Ayama - 3
Informace:
Předem se omlouvám za chyby...:\
„Den před smrtí mých rodičů jsem se hrozně pohádala s mamkou, protože mi nedovolila spát u mé kamarádky. V noci jsem utekla k mé kamarádce, která mě nečekala a už tam nějakou kamarádku měla. Takže mě nepustila dovnitř. Zradila mě a já neměla kde přespat. Tiše jsem se vrátila domů, ale máma s tátou tam nebyli. Další den jsem se dozvěděla, že měli autonehodu, kterou bohužel nepřežili. pořád si to vyčítám.“ Kazuki se tvářil smutně a znova mě objal.
Otevřela jsem oči. Ležela jsem vedle Kazukiho. Rychle jsem se koukla na mobil abych věděla kolik je hodin. Bylo 18:31. Venku byla snad ještě větší bouřka než před tím. A tak jsem si sedla vedle Kazukiho, který spal. Za pár minut mi přišla SMSka, která probudila Kazukiho. „Ayame kolik je hodin?“ Zeptal se ospale. „Něco po půl sedmý.“ Odpověděla jsem hned. A četla si SMSku, která byla od Katsua.
Ahoj, kde si tak dlouho? Nestalo se ti nic? Bojím se o tebe... -Katsu
Pousmála jsem se. Od kdy si o mě dělá takový starosti?
Ahoj, nic se mi nestalo. Jsem v nějakém opuštěném domě blízko hřbitova. -Ayama
To jsem rád, že ti nic není. A kdy přijdeš nebo mám pro tebe přijet? -Katsu
To je dobrý. Domů ještě dojít zvládnu. :D Zkusím počkat jestli přestane pršet a když ne tak v 20:00 hod. budu doma. -Ayama
OK. -Katsu
Kazuki seděl vedle mě a nic neříkal. Bylo takové to trapné ticho, které nikdo nemá rád. Teda aspoň já ne. A tak jsem se zeptala na tu nejtrapnější otázku, která mě mohla napadnout. „Kazuki máš rád bouřku?“ „Ani ne, ale tahle bouřka mi nevadí, protože díky ní teď můžu být s tebou.“ Takovou odpověď jsem vážně nečekala. Byla jsem v šoku. A nevěděla co na to říct. Tak jsem plácla další věc co mě napadla. „Něco mě napadlo. Co kdyby jsme to tu prozkoumali?“ „Ok, jestli chceš.“ odpověděl. Vešli jsme do vedlejší místnosti. Nejspíš to byla ložnice. Uprostřed místnosti stála velká postel. Nalevo stál malý noční stolek. A vpravo stála velká šatní skříň. To bych nebyla já kdybych jí neotevřela. Vylezl z ní pavouk a já zaječela a schovala se za Kazukiho. Ten se jenom smál. Ignorovala jsem jeho smích a raději jsem si šla prohlídnout oblečení, které se nacházelo ve skříni. Vyselo tam mnoho krásných šatů typovala bych, že pochází někdy z konce 19. století. Kazuki seděl na postel a pobaveně mě pozoroval. Najednou zaskřípala podlaha. Nejspíš někdo vešel dovnitř. Oba jsme se lekli a schovali se do šatní skříně. Hrozně jsem se bála a zároveň jsem byla zvědavá kdo to je. Co když tenhle dům není opuštěný a my se do něj vloupali? Najednou jsem ucítila jak mi něco leze po noze. Vytáhla jsem mobil z kapsy, abych se koukla co po mě leze a to jsem dělat neměla. Lezl po mě velký pavouk. Lekla jsem se a vylezla ze skříně a snažila jsem se pavouka setřást, ale nešlo to. Tak Kazuki vylezl ze skříně a sundal mi ho. Byla jsem mu opravdu vděčná. Ještě jsem mu vyděšeně poděkovala: „Děkuji, zachránil jsi mi život.“ Ve dveřích se objevil vysoký muž a řekl: „Vypadněte z mého domu nebo zavolám policii!“ Neváhali jsme ani vteřinu a rychle vypadli. Venku jsme během minuty totálně zmokly. A smály jsme se tak nahlas, že nás muselo slyšet celé město. Rozhodli jsme se jít domů jelikož jsme od sebe bydleli blízko tak jsme měli společnou cestu. Když se naše cesty dělili chtěla jsem si sundat Kazukiho mikinu, ale Kazuki řekl: „To je dobrý vrátíš mi jí zítra ve škole. Zatím.“ „Tak ahoj.“ Rozloučili jsme se a šli každý k sobě domů.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
