Crazy Fangirl! - 4. část
Informace:
Pokračování ~ !! :3
Anime: Kuroko no basket
Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :)
,,Těším se na spolupráci s tebou, Hakicchi.”
Ležela jsem v posteli a hleděla na bílý strop, který byl mírně popraskaný. Včera jsem si přála, abych potkala někoho jako je Kise. Ale nečekala jsem, že setkání s ním bude znamenat, že ho začnu nesnášet. Dívky jsou tak komplikované.
Ráno jsem se probudil s lepší náladou. Nechala jsem, aby teplá sprcha, spláchla všechnu tu únavu, kterou jsem cítila. Vyčistila jsem si zuby a učesala své modré vlasy. Barva zatím drží, to je dobrá zpráva. Oblékla jsem se do školní uniformy. Typické černé podkolenky, šedá sukně, která mi byla nepříjemně krátká (nějak mi při zkracování ujela ruka, hehe…) a bílá košile. Uvázala jsem si černou kravatu a hodila přes sebe šedé sako. Opustila jsem svůj pokoj a zamířila do kuchyně, kde na mě čekala snídaně.
,,Dobré ráno, Haki.” pozdravila máma a popadla pracovní tašku, která byla položená na židli.
Postavila se před zrcadlo v hale a vytáhl svou rtěnku krvavě rudou. Vlasy si stáhla do vysokého culíku a oprášila si sukni.
,,Spěcháš?” otázala jsem se a zabalila s snídani do papírového ubrousku. Následně jsem ji uklidila do školního batohu.
,,Jo, máme v práci teď docela dusno.” poznamenala, když si obouvala červené lodičky. ,,Nebudeš snídat?” zeptala se, jakmile jsem si začala obouvat své tenisky.
,,Ne, ne. Nemám chuť.” přiznala jsem. Obě jsem se podívali do zrcadla, udělali poslední úpravy a společně vyšli z domu. Ona pak pokračovala ke garáži a já směrem do školy.
Jak jsem si taky hezky poskakovala směrem ke škole, vrazila jsem při další zatáčce do někoho. Ztratila jsem rovnováhu a padla na zadek. To už bude druhá modřina, sakra!
,,Oi, jsi v pohodě?” pověděla osoba nade mnou hrubým hlasem. Podívala jsem se na ní. Byl to starší kluk než já. Na sobě měl typickou uniformu pro Kaijō Střední. Měl krátké černé vlasy a šedomodré oči.
,,Jsem v pohodě.” přikývla jsem. Podal mi pomocnou ruku, kterou jsem s radostí přijala.
,,Jsi z Kaijō Střední?” zeptali jsme se úplně naráz. Rozesmála jsem se, ale jeho to spíše uvedlo do rozpaků. Uhnul pohledem a čekal na mou odpověď.
,,Ano, jsem v prvním ročníku. Uchiyama Haki.” představila jsem se a laskavě se na něj usmála.
,,Kasamatsu Yukio, třetí ročník.” všimla jsem si, že jeho hlas je trochu roztřesný.
,,Kasamatsu-senpai?!” spadla mi brada. Nadšeně jsem si ho prohlížela a nemohla uvěřit vlastním očím. ,,Kapitán basketbalového týmu Kaijō?!”
,,E-em, ano.” přikývl.
,,Slyšela jsem o tobě! Jsi úžasný hráč! Strašně moc jsem se s tebou chtěla setkat.” chrlila jsem ze sebe své pocity, aniž bych o nich přemýšlela.
,,D-děkuji.” začervenal se. ,,A-ale všichni hráči v Kaijō jsou úžasní!”
Rozzářila jsem se. Srdce mi štěstím poskočilo. Líbilo se mi, že je přesně jak všichni říkají. Hrdý kapitán modré elity, Kasamatsu Yukio.
,,Oi, Yukio-kun!” zvolal nějaký hlas velmi jemný, něžnější než Kasamatsův.
,,Yoshitaka, kde jsi tak dlouho?” zabručel Kasamatsu na právě přiházejícího kluka. Opět byl rozhodně starší než já a na sobě měl stejnou uniformu. Byl vyšší než Kasamatsu. Měl krátké černé vlasy a tmavě šedé oči. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. To byl další hráč z Kaijō týmu. Moriyama Yoshitaka! Toho už jsem viděla na školním webu.
,,Ah, Yukio promiň, že ruším. Pokud se chceš dál věnovat dámě, odejdu.” pousmál se na mě.
,,N-nic takového v plánu nemám.” zavrčel Kasamatsu.
,,Tím líp pro mě, ne?” ušklíbl se a chytl mě za ruku. Následně políbil její hřbet. ,,Mé jméno je Moriyama Yoshitaka. Rád vás poznávám, krásko.” svůdně se usmál a pohodil vlasy.
,,Uchiyama Haki.” snažila jsem se udržet výbuch smíchu v sobě.
V tu chvíli dostala Moriyama silný pohlavek. ,,Přestaň tu hrát divadýlko! Vždyť přijdeme pozdě!” zabručel Kasamatsu.
,,No jo no.” vzdychl Moriyama.
,,Pojďme!” přikázal Kasamatsu.
,,Ale...neměli jsme počkat na Kise-kuna?” poznamenal Moriyama a rozhlížel se po něm. Zachvěla jsem se, když jsem uslyšela jeho jméno.
,,Měl tu být už před deseti minutami! Je to jeho problém.” odsekl Kasamatsu, nezastavoval se a pokračoval dál do školy.
,,Slíbil mi, že mě představí nějakými jeho fanynkami.” zesmutněl. ,,Tak máme aspoň tebe, Haki-chan!” mírně mě objal kolem ramen a radostně přidal do kroku, aby stihl Kasamatsu-senpaie. V malý okamžik se mi zdálo, že jsem zahlédla někoho s modrými vlasy. Jenže, když jsem se na to místo podívala po druhé, nebyl v uličce nikdo.
Cítila jsem se příjemně. Potkávala jsem spoustu nových lidí se stejnými zájmy jako já. Ve třídě na mě čekala Mikea. Zběsile mi zamávala a rozběhla se ke mě. Silně mě objala, jako bychom se neviděli věčnost.
,,Mikeo! Vždyť mě umačkáš!” pokoušela jsem se ji od sebe odstrčit.
V ten moment se ozvalo pištění dívek. Ty, které byly ve třídě, rychle vstaly a rozběhly se na chodbu. Vzdychla jsem a vyměnila se z jejího objetí. Spěchala jsem na své místo. Nechtěla jsem se potkat se...se svým šéfem. Mé ego trpělo!
Do třídy vstoupil vysoký blonďák. Naštvaně jsem hodila nohy na stůl a dala ruce křížem.
,,Zdravím, Ha-ki-cchi!” mrkl na mě a krátce mi mávl. Šílené dívky těkaly očima ze mě na něho. Nechápali vůbec co se děje. Užívala jsem si jejich zmatené výrazy, dokud se nezměnily ve vražedné. Hladové šelmy spatřily konkurenci. Vyplázla jsem na ně jazyk. Jedna z nich zvedl svou pěst, na které se objevil zvednutý prostředníček. How rude!
,,Tak, co Haki?” uzurpovala si mou pozornost Mikea.
,,Co?” probudila jsem se z transu.
,,Dostala ses včera kam jsi chtěla?” usmála se. Kdyby jenom věděla kam až jsem se dostala.
,,No, kvůli jistému zádrhelu jsem se polovičně dostala do zpěvu. Možná se zkusím dostat i na literární a výtvarný.” odpověděla jsem klidně.
,,Myslím, že tam mají ještě místo.” souhlasila. ,,Já se zase dostala do kulinářského! Jsem tak šťastná!” věnovala mi rozzářený úsměv, který byl tak velký, že musela zavřít oči.
,,Tak to je super! Vážně, gratuluji!” pokusila jsem se o stejně krásný úsměv. Cítila jsem zvláštní příjemný pocit v srdci. Byla jsem opravdu ráda, že se tam dostala, že je šťastná. Zaslouží si to!
,,Hele, Haki? Nechtěla by si se mnou jít do kina?” otázala se rozpačitě.
,,Jasně, co teď dávají?” V kině jsem nebyla snad věčnost. Byla by to skvělá změna.
,,Tokyo Ghoul!” Mohlo mě napadnou, že i Mikea propadne tomuhle hitu. Četla jsem snad jenom pozitivní recenze na tenhle film. Hlavně prý hlavní postava byla nejen mezi dívky, ale i chlapci, oblíbená. ,,Slyšela jsem, že Kaneki Ken nemohl přijít na premiéru film a proto půjde až nyní. Mohli bychom ho potkat!” mluvila nadšeně. Bylo mi jasné, že je totální fanoušek.
,,Dobře, klidně.” přikývla jsem.
,,Nejsi omdlévací typ, že?” poznamenala nejistě.
,,Já?! Prosím tě, já jsem jak z kamene. Nic mě nevystraší.” odfrkla jsem a pohrdavě zvedla svou hlavu výš. Pravda bolí...haha. Prosím bože, dej mi sílu, ať v tom kině neomdlím.
,,To jsem ráda. Je to hodně gore.” Těžce jsem polkla.
,,N-nevadí.” mávla jsem rukou, která byla úplně roztřesená.
,,Můžeme někoho vzít!” napadlo ji náhle. Všimla jsem si, jak se rozhlédla po třídě. Oči ji zůstali viset na třech klucích, kteří už se konečně mezi sebou spřátelili. Otočila se zpátky na mě. Tvářila se zoufale, dokonce i vzdychla nešťastně.
,,Co je?” zeptala jsem se ji.
,,Chci si najít kluka, ale tady mě nikdo nezaujal.” pokrčila rameny. Nevěděla jsem jak ji pomoc. Myslím si, že když bude moc spěchat tak skončí s někým zlým..a to jen protože chce s někým být...ne protože by se zamilovala. Proto jsem ji poradila, aby prostě počkala, že láska přijde sama. Děkuji americké filmy za to, že jste mě naučili tyhle stereotypní věty!
Mířila jsem k panu profesorovi Kaworu do druhé budovy. Cestou jsem se opět zastavila u tělocvičny. Zrovna měli přestávku a těžce oddechovali na zemi.
,,Haki!” zavolal na mě Moriyama.
,,A-ahoj.” zamávala jsem mu stydlivě.
,,Jen pojď dál!” rozesmál se. Měl krásný úsměv, takový srdečný.
,,O-okay.” vstoupila jsem do tělocvičny a nasála tu vůni. Ta silná vůně odhodlání a touze po vítězství. Lehce jsem se začervenala a poslouchala své kroky. Mé nohy měly tu čest jít po dřevěné podlaze, na které už se odehrálo nespočet zápasů.
,,Senpai!” zasténal Kise. Úplně jsem zapomněla, že je členem týmu. Možná byla chyba přijít. Chtěla jsem začít couvat, ale bylo příliš pozdě.
,,Co je Kise?” zabručel Kasamatsu. Ti dva seděli vedle sebe. Kise klečel a zoufale se na svého kapitána díval. Kasamatsu seděl na zadku a pil minerální vodu s naštvaným výrazem.
,,Jak to, že jste na mě nepočkali?!” ptal se ho Kise dotčeně.
,,Baka!” Kasamatsu udeřil svou nohou Kiseho do břicha. ,,Nepřišel si na čas!”
,,Omlouvám se, senpai.” zašeptal Kise a držel se za bolestivé břicho. Musela jsem se pousmát.
,,Hakicchi, nesměj se mi!” jeho tváře se rozčílením nafoukli a ruce dal v bok. Kasamatsu vzdychl, postavil se a odešel někam.
,,P-promiň.” zasmála jsem se hlasitě.
,,Jsi krutá.” usmál se laskavě. Vypadal jako roztomilý malý kluk. Rozbušil mé srdce a donutil mě se opět začervenat.
,,Kam s tímhle, senpai?” ozvalo se za mnou nesrozumitelné, hlasité volání.
,,Mitsuhiro-senpai, dávej pozor!” vykřikl Kise a natáhl ke mě ruku. Nechápala jsem, co se děje, dokud do mě nevrazil nějaký kluk s kýblem vody. Ucítila jsem studenou vodu na své hrudi. Otřásla jsem se a zděšeně pohlédla na svůj hrudník. Šedé sako jsem měla rozepnuté a má bílá košile prokázala, že je dost průhledná. Koukla jsem na Kiseho, který z mé hrudi nespouštěl zrak. Nedýchala a jeho tvář rychle nabírala červenou barvu.
,,Kam se to koukáš, uchýle!” zaječela jsem a hodila po něm svou tašku. Trefila jsem se přímo do jeho pěkné tvářičky. Objala jsem se, abych se trochu zakryla.
,,Hrozně moc se omlouvám, slečno.” Ohlédla jsem se vedle sebe, kde stál hnědovlasý kluk. Byl velmi hyperaktivní. Stále se ukláněl. Jeho oči měli nádech čokoládově hnědé barvy.
,,T-to je v pohodě.” usmála jsem se křečovitě. ,,Jen nevím jestli takhle mohu jít za profesorem.”
,,Mitsuhiro- senpai, pitomče.” zamumlal Kise a držel se za krvácející nos.
,,Strašně se omlouvám.” pokračoval v omluvách student Mitsuhiro Hayakawa z druhého ročníku.
,,Mám tady náhradní tričko. Mohu ti ho půjčit, chceš-li?” nabídl se Kise.
Vážně je dost neslušné jít za svým mladým třídním profesorem s mokrým trikem. A ještě navíc když máte černé spodní prádlo. A taky jsem nechtěla nastydnout. Mohla bych mít jen sako, ale to by mi byla zima. Musela jsem prostě souhlasit, že je to dobrý nápad.
Kise mě odvedl do jejich šatny. Byla pěkně zařízená. Měla velké okna, která prosvětlovala místnost a pohodlné lavičky. Velké skříně, do kterých by se vlezl člověk. Kise otevřel svou skříň a vytáhl z ní modré triko. Vzala jsem si ho a vážně se na něj podívala.
,,Promiň, otočím se.” ušklíbl se a jak řekl, tak učinil.
Svlékla jsem si sako s kravatou a sundala promočené triko. Položila jsem kusy oblečení na dřevěnou lavičku.
,,A sakra! Já zapomněl!” poznamenal Kise a otočil se na mě.
,,Co to děláš?!” zaječela jsem. Chtěla jsem křičet na celé kolo, ale on mi přiložil svou dlaň na ústa a přitáhl si mě ke sobě. Zdálo se, že něco ve spěchu hledá. Snažil jsem se od toho úchyla dostat, ale jeho paže mě nechtěli nechat jít.
Zničeho nic jsme se ocitli v jeho skříni. Byli jsme na sebe namačkaní. Tělo na tělo. Opravdu velmi blízko. Cítila jsem jak celá rudnu a mé srdce pulzuje tak strašně rychle, že možná prorazí skrz mou hruď.
,,Prosím, buď potichu. Tohle je důležité.” zašeptal. Jeho rty se otřely o mé ucho a dech, který se odrážel od mého holého krku, mi způsoboval husí kůži. Bála jsem se nejhoršího...Co tenhle hentai baka má za lubem?! Poté jsem zaslechla otevření dveří od šatny.
,,Copak, Kasamatsu?” řekl vysoký dívčí hlas.
,,C-chtěl jsem si s tebou promluvit, F-Fuyu.” pověděl ji rozpačitě Kasamatsu.
Uklidnila jsem se, když jsem konečně pochopila, co se děje. Jsem ráda, že Kise není žádný úchylák. Ale kdo je ta holka, se kterou Kasamatsu mluví? Jeho přítelkyně?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
