Ayama - 2
Informace:
Předem se omlouvám za chyby.
...Bylo už pozdě večer, šla jsem se osprchovat. Potom jsem šla do postele a hned jsem usnula. Ráno jsem se probudila v něčím objetí.
Otevírám oči a někdo mě drží. Otočím se a vidím svého staršího bratra a začnu křičet. To ho vzbudilo. „Co je?! Nekřič!" Řekl ospale. A přitáhl si mě k sobě. Začala jsem křičet: „Uchyláku pusť mě!“ Nepomohlo to. A tak jsem ho shodila z postele a myslela si že mě pustí. Jenže mě nepustil a já spadla s ním. Když byl konečně vzhůru tak jsem se ho zeptala: „Co děláš u mě v posteli?! Nemáš vlastní??“ „Já?? To ty ležíš u mě v posteli a jsme v mém pokoji! V noci si přišla a lehla sis vedle mně. Snažil jsem se tě vzbudit, ale ty si spala opravdu tvrdě.“ Prohlídla jsem si místnost. Měl pravdu. Opravdu jsme byli v jeho pokoji. „Promiň, ale proč si mě objímal?“ Omluvila jsem se a zároveň se ho i zeptala. Na to odpověděl „Je 7:30 h. Neměla bys jít do školy?“ „Sakra to nestíhám! Sakra!“ Nadávala jsem. A šla si rychle oblíknou uniformu. Udělala jsem si hygienu. Do 20 min. Jsem byla hotová. Když jsem byla na odchodu tak se mě Katsu zeptal: „Chceš odvézt do školy? Já jen aby si zase nepřišla pozdě.“ Souhlasila jsem. A tak jsme jeli. Před školou jsme byli za 3 minuty. Katsu mi otevřel dveře. A já vystoupila. Než jsem šla do školy tak mě objal a pak beze slova odjel. Neměla jsem čas přemýšlet nad tím co se teď stalo. Rychle jsem běžela do školy. Naštěstí jsem to stihla. Zrovna jsme měli fyziku. Hrozný předmět. Místo toho abych se učila tak jsem si v hlavě srovnávala dnešní ráno. Pak jsem si uvědomila, že můj bratr se poslední dobou chová hodně divně. v tu chvíli zazvonilo a já se probrala. Kazuki se na mě díval ustaraným pohledem. „Děje se něco Ayame?“ Zeptal se. Nemohla jsem mu říct nad čím jsem přemýšlela. A tak jsem odpověděla: „Ne nic.“ a usmála se na něj on mi úsměv opětoval. Zazvonilo a tak jsme si připravili na další hodinu. Měli jsme zeměpis. A já zase přemýšlela nad chováním svého bratra. Tak nějak to vypadalo i o dalších hodinách. Po škole jsem šla na hřbitov za mými rodiči. Jen tak jsem tam seděla a tiše plakala. Za chvíli jsem slyšela, jak se ke mně někdo pomalu přibližuje. Byl to Kazuki. Hned jsem se ho zeptala: „Co tu děláš?“ „Všude jsem tě hledal.“ „Mě? Proč?“ Zeptala jsem se. „Zapoměla sis v šatně mobil tak jsem ti ho přinesl.“ A podal mi mobil. „Děkuji, úplně jsem na něj zapomněla.“ odpověděla jsem a vzala jsem si mobil. Kazuki si sedl vedle mě oba jsme mlčeli a koukali na hrob mých rodičů. „Dnes je to 7 let co zemřeli.“ Prolomila jsem ticho a rozbrečela jsem se. „To mě mrzí odpověděl a objal mně. V tu chvíli jsem se rozbrečela ještě víc. A Kazuki si mě k sobě přitiskl silněji. Za chvíli začalo pršet. Nejdřív jen tak poprchávalo a pak nastala hrozná bouřka. Běželi jsme se schovat do nějakého opuštěného domu, který stál blízko hřbitova. Byla tam tma a tak jsem vyndala z kapsy mobil a posvítila si abych viděla kde to vlastně jsme. Jako první jsem uviděla skříňku na které ležela svíčka. U sebe jsem měla zápalky a tak jsem jí zapálila. Sedli jsme si na nějaký starý gauč a čekali než bouřka přejde. za chvíli mi začala být hrozná zima aby taky ne když jsem na sobě měla jen tílko a lehký svetřík. Kazuki poznal že je mi zima a dal mi svojí mikinu. „Díky.“ Zašeptala jsem a začala jsem mu vyprávět o smrti mých rodičů. Nikdy jsem si o tom z nikým nepromluvila. „Den před smrtí mých rodičů jsem se hrozně pohádala z mamkou, protože mi nedovolila spát u mí kámošky. V noci jsem utekla k mé kamarádce, která mě nečekala a už tam nějakou kamarádku měla. Takže mě nepustila dovnitř. Zradila mě a já neměla kde přespat. Tiše jsem se vrátila domů, ale máma s tátou tam nebyli. Další den jsem se dozvěděla, že mě jeli hledat a měli autonehodu, kterou bohužel nepřežili. Pořád si to vyčítám.“ Kazuki se tvářil smutně a znova mě objal.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
