem mu vděčná, ale ještě jsem mu to nedokázala říct.
Před naším starým barákem stála strýcova audina. Profesor zaparkoval za ní a odpoutal se.
,,Děkuji vám, sensei.” poděkovala jsem šeptem a nepohlédla na něj. Odpoutala jsem se a vystoupila.
,,Uchiyama Haki, kde lítáš?” ozval se naštvaný hlas Strýce Charlieho. ,,Máš být v práci! Všichni tě shání!” Podívala jsem se mu do očí bez špetky síly. Ani plakat už jsem nedovedla.
,,Chieko?” vydechl šokovaně profesor Kaworu. Stál u dveřích svého auta a zíral na mého strýce.
,,Nagisa?” Strýčkova tvář se změnila. Ústa se mu otevřela a dech zastavil, kdesi v krku.
,,Dlouho jsme se neviděli, příteli.” Kaworu nasadil svůj typický laskavý hlas a zářivě se na něho usmál.
,,P-pravda.” zakoktal strýc a pod náhlou červení na jeho tvářích raději uhnul pohledem. ,,Haki, připrav se! Jedeš do práce.” změnil téma a jeho hlasy byl nyní přísnější.
,,N-ne…” zasténala jsem. ,,Prosím, já nechci! Já už nechci!” rozklepala se mi kolena. Kousla jsem se do třesoucí se ho rtu a v zoufalství se rozběhla domů. Ten zvláštní pocit
strachu a bolesti mě vyděsil.
,,Haki, zlatíčko, co se děje?” otázala se máma, která celou scénu sledovala z bezpečí svého domova.
,,Nechte mě všichni být!” zařvala jsem na ní a bez zastavování mířila do pokoje.
Zabouchla jsem za sebou a zamkla se. Opřela jsem se dřevné dveře a sjela podél nich na zem. Vložila jsem své tváře do dlaní a drtila v nich své vzlyky. Poté jsem zvedla hlavu a rozhlédla se po svém pokoji. Zdi byly polepené fotkami nebo plakáty Zázračné generace. Měla jsem polštáře, odznáčky a trička s jejich logy. Největší zastoupení tu měl Kise-baka. Vztek mnou protékal a pěsti se mi zuřivě zaťaly. Vyskočila jsem na nohy a napřáhla se proti plakátu s blonďákem. Usmíval se na mě s nataženou rukou. Jakoby říkal: ,,Přidej se k nám.”
Tak trhej! Uleví se ti! Jenže já to nedovedla. Padla jsem na svou postel jak postřelená labuť a tupě zírala na popraskaný strop. Jsem slabá, nedokážu udělat něco, čeho bych později litovala. Náhle jsem si uvědomila, že mám jeho triko. Objala jsem se a schoulila do klubíčka. Dýchala jsem jeho sladkou vůni, ale bylo mi ze sebe špatně. Takhle jednoduše jsem se mu podmanila.
Uplynulo pár týdnů, kdy jsem se úspěšně vyhýbala Kise Ryoutovi. Ptáte se, zda-li jsem pro něj stále pracovala? Ach, ano. Já holka šikovaná jsem si to však zařídila, abych ho vůbec nepotkávala. Většinou jsem měla na starosti jeho diář, dále nějaké to jídlo, pití nebo make-up a také jsem za něj občas něco vyřídila. To vše jsem dokázala dělat pouze za pomocí telefonu anebo bez jeho přítomnosti.
Ignorovala jsem ho a tělocvičně se vyhýbala velkým obloukem. Zaměřila jsem se na zpěv a nově získané členství ve literárním a zdravotním klubu. A samozřejmě, že jsem pilně studovala.
Tohle mi však přivedlo velké deprese. Miluji basketbal, ale pokaždé, když jsem se na něj v televizi dívala, nemohla jsem přestat myslet na Kiseho. Možná, že jsem ztratila kousek sebe, když jsem opustila své fanouškovské já. Opustila? Spíš ve mě jen spí a čeká na aktivaci.
Ještě jedna věc se změnila. Stala jsem se terčem šikany. Přiznejme si, kdo z vás to nečekal? Já spíš doufala, že to nenastane. Ale kvůli svým názorům a vzhledu jsem vždycky obětním beránkem. Silná slova, ale skutečné činy nejsou nikde.
Procházel jsem chodbou Střední školy Kaijo. Ve vlasech jsem měla roztomilý copánek s růžovou mašlí. Venku začínalo být čím dál víc chladněji. Kolem krku jsem měla příjemnou žlutou šálu.
,,Hele! Tamhle jde naše chladná královna!” ozývaly se kolem mě hlasy naštvaných fanynek našeho blonďáčka. Některé patřily do mého ročníku a jiné byly o ročník nebo dva starší.
,,Královna? Spíš kráva!" opravila ji ta druhá.
,,Děvka! Podívej na její sukni! Jak krátkou ji má!" pomlouvala další.
,,Asi by se nejradši vyspala s celým týmem!" všechny se hlasitě smály.
,,Hej, čubko, my víme, že posloucháš!" šťouchla do mě jedna a vzápětí se přidali další. Nebránila jsem se a pouze se pokoušela nenarušit svou trasu ke třídě. V tu chvíli mě jedna zlostně kopla do boku a mé drobné tělíčko se sesypalo na zem.
,,Jak se ti líbí, když po tobě někdo šlape?" položila mi svou nohu na koleno a pořádně dupla. Kousla jsem se do rtu, aby z mých úst nevyšel žádný náznak bolesti.
,,Copak? Hraješ hrdinku?" schytala jsem kopnutí od její spolužačky.
,,Myslíš si, že si lepší, co?" zavrčela. Už jsem ani nevnímala, kdo co říká a rozesmála se. Byl to bolestivý smíchy, který se ztrácel v silném podzimním větru. Všechny náhle ztuhly a zděšeně na mě koukaly.
,,Já že hraji hrdinku?" ušklíbla jsem se na ně a z pod modrých pramínků na ně odhodlaně koukala. Na ty jejich přehnané reakce.
,,Promiňte dámy, ale já nehraji hrdinku. Pro vás jsem jedině padouch! Na rozdíl od vás slepic jsem si vybrala jinou cestu. Nejdu po betonové dálnici, po které šly milióny lidí přede mnou...dělám si vlastní cestu! Nechovám se jako každý! A jestli mi všechny tolik závidíte, že mi musíte ubližovat, tak si běžte udělat vlastní! Sviňuchy zatracený!" mluvila jsem čistě nepříjemným tónem.
,,Ty!" vykřikla holka a už mě chtěla znovu nakopnout.
,,Hej, co to děláte?!" ozval se silný mužsky hlas plný autority. Dívky sebou trhly a ohlédly se.
,,Kasamatsu- Senpai?" nevinně se na něj usmály.
,,Ihned vypadněte nebo taky něco schytáte!" zakřičel na ně.
,,O-omlouváme se!" dívky se strachy rozběhly pryč.
Pohlédla jsem na něj plná vděčnosti. Pak jsem si vzpomněla, jak dlouho jsem ho musela ignorovat jen kvůli Kisemu a studem raději pohlédla jinam.
,,Dlouho jsme se neviděli, Haki." přistoupil ke mě a chtěl mi pomoci vstát. Mlčela jsem se zrakem upřeným na zem.
,,To kvůli Kisemu nás ignoruješ?"
,,Jak to víš, senpai?" začervenala jsem a po očku jsem na něj koukla.
,,Měla by jsi nás zase navštívit. Moriyama a Mitsuhiro se po tobě stále shánějí. Potěšilo by nás, kdyby jsi přišla.” poprvé jsem se uviděla Kasamatsův úsměv. Všechen hněv se z jeho očí vytratil. Byl to moc pěkný kluk.
,,Kasamatsu?” vážně jsem se na něj podívala.
,,Ano?”
,,Nechceš jít na Tokyo Ghoul?”
Kasamatsu Yukio byl překvapivě nadšený tím návrhem. Slíbil, že se mnou a Mikeo půjde, pokud přijdeme na přípravný zápas tuhle sobotu. Kaijou vs. Seirin. Souhlasila jsem okamžitě. Mé stalkerské schopnosti totiž vystopovaly, že samotný Kuroko Tetsuya vstoupil na Seirin. Záhadný šestý muž vs. Copy-cat. Zajímalo by mě kdo z těch dvou vyhraje.
,,Cože?!” vyjekla jsem nevěřícně.
Bylo krásné sobotní ráno. Sluneční paprsky procházely skrz mé květinové závěsy a ptáci venku dělali totální bordel. Neměli náhodou už odletět do teplých krajů, huh?! Ležela jsem na posteli s mobilem přilepeným k uchu, poslouchala jsem Mikein záchvat kašle a neustále popotahováni.
,,Moc mě to mrzí,” mluvil přes nos, což mě donutilo se zasmát. ,,Jsem totálně vyčerpaná. Budeš muset jít sama.” omlouvala se pořád dokola.
,,Okay, chápu. Ale na to kino buď zdravá!” řekla jsem přátelsky.
,,Jasný!” a opět se ozval dusivý kašel.
,,Bye, bye, sayonara.” rozloučila jsem se s ní.
Unaveně jsem se posadila a nejistě hleděla na červený koberec na zemi. Přepadla mě nervozita a ze strachu se mi rozklepal spodní ret. Jsem nervozní...z Kiseho?
Měla jsem docela dost času. Chlapci hráli až ve čtyři, přesto byli v tělocvičně už od rána a trénovali. Při čistění zubů jsem přemýšlela v kolik bych měla vyrazit. Nakonec jsem se rozhodla, že těm pracovitým basketbalistům nachystám oběd a donesu jim ho. Bude to taková má omluva, za to že jsem k nim tak dlouho nezavítala.
Nasadila jsem si obyčejné černé leginy a přehodila přes sebe teplý svetr. Pořádně měkoučký s kočičími oušky. Zamířila jsem do kuchyně a nechala se přepadnou pocitem samoty. Máma byla totiž v práci... jako každou sobotu. Když o tom tak přemýšlím, nemáme na sebe moc čas.
Co by takový kluci jedli? Hm...Mohla bych jim udělat prostě sushi. Ale, co takhle něco méně obvyklého? Hamburgery! Co to plácám...vždyť McRonald je snad všude. Hamburger není nic nového a už vůbec ne neobvyklého. Navíc je nezdraví...ale dobrý. I když takový domácí hamburger byl párkrát mnohem chutnější než McRonaldův. Rozhodnuto!
Dala jsem se do přípravy mletého masa, který jsem pak položila na předem připravenou pánev. Nic méně, tohle můžeme přeskočit k finálním detailům. Zabalila jsem každý hamburger do ubrousku a vložila je do plastové krabičky. Jeden jsem si nechala venku, abych se do něj mohla pustit po cestě.
Okamžitě jsem vyrazila, abych jim je donesla hezky teplé. Dávala jsem si na čas a šla po ulici velmi pomalu. Nic mě netížilo a tak jsem si po dlouhé době prohlížela mé rodné město. Dokonce jsem se posadila na lavičku a pozorovala obrovské budovy, které připomínaly krabicové mléko.
Jedla jsem svůj hamburger, když se vedle mě ozvalo zakručení. Pohlédla jsem na osobu vedle sebe. Byl to mohutný kluk, který mohl se svou velikostí hrát basket. Červené vlasy mu na konečkách přecházely do tmavšího odstínu. Rudé oči připomínali tygra, který tiše vyčkávala v kleci. Snažil se tvářit klidně, když v tom mu zakručelo znovu.
,,Tak to je trapné.” začervenal se a nervozně se rozesmál.
,,Chceš?” Je normální nabízet cizímu člověku své jídlo? Ne? No, tak pozdě.
,,Ne, díky. To je blbý.” mávl rukou. Lehkomyslně se usmál, ale žaludek ho zrazoval. Vytáhla jsem krabičku a otevřel ji.
,,Mám jich dost.” lákala jsem ho.
,,Tolik? Pro koho jsi to nachystala?” nenápadně se přitáhl, aby na zabalené hamburgry viděl lépe.
,,Pro své kamarády.” odpověděla jsem stručně. ,,Mě chutnají, ale nevím jestli budou ostatním. Mohl by jsi ochutnat?” podala jsem mu jeden a srdečně se usmála. Chvíli se na hamburger díval nejistě. Bojoval sám se sebou, ale vzdal to. Vzal si hamburger, odstranil obal a kousl do něj. Jídlo dlouho přežvykoval a nakonec polkl. Zírala jsem na něj plná očekávání a dech se mi zpomalil.
,,Úžasný~!” vykřikl radostně. ,,Báječné!” a dal si několik dalších soust.
,,Tak to jsem ráda.” pousmála jsem se. Nejsem zas tak špatná kuchařka.
,,Mimochodem, jsem Taiga. Kagami Taiga.” představil se.
,,Uchiyama Haki. Ráda tě poznávám.” potřásli jsme si a zářivě se na sebe usmáli.
,,Na co tu čekáš?” zeptal se s plnou pusou.
,,Na nic. Jen jsem se zastavila a pozorovala město.” pokrčila jsem rameny.
,,To máš dobrý. Já tu čekám na přítele. Achjo, Kuroko, má dnes zpoždění.”
Kuroko? Je možné, že myslel...toho Kuroka? Nedivila bych se tolik, kdyby to byla pravda. Ale neměla jsem odvahu se zeptat.
,,Tak já už půjdu.” oznámila jsem a schovala krabičku zpátky do tašky.
,,Snad se někdy ještě potkáme, Haki.” rozloučil se a polkl poslední sousto.
,,Snad brzy.” zamávala jsem mu a pokračovala v cestě.
Dorazila jsem k budově střední školy Kaijou. Prošla jsem otevřenou bránou a poskakovala k druhé budově, kde se nacházela tělocvična. Dveře byly otevřeny. Nenápadně jsem si vedle nich stoupla a poslouchala, co se děje uvnitř. Trenér jim právě vysvětlovala jejich strategický plán. Mluvil dost otráveně. Jakoby si myslel, že Seirin je slabý a nestojí ani za námahu. Počkala jsem až odejde a nakoukla dovnitř.
Kasamatsu stál před košem a zkoušel své střely z jiných úhlů. Moriyama se dívala do mobilu a sladce se usmíval. Mitsuhiro se hlasitě a nesrozumitelně bavil s dalšíma dvěma hráči Kaijou, které jsem ještě neznala. Zaklepala jsem na dveře a vstoupila do místnosti.
,,Zdravím všechny.” zamávala jsem a věnovala jim krásný úsměv.
,,Haki-chan! Kde jsi proboha byla?” otázal se Moriyama, odložil mobil a mířil ke mně.
,,Ahoj!” pozdravil hyperaktivně Mitsuhiro.
,,Jsem rád, že jsi přišla.” pousmál se laskavě Kasamatsu.
,,Hakicchi!” ozval se blízko mě dotčený výkřik. Srdce se mi rozbušilo a dech se mi zastavil. Po zádech mi přešel mráz, který přikoval mé nohy k podlaze. Ohlédla jsem se na právě přibíhajícího Kiseho, který mě ihned zuřivě objal. Mačkal si mě na svou hruď jakoby mě chtěl přelomit. Ucítila jsem jeho sladkou vůni a blonďaté pramínky pošimraly mou rudou tvář. ,,Proč jsi mě ignorovala, no~?”
,,M-měla jsem své důvody.” zakoktala jsem. Ryouta se ode mně odtáhl a prohlížel si mě se zármutkem odrážejícím se v jeho očích.
,,No, hlavně, že jsi tady, ne?” rozzářil se.
,,Při-přinesla jsem vám oběd. Doufám, že máte rádi hamburgery?”
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
