Crazy Fangirl! - 3. část
Informace:
Pokračování ~ !! Jééj, hrozně mě to baví...Tak snad se vám to bude líbit. :) :3
Anime: Kuroko no basket
Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :)
,,To je náhoda. Nejsi náhodou ta dívka, která mě dnes mile urazila?”
Kise Ryouta se na mě usmíval a nabízel mi pomocnou ruku. Tváře mi rudli, přímo sálali. Natáhla jsem k němu ruku a dotkla se jeho jemné kůže. Srdce se mi rozbušilo. Musela jsem sklonit hlavu a pohlédnout jinam. Horká krev mi v žilách pulzovala.
,,D-dík.” zamumlala jsem, když jsem se postavila na nohy.
,,Není zač. Jmenuji se Kise Ryouta.” nepouštěl mou ruku. Pevně ji sevřel a zatřásl s ní.
,,U-Uchiyama Haki.” představila jsem se tiše.
,,Copak?” rozesmál se náhle.
,,Co?” nechápavě jsem se na něj podívala.
,,Nějak si zrudla. Že bych se ti líbil?” provokoval mě svým svůdným hlasem.
,,B-baka!” zavrčela jsem. Spodní ret se mi chvěl, tak jsem si ho raději skousla.
,,Proč tedy stále držíš mou ruku?” Zdá se, že se dobře bavil. Pohlédla jsem na naše ruce. Měl pravdu. Má ruka ho svírala pevně, ale ta jeho vypadala, že chce rozbít tento malý dotek, který v hlavě každé fanynky udělá chaos.
,,R-reflex.” pustila jsem ho a odstoupila od něj.
,,Zajímalo by mě, proč mě nenávidíš, když se ani neznáme.” poznamenal a předstíral zamyšlení.
,,Kise...j-já se chci om-,”
,,Kise! Kise! Tady je! Holky honem!” otravný křik vycházející z dívčích úst přerušil můj pokus o omluvu. Chtěla jsem se mu omluvit, protože jsem se chovala jako totální idiot. Nyní jsem hleděla na několik dívek ve frontě u Kiseho. Zmalované jako nějaké...no, nemohu najít slušné slova, kterými bych je popsala. Maminka mi vždy říkala: ,,Pokud nemůžeš říct nic hezkého, neříkej nic!”
Znechuceně jsem se podívala na Kiseho. Ten se omluvně usmál a prohrábl si blonďaté vlasy.
Zamračila jsem se, dala ruce křížem a uraženě odcházel pryč. Rázným krokem jsem prchala z téhle stupidní situace.
Sakra, Kise-senpai! Jak strašně moc jsem si přála, abych s tebou mohla být ve třídě. Byla hloupost smýšlet o něm jako o normálním spolužákovi. Kise Ryouta, přitažlivý a populární model, výborný basketbalista tzv. Copycat a veselý idiot! Začínám ho nenávidět! Nesnáším ten jeho úsměv! Nesnáším jeho hlas! Nesnáším jeho laskavé srdce! Nesnáším jak laskavě se chová ke svým fanynkam! Nenávidím ho, protože rozbuší mé srdce, když se ho dotknut. Nenávidím ho, protože pod jeho hlasem mi červená celé tělo.
Ohlédla jsem se na pokřik za mnou. Závidím jim, že se nechovali tak hloupě jak já a dokázali mu říct, že ho zbožňují. Já to nedokážu...Mám svou hrdost a nechci za ním dolézat jako ony. Ale zároveň s ním chci být! Co si to namlouvám...někdo jako on...se nemůže zajímat o obyčejné holky jako jsou ony...jako jsem já.
Ani jsem si nevšimla, že se mi do očí nahrnuly slzy a stékaly podél mé bolestí zkřivené tváře. Proč jsem taková citlivka…?Teď se sama za sebe stydím.
Jsem typ dívky, která hrozně ráda ukazuje, že je silná! Ale opak je pravdou. Jsem křehčí než porcelánová váza. Brečím u každého anime, mangy, filmu nebo knihy. Uvidím-li bolest a představím si, jak to bolí, okamžitě omdlévám. Jednou jsem omdlela v chemii, když jsme se bavili o Marfanově syndromu.
,,Hakicchi!” zaslechla jsem v dálce jeho hlas. Bože, já ho tak nenávidím za to, že mě nutí ho chtít!
Ignorovala jsem ho a rozběhla se pryč. Studený vítr šlehla mé tváře, po kterých stékaly slané kapky. Utíkala jsem po sluncem prosvícené ulici. Vůbec jsem nevnímala nikoho kolem sebe. Zničeho nic jsem zaslechla zatroubení auta a na poslední chvíli se zastavil na před přechodem. Auto kolem mě projelo obrovskou rychlostí a řidič naštvaně několikrát zatroubil. Jestli se neuklidním tak se zabiji!
Dorazila jsem domů. Právě jsem kontrolovala svůj telefon. Zmeškaný hovor od Strýčka Charlieho? Ve skutečnosti se jmenuje Uchiyama Chieko a Chrarlie je jen jeho přezdívka. Je to bratr mé matky. Byli si už od dětství moc blízcí a po rozvodu s tátou se o mámu a mě postaral.
,,Jsem doma!” zvolala jsem a vyzula se. Uklidnila jsem boty do botníku a zamířila do kuchyně.
,,Vítej, Haki.” usmála se máma, která stála u kuchyňské linky. Měla dlouhé černé vlasy a krásné čokoládově hnědé oči. Já jsem spíš po tátovi. Jsem blonďatá (momentálně obarvená na modro) a mám tmavě modré oči. Vedle ní jsem vypadala jako její kamarádka. Nebylo to jen kvůli rozdílném vzhledu, ale taky kvůli tomu, že máma vypadala hrozně mladě.
,,Volal mi Chieko. Prý se ti nemohl dovolat a že ti chce pomoc s hledáním práce.” pověděla.
,,Dobře, půjdu mu zavolat.” přikývla jsem a vytáhla mobil. Vytočila jsem jeho číslo a čekala.
,,Ahoj ~!” zvolal Strýček Charlie.
,,Ahoj, prý jsi se mnou chtěl mluvit.”
,,Já?” zněl zmateně.
,,Kvůli práci?” Je hrozně roztržitý. To jsem po něm zdědila.
,,Jasně!” vzpomněl si po chvíli mlčení. ,,Našel jsem ti boží práci! Vážně budeš nadšená! Ale spěchá to! Mohla bych tě vyzvednou tak...za deset minut?”
,,Za deset minut?! Nemohl by si mi nejdřív říct o co se jedná?” přerušila jsem ho.
,,Povím tito po cestě.” odsekl.
,,Počkej, Charlie!” Nemám ráda tak náhle změny ve svém stejně nudném životě.
,,Haki!” zabručel. ,,Chceš pracovat jako servírka v hnusné restauraci?! Roznášet noviny v dešti? Čistit záchody v posilovnách?! Hlídat rozmazlené děcka?!”
,,Ne…” zavrtěla jsem hlavou.
,,Tak se přestaň ptát a důvěřuj mi! Nemohu se o vás navěky starat.” rozesmál se.
,,Dobrá.” Tím náš rozhovor skončil.
Mamce jsem to vysvětlila jen krátce. Rychle jsem ze sebe strhla uniformu a oblékla se do mé oblíbené černé sukně, vzala si černé podkolenky a rudý svetr. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, přejela jsem zuby kartáčkem a navoněla se. Usmála jsem se do zrcadla a popadla životopis na pracovním stole.
,,Hodně štěstí.” podpořila mě máma.
,,Díky.” zářivě jsem se usmál a vyběhl z domu. Venku už na mě čekal Strýček ve své audině.
Jeli jsme po silnici strašně rychle. Strýček občas překročil povolenou rychlost.
,,Co je to tedy za práci?” zeptala jsem se a podívala se na černovlasého muže vedle mě.
Byl mladší bráška mé mamky. Měl velké oči tyrkysové barvy. Ukázal mi řádek rovných bílých zubů a odkašlal si.
,,Víš, moje sekretářka mi pověděla o milence mého šéfa, která má bratra, jehož manželka se zná s bratrem jedné mé staré známé. No a její kamarádka má bratra, který má kamaráda a ten má přítelkyni, která má za otce,” mlel strašně rychle, že jsem některým slovům nerozuměla.
,,Charlie! Prosím, přejdi k věci.” zadržela jsem ho.
,,No, jedná se o práci v jedné modelingové agentuře.”
,,Počkej...nechceš mi říct, že bych mohla dělat modelku?” rozzářila jsem se a srdce mi radostí poskakovalo.
,,Ne, tohle ti vážně říct nechci. Ty? A modelka?” smál se až se za břicho popadal.
,,...”
,,O-oh, promiň.” setřel si slzu a zhluboka se nadechl. ,,Nemyslel jsem to nijak zle.”
,,Tak co je to za práci?” zabručela jsem.
,,Budeš asistentka jedné modelky nebo modelovi.” odpověděl konečně.
,,Takže sluha.” vzdychla jsem dotčeně.
,,Chceš si najít lepší práci?” zvedl jedno obočí a nechápavě se na mě podíval. Raději jsem neodpovídala. Přece jenom jsem mu byla docela vděčná, že mi našel práci tak lehce.
Modelingová agentura se nacházela v posledním patře obrovského mrakodrapu. Jen při pohledu na něj se mi zamotala hlava. Víte, co by bylo docela vtipné? Kdybych tu potkala Kiseho. Někde hluboko v srdci jsem si přála, aby to byla pravda.
Zírala jsem na obrovské studio přede mnou. Před bílým plátnem stála nějaká modelka a pózovala fotografovi, který kolem ní skákal. Vedle něho stále další muž a radil fotografovi na co by se měl zaměřit. Otevřela jsem ústa a koukala jako slepec na duhu. Všude bylo tolik zářivých světýlek, nádherných šatů a krabic plných kosmetiky.
Ohlédla jsem se za sebe. Strýček Charlie se tam vesele bavil s nějakým mužem a ženou. Vypadalo to, že se ženou flirtuje. Ale když muž odešel jejich konverzace skončila. Jen na sebe mlčky hleděli.
,,Hakicchi?” ozval se známý hlas, který rozbušil mé srdce. Otočila jsem se na blonďatého krasavce, který na mě mával. ,,Co ty tady děláš?” mluvil se mnou jako bychom byli dlouholetí přátelé.
,,Jdu na pohovor.” odpověděla jsem a předstírala, že jsem otrávená z jeho přítomnosti.
,,Pohovor?! Skvělý! Já říkal, že si strašně krásná! Hodíš se na modelku!” věnoval mi zářivý úsměv a mírně se začervenal. Musela jsem připomínat rajče, které přestalo dýchat.
,,D-děkuji, ale j-já jdu na pohovor asistentky nějaké modelky.” přiznala jsem.
,,Modelky? Vážně?” zněl zklamaně, ale v koutku mu cukalo. Asi mu přišla vtipná představa mě jako modelky. ,,To je škoda.”
,,Haki!” zvolal strýček a poplácal mě po rameni. ,,To jsem rád, že ses seznámila se svými šéfem.”
,,Š-šéfem?” nechápavě jsem na něj zírala.
,,Ano, Kise Ryouta, rád tě poznávám.” Kise se uklonil a svůdně se ušklíbl. Věděl to! Věděl, že budu jeho asistentka hned jak jsem se o tom místě zmínila. ,,Těším se na spolupráci s tebou, Hakicchi.”
Chtěla jsem křičet. Já...já budu asistentka toho úžasného idiota Kise Ryouty?! Tohle zatracené klišé už by mohlo skončit!
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
