PSYCHO&LOVE 4

pic
Autor: KamikaCZe
Datum přidání: 27.05.2015
Zobrazeno: 357 krát
Oblíbené: 0 krát
5.75
Pro hodnocení se musíš přihlásit.

Informace:
Velmi krátký díleček!!!


Drama
Romantika
Smutné
Harem
Detektivní
Záhady
Gore (Krvák)

Jsem ještě nervóznější když jsem uviděla tác s jídlem co nesl. Udělal snídani. „Dáš si?“ zeptal se a položil to na stolek přede mnou. Vypadá to výborně, ale bojím se, že je v tom nějaký jed nebo tak. „Ne, nemám hlad. Děkuji.“ zalžu protože hlady skoro umírám, ale co kdyby. „Odkud mě znáš?“ koukl smutně na zem. Sklonil hlavu až mu nebylo vidět do tváře.  Pomalu, nervózně jsem odpověděla „Byl jsi můj soused...“ mylím si, že mu nemůžu hned vyklopit... to že se semnou vyspal a nechal mne tam na pospas osudu.  Koukl na mě a pousmál se. „Aha...“ co to bylo? Mám se ho bát? Je on ta zrůda?! 

Přisedl si ke mě blíž. „Jsi moc hezká.“ zašeptal mi do ucha. Trochu jsem vykulila oči, jsem vzděšená. Špatný pocit? „Werooo-chaaan! Vítej u mě! Mé jméno je Mike! Pročpak jsi četla můj deníček? Víš že by se neměly číst cizí deníky?!“ začal najednou blábolit. Co s ním je.. jakoby to teď nebyl on!! Navíc neviděl, že bych ten deník četla, nebo jo?

Vyskočila jsem z gauče a rozběhla se ke dveřím. Než jsem stačila pootevřít, jednou rukou je přibouchl. Otočila jsem se k němu čelem. Zabije mě? Naše pohledy se ztřetly, je psychopat. Srdce mi buší jako o závod, to bylo tím adrenalinem. „Za to zaplatíš tělem i duší.“ řekl a já se dál utápěla v jeho zelených očích. Mám křičet o pomoc? Nevynesla bych ani hlásku, jsem mimo...

Pohladil mě po tváři. Dá se říct, že mě odvedl zpět ke gauči. Nebránila jsem se, přijdu si tak slabá a bezbraná. Posadily jsme se. Přitisk mě k pohovce, zavalil mě. Bylo to jako tenkrát, ale přesto tak jiné. Do očí se mi dere ten známí pocit. Slzy. Nevím co dělá, nevnímám. „Po...moc.“ vyřknu ono lítostné slovo. Vše bylo rozmazané. Ztrácím se...

-ztratila jsem vědomí-

 

O NĚJAKOU DOBU POZDĚJI

Kde to zase jsem? Ležím na něčem studeném. Na zádech, nemůžu hýbat rukama ani nohama. Jsem připoutaná?!

Mžourám. Spala jsem na kovovém lůžku, jako na operačním sále. Stále se mi všechno maže. Někdo se nade mě sklonil, Mike. Cítím jeho doteky. Na břiše, nohách, skoro všude. Dýchám pomalu, ale jsem tak neklidná, že bych dostala infarkt.

Cosi se v tlumeném světle zalesklo, nůž. Takže mě zabije?! Nemůžu nic říct. Jen koukám na okolí. Zase ty mučící nástroje. Pilky, nože, kleště a koutkem oka jsem viděla -možná- gilotinu.

Chce se mi zvracet, smrdí to tu zatuchlinou. Otáčím hlavu směrem k Mikovi, který si připravil vedle mé hlavy na malý stokek všechno možné z t3ch ostrých věcí. Znovu mi tečou slzy. Koukám na něj se smutným výrazem a prosbou aby to nedělal. Zvedl skalpel, malý nožík, speciálně ostrý. Hrot je na mém břiše. Pomalu táhne, cítím jak mi stéká krev, ještě ani nepřitlačil, aby se nedostal moc hluboko. K orgánům. Bolest mi proskakuje celým tělem. Najednou přestal. Zvedám hlavu abych viděla co se stalo. Bolí mě každý břišní sval. Potůčky krve ztékají od rány až k bokům. Mike na mě vyděšeně hledí. Střídavě na mě a svou ruku ve které svýral skalpel. Poušťí ho na zem a zastavuje krvácení... sundal košily kterou mi stlačil k ráně. Bolestí jsem vypískla, odpoutává mě a bere do náručí. Nečekaný zvrat? Bůh ví.

„P-promiň.“ omlouvá se a brečí u mé postele -tedy u jeho postele- „Prosím už mne nehledej!!“ přitiskne obličej k posteli, schoval se mezi své skřížené ruce.

Nemůžu nic vyslovit. Zvedl se a odkráčel ke dveřím kde se naposledy ohlédl a odešel. „Ne...neopouštěj mě!“ rozkřikla jsem se tiše a pomalu. Slyšel mě? Asi ne... ale to nemůžu vědět. Bolestně jsem se zkutálela z postele a táhla se ke dveřím. „P-pros-sím!“ zrychleně dýchám, navíc dost hlasitě. Když jsem se doplazila ke dveřím. Chytla jsem kliku a zapřela se abych vstala. Stlačila si krvácejíví ránu a vyšla z pokoje. Dokulhala jsem ke vchodovím dveřím a po schůdcích slezla dolů na trávník, kde jsem sebou švihla o zem a natáhla se jak dlouhá tak široká.

Zase usínám. Slyším hlasy. „Slečno jste v pořádku? Slečno!! Zavolejte sanitku!! Rychle! Umírá!!!“ 

 

Když jsem se probrala měla jsem ústa zakrytá dýchacím přístrojem. V ruce píchlou kapačku a v druhé sáček s krví. Nade mnou svítí silná zářivka. Napůl ležím, jsem na pacientském lůžku. Těžce dýchám. Ještě stále před sebou vidím ten obraz. Mike pomalu odchází a já padám z postele a pokouším se ho dohonit. Auto i s ním mi ujíždí před nosem. A já končím tady, v nemocnici!

Bože, prosím pomoc mi!

 


Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.
user profile img
-
28.05.2015
sugoi....jen tak dál a nenapínej těším se na další díleček :D Zajímalo by mě co se s Mikem děje :D Radši nebudu špekulovat :D Nebo se zmílým, ale vím, že i tak budu překvapena :D