×TEMNOTA×
Informace:
Jednodílovka, na zamyšlení... Kvůli mým pocitům...
;)
Omlouvám se za chyby!!
PS: ↘pro zkrášlení si můžete pustit↙
▶▶▶ https://m.youtube.com/watch?v=0sxPQvqnZdQ ◀◀◀
Existují stvoření, kterým se říká Děti noci, jsou tím myšleny bytosti jako například upíři, vlkodlaci a podobné. Ja znám něco horšího...
Běžím, celou dobu nedělám nic jiného... Jen běžím, neohlížím se, protože vím, že tam někde je, dýchá mi na krk. Nezastavuji a utíkám dál. Zanechávám v promoklé trávě viditelné šlápoty, s každým krokem se mi nohy propadají víc a víc do hlíny a mělkého mechu.
Pocit'uji píchání v boku, žaludeční křeče, je mi na zvracení, ale strach mě žene dál, nedovolí mi zpomalit a ohlédnout se. Řídím se svým instinktem, kličkuji mezi stromy a v hlavě si promítám události, které se staly během posledních několika hodin. Těch příšerně bolavých hodin, které mi probodly srdce jako letící šíp, zlomili moji víru a nenechají mě spočinout, ačkoli bych si to přál ted' víc než cokoli jiného.
Má nálada mi zaplaví mozek a vystřídá ji adrenalin, který mi proudil v žilách už od doby, kdy se to událo. To všechno... ksakru, nemůžu zpomalit, ted' ne, ne když je tak blízko. Ale přizpůsobuje rychlost té mé...plynule přejde do poklusu, když udělám totéž.
A ve chvíli nepozornosti uklouznu a letím pohlavě přímo na pařez, zledovatělí jako vše koem. Díky pudu sebezáchovy nastavím ruce před sebe a zabrzdím nejtvrdší náraz, i přesto mě bolí celé tělo. Kde je ten pocit, který mne pronásledoval? Smutek, strach, lítost. Spolu s pocitem opuštění, dávají dohromady tu nejhorší bestii, jakou je schopen vyvolat pouze člověk.... co ji zkrotí? Čas? Víra? Nebo snad naděje? Je jako upír, vysaje veškeré štěstí a zanechá jen tělo bez duše, v nicotě a zapomění.
Sedím opřený o onen pařez, nevnímaje naprostou tmu, nekonečné ticho a tísnivý pocit nicoty. Pozoruji hvězdy na obloze, jak krásně a kouzelně září... stačí jen pozvednout hlavu k nebi a můžeme vidět tisíce, ba i stamiliony dalších světů.
Čekám kdy se kolem mě něco pohne, jakékoli znamení toho, že tu nejem sám, marně doufám, že se tu objeví ona, v celé své kráse, pohladí mne po tváři, vtiskne mi sladký polibek a odejdeme spolu někam hodně daleko... ale to se nestane. Ne dnes, ani zítra... ona nepřijde NIKDY.
Po několika marných pokusech se mi konečně povede zvednout se z promrzlé země, snažím se zorientovat a zjistit, kudy jít dál. Srdce ukazuje jedním směrem, touha respektovat přání. Každý další krok bolí víc než ten předchozí. K čemu to bude, jít za ní? Odmítne mě, potečou potoky slz a já skončím zas tam kde jsem byl před chvílí. Opět mi nezbívá nic jiného než utíkat před vlastním strachem a a před chladnou samotou.
Po několika chvílích zdlouhavého váhání se otáčím a a odcházím směrem, kterým jsem běžel. Ted' už vím, že neuteču. Všechno před čím jsem se snažil utéct, je ve mě a požírá to vnitřnosti i orgány, hlavně srdce a mozek. Jdu dál jako tulák, cestovatel bez cíle, stopař na dálnici bez kapky vody a naděje na záchranu. Zoufalý, slepý, nahý, rozklepaný, zubožený s děsem ve tváři z hrůzného snu mého života. Nevnímám zvuky nočních tvorů, kteří e mnou soucítí a snaží se dát najevo, že nejsem sám... Svět je krásný, barevný a hravý... proč ne ted'?
Nevnímám, takže nepostřehnu, kdy se mé nohy rozhodnou změnit směr a jít zpátky, několikahodinovou cestu před její dveře, v sychravém lese, desítky kilometrů od domova. Už jsem tam jednou byl, ale neodvážil jsem se zazvonit, abych ji naposled spatřil.
Po cestě jsem pozoroval, jak jsou lidé št'astní v teple svých domovů, rodiny si hrají s dětmi, mladí si projevují lásku láskuplnými doteky a všichni se baví... přesto všechno jsem utekl, jako malý vystrašený kluk.
A ted' tu stojím zas, promrzlí na kost obalený mokrým oblečením a bolestí. Opět mě přepadá strach a podobné myšlenky jako před tím. Nebojím se, že by mě vyhodila, já to vím, že necítí to samé oan ke mě, jako já k ní, všechno jsem zkazil a na nápravu je pozdě. Chci ji vyjádřit, jak moc ji miluju, ale nemohhu se přemoci. Jakobych cítil její touhy, její přání, které tak hrozně toužím vyplnit, tak jako jsem toužil vždy, když nějaké vyslovila.
Odmítá mě, vnitřní hlas v mé hlavě mi říká at' se otočím, odejdu a už nikdy nevrátím. Nehce mě vidět, neovlivním to, láska je silná, ale když není oboustranná... nezbývá nic jiného než se otočit a odejít. Se sklopenou hlavou, slzamy v očích a zlomeným srdcem. Nechci ji být na obtíž. Je tak úžasná, a já.... pokzil jsem to, opustila mě a víc ji nikdy neuvidím, nepolíbím, nepohladím po vlasech... NIC. Dohání mě smutek a žal, rozběhnu se, nechci mu podlehnout. Běžím... už drahou dobu nedělám nic jiného, stále jen utíkám... neohlížím se, vdyt' vím, že tam je....... vím, že chystá na příští večer svou oslavu... a mě dýchá na krk jen strach... Nezastavuji a běžím dál.....
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
