Crazy Fangirl! - 2. část
Informace:
Tak jsem se rozhodla pokračovat ve svém postarším příběhu. Docela mě to začíná opět bavit. Přece jenom Kise-senpai je můj oblíbenec :D hehe :3.
Anime: Kuroko no basket
Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :)
,,Ki-Ki-Ki-Ki-Ki," koktala jsem s roztřeseným hlasem. ,,Kise Ryouta?!"
Bylo to tak nahlas, že mě zaplavilo nespočet pohledů. Zvědavý pohled mladého basketbalisty, nepříliš příjemné výrazy šílených fanynek a oči bez sebemenší jiskry a zájmu patřící třem klukům u oken. Co to dělám?! Celá jsem zrudla a po tváři mi stékal nepříjemný pot.
,,Chci říct,” v krku mi vyschlo a srdce mi poskakovalo.
První den a já se tak ztrapní. Ještě navíc před ním! Co jsem to za člověka? Mám vůbec nějaké štěstí na své straně? Přemýšlela jsem jak se z této trapné situace dostat. Hrozně moc jsem chtěla být na blízku mého oblíbence. Ale s myšlenkou, že bych byla terčem pomluv, šikany a urážek, jsem rychle obrátila. Jakoby mi v hlavě přeskočilo...tedy...nezačala jsem se chovat nějak šíleně nebo tak. Jen...jen jsem utišila své srdce i nepravidelný dech. Setřela jsem kapku potu na mé lícní kosti a ušklíbla se. Položila jsem si své nohy na lavici a dala ruce za hlavu.
,,Kise Ryouta?” odfrkla jsem si pohrdavě. ,,Tak tenhle basketbalový tým půjde do kytek...s takovým slabochem!”
CO?! Co to říkám? Měla jsem se jen uklidnit! Neměla jsem začít válku s fanynkami! Neměla jsem urazit někoho koho jsem obdivovala! Jsem idiot nebo ano (jiná možnost prostě není)?
,,Hele! Takhle s Kisem nemluv, ty krávo!” okřikla mě jedna z nich.
Nenápadně jsem pohlédla na Mikeu. Byla mírně zaskočená, ale zároveň čekala na mou další reakci. Ale ti tři kluci u oken se na mě usmívali. Myslím si, že mým komentářem byli až moc nadšeni. Nejspíš byli rádi, že je tu nějaká holka, která po Kisem tolik neprahne. I když to z mé strany byl pravý opak. Jen jsem neměla takovou sílu ani zkušenosti se k němu přiblížit. Nechtěla jsem se chovat jako ty jeho fanynky, protože tím se šance být s ním ještě více snižují. Mám svou hrdost! Nepodlehnu tomu kouzelnému davu. Té touze být vedle něho a usmívat se na svého oblíbence. Vtipný je, že v dnešní době odivujeme lidi, která ani neznáme.
Náhle odzvonilo. Děvčata se utišila a vrátila se na svá místa. Srdce se mi rozbušilo, když si Kise sedl do lavice přede mnou. Ucítila jsem jeho jemnou sladkou vůni a začínaly se mi sbíhat sliny. Rozepnul si sako rychlím pohybem a hodil si ho přes opěradlo. Zahlédla jsem jeho vážný pohled jakoby se na něco soustředil. Blonďaté pramínky mu neposlušně spadly do tváře. Začervenala jsem se a pohlédla raději jinam. Za chvíli přišel profesor a zahájil první hodinu, která byla informační. Vysvětlil nám školní pravidla, rozdal rozvrhy a pověděl něco o sobě a jeho stylu výuky. Přijde mi velmi neslušné, že jsem zapomněla jeho jméno. Byl to takový milý a něžný muž. Mladý a velmi štíhlý. Rozhodně si ho oblíbilo pár děvčat. I mě připadal velmi sympatický.
,,Haki? Na jaký kroužky se půjdeš zapsat?” otázala se mě vysokým hláskem Mikea.
,,Mám pár vybraných.” řekla jsem a stále hleděla do rozpisu na nástěnce. Do notýsku jsem si zapisovala místa, kam bych se nejraději podívala.
,,Tak řekni!” pobízela mě nedočkavě Mikea.
,,Mohla bych zkusit literární, výtvarný, ale nejradši bych chtěla na hudební. Zdravotnický je taky zajímavý, jelikož jsem se vždycky chtěla stát doktorkou.” odpověděla jsem ji na jeden nádech.
,,Aha, já chci zkusit kulinářský. Možná divadelní. Ale jídlo je moje velká vášeň!” zatočila se a mlsně si olízla růžové rty. Zářivě se zašklebila a vesele zatleskala.
,,Taky dobrý.” přikývla jsem.
,,Asi se půjdu přihlásit. Tak hodně štěstí s tvými kroužky!” poplácala mě po zádech a mířila pryč. ,,Jo a mimochodem!” zastavila se zničeho nic a ohlédla se na mě.
,,No?” očekávala jsem další otravnou otázku.
,,Neříkala si, že máš ráda Zázračnou generaci? Proč jsi Kiseho tak urazila?”
Tahle otázka mě zarazila. Jak to podat. Mám ji rovnou říct, že jsem prostě idiot, který si myslí, že kluka zaujme takhle?!
,,N-no...j-já.” nervozně jsem se usmála a chytla si modrý pramínek vlasů, se kterým jsem si následně hrála. ,,J-já ho moc nemusím! J-je to...slabý článek týmu.” vymluvila jsem se.
,,Jen aby.” mrkla na mě Mikea a otočila se ke mně zády. Pokračovala ve své cestě do kuchyně.
Sama jsem šla po školní budově. Nebyla jsem už tak nervozní jako ráno. Takže...hudební kroužek...je ve vedlejší budově? Dobře.
Otevřela jsem hlavní dveře první školní budovy a mířila k té druhé. Právě jsem procházela kolem tělocvičny, která byla otevřená, aby přilákala více zájemců.
V tu chvíli jsem se zastavila. Srdce se mi rozbušilo a mé nehty se zaryly do popruhu u tašky. S dychtivostí jsem se podívala dovnitř. Obrovská energie zaplavila mé tělo. Po tváři mi stékal pot. Na sucho jsem polka a přistoupila blíže. Zastavila jsem se a hleděla na skupinu basketbalistů.
V okamžiku kolem mě proběhl blonďatý spolužák. Kise dribloval ke koši a běžel neuvěřitelnou rychlostí. Vlasy se mi v prudkém závanu větru nadzvedly. Unešená jeho dokonalým tělem jsem sledovala jak se ladně vyhýbá protihráčům. Byla to příšera, která se stála zdokonalovala. Svaly se mu napínaly, stejně tak atmosféra téhle hry. Před košem chytl míč pevně do rukou, udělal dva ohromné kroky a vyskočil. Míč, který jemně vyhodil nad košem, se odrazil od skleněné tabule a padl přímo do koše.
Ozval se vítězný pokřik a pištění dívek. Kousla jsem se do rtu. Až teď jsem si všimla, že se mi nohy napětím třesou. Že jsem křečovitě svírala dveře.
Blonďatý basketbalista si prohrábl vlasy a setřel si lepkavý pot na čele. V ten moment mě jeho zlaté oči zahlédli. Dívku, která o něm řekla, že je slabý. Srdce mi bolestivě narazilo do hrudi a mě nohy byly jak přikované k zemi. Kise se na mě ušklíbl. Začala jsem se červenat.
Je tu nějak dusno, ne? Zapněte klimatizaci! Nebo se usmažím ve víru jeho přitažlivého vzhledu. Zavřela jsem oči, zavrtěla hlavou a rozběhla se pryč. Baka! Takhle hloupě se chováš!
Jsem idiot, když jsem si myslela, že mohu se svým hlasem prorazit. Stála jsem před klavírem v prázdné místnosti a marně se pokoušel zazpívat svou oblíbenou píseň, kterou jsem se tak dlouho učila. Hlas mi ve výškách vypadával a třásl se před mladým panem profesorem. Vůbec bych neřekla, že budu hned první den zpívat před svým třídním profesorem.
No, ale jedno plus to mělo. Vzpomněla jsem si na jeho jméno. Prof. Kaworu měl světlé vlasy (skoro šedé) a jeho oči vlastnili překrásnou rudou barvu. Jako čerstvě rozlité víno na bílém prostěradle.
Zpátky k mému zpěvu. Už jsem tam byla poslední a stále to zkoušela. Do očí už se mi pomalu hrnuly zoufalé slzy. Pěstičky se mi zatínaly a v krku se mi dělal velký knedlík, který vše ještě víc zhoršoval.
,,Poslouchej, Haki-chan.” řekl náhle Kaworu. Na tváři měl láskyplný úsměv.
,,Promiňte, měla bych přestat mrhat vaším časem, pane profesore. Raději půjdu.” nechtěla jsem slyšet jak špatná jsem. Ale ještě víc jsem se nechtěla vzdát. Obojí jsem nyní porušila.
,,Ne, Haki-chan.” zasmál se Kaworu. ,,Podívej, problém je ve tvých znalostech vlastního hlasu. Víš, ženský hlas je moc krásný něžný, ale také silný! Lidé mají v sobě dva hlasy. Jeden spodní hlas, který používají, když mluví a zpívají hloubky. Pak existuje vrchní hlas, který se používá při výškách. Ženy mají tu úžasnou vlastnost, že mohou plynule přecházet mezi vrchním a spodní. To muži nedovedou...nebo ne tak lehce. Ty stále zpíváš spodní i když si ve výškách. To je důvod tvé bolesti.” Jeho hlas bych mohla poslouchat před spaní. Byl nádherný a melodický. Mé uši se červenali pod tímhle libozvukem, který mé srdce uklidňoval.
,,Musíš zjistit jaký je tvůj vrchní hlas. Musíš ho najít! Až ho najdeš, přijď za mnou. Máš krásný hlas a já bych s tebou rád spolupracoval.” věnoval mi zářivý úsměv, který mě oslepil.
,,D-dobře. Děkuji vám strašně moc!” uklonila jsem se jak nejhlouběji jsem dovedla.
,,Není za co.” rozesmál se.
,,Sbohem, pane Kaworu.” zamávala jsem mu a utíkala pryč.
Na tváři jsem měla široký úsměv a srdce mi poskakovala radostí. Jak jsem tak běžela po chodbě náhle jsem do někoho vrazila. Ztratila jsem rovnováhu a padla na zadek.
,,Au.” zasténala jsem.
,,To je náhoda. Nejsi náhodou ta dívka, která mě dnes mile urazila?” řekla osoba, do které jsem vrazila. Úplně jsem zbledla a na chvíli zapomněla jak se dýchá. Kise Ryouta se na mě zářivě usmíval a nabízel mi pomocnou ruku.
Popravdě...mám jednu otázku! Je tohle sen?! Tak co?! Je?! Protože jestli je, tak se nikdy nechci probudit! Mám novou kamarádku, oporu mezi chlapeckými spolužáky, laskavého profesora a svého největšího oblíbence hned nad sebou! Nikdy jsem nebyla šťastnější...ale kdy se tahle pohádka...dostane do tragické části, kde se všechny mé krásné dny roztříští?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
