Konec pohádky- 5.část
Informace:
Moc se omlouvám, za velké zpoždění :( mrzí mě to, ale měla jsem období, kdy mě příšerně nudilo psaní. A nechci, aby se to odrazilo i na mých příbězích.
Omluvte mě, prosím.
CHci poděkovat Kami, že mi dala znovu novou motivaci.
K příběhu: Sasu a Wan. Poslední obrázek ze čtvrté části. Tak... příjemné počteníčko :*
Super. Co lepšího si přát než tohle?! Být po konci světa, málem znásilněná Gorelem, invalida a teď se nechávat nést od neznámého kluka v náručí. Co víc si přát. Bez rodičů, bez bratrů. Fakt díky, živote!!!
„Jak se jmenuješ?“ zeptá se. Zdá se, že nést mě v náručí, ho vůbec nevyčerpává.
„Sasu,“ pípnu. I když, to uvnitř mě vře, navenek se snažím působit neutrálně.
„Víš, co tu děláš?“ zeptá se, ale ani jednou se na mě nepodívá. Pořád se kouká dopředu nebo na nebe. Pořád to staré rudé nebe.
„Ne,“ taková hloupá otázka.
„Jsi jeden z přeživších.“
Týjo, neříkej! Obrátím oči v sloup. Jsem naštvaná na celý svět. Proč jsem taky neumřela? Proč?!
„Musíme tě donést do tábora k ostatním.“
„Počkej,“ vykulím oči. „Jak ostatním?“
„Nejsi jediná, kdo je tady.“ Konečně se na mě podívá. Ty jeho krásné oči.
„Viděla jsem umřít jednoho kluka.“ Odvrátím se od něj. Určitě bych se zadívala a už se nevzpamatovala. Utopila bych se v jeho očích.
„Já vím, byl to kluk z tábora. Nováček… nedával si pozor,“ řekne rychle a okamžitě zvážní.
Chvíli mě nese mlčky, chvíli odpočívá a pak zase jdeme.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptám se.
Rozesměje se. „A neměl bych tohle říkat já?!“ podívá se na mě. Taky se usměju. „Za chvíli.“ Pevně ho obejmu kolem krkem a zavřu oči. Usínám v jeho náručí.
Probouzím se na starém prostěradle. V jakémsi provizorním přístřešku. Nohy mám do něčeho zabalené, zkouším jimi pohnout, ale nejde to. U kolem mám spoustu prostěradel a látek omotaných kolem nohou. Neřeším to, nemám náladu to řešit. Když se pořádně rozkoukám, všimnu si volantu. Sedačky. Opěradla. Já jsem zase v autě. Vykouknu ven okýnkem a zahlédnu Wana. Zaklepu na okýnko a jeho zvuk přiláká Wana s úsměvem na tváři. Usměju se a pomalu se posadím.
„Bene! Iris! Miku!“ volá. Z jiných aut se vynořují další lidé. Koukám s otevřenou pusou. Všichni mi pomohou ven a tam mě znovu položí na něco měkkého. Asi matraci.
„Ahoj Sasu,“ řekne ten největší a asi i nejsilnější kluk. Možná mu bude kolem 20 let. Je hezký a svalnatý.
„Já jsem Ben,“ usměje se. Potom ukáže na Wana. „Tohle je Wan, toho asi už znáš,“ řekne a čeká na mou odpověď. Místo odpovědi kývnu hlavou.
„Tady to je Iris,“ ukáže na platinovou blondýnku. Podívá se na mě a našpulí rty. Pipina!
Myslím, že to nebude férová holka.
Potom Ben přistoupí k nejmenšímu klukovi. „A tohle je Mik. Je tu nejmladší,“ rozcuchá mu hnědé vlásky. Nejspíš mu je tak kolem 12 let.
„Já jsem Sasu,“ rozkoukám se.
„My všichni víme,“ rychle odpoví Mik. „Ale museli jsme tě na chvíli uspat. Jaký to bylo?“ zeptá se rychle a přisedne si ke mně. Tak moc mi připomíná bratry. Ale počkat?! „Jak uspat?!“ vykviknu.
„Měla si odumřelé nohy,“ řekne něžně Wan.
„Cooo?!“ rychle si snažím vymanit nohy z prostěradel.
Ben ke mně přiskočí a chytne mě za ruku. „Nešlo to jinak,“ podívá se mi hluboko do očí.
Co? Rychle strhávám látku z nohou. Necítím je! Necítím je! Látka se otírá o mé nohy. Postupně odhazuji další a další kusy prostěradel a látek. Čím je vrstva u mých kolen tenčí, tím víc a víc prosakuje krev. Konečně poslední hadr!
JÁ! NEMÁM! NOHY!
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
