Ostrov - 1. kapitola
Informace:
Jana si jde lehnout, zavře oči a když je znovu otevře není doma ve své posteli, ale někde mimo domov. Někde na ostrově. A k jakému překvapení, když tam není sama, se čtyřmi oblíbenými postavami z anime.
Pustý ostrov nebo ne?
Konichi wa, jmenuji se Jana a je mi 26 let. Bydlím v České republice. Tento příběh se mi stal během jedné letní noci. Dostala jsem se na neznámý ostrov spolu dalšími čtyřmi lidmi.
Bylo jedenáct hodin večer. Vše jsem zabalila a šla si už jednou. Byla jsem už unavená. Měla jsem otevřené okno dokořán, nohy jsem si přikryla pod peřinu, hlavu položila na polštář a zavřela jsem oči.
Po chvíli mě vzbudil chlad. Chtěla jsem se přikrýt, když jsem nemohla nahmatat deku. Otevřela jsem oči. K mému překvapení jsem neležela doma v posteli, ale někde na pláži. Rychle jsem se posadila. Byla jsem jen v trenclých a tričku. Moje pyžamo na spaní.
,,K...kde to jsem?'' dostala jsem ze sebe překvapeně. Od moře se stáhl studený vítr. Byla mi zima. Věděla jsem, že se musím zahřát, ale jak? Naštěstí okolo pláže panoval les. Šla jsem do lesa pro kamenní, abych jsem si mohla udělat ohniště.
V lese mi do chodidel tlačilo jehličí a malé kamínky. Bolelo to, ale jen jsem křivila tvář a zatínala zuby. Došla jsem k potůčku, kde bylo kamenní. Hned jsem jeden šutr vzala do ruky. Byl pěkně těžký, ale ohraničení tábořiště jsem musela udělat, jinak by chytil celý les a to jsem nechtěla. Stěží jsem dostala šutr na pláž. Poté jsem se vydala pro dalších pět šutrů. Nevím jak dlouho mi to trvalo, ale asi dost dlouho. když bylo ohniště připravené, chybělo dříví. Šla jsem pro spadané dřevo. Nebylo toho moc, ale na oheň to stačilo. Vrátila jsem se, pár klacků dala do ohniště a třením kameny jsem zapálila oheň. Začínalo mi být teplo. Nohy, které jsem měla zakrvácené jsem zahrabala do písku. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Bála jsem se. Nevěděla jsem, co mě tu čeká, kde jsem a jak jsem se tu ocitla. Sama na pustém ostrově. Přála jsem si, aby tu někdo byl se mnou. Abych jsem se tolik nebála. Ale na jednu věc jsem zapomněla. Při probuzení se vedle mě objevil meč, který jsem si vzala sebou k ohni. Poprvé, kdy jsem držela meč v ruce. Jen jsem nevěděla k čemu mi bude.
Nevím kolik minut uběhlo, ale oheň už plápolal, když jsem zaslechla praskání větviček z lesa. Bála jsem se. Vstala jsem, vzala meč do ruky a celá se třásla. Nebo aspoň nohy se mi třásly i ruce.
,,K...kdo je tam?'' dostala jsem ze sebe a byla připravena na boj.
,,Jen klid, nic ti neudělám.'' ozval se mi povědomý hlas. Zarazila jsem se. Přesto jsem se stála klepala strachy a mečem mířila do lesa.
,,Odkud ten hlas jen znám.'' řekla jsem si pro sebe potichu. Po chvíli vylezla osoba z lesa. Pomocí ohně mu bylo vidět do tváře. Hned jsem tu tvář poznala.
,,Z...Zoro?'' dostala jsem ze sebe.
,,Ty...mě znáš?'' podivil se Zoro a přišel k ohni. Meč jsem uklidila do pochvy a položila na zem. Zase jsem si sedla k ohni.
,,Ano....ale to je složitější na pochopení.'' řekla jsem.
,,Tak to zkus a ty jsi kdo?'' zeptal se mě.
,,Jmenuju se Jana. A znám tě z kresleného seriálu, nebo-li anime.'' odpověděla jsem mu.
,,Ja...jak?'' zeptal se Zoro na mé jméno. ,,Trochu tomu rozumím....jsem kreslený?'' zeptal se na to anime.
,,Bude snazší Jane?'' zeptala jsem se. ,,Jup jsi, ale když tě tu vidím, tak jsi živý, což tomu nerozumím zase já.'' přiznala jsem
,,Jane...to je lepší.'' usmál se Zoro. ,,Já nerozumím povícero věcem. Třeba proč tu jsi a proč tu jsem já atd...'' začal vyjmenovávat otázky, které trápily i mě.
,,OK....to jsme dva....Spala jsem si ve své posteli, když jsem se objevila tady.'' řekla jsem, jak jsem se tu ocitla.
,,To já šel po hlídce si lehnout. když jsem najednou nebyl na lodi, ale tady v lese.'' řekl Zoro, jak ten se tu ocitl.
,,Zvláštní.'' pronesla jsem. V tom jsem za zívala.
,,Jen si jdi lehnout, já to tu pohlídám.'' řekl Zoro. ,,Nebo neusnu.'' dodal a usmál se.
,,Dobře.'' souhlasila jsem nakonec. Přeci jsem byla hodně unavená. A taky jsem doufala, že až otevřu oči budu doma ve své posteli a toto je jen sen. Jak já se mýlila.
Otevřela jsem oči a posadila jsem se. Byla jsem stále na ostrově. Ale nikdo jiný kromě mě tu nebyl.
,,Aha, asi jsem usnula a o Zorovi se mi jen zdálo.'' řekla jsem si pro sebe. Za zívala jsem a posadila se. Nohy mě pěkně bolely. Oheň stále plápolal, ale v tu chvíli mi to nedocházelo. Jak je to možné, že stále hoří? Byla jsem tak rozespalá, že jsem si to neuvědomovala.
,,Už jsi vzhůru?'' ozval se hlas z lesa. Podívala jsem se a byl to Zoro. Nesl nějaké dřevo a králíka. ,,Nesu něco k snědku, ale potrvá to, než to bude hotové.'' řekl a usmál se.
,,Tak se mi to jenom nezdálo.'' pronesla jsem.
,,A co?'' zajímalo Zora.
,,Ale nic.'' usmála jsem se a Zora.
,,Když si spala všiml jsem si zakrvácených nohou, co se ti stalo?'' zajímalo Zora.
,,Od kamínků a jehličí, když jsem šla pro toto kamení a dřevo.'' vysvětlila jsem.
,,To si odtáhla sama?'' podivil se Zoro.
,,Jup, od říčky co tu teče.'' přikývla jsem.
,,To jsi tak silná?'' stále se divil Zoro.
,,Když nemůže hora k Mohadeovi, musí Mohamed k hoře.'' řekla jsem známé naše pořekadlo.
,,Kdo, co co může a nemůže?'' byl zmatený Zoro.
,,To je naše pořekadlo. Když někdo nebo něco se nemůže dostat k tobě, musíš si sám pomoci.'' snažila jsem se mu to vysvětlit.
,,Aha...zajímavé pořekadlo.'' uznal Zoro, ale došlo mi, že moudrý z toho rozhodně není. ,,Umíš s tím zacházet?'' zeptal se a ukázal na meč. Podívala jsem se na meč.
,,Nope, včera jsem ho držela první v ruce.'' přiznala jsem.
,,Naučím tě s tím zacházet, pokud chceš.'' nabídl se mi Zoro. Naštěstí své tři katany měl u sebe.
,,Budu ráda, tady člověk neví co ho čeká a nemine.'' souhlasila jsem. Zoro dal mrtvého králíka k opékání a já si vzala meč a šla víc k pláži. I Zoro. Oba jsme byli připraveni.
,,Teď na mě zaútoč.'' řekl mi Zoro. Udělala jsem, jak mi řekl. Zoro můj útok vykryl. Meč mi z těžknul v ruce, že jsem ho musela chytit oběma rukama. ,,Těžký co?'' zeptal se mě.
,,To teda jo a to se to nezdá.'' přiznala jsem. Poté jsem trénovala útok na Zora, který vykrýval mé útoky. Radil mi, jak mám být postavena, co s nohama, rukama a celým tělem mám dělat. Ruce mě začaly pěkně bolet, ale já to nevzdávala. Bojovala jsem dál.
,,ZORÓÓÓ!'' ozval se ječící hlas z dálky. Byl mi povědomý. Zoro i já jsem se podívali po hlase. Na skalisku někdo byl. Na dálku nebylo rozeznat, kdo to je.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.